Dobré čtení

Émila Zola (1840–1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Román Zabiják patří do cyklu dvaceti románů Rougon-Macquartové s podtitulem “přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství.” Jak už název díla napovídá, nejedná se zrovna o veselou četbu, s tou se však u Zoly setkat ani nelze.

Hlavní postavou románu je pajdavá Gervaisa, pradlena, která žije v Paříži na hromádce s Lantierem, opilcem a budižkničemu, který z ní neustále tahá pracně vydělané peníze. Když od ní jednoho dne uteče kvůli jiné ženě, vyslyší Gervaisa dlouhotrvající prosby klempíře Coupeaua, spořádaného muže, který ji vroucně miluje, a uzavře s ním sňatek. K synům Lantiera tak brzy přibude ještě dcera Nana, jejíž jméno vám jistě není neznámé.

Rodinná idylka však netrvá dlouho. Coupeauovi jdou ruce od práce, začne se opíjet a Gervaisa, která si mezitím otevřela vlastní podnikání, musí sama živit celou domácnost. Přestože se snaží, seč jí síly stačí, sousedé se od ní postupně odvracejí, na dluh už jí nikdo nic nedá a práce také ubývá.

Zoufalá Gervaisa si velmi cení přátelství kováře Goujeta, který ji tajně miluje a jednoho dne jí navrhne, aby se přestala trápit a utekla s ním někam daleko. Bláhová Gervaisa tehdy odmítne…

“Sakra, co to tady prováděl?” zabručel Lantier, když vešli dovnitř. “To je ale smrad!”

Opravdu, páchlo to tam o sto šest. Gervaisa hledala sirky a šlápla do mokra. Když se jí konečně podařilo rozsvítit svíčku, uviděli pěkné divadlo. Coupeau vyzvrátil všechno, co měl v sobě, a byl toho plný pokoj. Postel byla celá zadělaná, koberec také, a dokonce i na prádelníku byly stříkance. A Coupeau, jak se zřejmě svezl z postele, na kterou ho Poisson hodil, chrápal na zemi uprostřed vlastních výkalů.Válel se v tom jako prase, jednu tvář měl celou zamazanou, vydechoval otevřenými ústy smrdutý dech a prošedivělými vlasy vymetal kaluž, která se mu roztekla pod hlavou.

S domácností to jde od desíti k pěti, Gervaisa se přestává starat o své zákazníky, prádlo vrací pozdě a ještě špinavé a postupně upadá do apatie. Proč by se měla snažit, když Coupeau nehne ani prstem? Hřebíčkem do rakve je návrat Lantiera, který se stane nejlepším Coupeaovým přítelem a doslova projí celý Gervaisin krámek.

Z Gervaisy, která měla v mládí velké sny a plány, se stává lidská troska, která nemá co jíst a pod vlivem manžela podlehne kořalce. Krámek musejí opustit a nastěhovat se do malé špinavé špeluňky. Coupeau skončí v blázinci a Gervaisa nakonec ve výklenku pod schody, kde kdysi spával starý žebrák Bru. Není se co divit, že Nana – už tak dost prohnaná – rodiče opustí a zmizí do pařížských tančíren.

Životní příběh Gervaisy končí (samozřejmě) tragicky. Zlomená, nejchudší z chudých a ovládaná touhou po alkoholu zemře bez zájmu svých někdejších přátel. Těžko říct, jestli její kulhavá chůze je symbolickým znamením slabého člověka, který si jiný život ani nezasloužil, zdá se to však logické. Ačkoliv celý život hledala štěstí, nakonec svou vlastní hloupostí a přičiněním shody nešťastných náhod našla jen bídu s Lantierem a později s Coupeauem. Nutno dodat, že ani sama Gervaisa nebyla žádný svatoušek.

Mary Wollstonecraft Shelleyová (1797-1851) byla anglická spisovatelka období romantismu, která proslula především ponurostí svých děl. Byla manželkou Percy Bysshe Shelleyho, znala se rovněž s Georgem Gordonem Byronem.

