Dobré čtení

Pierre François Marie Louis Boulle (1912–1994) se účastnil druhé světové války. Byl zajat u řeky Mekong, později se mu podařilo uprchnout a byl vyznamenán válečným křížem. Po válce opustil své původní povolání v gumárenském průmyslu a začal se věnovat psaní. Jeho romány Planeta opic a Most přes řeku Kwai byly zfilmovány.

Planeta opic (La Planète des singes, 1963) je dnes patrně známější filmovým divákům než nadšeným čtenářům sci-fi. Jak tedy obstojí dnes téměř padesátiletá kniha ve srovnání s o pět let mladším filmem?

Ulyxes Mérou se společně se dvěma přáteli roku 2500 vydává ze Země směrem k hvězdě Betelgeuze, aby zde pátrali po známkách inteligentního života. K jejich velkému překvapení zjišťují, že planeta, k níž míří, se velmi podobá jejich rodné Zemi s modrými oceány, čistou atmosférou. Okamžitě si všimnou, že její povrch je obydlen a rozhodnou se sestoupit z kosmické lodi na průzkum.

Brzy se setkají s dívkou, krásnou Novou, která ale neumí mluvit a spíše než člověku se svým chováním podobá zvířeti. Stejně jako ostatní lidé, kteří žijí v tlupách v džungli, nenosí šaty a v očích jim chybí vědomí, myšlení, duše. Naprosto šokováni si tři pozemští přátelé uprostřed obrovského hluku a zvuku výstřelů uvědomí, že se spolu s ostatními zvířaty-lidmi stali lovnou zvěří. A jejich lovci jsou opice.

Ulyxéův knižní osud se od toho filmového liší. Hlavnímu hrdinovi se totiž i přes odpor šimpanzů, goril a orangutanů podaří opičí veřejnost přesvědčit o tom, že není jen dobře vycvičeným zvířetem, a získá si svobodu. Za pomoci Ziry a Kornélia, šimpanzího páru, se mu podaří spolu s Novou a jejich dítětem uprchnout na kosmickou loď, která jej přivezla ze Země, a uchrání tak svou rodinu před tragickým osudem. Na jeho rodné planetě, již o několik století starší, ho však nečeká příjemné uvítání…

Planeta opic by nejspíše neměla být nazírána jen jako obyčejný sci-fi příběh velkého cestovatele napříč vesmírem Ulyxéa (Odysea!), ale spíše jako kritika lidské společnosti, jako odraz reality, ve které Boulle žil, či před kterou chtěl varovat.

Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století, ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami.

Autor prostřednictvím přátelství Ulyxéa s Kornéliem, velkým opičím vědcem, který se nebojí jít proti proudu, dokazuje, jak moc se opičí společnost mohla podobat lidské, kterak se lidé zasloužili o svůj pád, když si začali hrát na bohy.

Je jisté, že filmová verze díla je známější než jeho předloha, přestože mnoho věcí velmi zjednodušuje. Za zmínku stojí především způsob, jakým Boulle vymodeloval opičí populaci, se všemi jejími vědci, vojáky, úředníky, opičími rasami. Tak moc se přece podobá té naší!

A propos, k citaci uvedené výše: nečerpá snad právě žánr sci-fi z jedné předlohy, která se donekonečna obměňuje a inovuje?

Jan Balabán (1961–2010) byl český prozaik, publicista a překladatel. V Olomouci vystudoval češtinu a angličtinu. Autor převážně kratších literárních útvarů (povídkových sbírek, novel) po studiích pracoval jako překladatel ve Vítkovických železárnách. Svůj první román napsal v roce 2003. Za sbírku povídek Možná že odcházíme získal cenu Kniha roku Lidových novin a cenu Magnesia Litera. Jeho poslední román Zeptej se táty rovněž uspěl v soutěži Lidových novin.

Děj románu Zeptej se táty (2010) sleduje tři sourozence snažící se vyrovnat se ztrátou otce, MUDr. Jana Nedomy. Hans, nejstarší z nich, se života v obyčejném světě příliš neúčastní, z apatie ho občas vytrhnou jen spory se synem či manželka.

Emil se narodil jako prostřední dítě, ale až příliš pozdě po Hansovi, který si celých pět let sám užíval pozornost obou rodičů. Pět let je moc. To už je první dítě vlastně jedináček. Stejně jako otec je i on lékař, a je to on, kdo s ním tráví poslední chvíle.

Kateřina je z trojice nejmladší. Hned v mládí bojovala o život, bojovala s cukrovkou a selháním ledvin. A Emil byl zase až ten pátý.  S otcem je dělí společný zážitek z toho hrozného období, kdy se pomalu loučila se životem. Když by ale potřeboval, aby otevřela dveře koupelny, protože on se bojí toho, co je za nimi, Kateřina je příliš daleko.

Takhle se tady nemluví, tady se neříká Tato, neumírej! Tady se umírá.

