Dobré čtení

Franz Kafka (1883–1924) byl pražský spisovatel židovského původu. Během svého života publikoval jen malou část svého díla (většinou povídky), sám si přál, aby po jeho smrti byl zbytek jeho spisů spálen. Max Brod, dobrý Kafkův přítel, však přání spisovatele nevyslyšel a jeho dílo zveřejnil. Franz Kafka se tak stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století.

Hlavním hrdinou románu Proces (Der Prozess/Der Proceß, 1914) je Josef K., třicetiletý bankovní prokurista, velmi vážený úředník, který má před sebou slibnou kariéru. První vážnou ránu však jeho životní cesta dostane právě v den jeho třicátých narozenin, kdy do jeho pokoje vtrhnou dva muži a oznámí mu, že byl zatčen. Nebylo mu však sděleno žádné obvinění, a K. tak dost dobře neví, jestli se nejedná jen o nepovedený vtip kolegů z banky.

Usuzuji tak z toho, že jsem obžalován, nemohu však najít ani nejmenší vinu, pro kterou by mě někdo mohl obžalovat. Ale i to je vedlejší, hlavní věc je, kým jsem obžalován! Který úřad vede to řízení? Jste úředníci? Nikdo z vás nemá stejnokroj, pokud nenazveme“ – zde se obrátil na Františka – „vaše šaty stejnokrojem, ale vždyť je to spíš cestovní oblek.”

Zpočátku K. nevěnuje procesu, který s ním byl zahájen, ani tu nejmenší pozornost. Proč by taky měl, když se ho zatčení ani obžalování nijak nedotýká a nezasahuje do jeho života. Když je poprvé předvolán na půdu činžovního soudu k výslechu, oboří se na vyšetřujícího soudce a do očí se vysměje i všem přítomným, jakou že podivnou frašku to s ním hrají. K. by snad na celý proces byl býval zapomněl, kdyby se neobjevil jeho strýček, vyděšený zprávou o zničené K.-ově pověsti.

„A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?“ zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. „Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek,“ řekl K. unaven, „jen se ničeho neboj.“ „To mě nemůže uklidnit,“ zvolal strýček. „Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno!”

Ten ho seznámí s advokátem, který mu má v jeho věci pomoct. K. se tedy na strýčkovo doporučení svěří do advokátových rukou, nicméně jak se záhy ukáže, advokát v K.-ově věci zdaleka nedělá tolik, kolik by K. čekal, a tak se s ním K. rozejde. Mezitím se potká s Blockem, jehož proces se táhne už několik let a který je na advokátovi zcela závislý.

K. už se plně věnuje procesu a není schopen řádně odvádět svou práci. V boji s organisací úředníků se obklopuje různými postavami – na doporučení továrníka navštíví Titorelliho, který procesy maluje. K. se od něj dozví, jak svůj proces dovést do “zdárného” konce: buď pomocí průtahu, nebo zdánlivého osvobození.

„Jste nevinen?“ zeptal se. „Ano,“ řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: „Jsem úplně nevinen.“ „Tak,“ řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: „Jste-li nevinen, je věc velmi prostá.“

K.-ovi je však jasné, že procesu už se nezbaví.

Přes toto potvrzení řekl malíř, shrnuje všechno ještě jednou, jako by chtěl K-ovi dát na cestu domů nějakou útěchu: „Obě metody mají společný rys, že způsobí, aby obžalovaný nebyl odsouzen.“ „Nezpůsobí však, aby byl skutečně osvobozen,“ řekl K. tiše, jako by se styděl, že to rozpoznal.

K. je sice zatčen, přesto se může svobodně pohybovat. Je obžalován, ale neví z čeho. Příslušníky soudu nepotkává a přitom je potkává všude. Sám si ani neuvědomuje, že by se něčím proti zákonu provinil. Nebo snad…? V předvečer jeho 31. narozenin přijdou pro K.-a dva muži a odvedou ho. Zdá se, že proces do jeho života přece jen zasáhne víc, než si K. myslel.

Před námi však zůstává otázka: čím se K. provinil? Jeho postava je vůbec zvláštní, je úspěšný, nemá však rodinu (manželku či děti) a žije v malém pronajatém bytě. Rád vyhledává společnost žen. Zdá se, že významnou roli hraje jedna věta, kterou Kafka vložil do úst Titorellimu: “Vždyť přece všechno náleží k soudu.” Je tedy K. podroben procesu za to, jaký život žije?

Gustav Meyrink (1868-1932) se narodil ve Vídni, od roku 1884 však v Praze studoval gymnázium a obchodní akademii. S pomocí otce se stal bankéřem, později jej však začaly zajímat okultní vědy, alchymie a hypnóza. Právě motivy Prahy a mystiky jsou velmi typické pro román Golem.

Golem (Der Golem, 1915) je mystickým příběhem muže, který jednoho dne nalezne klobouk se jmenovkou Athanasius Pernath. Tímto okamžikem se román střemhlav vrhá do proudu okultismu a kabaly, které jsou pro pražské židovské ghetto příznačné. Vypravěč znovu prožívá život mistra Pernatha, slovutného rytce gem, který kdysi obýval židovské ghetto.

Potkává všechny postavy z jeho života – krásnou Mirjam, dceru Hellilovu, hraběnku Angelinu, vetešníka Wassertruma, studenta Charouska. Není však vypravěč samotným mistrem Pernathem? V minulosti se mu snad přihodilo něco, co zapříčinilo jakési zatemnění mysli a zapomenutí všech zážitků, které teď ve svém “druhém” životě znovu objevuje a prožívá.

Blouzní, vydává se po stopách mýtického Golema, vstupuje do místnosti bez dveří a hledá sám sebe. Na své cestě se dostává do vězení pro podezření z loupežné vraždy – i zde se mu zjevují nejrůznější obrazy, které mu připomínají události dřívějšího života. Když je z vězení propuštěn, zjišťuje, že Mirjam a její otec Hellil (duchovní vůdce vypravěče) zmizeli neznámo kam. Zoufalý odchází do synagogy, odkud si po modlitbě omylem odnáší klobouk se jmenovkou Athanasius Pernath. Jméno je mu blízké a přece tak vzdálené. Vydává se do Hahnovy ulice a vidí, že židovské město zaniká a mění se, přesto nalezne dům, ve kterém bydlí Athanasius Pernath a Mirjam.

Román je isnpirován Meyrinkovým pobytem v Praze a jeho zájmem o mystiku – daleko více se dotýká niterných pocitů vypravěče než samotného děje. Když na konci knihy autor odhaluje, že celý příběh byl jenom snem, který vypravěč sdílel s Athanasiem Pernathem, uzavírá se kruh životního poznání, ve kterém vypravěč spolu se čtenářem bloudil.