Frankenstein (Frankenstein; or, The Modern Prometheus, 1818) je nejznámějším autorčiným dílem. Jedná se o gotický román (dalším zástupcem tohoto žánru je například Dracula Brama Stokera), který vypráví příběh Viktora Frankensteina, mladého švýcarského vědce. Ten se odebírá z rodné Ženevy na univerzitu do Ingolstadtu, kde pozná profesora Waldmana a také díky němu se začne věnovat vědeckému bádání.

Od chvíle, kdy jsem zanechal svých dřívějších a v poslední době trýznivých studií, zvítězily v mé duši radost a klid. Bylo to varování, že další studium přírodních věd mi přinese zkázu; jestliže se ho však vzdám, kyne mi štěstí. Tento poslední pokus sil dobra byl neúčinný. Osud byl příliš mocný a jeho nezměnitelné zákony rozhodly o mé naprosté a hrozné zkáze.

Horlivý student díky svým poznatkům zjistí, jak oživit neživou hmotu a z mrtvých těl stvoří netvora s nadlidskou silou a odpudivým zevnějškem. Sám se svého díla zalekne a uprchne s nadějí, že jej už víckrát nespatří.

Jak mám vylíčit své pocity při této úděsné události nebo jak popsat stvůru, ‘kterou jsem s tak nesmírnými strázněmi a obtížemi vytvořil? Údy byly souměrné a rysy v obličeji jsem vybral tak, aby byly krásné. Krásné! Bože můj! Žlutá kůže sotva skryla soustavu svalů a žil, vlasy byly leskle černé, rozevláté, zuby bělostné jako perly, jenže tento lesk tvořil tím strašnější kontrast s vodovýma očima, které měly téměř stejnou barvu jako špinavé oční důlky, v nichž byly zasazeny, jako svraštělá pokožka a úzké zatrpklé rty.

Frankenstein však svému prokletí neunikne. Netvor chce, i přes svůj odporný vzhled, být dobrým a žít v souladu s lidmi, ti se jej však bojí a několikrát ho od sebe ze strachu odeženou. Nestvůra se zatvrdí a všechno dobré, co v ní při stvoření bylo, nahradí nenávist a zášť. Řízením osudu se tak Frankenstein se svým dílem setká znovu…

Shelleyová vypráví příběh Frankensteina prostřednictvím Roberta Waltona, kapitána lodi, která se vydává najít cestu přes Severní ledový oceán a která náhodou poskytne útočiště pološílenému vědci. Velmi důležitou část vyprávění tvoří Frankensteinovo přemítání o správnosti rozhodnutí, která učinil, o zodpovědnosti za svůj “vynález” (toto téma se objevuje také u Karla Čapka).

Velmi zajímavý je také duševní vývoj nestvůry a posun od dobra ke zlu, ke kterému ji donutili sami lidé. Svou zlobu netvor čerpá z osamělosti, které je po celý svůj život vystaven. Ve srovnání se Stokerovým Draculou se román zaměřuje více na charaktery a pohnutky hrdinů příběhu, čímž dochází k jistému otupení děje. Přesto dílo nabízí v mnoha ohledech velmi zajímavé myšlenky.

Jerome Klapka Jerome (1859-1927) byl anglický humorista, jenž své prostřední jméno přijal jako vzpomínku na maďarského revolucionáře Györgyje Klapku, se kterým se spisovatelova rodina přátelila. Začínal psaním cestopisů, na doporučení redaktora však popisné pasáže zkrátil a věnoval více pozornosti úsměvným zážitkům hlavních protagonistů.

Román Tři muži ve člunu spojuje cestopis a humorný příběh do oddechového a velmi vtipného celku. Už sám autor na první straně knihy upozorňuje čtenáře na to, že se jedná o dílo, jehož kouzlo spočívá v upřímné jednoduchosti, nikoliv v literárních kvalitách nebo obraznosti jazyka. A opravdu – pokud k němu přistupujete jako k oddechové četbě, nelze knize nic vytknout.