Jejich matka Marta sleduje pozvolné mizení manžela ze svých vzpomínek. Jak vůbec vypadal? Nemůže si ho vybavit, všichni herci jsou na scéně, jen Janova tvář zůstává prázdná. Akorát veka s mazacím sýrem, jediná banální vzpomínka, zůstala.

Je možné na chvíli neumírat? Na chvíli neubližovat? Na chvíli nemyslet na dopisy, které se tě snaží přesvědčit, že tvůj otec byl zlý a špatný člověk, který předstíral, že je křesťan, a přitom se účastnil skutečných zločinů?

Už tak tragickou situaci rodiny ještě stupňují dopisy Janova bývalého přítele, Petra Wolfa, které naznačují, že Janova minulost není tak čistá, jak otec dětem vždy tvrdil. Zatímco Petr se kvůli víře musel vzdát svého poslání, Jan dělal vše proto, aby i v době, kdy víra byla na seznamu nežádoucích věcí, mohl lidem pomáhat. Jan dělal kompromisy, Petr nikoliv.

Hans říká, že člověk je dítě, dokud má rodiče.

Balabánův poslední román není lehké čtení. Spíše než uceleným dílem je slepencem jednotlivých příběhů, vzpomínek, emocí jeho protagonistů. To je ostatně dobře patrné i z grafické podoby knihy, vždyť jednotlivé kapitoly jsou od sebe graficky odděleny jen velmi nevýrazně, jakoby mimochodem. Pochmurná atmosféra vyprávění jako by se odrážela v neutěšené krajině Karvinska, kde se země neustále hýbe a propadá. Kde rychlíky nestaví, ale lidé se snaží žít, jak to jde.

Spíše než epická složka románu čtenáře zasáhne takřka lyrický jazyk autora. Stísněnost dílu totiž nedodává jen ústřední téma či místo, kde se s ním rodina musí vyrovnat, ale také zkratkovitost, snad až nezaujatost Balabána, který nechává své postavy napospas životu a smrti.

Jan Weiss (1892–1972) byl český prozaik, jeden ze zakladatelů české science-fiction. Po studiích v Hradci Králové a Dvoře Králové musel narukovat a roku 1916 byl u Tarnopole zajat. Útrapy, které v lágru prožil,  mu později posloužily jako inspirace při psaní povídek a románů.

Dům o tisíci patrech (1929) je autorovým prvním románem, a to velmi zdařilým a na svou dobu brilantně zkonstruovaným.
Hlavní hrdina procitá z podivného snu o lebce a žluté lampičce na schodišti pokrytém červeným kobercem. Omámen, nepamatuje si ani své jméno, ani svůj původ, ani způsob, jakým se na schodišti ocitl. Záhy však v kapse kabátu objevuje malý notýsek a v něm tyto pokyny:

1. Projít Mullerdómem a prozkoumat všechna jeho patra. Proniknout jeho zazděné oblasti.
2. Exportní a importní společnost Vesmír, doprava na hvězdy. – Není to podvod?
3. Zázračný kov solium, z něhož se staví letadla na hvězdy. Co je na tom pravdy?
4. Kdo je Ohisver Muller? Dobrodinec lidstva, či upír? Proč se skrývá před světem?
5. Nevysvětlitelné únosy krásných žen. – Princezna Tamara. Kam se poděly?

Dalším čtením v notýsku konečně zjistí i své jméno a povolání: detektiv Petr Brok. Vyslán byl do obludného, tisícipatrového Mullerdómu, aby prozkoumal tajemství, kterým si pán domu, Ohisver Muller, podmanil celý svět. Je opravdu možné cestovat na hvězdy? A proč stojí i nepatrné množství solia obrovské sumy peněz?

Mullerdóm je světem ve světě, každé z pater má svůj specifický účel – některá slouží jako ubytovny chudých, jiná jako sklady, jinde se zase koncentruje výrobní síla a stroje. V některých částech jsou místa rozkoše, jinde krematoria. Každá píď prostoru má v Mullerdómu svou vlastní funkci.

Největší chloubou Mullerdómu je společnost Vesmír, která možňuje obyvatelům domu cestovat na rozmanité hvězdy. Celý komplex je pak nekonečně protknut reklamou na nejrůznější výrobky, značky, planety, hvězdy. Na chod všech součástí tisícipatrového světa dohlíží Ohisver Muller, obyvateli uctívaný jako všemocný bůh.

»Potichu! Jen potichu! – Všichni to vědí, a přece se tváří, jako by tomu věřili! – Taková jest vůle našeho dobrodince!« zvolal najednou hlasitě a bázlivě mrkl k vypuklému sklíčku ve stropě.

V Petru Brokovi však modla obyvatel Mullerdómu získává silného protivníka, neboť detektiv – dočasně obdařen neviditelností – je pevně rozhodnut zbavit dům tyrana. Svým konáním se snaží podkopat Mullerův vliv, povědět lidem pravdu o letech se společností Vesmír. Pomůže povstalcům z řad otroků v boji proti obludnosti Mullerdómu. Bude však schopen překonat všechny nástrahy a pasti, aby se dostal na dosah Mullera?

