Martin Eden (1909) je nevzdělaný námořník, který má rád večírky, tancovačky a rvačky a života si užívá, seč mu síly stačí. O vzdělání a literatuře má jen velmi mlhavé povědomí – vždyť ke svému životu je stejně nepotřebuje. (Ne)šťastnou náhodou jednoho dne pomůže ve rvačce muži z vyšší společnosti, a ten jej pozve do domu svých rodičů.

Tady Martin poprvé spatří svou první opravdovou lásku, slečnu Ruth Morseovou, bakalářku umění, která se věnuje studiu literatury. Jeho zvířeckost ji zprvu leká, zároveň ji k němu také přitahuje. Právě ona donutí Martina, aby se více začal zajímat o pro něj do té doby nepotřebné věci: četbu knih, studium jazyka, filozofii. Martin Eden je jako nebroušený diamant, a Ruth si usmyslí, že mu pomůže poznat ten „lepší“, vznešenější svět, kde se mluví spisovně a kde se diskutuje o věcech filozofických, kterým však jen málokdo doopravdy rozumí.

Martin je nadaný žák a láska k Ruth je pro něj dostatečnou motivací ke studiu. Objeví v sobě netušené možnosti, nad nimiž ční jediná touha – psát. Nepřeberné množství zážitků z námořních cest slouží jako výborný základ pro kariéru spisovatele. Netuší však, na jak obtížnou cestu se pouští.

Magazíny ani noviny nechtějí jeho neumělé pokusy otiskovat. Martin je však pln naděje a nepřipouští si možnost neúspěchu. Musí prorazit, jednou se to musí povést. Když nespí nebo není na cestě k zastavárníkovi, píše. Povídky o skutečném životě, na které není širší veřejnost připravena. Své poslední dolary utrácí za poštovní známky a neustále obesílá magazíny, které mu jeho práce neustále vracejí zpět. Ani naléhání Ruth, aby si „našel místo“, ho od psaní neodradí.

Jeho láska konečně najde odezvu, a přes námitky rodičů se s ním Ruth zasnoubí. Nemocný, na pokraji vyčerpání a bez peněz konečně prodá svou první povídku. Malý obnos však sotva stačí na pokrytí dluhů a po dalším naléhání Ruth slíbí, že si najde práci. Psaní už je pro něj ale natolik silnou drogou, že se jej nemůže vzdát.

Martin se při návštěvách v domu Morseových znovu a znovu přesvědčuje o antipatiích, které k němu chovají rodiče Ruth. Ti ji také nakonec přesvědčí o tom, že Martin Eden jí není hoden.

Když Martin konečně prorazí se svou filozofickou esejí Zatmění Slunce, dávno už k vyšší vrstvě, k buržoazii a aristokracii, nevzhlíží jako k nedosažitelnému ideálu, naopak jí pohrdá. Setkání s Brissendenem a jeho učenými přáteli mu otevřelo oči a Martin si konečně uvědomil, jak omezení a nevzdělaní jsou lidé, se kterými se doposud stýkal. Jak se sami bojí života a schovávají se za knihy a poučky v nich psané, aniž by je dovedli pochopit.

Po uveřejnění eseje se na Martina usměje štěstí a jeho dřívější díla jsou najednou přijímána s nadšením, ačkoliv jimi až dosud redaktoři magazínů opovrhovali. Martin přesto cítí křivdu, cítí, že uznání se mu dostalo již za práci dávno vykonanou, jen kvůli jedné povedené eseji, dílem náhody. Lidé, pro které byl jen pomateným pisálkem, jej najednou obletují jako můry světlo žárovky. Stejně tak Ruth se k němu chce znovu vrátit, ale Martin Eden už o společnost lidí nestojí. Zklamal se v nich, zklamal se ve svém ideálu vyšší morální společnosti. Je přece stále Martinem Edenem, celý život stejným, přesto jej najednou lidé přijímají jinak než dříve. Naplno poznává, jakou moc má sláva a peníze. Tisíce dolarů rozdá svým sestrám a jejich manželům, kteří se ho zřekli mezi prvními a teď jej vynášejí do nebes.