Otevřel jsem vak, přibalil boty, a jak jsem ho vázal, přepadlo mě zlé tušení. Dal jsem tam svůj kartáček na zuby? Nevím, čím to je, ale nikdy si nemohu vzpomenout, jestli jsem si zabalil kartáček. Můj kartáček na zuby je věc, která mě na cestách straší a zotročuje. Pocit, že jsem ho zapomněl, mě dokáže probrat i ze spaní, to se vzbudím zpocený, vyskočím z postele a letím pro něj. Ráno ho zase zabalím dřív, než si vyčistím zuby, a pak mi nezbývá než ho zase vybalit a zpravidla ho najdu až na dně zavazadla. Pak skládám věci znovu, kartáček zapomenu a musím zpátky do schodů a na poslední chvíli doběhnu na nádraží s kartáčkem zabaleným v kapesníku.

Román popisuje cestu tří kamarádů (Jerome, George, Harris) a psa Montmorencyho, kteří se plaví po Temži. Během své pouti čelí nástrahám řeky, ale také svých cestovních vaků, počasí, jídla a lodi. Vyrovnávají se s nimi po svém a bezpochyby osobitě. Své osudy přijímají cynicky, bez nejmenšího rozčílení.

V románu se najde každý, který kdy někam cestoval. A právě v tom je (vedle humoru) síla tohoto díla – svou upřímností a jednoduchostí dokáže zaujmot.

Bram Stoker (1847-1912) byl anglický romanopisec, povídkář a divadelní kritik. Psal divadelní recenze pro dublinský časopis Mail, později se stal tajemníkem Henryho Irvinga. Proslavil se díky románu Dracula, žádná z jeho pozdějších próz už slávu tohoto díla nepřekonala.

Román Dracula (1897) je klasickým dílem literárního vampyrismu, inspirovaného gotickým románem a hrůzostrašnými povídkami. Zachycuje podivné události a příhody formou deníkových zápisků, které hlavní hrdinové příběhu postupně spojují jako korále na niti.

Prvním průvodcem čtenáře se stává Jonathan Harker, mladý a nadějný advokát, který je vyslán do Transylvánie, aby s hrabětem Draculou domluvil detaily koupě londýnského sídla. Jonathan přijíždí na zámek a je mile překvapen pohostinností hraběte. Později se stává svědkem mnoha zvláštních jevů, které v něm vzbuzují strach – s úlekem zjišťuje, že se stal zajatcem na temném zámku Dracula. Z jeho zápisků se dozvídáme, jak velký strach prožíval během svého pobytu, jak jej udivilo, že na zámku nejsou žádná zrcadla a konečně i to, jak hraběte napadl a v záchvatu šílenství uprchl ze zámku.

Jonathanova snoubenka Mina se zatím v Londýně strachuje o jeho zdraví, a když obdrží dopis z transylvánské nemocnice, rozjíždí se za svým milým, kterého nalézá oslabeného prudkým zánětem mozkových blan. Musí přísahat, že jeho deníku se v životě nedotkne – Jonathan si stále není jist, zdali se mu všechno jen nezdálo.

Její přítelkyně Lucy se mezitím šťastně vdá za Arthura Holmwooda, odmítá nabídky doktora Johna Sewarda a Texasana Quinceyho Morrise, kteří mají v příběhu sehrát ještě velmi výraznou roli. Právě v těchto chvílích hrabě Dracula, uzavřen v bedně na palubě lodi, dosáhl břehů Anglie. S sebou přiváží bedny s hlínou z Transylvánie, kterou potřebuje k odpočinku.

