Dobré čtení

Jevgenij Ivanovič Zamjatin (1884-1937) se narodil do šlechtické rodiny, vystudoval gymnázium ve Voroněži, později lodní techniku v Petrohradu.V roce 1931 požádal Stalina o povolení k emigraci, které obdržel. Svůj život dožil v Paříži.

Sci-fi román My (Mы, 1920) lze považovat za předlohu mnoha antiutopistických děl anglické a americké literatury: významně ovlivnil George Orwella, Raye Bradburyho či Aldouse Huxleyho. Alegorické zobrazení poměrů v Sovětském svazu se stalo terčem ostré kritiky, která nakonec donutila Zamjatina opustit zemi.

Vypravěč románu, D-503, pracuje jako hlavní konstruktér Integrálu – vesmírné lodi, která se brzy vydá na cestu vesmírem, aby primitivním civilizacím na jiných planetách přinesla poselství o dokonalé společnosti. Právě D-503 sepisuje pamflet o životě v Jednotném státě, pod ochranou Dobroditele, který přivedl lidstvo ke stavu absolutního štěstí.

Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit.

Společnost, ve které D-503 žije, se nedá rozdělit na jednotlivce. Je naopak jediným dokonalým celkem, který funguje jako obrovský celistvý organismus. Všichni lidé ve stejnou dobu vstávají, pracují, jedí, usínají. Všichni žijí v prosklených domech, aby nemohli nic skrýt před zraky Strážců, kteří se starají o spokojenost všech občanů. Společnost už nežije na celé planetě, je uzavřena za neprostupnou Stěnou, za níž se skrývá svět divočiny. A všem to tak vyhovuje. I D-503 je poslušným členem společnosti. Miluje matematiku a přesnost, nenávidí nahodilosti. Své růžové lístky (sex je na příděl a právo na danou osobu se prokazuje pomocí růžového lístku s jejím jménem) využívá výhradně pro O-90, svou kulatou spoluobčanku. V organizované společnosti je velmi spokojený.

A představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné „já“, na druhé „My“, Jednotný stát. Připustit, že „já“ může mít nějaká „práva“ ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od nicoty k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny.

Ne každý chce však žít v Jednotném státě. Jistá skupina občanů, říkají si Mefité, chce zničit Stěnu a poprvé od dvousetleté války se podívat na druhou stranu. Tito lidé v Den jednomyslnosti nezvednou ruce, nechtějí už, aby jim Dobroditel dál vládl. Jednou z těchto lidí je také I-330, do které se D-503 na první pohled zamiluje. Veškeré jeho zásady jsou pryč, ve dnech blouzní, v noci nemůže spát. D-503 onemocněl: získal duši a probudila se v něm fantazie, nemoci, které společnost už dávno vymýtila. Nepovolené slabosti, za které může být vhozen do Stroje a popraven.

Ve starověkém světě to znali křesťané, naši jediní (i když velmi nedokonalí předchůdci: pokora je ctnost, a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

D-503, nemocný a celý poblázněný láskou, se I-330 nechá přemluvit k účasti na nové revoluci, která vyvede čísla z Jednotného státu. Přislíbí pomoc při únosu Integrálu, aniž si je vědom, že smyčka Strážců se kolem něj potichu stahuje. Úřad Strážců nemůže dopustit, aby se čísla vzdala svého štěstí, a připraví Velkou operaci, která všechny zbaví fantazie. A bez fantazie je přece každý šťastný. D-503 také.

Stěna přesto padne, ale není už příliš pozdě? Dokážou se čísla vyrovnat s opravdovým světem, s živým světem na druhé straně? Využila I-330 vypravěče, aby získala kontrolu nad Integrálem, nebo k němu také něco cítí? A dokáže on překonat překážky, které mu brání v projevování citů?

Zamjatinova antiutopická společnost se stala obrazem pozdějších děl s podobným námětem: lidé (nebo spíš čísla) žijí spokojeně a šťastně, nevnímají už podstatu jedinců, důležitý je jen celek. Nikdy nejsou sami, jejich životy mají dokonalý řád. Zatáhnout záclony mohou, jen když mají růžový lístek. Sám D-503 ve svých záznamech píše, že “láska a hlad vládnou světem.” Hlad byl navždy zažehnán zavedením naftové potravy, láska zničena, protože: „Každé číslo má právo na kterékoli jiné číslo jako na sexuální materiál.” Jednotný stát tedy ovládl vládce světa.

Jen díky své nemoci (duše, fantazie) si D-503 uvědomí, že existují dva světy: ten, který zná, organizovaný, nesvobodný, šťastný. A ten druhý, v němž láska bolí a v němž se člověk může obětovat pro druhého člověka. V němž je sice bolest, ale také možnost volby.