Martin Eden je unaven životem a lidmi. Nastoupí na loď a odplouvá do Jižních moří, směrem na Tahiti, kde bude sám pro sebe. Martin Eden už dohrál. A v tom okamžiku, kdy to věděl, přestal vědět.

Přestože je silně autobiografický román především manifestem nezdolné touhy žít, je jeho hlavní hrdina na konci životem unaven. Těžko to mít Martinu Edenovi za zlé, v životě ho příliš štěstí nepotkalo. Ano, splnil si sen – nakoukl do vyšší společnosti -, ze sna se však rychle stala noční můra. Martin Eden zavrhl svůj starý život pro život nový, „lepší“, který ho nakonec zničil. Soucítit s hlavním hrdinou není lehké: vždyť jednou ho proklínáte, že se pošetile žene za nedosažitelným, podruhé s ním sdílíte radost z úspěchu. Zrazujete ho od slepého naslouchání Ruth, zároveň mu ale přejete Lásku. Nechápete, proč rozdává peníze lidem, kteří se k němu nezachovali dobře, zároveň ale máte pro jeho činy pochopení. Martin Eden vzbuzuje tolik ambivalentních pocitů, že lze jen obtížně zaujmout jednoznačné stanovisko k jeho životu a činům. Jack London psychologii hlavního hrdiny zvládl mistrně. Stejně tak ovšem i profily dalších postav románu: velké teoretičky Ruth, která je naprosto nepřipravena na skutečný život, protože ten se jí z knih vyčíst nepodařilo; jejích rodičů, kteří jsou prototypem prospěchářů a maloměšťáků, jejichž největší starostí je to, co si o nich pomyslí sousedé; Brissendena, se kterým se Martin setká jen krátce, který však sehraje velmi důležitou roli v jeho životě.

Román v  sobě kromě silného lidského příběhu ukrývá také sociální náboj a ve své druhé polovině se často utíká k filozofickým otázkám otrocké morálky, proti níž Martin obhajuje morálku panskou.

Hlavním hrdinou románu Proces (Der Prozess/Der Proceß, 1914) je Josef K., třicetiletý bankovní prokurista, velmi vážený úředník, který má před sebou slibnou kariéru. První vážnou ránu však jeho životní cesta dostane právě v den jeho třicátých narozenin, kdy do jeho pokoje vtrhnou dva muži a oznámí mu, že byl zatčen. Nebylo mu však sděleno žádné obvinění, a K. tak dost dobře neví, jestli se nejedná jen o nepovedený vtip kolegů z banky.

Usuzuji tak z toho, že jsem obžalován, nemohu však najít ani nejmenší vinu, pro kterou by mě někdo mohl obžalovat. Ale i to je vedlejší, hlavní věc je, kým jsem obžalován! Který úřad vede to řízení? Jste úředníci? Nikdo z vás nemá stejnokroj, pokud nenazveme“ – zde se obrátil na Františka – „vaše šaty stejnokrojem, ale vždyť je to spíš cestovní oblek.”

Zpočátku K. nevěnuje procesu, který s ním byl zahájen, ani tu nejmenší pozornost. Proč by taky měl, když se ho zatčení ani obžalování nijak nedotýká a nezasahuje do jeho života. Když je poprvé předvolán na půdu činžovního soudu k výslechu, oboří se na vyšetřujícího soudce a do očí se vysměje i všem přítomným, jakou že podivnou frašku to s ním hrají. K. by snad na celý proces byl býval zapomněl, kdyby se neobjevil jeho strýček, vyděšený zprávou o zničené K.-ově pověsti.

„A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?“ zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. „Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek,“ řekl K. unaven, „jen se ničeho neboj.“ „To mě nemůže uklidnit,“ zvolal strýček. „Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno!”

Ten ho seznámí s advokátem, který mu má v jeho věci pomoct. K. se tedy na strýčkovo doporučení svěří do advokátových rukou, nicméně jak se záhy ukáže, advokát v K.-ově věci zdaleka nedělá tolik, kolik by K. čekal, a tak se s ním K. rozejde. Mezitím se potká s Blockem, jehož proces se táhne už několik let a který je na advokátovi zcela závislý.