Na jejím dně uviděl drobného, suchého človíčka s ohyzdným obličejem, v brčálově zeleném župánku. Skleslé tváře utvořily po stranách úst dvě odporné vrásky. Ohrnutý spodní ret byl zčernalý a suchý až k dásni. Od úst mu stékal pramen rezavých vousů, který se pod bradou štěpil ve dva roztřepené provazce, sahající až do klína.

Weissův román je vynikajícím skloubením prvků sci-fi, psychologického románu a také hororu. Svět, který autor pro svůj příběh stvořil, je neskutečně originální, dokonale promyšlený a také symbolický. Lidé v něm žijí beze jmen, pouze s čísly. Hlavním cílem je nesmyslné budování dalších pater a nekonečná výroba, ať již hmotných statků, nebo spokojenosti. K brilantním vypravěčským schopnostem autora se přidává také síla zajímavě zakomponovaných snů Petra Broka.

Do jisté míry lze tedy román chápat jako kritiku kapitalistického světa (vždyť i sám autor se o ní v doslovu zmiňuje), mnoha svými prvky však svádí i k jiné interpretaci – uctívání falešného boha, kterého nikdo nezná, nikdo ho neviděl, a kvůli kterému lidé umírají. Nelze snad tedy román považovat i za kritiku křesťanství a církve?

Arthur C. Clarke (1917–2008) byl britský spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů sci-fi. Na konci 40. let získal bakalářský titul z fyziky a teoretické i aplikované matematiky na King’s College v Londýně. V roce 1956 se přestěhoval na Srí Lanku, kde také zemřel.

2001: Vesmírná Odysea (2001: A Space Odyssey, 1968) začíná pro sci-fi román velmi netypicky – pohledem do daleké minulosti, kdy se po planetě Zemi proháněly tlupy opolidí. Jedna z nich, vedená Tím, jenž hledí na Měsíc během svého urputného boje o přežití narazí na podivný tmavý monolit. Do té doby bezbranní a vyhladovělí předchůdci lidí se začínají pod jeho vlivem měnit, zdokonalovat své nástroje a rozvíjet se. Když opolidé začnou dosahovat pokroků a jejich existence již není ohrožena, monolit zmizí, aniž by si jeho osudovou roli uvědomili.

Pár vteřin stál Ten, jenž hledí na měsíc nad svou nejnovější obětí a snažil se pochopit ten podivný a nadpřirozený fakt, že mrtvý leopard dokázal znovu zabít. Teď tedy byl pánem světa, jen si nebyl zcela jist, co s ním podniknout.

Ale něco už ho napadne.

První část knihy končí úsvitem lidstva. Druhá část nás zavede do roku 1999 za dr. Heywoodem Floydem, který se vydává na žádost americké vlády na Měsíc, aby pomohl s řešením přísně utajovaného problému. Poblíž americké základny v měsíčním kráteru Tycho byla zaznamenána magnetická anomálie a později byla odhalena také její příčina – černý monolit ve tvaru kvádru s poměry stran 1:4:9, označovaná jako MAT-1. Zakopán hluboko pod povrchem čekal, až bude vystaven slunečnímu světlu, aby mohl splnit svůj účel a vyslat paprsek daleko napříč sluneční soustavou směrem k Japetu, jednomu z měsíců Saturnu. Pro lidstvo tento utajovaný nález znamená jedno jediné – ve vesmíru existují i další, inteligentnější bytosti, než jsou lidé.

Objekt, před nímž muž ve skafandru stál, byla svislá deska z uhlově černého materiálu, asi tři metry vysoká a půl druhého metru široká; Floydovi svou jakousi pochmurnou hrozivostí připomínala obrovský náhrobní kámen. Byla přesně symetrická a měla dokonale ostré hrany, a byla tak černá, že se zdálo, jako by pohlcovala veškeré světlo, které na ni dopadalo; její povrch byl dokonale hladký. Bylo nesnadné povědět, zda je z kamene nebo z plastické hmoty – nebo snad z látky zcela neznámé člověku.

