David Lodge: Nejtišší trest

David Lodge (1935 – ) je britský spisovatel. Stěžejní část jeho díla tvoří romány z univerzitního prostředí. V letech 1960 – 1987 přednášel angličtinu na univerzitě v Birminghamu. Píše jak humorné romány, tak odborné statě (např. Jak se píše román). V roce 1975 získal Hawthorndenovu cenu za román Hostující profesoři (Changing Places).

Vypravěčem v posledním do češtiny přeloženém autorově románu Nejtišší trest (Deaf Sentence, 2008) je Desmond Bates, vysokoškolský profesor lingvistiky, který si už několik let užívá důchodu. A marně bojuje se stále se zhoršující hluchotou. Formou deníkových zápisků, které nepostrádají vtip, zaznamenává události přelomu let 2006/2007.

Je podruhé spokojeně ženatý, ačkoliv jeho sexuální život už není, co býval – vždyť je mu už přes šedesát. Hluchota Desmonda dostává občas do velmi prekérních situacích, kdy ze sebe nechtě dělá šaška, jindy je za ni vděčný: to když nemusí poslouchat třeba zvuky vlaku na cestě za otcem do Londýna).

Právě jeho neschopnost rozumět druhým ho svede dohromady s doktorandskou studentkou Alex, která píše neobvyklou dizertační práci na téma „Poslední dopisy sebevrahů“. Desmond sice zpočátku odmítá její žádosti o pomoc, protože se mu důchodové lenošení bezesporu líbí, na druhou stranu se v něm zase probouzí vědec, kterým kdysi byl a kterého v sobě postupně uspal.

Alex sehraje v onom krátkém období, které nám Desmond popisuje, velmi významnou roli. Zprvu nadšená americká studentka se promění v prolhanou a trochu úchylnou prospěchářku, která chce Desmonda využít. Ale může se člověk divit, když její otec spáchal sebevraždu a žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal?

Nejenže Desmonda děsí tajný „poměr“ s Alex, také na něj začíná tíživě doléhat zhoršující se zdravotní stav jeho otce, za kterým do Londýna jezdí na jednodenní návštěvy víceméně z povinnosti. Svérázný postoj staříka k životu Desmondovi připomíná, že ani on sám nemládne. Jejich společné obědy, u kterých na sebe pokřikují přes délku stolu, aby se vůbec slyšeli, jsou ostatním akorát k smíchu. Stárnutí Harryho Batese, který žije v ušmudlaném a věčně mastném půldomku na londýnském předměstí, schovává peníze pod prkennou podlahu a zarputile se odmítá odstěhovat do domu pro seniory, zkrátka není to, co by Desmond chtěl zrovna teď řešit. Zrovna teď se ale osud rozhodl trochu jinak.

Kniha, za jejíž překlad je Richard Podaný nominován na cenu Magnesia Litera, by se dala klidně popsat jako deník jednoho nahluchlého profesůrka. Kdyby však nebyla napsána tak dokonale, kdyby vypravěč nebyl postavou tak uvěřitelnou, kdyby vás Lodge nedokázal střídavě rozesmát i rozplakat. Desmondův osud, to jak se vyrovnává s tím, že je téměř permanentně vyloučen ze společnosti ostatních lidí, jak se postupně vrací k věcem, které čtenáři vyrážejí dech (jak ztratil svou první ženu?), Lodge vystihl dokonale. Profesora si zamilujete – je vtipný, někdy (tragi)komický, vzdělaný, pohotový. Přitom se však vnitřně jen obtížně vyrovnává se svým postižením (stojí vůbec takový omezený život za to?).

Po jazykové stránce je kniha rovněž velmi zajímavá (ač bych k bližšímu posouzení potřeboval i anglický originál). Jak Richard Podaný zmiňuje v poznámce k překladu, Lodge dal překladatelům téměř volnou ruku, poněvadž si uvědomuje, jak obtížně lze jeho text prošpikovaný mnoha přeslechnutími a přeřeknutími přeložit. Vždyť už samotný název díla, Deaf Sentence, je překladatelský oříšek. Jak přeložit název okamžitě evokující smrt („death“ – smrt, „dead“ – mrtvý, „deaf“ – hluchý) tak, aby zůstal zachován smysl a zároveň ona jemná narážka? Sám Podaný přiznává, že se mu to úplně nepovedlo (v češtině totiž podobná dvojice neexistuje), za zbytek knihy si však jistě zaslouží poklonu.

Velmi zajímavé je také Desmondovo střídání ich- a er- formy vyprávění. Zdá se, že v situacích, které ho ztrapňují, v nichž se nezachoval „korektně“ či v těch, které mu byly nepříjemné, o sobě mluví jako o „šedovlasém, nahluchlém muži“. Jako by se chtěl odosobnit od svých činů.

Co říci závěrem? Knihu lze jen doporučit, protože si v ní každý najde něco – někdo vztah Desmonda a Fred, jiný jeho profesorskou kariéru, další onen bláznivý námět dizertační práce.

  1. jr napsal:

    Myslim, ze „Deaf sentence“neni ani tak prekladatelsky orisek kvuli tomu, ze „deaf“zni podobne jako „death“, ale kvuli dvousmyslu. „Deaf sentence“ znamena odsouzeny k hluchote, ale „sentence“ zaroven znamena i „veta“ – coz je objekt, kterymzto se Desmond zabyval jakozto lingvistika.

  1. There are no trackbacks for this post yet.

Četli jste knihu? Co si o ní myslíte?