Zmizet (2009) je soubor tří delších povídek: Zmizel, Na krátko, Věneček. Všechny tři vyprávějí o pokřivených rodinných vztazích, které byly nějakým způsobem narušeny. Jednou jde o autonehodu, jednou o vztah rozvedených rodičů, jednou o prapodivný vztah matky ke dvěma mužům. Tyto “zásahy vyšší moci” mají mnohokrát nedozírné následky a zbourají doposud vybudované vazby.

“Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý.”

Čtenář každý příběh nahlíží nejen očima hlavního hrdiny (kterým je vždy jeden z mladé sourozenecké dvojice), ale také prostřednictvím dalších postav – především rodičů, případně prarodičů. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že rodinné vztahy nejsou zrovna tématem “vysoké” literatury, Soukupová dokazuje, že pokud jsou popsány a rozehrány věrohodně, dají se i z těch nejobyčejnějších situací vykouzlit zajímavé obrazy.

Zlodějka knih (The Book Thief, 2005) je po všech strankách ta nejlepší, nejsmutnější a také nejzvláštnější kniha, která se mi kdy dostala do ruky. Už obálka vyvedená jako napodobenina starého, ušmudlaného papíru, na kterém tančí děvče se Smrtí, dává tušit, že nepůjde o příběh zrovna veselý. Následujících 526 stran (nakladatelství Argo) vás pohltí, několikrát přetočí, hodí s vámi o zeď a potom vás nechá smutné odejít. Ale hezky jedno po druhém.

Příběh zlodějky knih, vlastním jménem Liesel Memingerové, vypráví Smrt, která se v předvečer druhé světové války chystá na pořádně těžkou práci. Osud malého děvčete ji však natolik zaujme, že se mu rozhodne mezi vším tím umíráním a odnášením mrtvých duší věnovat pozorněji. Proč ta malá holka stojí před škaredým domkem na Himmelstrasse kdesi v Molchingu kousek od Mnichova a odmítá jít dovnitř? Kam se poděli její rodiče a bratr? Proč tu stojí sama a proč jí ta cizí žena oslovuje Saumensch? Kdo jsou manželé Hubermannovi?

 Příběh, ve kterém vystupuje Liesel Memingerová, německý harmonikář Hans Hubermann, kterému děvče začne říkat Tati, Rosa Hubermanová, která neustále nadává a křičí (i když je v jádru hodná ženská), Rudy Steiner, kluk s vlasy citronové barvy, který nade všechno zbožňuje černého atleta Jesseho Owense, a židovský boxer Max, vypráví o utrpení, nadějích, úzkosti, strachu, napětí při kradení knih z pracovny starostovy ženy. Vypráví o tom, jak se válka dotkla každého na Himmelstrasse, o tom, jak Rudy Steiner chtěl políbit Liesel Memingerovou (“Co tahle pusu, Saumencsch?“), jak chtěl židovský boxer Max porazit Fůhrera v ringu. Vypráví o tom, jak malá Liesel postupně ovládne slova, která je tatínek učí psát na bílou zeď ve sklepě.

Není to příběh veselý. To rozhodně ne. Jak by také mohl, když vypráví o válce? Možná si říkáte, že knih o válce a z války už jste četli tolik, že číst další už snad ani nemá smysl. Má.

Román Spi! (Slaap!, 2003)  svede dohromady Maju a Benoita, dvě naprosto odlišné bytosti, které však sužuje společný problém – nespavost. Zatímco Maja má snad všechno, po čem může toužit (krásu, přítele, vlastní byt), Benoit žije v děsivém nekončícím snu, v němž nade všechny hrůzy jeho života vyčnívá smrt matky. Tehdy byl Benoit ještě malý chlapec, který svou matku velmi miloval a který se dosud nedokázal smířit s její smrtí. Třiapadesátiletý Benoit s nespavostí bojuje už dlouho, poněkud odevzdaně, Maja hledá nejrůznější způsoby jak nespavost porazit – jedním z nich jsou i noční jízdy na kole s občasnými zastávkami u zvonků bytů, v nichž normální lidé v noci spí.