To je důvod, proč je roku 2001 směrem k Japetu vyslána loď Discovery s šestičlennou posádkou – dva členové se aktivně podílejí na chodu lodi, tři jsou ve stavu hibernace. Tím šestým je HAL 9000, počítač, který slouží k obsluze celé lodi a svou inteligencí zdaleka převyšuje zbytek posádky. Na dlouhé cestě vesmírem se však Discovery nevyhne problémům a dramatickým situacím, které si vyžadují rázné řešení. Když se loď nakonec dostane na místo určení, kapitán lodi Bowman vystoupí v kapsli na povrch Japeta, kde – aspoň jak se zdá – stojí větší bratr MAT-1…

Arthur C. Clarke sepsal strhující příběh o putování Discovery  před více než čtyřiceti lety, kdy se o podobných technologiích snad ani neuvažovalo. Nabízí se tedy otázka, zda jeho kniha obstojí i ve srovnání s dnešními poznatky. A právě v tom tkví genialita tohoto Clarkova díla – bezvýhradně splňuje veškeré požadavky i dnešního čtenáře sci-fi. Autorovo mistrovství se ukazuje už v první části knihy, která mapuje pleistocenní obyvatele naší planety. Do dobře známých vod sci-fi se pak vydává bez zábran a jeho dokonalý popis tísně a osamění, které může člověk zažít jen na vesmírné lodi miliony kilometrů od domova, střídané mrazivými okamžiky zápasu o holý život uprostřed vesmírného ticha, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co vědecko-fantastická literatura může nabídnout.

S jistou dávkou nejistoty a obav si čtenář může položit otázku:  existují i jiní obyvatelé vesmíru?

Pak vyčkávalo, uspořádalo si myšlenky a přemítalo o svých dosud nevyzkoušených silách. Neboť třebaže bylo pánem světa, nebylo si zcela jisto, co s ním podniknout.

Ale něco už je napadne.

Hermann Hesse (1877–1962) byl původem německý spisovatel, básník a esejista. Po první světové válce svou vlast opustil a přestěhoval se do Švýcarska. V roce 1946 dostal Nobelovu cenu.

Demian (Demian – Die Geschichte von Emil Sinclairs Jugend, 1919)  je tzv. vzdělávacím románem, tedy dílem, které se zaměřuje na psychologický a duchovní vývoj hlavního hrdiny. Emil Sinclair je na začátku vyprávění jedenáctiletý chlapec, syn spořádaných a dobře finančně situovaných rodičů. Už od útlého mládí si je však vědom rozdílnosti světů, která je přítomna i v jejich domě.

Jedním z těch světů byl otcovský dům, dokonce byl ještě užší, zahrnoval vlastně pouze mé rodiče. Tento svět mi z velké části byl důvěrně známý, jmenoval se matka a otec, jmenoval se láska a přísnost, vzor a škola. K tomuto světu patřily mírný lesk, zřetelnost a čistota, byly zde domovem jemný, přívětivý hovor, umyté ruce, čisté šaty, dobré mravy. Zpíval se tu chorál, slavily vánoce. V tomto světě byly čáry a cesty směřující do budoucna přímé, existovaly tu povinnost a vina, špatné svědomí a zpověď; odpuštění a dobrá předsevzetí, láska a úcta, biblické slovo a moudrost. Tohoto světa bylo třeba se přidržovat, aby život byl jasný a čistotný, pěkný a spořádaný.

Druhý svět však začínal už uprostřed našeho vlastního domu a byl naprosto jiný, měl jinou vůni, mluvil jinak, sliboval a vyžadoval jiné věci. V tomto druhém světě se vyskytovali učedníci a děvečky, byly tu strašidelné příběhy a skandální historky, pestrý proud obludných, lákavých, hrůzných věcí, věcí jako jatky a věznice, opilci a hádavé ženské, rodící krávy, splašení koně, vyprávění o vloupáních, o zabití, o sebevraždách.

S druhým, špatným světem se velmi záhy setká, a sice v podobě Franze Kromera, mladíka, který mu připraví nejednu bezesnou noc. Ze zajetí Kromerových výhružek jej vysvobodí nový žák latinské školy, do které dochází i Sinclair. Ačkoliv se neznají, nováček brzy pozná, že mladého hrdinu něco sužuje, a neváhá mu pomoct.

Na naši latinskou školu přišel, nebylo tomu dlouho, nový žák. Byl synem jedné zámožné vdovy, která se přistěhovala k nám do města, a nosil na rukávu smuteční pásku. Chodil do vyšší třídy než já a byl o několik let starší, ale jako všem, i mně byl záhy nápadný. Ten zvláštní žák jako by byl mnohem starší, než vypadal, na nikoho nepůsobil chlapeckým dojmem. Mezi námi dětinskými kluky se pohyboval cize a rozhodně jako muž, spíš jako pán. Ob1íbený nebyl, her a natož rvaček se neúčastnil, jen jeho sebevědomý a rozhodný tón vůči učitelům se ostatním líbil. Jmenoval se Max Demian.

Demian je velmi zvláštní, záhadný, dospělejší než ostatní. Ukáže Sinclairovi možnost, či dokonce povinnost, myslet kriticky, nepřijímat mlčky to, co mu učitelé tvrdí. Sinclaira velmi zaujme jeho výklad příběhu Kaina a Abela či analýza charakteru dvou lotrů, kteří byli ukřižováni spolu s Ježíšem. Ukáže mu, že je potřeba začít růst, odpoutávat se od rodičů, ke kterým Sinclair až dosud utíkal pro pomoc a ochranu. Prostřednictvím Demiana začne k Sinclairovi velmi silně promlouvat druhý svět, svět temna.