Při jeho příjezdu se ve městě začínají dít divné věci a Lucy začíná chřadnout. Doktor Seward si s nemocnou, která vykazuje příznaky chudokrevnosti, neví rady, a z Nizozemí povolává svého dávného přítele a učitele van Helsinga. Ten však přichází pozdě a s hrůzou zjišťuje, že Lucy se stala obětí hraběte Draculy. Stává se z ní Nemrtvá, navždy uvězněná v mrtvém těle a předurčená k nekonečnému životu, který sílí z krve živých lidí.

Van Helsing si pročítá všechny zápisky a deníkové záznamy a ještě více se utvrzuje v přesvědčení, že je třeba hraběte zabít. Spolu se svými přáteli Johnem, Quinceym, Arthurem, Jonathanem a Minou vypracují plán, který světa navždy zbaví toho netvora z pomezí dvou světů. Hrabě však nečekaně napadne paní Minu a vpraví ji trochu své krve do žil, aby nad ní získal moc a později ji mohl povolat k sobě.

Naši hrdinové jsou nyní nuceni bleskově jednat a nepromrhají jediný okamžik – postupně zničí všechny skrýše, které si Dracula v Londýně vybudoval. Ten prchá zpět do rodné Transylvánie, aby – jako už mnohokrát předtím – načerpal nové síly pro svůj nekonečný boj. Hrdinové krvavého příběhu jsou mu neustále v patách a dostihnou ho dříve, než dosáhne svého útočiště. Srdce mu probodnou dřevěným kůlem a hlavu oddělí od těla. Hrabě se rozplyne v prach, bohužel je však při potyčce s Cikány a Slováky zabit Quincey Morris.

Autor čtenáři chronologicky řazenými deníkovými zápisky postupně poodhaluje hrůzné události a skutečnosti, které se v naproté tichosti a bez vědomí veřejnosti odehrávaly v Londýně. Zároveň čtenáři poskytuje několik různých pohledů na celý příběh a umožňuje mu nahlédnout do niterných úvah jednotlivých postav.

Guy de Maupassant (1850–1893) byl francouzský spisovatel, představitel realismu a naturalismu. Narodil se do šlechtické rodiny a po prusko-francouzské válce pracoval na ministerstvu námořnictví v Paříži.

Miláček (Bel-Ami, 1885) vypráví o neuvěřitelném, odporném a zároveň jistým způsobem krásném životě mladého muže jménem Georges Duroy, jehož vášní jsou peníze a ženy. Po návratu z války v Tunisku pracuje na dráze, jeho gáže však zdaleka nestačí jeho potřebám, a tak neváhá a využije nabídky svého přítele Forestiera, který pracuje v bulvárním plátku La Vie Francaise. Georges je však neobratný pisálek, a přestože má z Tuniska spoustu dojmů a zážitků, které by se daly prodat, není schopný popsat jimi papír. Manželka přítele Forestiera mu však pomůže a Georges díky ní vydělá první peníze.

Seznámí se s její přítelkyní paní de Marelle, která se stane jeho dlouholetou milenkou a Georges ji neopustí ani tehdy, když si po smrti Forestiera bere jeho ženu. Díky ní a jejím a kontaktům ve vysoké společnosti a v neposlední řadě jejímu jazykovému nadání může do novin psát spoustu pikantních a zajímavých zpráv, které mu vynesou slávu – stává se šéfredaktorem novin. Přestože je ženatý a má milenku, zalíbí se Miláčkovi, neboť tak mu ve společnosti přezdívají, žena ředitele Waltera – jejich cit je vzájemný. Miláček neváhá využít svých styků a zjistí, že ředitel s ministrem plánují velmi lukrativní nákup pohledávek z Maroka. Sám také investuje, ale nevydělá tolik jako ředitel.

Jeho touha po penězích ho donutí ucházet se o nejmladší dceru paní Walterové, aby se dostal ke jmění ředitele. Paní Walterová nic netušíc je Miláčkovi oddána – je už však pouhou překážkou a přítěží, stejně jako jeho žena.

Miláček tedy celou věc narafičí tak, že jeho žena je přistižena in flagranti s jiným mužem, Miláček se s ní rozvede a unese ředitelovu dceru. Tomu nezbývá, než svolit ke sňatku, aby se vyhnul veřejné ostudě. Koná se svatba, na které paní Walterová pláče.