Shodou náhod Maja jednou zazvoní i na Benoita, který samozřejmě bdí, a tak pozná prvního přítele v nekonečném bdícím světě; Benoita k Maje přitahuje neobyčejná podoba s jeho matkou. Toto setkání oběma až nečekaně změní život. Maja se nabourá v autě, Benoit se octne v blázinci poté, co se snaží marně vstoupit do tlamy vorvaně uvíznuvšího na mořském pobřeží. Oba se načas znovu rozejdou, přesto čtenáři musí být jasné, že se opět setkají.

Příběh autorčiny prvotiny, byť vystavěný na “pouhých” 150 stranách, skvěle odsípá, aniž by ztratil dech. Hned první větou je čtenář vržen do bezesné noci Maji, kterou ve vyprávění později vystřídá Benoit a toto předávání vypravěčské role jim vydrží až do velkého finále. Autorka se nevěnuje pouze posouvání děje vpřed, naopak bych řekl, že se snaží větší důraz klást na jejich prožitky, minulost, prostředí, ve kterém žijí, a samozřejmě na noci, které musejí překonávat. Činí tak ovšem s neuvěřitelnou lehkostí a bezprostředností, která celé knize dodává onen všudypřítomný rytmus.

Mezi nejlepší pasáže bych jednoznačně zařadil  scény z nemocnice a z blázince a Benoitovy výlety s Frederikem, přátelským imaginárním vorvaněm z dětství. Kromě těch se nedá nepochválit vynikající přechody mezi světem opravdovým a světem, ve kterém oba žijí někde mezi spánkem a blouzněním či bdělostí.

Hrdinové univerzitního románu Hostující profesoři (Changing Places: A Tale of Two Campuses, 1975), profesor Morris Zapp z univerzity v americké Euphorii a Philip Swallow z univerzity v britském Rummidge, si v roce 1969 díky výměnnému programu vymění svá pracoviště. Zapp odjíždí, protože mu jeho žena zrovna nedává na výběr (buď odjedeš, nebo se rozvedeme a vezmu ti děti). Swallowovi se zprvu moc nechce, ale cítí, že bez titulu PhDr., na kterém už roky “usilovně” pracuje, si moc vybírat nemůže. A jak záhy zjistí, život bez protivně zvídavých dětí mu bude vyhovovat.

Pro Zappa je cesta do Rummidge, ne zrovna populární britské univerzitu, tak trochu za trest, Swallow naopak míří na uznávaný kampus Euphorie. Oba jsou jako den a noc: Zapp je úspěšný, dosáhl snad už všeho, čeho dosáhnout mohl a chtěl, u studentek slaví úspěchy. Zato Swallow si dobře uvědomuje, že jeho pozice na univerzitě není zrovna pevná, přitom s tím nehodlá nic dělat. A výlet do Spojených států je dobrá záminka, jak aspoň na čas změnit prostředí.

Je to k nevíře, ale oba profesoři si na univerzitách prožijí osud hodně podobný: ze Zappa se na Rummidge stane modla, protože dokáže zastavit studentskou stávku, Swallow se (ač nechtě) zasadí o vybudování veřejně přístupného parku v Euphorii. Zapp je na akademické půdě o chlup úspěšnější, univerzitní rada ho dokonce navrhne na nového ředitele oddělení angličtiny. Řekněme, že Swallowovi se zase víc daří u žen: do postele dostane nejen Zappovu dceru z prvního manželství…

Román rozdělený do pěti částí střídá hned několik vypravěčských postupů: od klasického vyprávění dospěje ke kapitole stvořené z novinových výstřižků, potom z dopisů, které si oba muži vyměňují s manželkami, a graduje divadelní hrou v podání ústřední čtveřice postav: Zappa a jeho ženy Désirée a Swallowa s Hillary. V okamžiku, kdy se oba páry setkají, aby konečně probraly události, které se udály během výměny obou profesorů, už však není až tak jasné, kdo s kým opravdu tvoří pár. A vůbec, jestli se ta výměna týkala pouze jejich pracovní pozice.

Lodge opět spouští salvu vtipu, která vás zasáhne přímo do hlavy. Nejde jen o komičnost románu jako takového, ale i o dokonale kousavé a ironické komentáře profesora Zappa, o neuvěřitelnou nemotornost a cynismus Swallowa a také o způsob, jakým vystupují jednotliví členové akademického sboru, byť se knihou mihnou povětšinou jen okrajově.