K. už se plně věnuje procesu a není schopen řádně odvádět svou práci. V boji s organisací úředníků se obklopuje různými postavami – na doporučení továrníka navštíví Titorelliho, který procesy maluje. K. se od něj dozví, jak svůj proces dovést do “zdárného” konce: buď pomocí průtahu, nebo zdánlivého osvobození.

„Jste nevinen?“ zeptal se. „Ano,“ řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: „Jsem úplně nevinen.“ „Tak,“ řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: „Jste-li nevinen, je věc velmi prostá.“

K.-ovi je však jasné, že procesu už se nezbaví.

Přes toto potvrzení řekl malíř, shrnuje všechno ještě jednou, jako by chtěl K-ovi dát na cestu domů nějakou útěchu: „Obě metody mají společný rys, že způsobí, aby obžalovaný nebyl odsouzen.“ „Nezpůsobí však, aby byl skutečně osvobozen,“ řekl K. tiše, jako by se styděl, že to rozpoznal.

K. je sice zatčen, přesto se může svobodně pohybovat. Je obžalován, ale neví z čeho. Příslušníky soudu nepotkává a přitom je potkává všude. Sám si ani neuvědomuje, že by se něčím proti zákonu provinil. Nebo snad…? V předvečer jeho 31. narozenin přijdou pro K.-a dva muži a odvedou ho. Zdá se, že proces do jeho života přece jen zasáhne víc, než si K. myslel.

Před námi však zůstává otázka: čím se K. provinil? Jeho postava je vůbec zvláštní, je úspěšný, nemá však rodinu (manželku či děti) a žije v malém pronajatém bytě. Rád vyhledává společnost žen. Zdá se, že významnou roli hraje jedna věta, kterou Kafka vložil do úst Titorellimu: “Vždyť přece všechno náleží k soudu.” Je tedy K. podroben procesu za to, jaký život žije?

Golem (Der Golem, 1915) je mystickým příběhem muže, který jednoho dne nalezne klobouk se jmenovkou Athanasius Pernath. Tímto okamžikem se román střemhlav vrhá do proudu okultismu a kabaly, které jsou pro pražské židovské ghetto příznačné. Vypravěč znovu prožívá život mistra Pernatha, slovutného rytce gem, který kdysi obýval židovské ghetto.

Potkává všechny postavy z jeho života – krásnou Mirjam, dceru Hellilovu, hraběnku Angelinu, vetešníka Wassertruma, studenta Charouska. Není však vypravěč samotným mistrem Pernathem? V minulosti se mu snad přihodilo něco, co zapříčinilo jakési zatemnění mysli a zapomenutí všech zážitků, které teď ve svém “druhém” životě znovu objevuje a prožívá.

Blouzní, vydává se po stopách mýtického Golema, vstupuje do místnosti bez dveří a hledá sám sebe. Na své cestě se dostává do vězení pro podezření z loupežné vraždy – i zde se mu zjevují nejrůznější obrazy, které mu připomínají události dřívějšího života. Když je z vězení propuštěn, zjišťuje, že Mirjam a její otec Hellil (duchovní vůdce vypravěče) zmizeli neznámo kam. Zoufalý odchází do synagogy, odkud si po modlitbě omylem odnáší klobouk se jmenovkou Athanasius Pernath. Jméno je mu blízké a přece tak vzdálené. Vydává se do Hahnovy ulice a vidí, že židovské město zaniká a mění se, přesto nalezne dům, ve kterém bydlí Athanasius Pernath a Mirjam.

Román je isnpirován Meyrinkovým pobytem v Praze a jeho zájmem o mystiku – daleko více se dotýká niterných pocitů vypravěče než samotného děje. Když na konci knihy autor odhaluje, že celý příběh byl jenom snem, který vypravěč sdílel s Athanasiem Pernathem, uzavírá se kruh životního poznání, ve kterém vypravěč spolu se čtenářem bloudil.