Z hlediska stavby románu se My poměrně významně liší od pozdějších antiutopistických děl, a to hlavně obsáhlou nedějovou složkou, ve které se D-503 zabývá filozofickými úvahami i svými niternými pocity, ve které se snaží přesvědčit sám sebe o nezpochybnitelnosti a nutnosti Jednotného státu. Román, který vznikl ve 20. letech minulého století, si svou aktuálnost jistě uchovává i nadále.

Karel Čapek (1890-1938) byl český novinář, dramatik, spisovatel a překladatel. Narodil se do rodiny venkovského lékaře v Malých Svatoňovicích. Studoval filozofii, hodně cestoval a byl také blízkým přítelem TGM (Hovory s TGM). Psal pro Lidové noviny a byl jedním ze zakladatelů československé pobočky Penklubu.

Krakatit je nejnebezpečnější výbušninou na světě, kterou vynalezl ing. Prokop. Sám je z účinnosti Krakatitu natolik vyveden z míry, že utrpí jeho duševní zdraví a v horečce a halucinacích vyzradí tajemství výroby svému příteli Tomšovi. V blouznění potkává krásnou ženu, kterou se později pokusí najít. Právě kvůli ní zamíří do Baltinu, kde se Tomeš pokouší vyrobit Krakatit.

Prokop se stává vězněm a seznámí se s princeznou, do které se bláznivě zamiluje. Snaží se vzdorovat svým věznitelům, dokonce dostává k dispozici laboratoř, ale proti přesile nemá nejmenší šanci a tajemství Krakatitu nakonec vyzradí, aby tak ulevil sám sobě. Výbušnina, která tak může zničit celý svět se dostává do chtivých rukou lidí.

Na své cestě z Baltinu se Prokop setkává s Bohem a zjišťuje, že vzorec pro výrobu Krakatitu zapomněl. Že už jej netíží obrovská odpovědnost za okolní svět a že snad dostane novou šanci, jak být pro lidi užitečný.

David Herbert Lawrence (1885-1930) byl anglický spisovatel, který se otevřeně hlásil k realismu. Otevřeností svých děl šokoval tehdejší svět, který před ním dlouho zavíral oči. Román Milenec Lady Chatterleyové (Lady Chatterley’s Lover, 1928) byl ve Velké Británii vydán až roku 1960, tedy 32 let po jeho napsání. I tak byla kniha málem zakázána jako pornografické dílo.

Děj knihy se odehrává na venkovském sídle Wragby ve střední Anglii, kam se po 1. světové válce vrací ochrnutý sir Clifford Chatterley, aby zde strávil zbytek se svou chotí Constance. Oba jsou naprosto rozdílní: zatímco Cliiford žije životem spirituálním a duševním, Connie má ráda fyzickou schránku, touhu, vášeň a sex. Není tedy divu, že to, co jí Clifford kvůli svému zranění už nemůže dopřát, hledá u někoho jiného.

Jejím milencem se na krátkou dobu stává epizodní postava rozervaného spisovatele Michaelise. Pravé uspokojení se jí však dostane až od Olivera Mellorse, hajného na Wragby. Je prototypem muže, kterého Connie hledala celý život – je silný, krásný, nebojácný, impulsivní a upřímný.

Lidé city předstírají, ale vlastně necítí nic. Pokládají to nejspíš za romantické.

V hájovně s ním tráví každou volnou chvíli, zatímco o Clifforda se stará paní Boltonová, starší ošetřovatelka z blízké vsi. Avšak i mezi ní a sirem Chatterleyem dojde k jistému porozumění: z něj se stává zase malý chlapec, který ji chce hladit a objímat, ona zastává roli ochránkyně, ačkoliv se jí celá vyšší třída hnusí. Miluje ho a zároveň nenávidí, svým zvláštním způsobem.

Connie se během pobytu v Benátkách definitivně rozhodne opustit manžela a utéct s Mellorsem. Po hádce s Cliffordem, který se s ní nechce dát rozvést, utíká s Mellorsem začít nový život.

Celý příběh se odehrává na pozadí přerodu anglické společnosti, která začíná chápat důležitost nerostných surovin. Probouzí se i pracující třída, ovlivněna myšlenkami bolševismu a sovětů. Sir Chatterley a jeho přátelé-šlechtici jsou posledními kameny starého řádu, který se snaží uchránit za každou cenu. Naopak Connie s Mellorsem nedokáží pochopit jakousi zaslepenost šlechty.

Kvůli otevřenosti sexuálních scén musel Lawrence knihu 3x přepracovat, aby ji nakonec vydal ve Florencii, kde anglickému textu nikdo nerozuměl. I po více než 30 letech od svého vzniku však kniha nebyla přijata společností a byla málem zakázána. Přesto v ní lze, vedle velmi živočišných sexuálních scén a otevřených rozhovorů Mellorse a Connie, najít také zajímavý pohled do tehdejší společnosti.