Vypravěčem v posledním do češtiny přeloženém autorově románu Nejtišší trest (Deaf Sentence, 2008) je Desmond Bates, vysokoškolský profesor lingvistiky, který si už několik let užívá důchodu. A marně bojuje se stále se zhoršující hluchotou. Formou deníkových zápisků, které nepostrádají vtip, zaznamenává události přelomu let 2006/2007.

Je podruhé spokojeně ženatý, ačkoliv jeho sexuální život už není, co býval – vždyť je mu už přes šedesát. Hluchota Desmonda dostává občas do velmi prekérních situacích, kdy ze sebe nechtě dělá šaška, jindy je za ni vděčný: to když nemusí poslouchat třeba zvuky vlaku na cestě za otcem do Londýna).

Právě jeho neschopnost rozumět druhým ho svede dohromady s doktorandskou studentkou Alex, která píše neobvyklou dizertační práci na téma “Poslední dopisy sebevrahů”. Desmond sice zpočátku odmítá její žádosti o pomoc, protože se mu důchodové lenošení bezesporu líbí, na druhou stranu se v něm zase probouzí vědec, kterým kdysi byl a kterého v sobě postupně uspal.

Alex sehraje v onom krátkém období, které nám Desmond popisuje, velmi významnou roli. Zprvu nadšená americká studentka se promění v prolhanou a trochu úchylnou prospěchářku, která chce Desmonda využít. Ale může se člověk divit, když její otec spáchal sebevraždu a žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal?

Nejenže Desmonda děsí tajný “poměr” s Alex, také na něj začíná tíživě doléhat zhoršující se zdravotní stav jeho otce, za kterým do Londýna jezdí na jednodenní návštěvy víceméně z povinnosti. Svérázný postoj staříka k životu Desmondovi připomíná, že ani on sám nemládne. Jejich společné obědy, u kterých na sebe pokřikují přes délku stolu, aby se vůbec slyšeli, jsou ostatním akorát k smíchu. Stárnutí Harryho Batese, který žije v ušmudlaném a věčně mastném půldomku na londýnském předměstí, schovává peníze pod prkennou podlahu a zarputile se odmítá odstěhovat do domu pro seniory, zkrátka není to, co by Desmond chtěl zrovna teď řešit. Zrovna teď se ale osud rozhodl trochu jinak.

Kniha, za jejíž překlad je Richard Podaný nominován na cenu Magnesia Litera, by se dala klidně popsat jako deník jednoho nahluchlého profesůrka. Kdyby však nebyla napsána tak dokonale, kdyby vypravěč nebyl postavou tak uvěřitelnou, kdyby vás Lodge nedokázal střídavě rozesmát i rozplakat. Desmondův osud, to jak se vyrovnává s tím, že je téměř permanentně vyloučen ze společnosti ostatních lidí, jak se postupně vrací k věcem, které čtenáři vyrážejí dech (jak ztratil svou první ženu?), Lodge vystihl dokonale. Profesora si zamilujete – je vtipný, někdy (tragi)komický, vzdělaný, pohotový. Přitom se však vnitřně jen obtížně vyrovnává se svým postižením (stojí vůbec takový omezený život za to?).

Po jazykové stránce je kniha rovněž velmi zajímavá (ač bych k bližšímu posouzení potřeboval i anglický originál). Jak Richard Podaný zmiňuje v poznámce k překladu, Lodge dal překladatelům téměř volnou ruku, poněvadž si uvědomuje, jak obtížně lze jeho text prošpikovaný mnoha přeslechnutími a přeřeknutími přeložit. Vždyť už samotný název díla, Deaf Sentence, je překladatelský oříšek. Jak přeložit název okamžitě evokující smrt (“death” – smrt, “dead” – mrtvý, “deaf” – hluchý) tak, aby zůstal zachován smysl a zároveň ona jemná narážka? Sám Podaný přiznává, že se mu to úplně nepovedlo (v češtině totiž podobná dvojice neexistuje), za zbytek knihy si však jistě zaslouží poklonu.

Velmi zajímavé je také Desmondovo střídání ich- a er- formy vyprávění. Zdá se, že v situacích, které ho ztrapňují, v nichž se nezachoval “korektně” či v těch, které mu byly nepříjemné, o sobě mluví jako o “šedovlasém, nahluchlém muži”. Jako by se chtěl odosobnit od svých činů.