Co Demian řekl o Bohu a ďáblu, o oficiálním, božském světě a o za-mlčovaném ďábelském, to byla přesně i má myšlenka, můj vlastní mýtus, že jsou dva světy či že svět má dvě poloviny – světlou a temnou.

Sinclair si během dospívání začíná uvědomovat svou pohlavnost, své touhy, a na nové škole se účastní pitek, stává se vyhlášeným pašákem temného světa. Dočista se odcizí rodině i světu světla, v němž setrvával. O osudu Demiana, který mezitím odcestoval, nemá žádné zprávy.

Na cestu nápravy jej znovu přivede až tajemná dívka, kterou Sinclair pojmenuje Beatrice. Namaluje její portrét, aby zjistil, že tvář na něm je velmi podobná té Demianově. Je to tak, Demianův vliv na hlavního hrdinu neochabl, ba naopak po celou dobu sílil.

„Pták se klube z vejce. Vejce je svět. Kdo se chce zrodit, musí svět zničit. Pták odlétá k bohu. Jméno boha je Abraxas.“

Demian, a později i Sinclairův nový vůdce, Pistorius, ukázali dospívajícímu chlapci cestu, po které se má vydat. Cestu trnitou, cestu jednotlivce, nikoliv stáda, cestu boží i ďábelskou, kterou nastoupí jen velmi málo lidí. Demian Sinclairovi jen pomůže rozdmýchat niterné touhy, oživit jeho sny, oprostit se od pravidel a zákonů.

Když mě pak zavoláš, už nepřijedu stroze na koni či železnicí. Musíš se pak obrátit do sebe a naslouchat, a zjistíš, že jsem v tobě uvnitř.

Příběh, který nám autor předkládá, je silně ovlivněn jeho zájmem o psychoanalýzu a Jungovskou psychologii. Lze v něm nalézt i zčásti autobiografické prvky související s Hesseho dětskými traumaty.

Arthur Miller (1915–2005) byl americký dramatik a esejista. V roce 1949 obdržel Pulitzerovu cenu za drama. Byl ženatý s Marilyn Monroe.

Smrt obchodního cestujícího (Death of a Salesman, 1949) je divadelní hra o dvou dějstvích poprvé uvedená v divadle Morosco v New Yorku v únoru 1949. Hlavním hrdinou hry je stárnoucí obchodní cestující Willy Loman, manžel Lindy a otec Biffa a Happyho.

Willy už víc než třicet let pracuje v obchodní firmě a podniká cesty po významných státech USA, kde prodává své zboží. Willy je věčný snílek, který celý život žije spořádaným životem, přitom toužící po velkém úspěchu na poli obchodu. Působí na nás jako trochu pomatený starý muž. Na spoustu věcí se přitom dívá velmi reálně, ať už jde o výstavbu, která pohltila okolí jejich domu, nebo na nekvalitní domácí spotřebiče, které se inzerují v reklamách. Na jednu stranu podivín, který na cestách usíná za volantem, na druhou stranu pragmatický člověk se spoustou životních zkušeností.

Linda, jeho žena, jej bezvýhradně miluje. Willy je pro ni ztělesněním dobrého, hodného a pracovitého člověka. Společně vychovali dva syny, Biffa a Happyho. Biff se mohl stát slavným hráčem fotbalu, nebýt zklamání, které mu jeho otec v mládí připravil. Od té doby se bez cíle potuluje životem, chvíli pracuje tady, chvíli tam, ale jeho budoucnost je víc než nejistá. Právě to Willyho velmi mrzí, proto se se svým synem tak často hádá: rád by z něj měl obchodníka, jako je on sám, Biffovi ale chybí tah na branku, tak důležitý pro hráče fotbalu. Vývoj jejich vztahu je jednou z nejzajímavějších zápletek Millerovy hry.

Druhé dějství začíná Willyho žádostí o přeložení na jiné místo ve firmě. Potřebuje už odpočívat, dlouhé cesty ho unavují, a firma, které zasvětil svůj život, pro něj přece musí mít něco nenáročného, něco za 50 dolarů na týden, aby mohli s Lindou splatit dům. Nic víc nepotřebuje. Namísto toho je však propuštěn a musí najednou čelit kruté realitě: už dávno není důležitým článkem v chodu firmy, jeho nejlepší roky jsou dávno pryč, stejně jako smysl jeho života. Willy v duchu vyslovuje osudovou myšlenku:

WILLY (moving to the right): Funny, y’know? After all the high-ways, and the trains, and the appointments, and the years, you end up worth more dead than alive.

A tak, když Willy nakonec přece jen prozře a pozná, že Biff ho má opravdu rád, je pevně rozhodnut udělat to, co mu v té chvíli připadá správné.

BIFF He had the wrong dreams. All, all, wrong.

HAPPY (almost ready to fight Biff): Don’t say that!