Georges Duroy je typickým představitelem materialistického člověka, který se nazývá “social-climber”. Využívá jiné k postupu na společenském žebříčku a jedinou hnací silou jeho snažení je touha po slávě, penězích a  úspěchu u žen. Je mužským protějškem Madame Bovaryové.

Guy de Maupassant (1850-1893) byl francouzský spisovatel, představitel realismu a naturalismu. Narodil se do šlechtické rodiny a po prusko-francouzské válce pracoval na ministerstvu námořnictví v Paříži.

Sbírka Matka zrůd a jiné povídky obsahuje několik desítek krátkých příběhů, ve kterých se míhají nejrůznější postavy, náměty a bizarní situace, které autora proslavily. Těžko shrnout tak rozsáhlé dílo, jakým tento výbor povídek bezesporu je, přesto jsou si však příběhy v mnohém podobné. Autor se často uchyluje k absurdním koncům, které povídky – pečlivě vystavěné, skvěle napsané a dokonale realistické – proměňují v zarážející a varující příběhy, jejichž cílem není soudit hrdiny, ale dokázat jistou nerozhodnost jejich jednání.

Nebojí se svými povídkami šokovat, zobrazovat věci nepříjemné a své hrdiny stavět do situací, které z nich dělají hlupáky. Tématem většiny povídek je láska, ať už naplněná či pouze platonická – právě ona je hybatelem lidského jednání.

Matka zrůd, povídka, jež dala název celé sbírce, vypráví o ženě, která si v touze po kráse stahovala pas nejrůznějšími korzety, a její děti tak prošly nepřirozeným vývojem. Rodily se deformované a jejich matka na nich vydělávala a prodávala je do cirkusů. Přestože bylo její jednání zavrženíhodné, společnost se na ni chodila dívat jako na pouťovou atrakci.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) byl ruský spisovatel a filozof, který pocházel ze šlechtické rodiny. Narodil se v Jasné Poljaně, jeho rodiče však zemřeli, když byl ještě malé dítě. Jako voják se zúčastnil Krymské války a svůj pozdější život strávil na statku v rodné vsi. Bojoval za práva mužiků a snažil se zlepšit jejich sociální podmínky. Odmítal carismus a soudobou pravoslavnou církev, požadoval návrat k prvotní církvi.

Vzkříšení (Voskresenije) je trojdílný román, jehož hlavní postavou je šlechtic Dmitrij Ivanovič Něchljudov. Jako mladý a nezkušený student svede služebnou svých tetiček Kaťušu Maslovovou, která s ním nechtěně otěhotní. Něchljudov neunese tíhu zodpovědnosti, Kaťuše dá sto rublů a odjíždí pryč. Tety těhotnou služebnou nechtějí dále zaměstnávat, a jí nezbývá, než se začít živit nejstarším řemeslem lidstva – stává se z ní prostitutka. Dítě, které Něchljudovovi porodí, umírá po cestě do nalezince, kam jej Kaťuša nechala odvézt.

O několik let později se oba hlavní hrdinové znovu setkávají. Kaťuša je obžalovaná z loupežné vraždy a Něchljudov zasedá v porotě. Okamžitě ji pozná a je přesvědčen o její nevině, zároveň se však bojí, že jej Kaťuša prozradí a veřejně znemožní. Přesto odhodlaně bojuje za její osvobození, justiční omyl ji však odsoudí k nuceným pracím na Sibiři. Něchljudov je rozhodnut jí pomoci a odčinit tak příkoří, kterého se jí kvůli jeho mladické nerozvážnosti dostalo. Slibuje jí, že podnikne vše pro její propuštění a že se s ní ožení. Kaťuša, zprvu chladná a odtažitá, postupem času Něchljudovovi odpouští, odmítá si ho však vzít za manžela. Něchljudov pochybuje o tom, že mu Kaťuša odpustila, ale nakonec zjišťuje, že ho chce pouze ochránit před ní samou – Kaťuša si uvědomuje, co by pro Něchljudova sňatek s ní znamenal, a proto se rozhodne strávit zbytek života s vězněm, se kterým se seznámí během cesty na Sibiř.

Něchljudov se během více jak pětiset stránek románu mění z ruského bezcitného a vznešeného šlechtice v člověka, který si uvědomuje bezmoc a beznaděj obyčejného lidu, chudiny a trestanců. Zjišťuje, že na světě neexistuje spravedlnost, že lidé, kteří trestají zlo, jsou sami zlí a zkorumpovaní:

Ptal se na věc velmi jednoduchou. Ptal se, proč a jakým právem jedni lidé zavřeli, mučí, vypovídají, tlučou a zabíjejí druhé lidi, když sami jsou docela stejní jako ti, koho mučí, tlučou a zabíjejí.

Uvědomuje si, jak špatný byl život, který doposud žil, náprava je pro něj však velmi obtížná. Své pozemky chce rozdat rolníkům, ti však odmítají, podezírajíce jej z nepravosti. Něchljudovova proměna je dokonána, když dobrovolně putuje s Kaťušou a stovkami trestanců na Sibiř.

Čím víc se o těchto lidech dovídá, tím víc je mu jasné, že jsou nevinní, zároveň však bezbranní a ztracení.

Soud má jediný úkol. Zachovat společnost, jaká je, a proto pronásleduje a pranýřuje lidi, kteří převyšují obecnou úroveň a chtěli by ji povznést, což jsou takzvaní političtí zločinci, i ty, kdo jsou pod úrovní, takzvané typy zločinecké.

Najednou jasně chápe, že zločinci nejsou ti, které vedou na Sibiř, nýbrž ti, kdo je vedou – gubernátoři, vězeňští a policejní inspektoři, strážníci.

Nikdo není vinen, avšak lidé byli zabiti, a přece je zabili právě tito lidé, kteří na jejich smrti nenesou vinu.

Trápí ho jeho vlastní neschopnost jakkoliv těmto lidem pomoci, nemůže bojovat proti zkostnatělému soudnímu aparátu. Během svého životního vývoje potkává celou řadu vedlejších postav, ve kterých vidí zlo, aroganci a čirý materialismus, které se mu hnusí. “Špatnou” část svého života se snaží odčinit – snaží se chránit trestance před zlovůlí vojáků, i jeho touha po sňatku s Kaťušou je podněcována výčitkami svědomí, které ho nechávají trpět.

Něchljudov, zdrcen Kaťušiným rozhodnutím vzít si vězně Simonsonova, zároveň však uklidněn vědomím, že bude o Kaťušu postaráno, během čtení evangelií zjišťuje, že kdyby lidé dodržovali boží přikázání, nebylo by třeba soudů ani trestů. Jak skončí nové období v jeho životě, ukáže budoucnost.

Émila Zola (1840–1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Člověk bestie (La Bête humaine, 1890) je příběh o lásce, nenávisti, štěstí a zmaru, který Zola s pečlivostí a přesností policejního inspektora pomalu pokládá před čtenáře. Žárlivec Roubaud žije se svou ženu Severínou ve spořádaném svazku, dokud se nedozví strašlivou pravdu o jejím dětství – jako malá byla zneužívána železničním ředitelem Grandmorinem. V záchvatu zuřivosti naplánuje vraždu, která později povede k odcizení manželů.

Severína si najde zalíbení ve strojvůdci Jakubovi, živočišném stvoření, který touží okusit slast vraždy. Roubaud o jejich poměru ví, přesto jej mlčky trpí a rozptýlení hledá v karbanu a pití. Severína je přesvědčena o své lásce k Jakubovi, které stojí v cestě nesnesitelný a protivný Roubaud. Proto se rozhodnou Roubauda zabít, Jakub však neovládne zvíře, které v něm dřímá, a v touze po krvi probodne Severínu nožem. Na místě činu je nalezen Roubaud a brzy je uznán vinným z vraždy.