BIFF He never knew who he was.

CHARLEY (stopping Happy’s movement and reply. To Biff): Nobody dast blame this man. You don’t understand: Willy was a salesman. And for salesman, there is no rock bottom to the life.

Příběh Willyho Lomana není jen příběhem starého muže na pokraji vyčerpání (psychického i fyzického), je rovněž kritikou doby a směru, kterým se společnost ubírá. Tragickou postavu hlavního hrdiny si čtenář jistě zamiluje, neboť jde o člověka veskrze obyčejného, přesto však velmi zvláštního – i přes osobní prohry a zklamání neztrácí nadšení pro práci, kterou dělá, ani pro cíl, který si vytyčil. Až způsob, jakým se k němu zachová „jeho“ firma, mu definitivně zlomí vaz.

Miller mistrně odkrývá vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, jejichž charaktery jsou natolik lidské a skutečné, že celá hra, která nabízí celou řadu strhujících scén, vás nenechá chladnými. Vrcholem celého dramatu je pak pro mě bezesporu způsob, jakým autor rozehrává vztah Willyho s Biffem.

Tennessee Williams (1911–1983) byl americký dramatik, představitel psychologického dramatu. Získal Pulitzerovu cenu za dramata Tramvaj do stanice Touha a Kočka na rozpálené plechové střeše. Prezident Jimmy Carter mu udělil medaili svobody. Williams je i dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších anglicky píšících dramatiků.

Tramvaj do stanice Touha (A Streetcar Named Desire, 1947) se začala hrát na Broadwayi v prosinci roku 1947, v jedné z hlavních rolí se představil Marlon Brando.

Ústředním párem hry jsou Stella a Stanley, manželská dvojice žijící v jedné z chudších čtvrtí New Orleans poblíž zastávky Touha. Stanley je polský přistěhovalec neznalý společenského chování, hrubián a opilec. Jeho žena pochází z vyšších pater společnosti, a na první pohled nám není vůbec zřejmé, proč si Stanleyho vzala. Proč žije v nuzném domku a chce přivést dítě do bytu o dvou světnicích, mezi nimiž ani nejsou dveře?

Vztah manželů je velmi zvláštní – oba jsou tak odlišní, jak jen je to možné, přesto si v jedné věci velmi rozumějí. Sex. Sex je Stanleyho způsob jak být ženatý. Sex je pro něj vším, především možností k uspokojení, ale také k udržení Stelly. A zdá se, že jí zavedené pořádky vyhovují: vždyť i přes Stanleyho násilnické chování s ním v noci vždy ráda ulehne.

Do jejich stereotypního života najednou přijíždí Stellina sestra Blanche, žena okolo třicítky, která se stáří bojí jako čert kříže. S sebou si přiváží celou spoustu tajemství, které přispějí k tragickému vyvrcholení celé hry.

Od první chvíle je jasné, že Blanche má problémy s alkoholem, že existuje něco, před čím se snaží v alkoholu skrýt. Přišla o rodinné sídlo Belle Reve, kde se sestrou vyrůstaly, zažila spoustu pohřbů a umírání, se kterými se musela nějak vyrovnat. A tak se přijela za svou sestrou podělit o všechno trápení. Nebo snad ne?

BLANCHE: Víš, Stello, – ty mi budeš dělat výčitky. Já vím, že na to máš právo – dělat mi výčitky -, ale než s tím začneš, – tak vezmi v úvahu, – že ty sama jsi odjela! A že já tam zůstala a bojovala! Ty sis odjela do New Orleansu a starala ses jenom o sebe! Kdežto já zůstala v Belle Révě a snažila se ho udržet! Já ti to neříkám jako výčitku, ale veškerá tíha přece spočívala jenom a jenom na mých bedrech!

Stárnoucí učitelka angličtiny, kterou kvůli románku se sedmnáctiletým chlapcem vyhodili ze školy a dokonce z města. Žena, která se před okolním světem schovává v bublině iluzí oblečené do skvostných šatů a pozlátka.

Stanleymu však brzy dojde, proč Blanche opravdu přijela. Její pobyt pro něj znamená hlavně jednu věc: omezení sexuálního života. Přistupuje proto k radikálnímu kroku a Blanche kupuje lístek zpátky do Laurelu. Po hádce, která následuje, musí rozrušenou Stellu odvézt do nemocnice.

Zatímco je Stella v nemocnici, mezi Blanche a Stanleym se strhne hádka. Stanley jí prozradí všechno, co zjistil o její minulosti, a situace se začíná vyostřovat. Blanche je připravená se bránit, proti surové síle Stanleyho však nemá nejmenší šanci.

Poslední obraz hry nás přenese o několik týdnů dál. Stella už je zpět z nemocnice i s dítětem a Blanche se konečně chystá k odjezdu. Ne však na cestu po Karibiku s ropným magnátem z Dallasu, jak si to vysnila. Místo toho na ni čekají lékař a zdravotní sestra, kteří ji doprovodí do blázince. Kam jinam byste poslali blázna?

STANLEY (trošku nejistě): Steluš? Blanche už je pryč a Stella teď může dát volný průchod svému pláči. Usedavě se rozvzlyká, jako by v tom pláči nacházela jakousi rozkoš. (Stanley smyslně, chlácholivě) No tak, holčičko… no tak, miláčku. Stelluško, no tak, no tak… (Klekne si k ní a jeho prsty najdou výstřih její halenky) No tak, miláčku, no tak, miláčku, no tak…

Stanley se tak znovu domůže svého. Blanche ještě ani neopustí byt, a Stella už je svému muži znovu povolná, jako by se její sestra na  prahu bytu v New Orleans nikdy neobjevila. A jak se máme dívat na Blanche? Je to jen lhářka, která proplouvá životem bez zábran, vychytralá a toužící uhnat někoho, kdo se o ni postará? Proto se snaží získat Stanleyho kamaráda Mitche? Proto je tolik naštvaná, když mu Stanley prozradí, co je Blanche zač? Nebo je Blanche skutečně nešťastná žena, kterou pronásleduje trauma z období dospívání?

Kingsley Amis (1922–1995) pocházel z Londýna, studoval v Oxfordu a učil na univerzitě ve Swansea. Byl představitelem anglické generace spisovatelů označované jako Rozhněvaní mladí muži (Angry young men). Do světa literatury vtrhl svým debutovým románem Šťastný Jim.

Šťastný Jim (Lucky Jim, 1954), příjmením Dixon, je lektorem středověkých dějin na jedné provinční anglické univerzitě. Ke středověku  žádný vřelý vztah nemá, ba dokonce jím opovrhuje. Sepsat závěrečnou práci o tomto časovém období byla ale nejhlehčí cesta k titulu, a tak se do něj Jim (aspoň na krátký čas nutný k sepsání onoho nudného textu) zamiloval.

Nástup na univerzitu se Jimovi zrovna dvakrát nevyvedl, a tak se snaží první dojem nějak vylepšit. Pod vedením profesora Welche, podivína s nevysvětlitelnou slabostí pro dulciány, který málokdy dokončí větu a který si z neznámých důvodů myslí, že umí řídit, je to úkol hodný Herkula. Celým románem nás rovněž provází Jimovi neúspěšné pokusy o publikování článku o stavění lodí ve středověku ve vědeckém časopise.

Do ne zrovna růžově vyhlížející situace se přidávají problémy s Margaret, náladovou kolegyní z univerzity, která Jima pravděpodobně miluje (a pravděpodobně taky ne). A když Jim pozná ještě Christinu, přítelkyni Bertranda Welche (toho času snobský malíř a syn profesora Welche), jde mu z toho všeho hlava kolem. Ke všem ztřeštěným akcím pořádaným páně Welchem pociťuje opravdový odpor a pohrdá jimi. Pokud si však chce zlepšit své postavení na univerzitě, nezbývá mu, než poslušně otvírat pusu do rytmu dulciánů. Profesor Welch naštěstí stejně nepozná, že jeden hlas chybí.

Jim zkazí, na co sáhne. Sám už se smiřuje s tím, že univerzitu bude muset opustit. Na druhou stranu to pro něj bude i tak trochu vysvobození, protože o výuce středověkých dějin a její užitečnosti si nic dobrého nemyslí. Kvůli Christině se dostane do studené války a později otevřeného boje s Bertrandem, čímž si pod svým místem lektora podřezává už tak dost suchou větev.

Šťastný Jim oplývá humorem, a to nejen díky bezvýchodným situacím, do kterým se daří hlavnímu hrdinovi nehrdinovi dostávat. Sám Jim je spíše ztělesněním satirického pohledu na svět, opravdové komično dodávají knize především snobské postavičky členů Welchovic rodiny. Zároveň Jim tvoří ostrý protiklad pokrytectví, šplhounství a kariérismu, které ztělesňují především postavy z univerzitního prostředí. I po více než padesáti letech si tak zachovává punc aktuálnosti.

Reif Larsen se narodil v roce 1980 v Cambridge v USA, vystudoval Brown University a Columbia University. Žije v New Yorku.

Mapa mých světů (The Selected Works of T.S. Spivet, 2009) je autorův první román, kterým čtenáře provází Tecumseh Strnádka Spivet, dvanáctiletý klučina žijící na ranči v Montaně. Už samo jeho jméno slibuje velké dobrodružství, nezdá se vám?

T. S. není jako ostatní děti. Má obrovský talent na zaznamenávání, kreslení a mapování. Celý jeho život je mapování. Mapuje lidi, zvířata, věci, zkrátka všechno. Mapuje i to, o čem byste si nikdy nemysleli, že se zmapovat dá. A na montanský ranč svého otce se vůbec nehodí. Narozdíl od Laytona. Layton byl jeho bratr, mapovali spolu zvuk výstřelu z různých pušek, když se to stalo.