Jakub, jehož touha po ženské krvi jej pronásleduje po celý život, se vrací k práci na dráze. Vztah se Severínou ho však poznamenal a do té doby milovaná lokomotiva se pro něj stává pouhým strojem, zdrojem jeho obživy. Topič, kterému Jakub svedl milenku, si změny v jeho chování všimne a během cesty na frontu s plným vlakem vojáků, se mezi nimi strhne hádka. Jejich životy skončí pod koly Lisonky (lokomotiva), která dál uhání černočernou tmou.

Zola se nás snaží přimět k soucitu s Jakubem, člověkem bestií, který kvůli své nemoci není schopen milovat, přesto jej nakonec nechává zemřít hrůznou smrtí. Zároveň autor vyslovuje kacířskou myšlenku: “Vražda z logických důvodů zločinem je, zatímco vrah vedený pudem vrahem není.”

Gustave Flaubert (1821-1880) byl představitelem francouzského naturalismu. Poněkud promiskuitní autor odmítal manželství. Otevřenost jeho děl se v tehdejší době neshledala s pochopením čtenářů a Flaubert byl odsouzen za pobuřování veřejné mravnosti.

Madame Bovaryová (Madame Bovary, 1857) vypráví příběh krásné, cílevědomé a ctižádostivé ženy, která však zůstala celý svůj život uvězněna na maloměstě, ačkoliv toužila po Paříži. Manžela Karla, který v městečku pracoval jako doktor, si pro jeho maloměšťáctví přestala vážit a hledala povyražení u jiných. Vydržuje si milence Leona, a aby si alespoň udržela iluzi o krásném životě ve velkoměstě, nakupuje na dluh u lichváře drahé a nepotřebné cetky a šaty, jež jí mají Paříž připomínat.

Když Karel odhalí, co Ema napáchala, je už příliš pozdě – jeho choť se otráví arzenikem, aby nemusela snášet hanbu, která by ji dozajista stihla. Karel prodává veškeré jmění, které mu zbylo, nicméně i on za čas umírá.

Dílo, které popisuje cestu ambiciozní Emy životem a společností, si ve své době našlo mnoho odpůrců. Dnes však patří mezi klasiku světové literatury a čtenáři nabízí skvěle vykreslené charaktery jednotlivých postav.

Émila Zola (1840-1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Tereza Raquinová (Thérèse Raquin) je syrovým a bezcitným dílem, které vypráví příběh milostného trojúhelníku. Tereza žije s manželem a tchyní nad malým vinařským krámkem. Každý čtvrtek mívají hosty, mezi nimi i Kamilova přítele Laurenta, do kterého se Tereza zamiluje. Laurent její lásku opětuje, v cestě jim však stojí Kamil. V jejich myslích se pomalu rodí plán vraždy, který uskuteční na řece při vyjížďce ve člunu. Vražda je označena jako nehoda.

Laurent, který má s Kamilovou matkou velmi vřelý vztah, se po nějaké době ožení s Terezou a zaujme tak Kamilovo místo. Oba dva jsou však ve snech a vidnách pronásledováni “duchem” zavražděného, který mezi ně zaseje nedůvěru. Nemohou spolu vydržet, zároveň se však navzájem hlídají, aby se neudali policii.

Oba téměř zešílí a neopatrně se podřeknou před bezmocnou matkou, která už ale nikomu nemůže svěřit pravdu. Břímě vraždy, které si s sebou nesli, je nakonec donutí spáchat sebevraždu.

Zola dokonale obhajuje svůj názor na podstatu člověka (jsme dílem dědičnosti a prostředí), syrově líčí počátky mileneckého spiknutí, vraždu i následné období nedůvěry. Vrahů nelituje, naopak je nechává zcela napospas pocitu viny, který je mučí.