T. S. by vám v mnohém mohl připomínat Nicka Twispa ze série Mládí v hajzlu. Taky žije v rodině, jejíž členové se vzájemně zrovna moc nechápou. Doktorka Clair, jeho matka, se celý život honí za svižníkem fantomovým, jakýmsi přeludem svého vědeckého života. Sestra Gracie je prostě trhlá a otec mlčenlivý kovboj, který rád sleduje westerny ve svém bejváku a ze všeho nejradši má rád ticho. A taky má radši Laytona. Layton se totiž na ranč hodil daleko víc než T. S.

Když se T. S. jednoho dne dozví, že Smithsonovo muzeum, kterému už dlouho zasílá své zdařilé ilustrace, stojí o jeho návštěvu ve Washingtonu, sám sebe překvapí odvážným rozhodnutím a potají se vydá vlakem přes půlku Spojených států. Na cestu si vezme skoro veškeré své kartografické náčiní a také deník doktorky Clair nadepsaný písmeny EOE. Vůbec netuší, že se v něm o svižníku fantomovém nic nedozví.

T. S. je velmi zvláštní hrdina. Sice občas působí jako malé ustrašené dítě, na druhé straně ale ke všemu zaujímá vědecký postoj, tak netypický pro děti jeho věku. T. S. je ještě dítě, ale zároveň jako by byl i dospělý. Příběh plný obrázků (kniha je jich požehnaně a určitě si je zamilujete) sice někdy působí komicky a žertovně, někde pod jeho povrchem se však skrývá mlčenlivé tajemství rodiny Spivetů, které každý její člen zná. Jen není slušné o něm mluvit. Taky se pod ním skrývá osamělost hlavního hrdiny – vnímáte jeho despotického otce, tvrdého kovboje, který nemůže nikdy pochopit krásu Tecumsehových nákresů a map. I doktorku Clair, která je tak zaneprázdněná honbou za svým vlastním cílem, že si snad ani nevšimne toho, jak je její syn nadaný. Nebo se snad bojí, že bude úspěšnější než ona?

Velký příběh malého chlapce musím doporučit každému, kdo aspoň někdy o něčem snil, kdo aspoň někdy chtěl zažít nějaké dobrodružství a kdo se aspoň někdy cítil sám. Tedy vám všem.

Ian McEwan (1948-?) se narodil v anglickém Aldershotu, velkou část života strávil v Německu, severní Africe a na Dálném východě. Vystudoval University of Sussex a University of East Anglia, je držitelem Řádu britského impéria.

Je deset let po válce a Berlín je rozdělen do jednotlivých sektorů. Kdesi pod zemí americká tajná služba s pomocí britských specialistů rozjíždí odposlouchávání sovětských telefonů. Tak nějak vypadá situace románu Nevinný (The Innocent, 1990), když se k rozjeté akci připojí Leonard Marnham, specialista na odposlouchávací zařízení. Leonard je typický mladý Angličan s dobrým vychováním, který výlet do Berlína vnímá tak trochu jako dobrodružství. Když se však poprvé setká s Američanem Bobem Glassem, rychle mu dojde, že situace se více než hře podobá poválečné realitě.

Leonard usilovně pracuje na přiděleném úkolu, dokud do jeho života nevstoupí Němka Maria. Je starší než on, zkušenější než on a zasvětí Leonarda do tajů dosud nepoznaného sexu. Maria se zmíní o svém manželovi, který se někdy objeví, zmlátí ji a jde se dál opíjet, Leonard si ale neuvědomuje skryté nebezpečí. Daleko víc vnímá jako výzvu, aby se o Marii postaral.

Vztah obou nezadržitelně spěje k zásnubám. Když však po večírku objeví v šatní skříni Mariina bytu spícího Otta, je oběma jasné, že Mariině minulosti neutečou. Leonard není dost chlap na to, aby s Ottem vyrazil dveře, a Maria mu to také několikrát vyčte. Nakonec se strhne rvačka, která vůbec neodpovídá Leonardovým představám, a Otto je v ní zabit. Problém s minulostí je vyřešen, vyvstává však další, o to palčivější – co s tělem?

Následující rozhodnutí naprosto změní vztah Marie a Leonarda. Zdá se, že nic jiného jim ale nezbývá. A kdyby Leonard nezazmatkoval, mohlo všechno vyjít, mohli se znovu milovat a žít spolu spokojeně v jeho bytě nebo v Anglii. Místo toho Leonard sám nasedá do letadla a to poslední, co uvidí, je Maria v objetí Boba Glasse, kterak mu mávají na rozloučenou.

Dopis, který si o několik desítek let později přečte, je jen chabou útěchou pro jeho tehdejší zklamání. Možná kdyby nebyl tak mladý, tak naivní a tak nevinný, mohlo všechno dopadnout úplně jinak.