Co říci závěrem? Knihu lze jen doporučit, protože si v ní každý najde něco – někdo vztah Desmonda a Fred, jiný jeho profesorskou kariéru, další onen bláznivý námět dizertační práce.

Životopis černobílého jehněte, autorův druhý román, vypráví příběh dvojčat-míšenců, Lucie a Václava. O rodiče přišli při autonehodě, a tak v socialistickém Československu vyrůstají pod dohledem babičky Boženy a strýce Jindřicha. Až na barvu pleti jsou to obyčejní sourozenci, kteří se moc v lásce nemají. Právě jejich odlišnost od “normální” společnosti jim ale časem dokáže, že jsou jeden pro druhého nepostradatelní. Obzvlášť po smrti babičky Boženy, které se podařilo vnoučata zdárně provést nástrahami puberty.

Lucie je zvídavé děvče, dobře se učí a má ráda pořádek. Václav školu rád nemá, zato ho ale fascinuje hudba. A tak se při učení na zedníka začne věnovat skladbě pod vedením profesora Hradeckého. Z tanečních se za ním táhne stín nepříjemných zážitků a narážek, které si kvůli barvě své pleti vytrpěl. Přesto se Václav nechce vzdát svých snů a cílů, brzy však pozná, že jeho vlast nemá zájem na tom, aby byl Václav příliš úspěšný.

Ačkoliv zvolené téma a hlavní postavy příběhu vybízejí k tomu, aby se autor pustil do líčení smutného příběhu dvou malých černoušků, kteří musejí trpět rasistické postoje československé společnosti, Zmeškal se tomuto záměru zdárně vyhnul. Samozřejmě že zmíní několik obtíží, kterých se kvůli barvě své pleti dvojčatům dostalo (již zmíněné taneční, Václavův odchod na vojnu, Luciiny problémy s muži, kteří v ní vidí zajímavou příležitost ke získání ještě zajímavější sexuální zkušenosti), přesto se velmi poctivě věnuje i ostatním postavám příběhu.

Na dvojčata má samozřejmě velmi výrazný vliv babička Božena a strýc Jindřich. Luciiným životem se mihne kamarádka Hedvika a v Bulharsku se Lucie zamiluje do Cvetana, ač to babička nevidí ráda. Václav je silně ovlivněn profesorem Hradeckým, který mu pomáhá v přípravě na konzervatoř. Do jejich životů však vstoupí také několik postav, které by raději nepotkali – hlavně Václav by se nejspíš raději vyhnul setkání s děvčaty v tanečních a důstojníky u odvodu. S osudem dvou míšenců ve středoevropské socialistické zemi se perou statečně, ale zdá se, že ran osudu je víc, než kolik mohou oba unést.

Milostný dopis klínovým písmem je román o 22 kapitolách, které dohromady tvoří mozaiku života rodiny Černých na pozadí událostí minulého režimu. Autor velmi umně rozehrává vztahy jednotlivých postav, řekl bych, že jim ve vzájemných dialozích vtiskuje báječnou a hlavně uvěřitelnou každodennost, která ostře kontrastuje s nevšedností osudů celé rodiny.

Celý více než 300 stránek dlouhý příběh začíná u Květy a Josefa, z jejichž manželství se zrodí vypravěčka první kapitoly – dcera Alice. Josef je poněkud sentimentální statik, který prožil desetileté peklo komunistického žaláře, a když se vrátil ke své ženě Květě, byla Alice už “velká holka”. I proto se snaží prožít to, co s Alicí zameškal, s jejím synen Kryštofem.

Když se Josef dozví, co dělala jeho žena během jeho uvěznění, sebere se a beze slova rozloučení či vysvětlení, na které Alice marně čeká, odjede na chatu ve Lhotce, kde zůstane dalších dvacet let. Stává se z něj senilní stařík, který špatně slyší a který je fixován na svého vnuka. Ačkoliv se nutí si Květu zošklivit a zapomenout na ni, stále víc si uvědomuje, jak moc ji miluje. Josefův pokus o smíření, vyjádřený montáží vitríny a napsáním milostného dopisu klínovým písmem, ve kterém se vyzná ze všech citů, které ke Květě i v pokročilém věku chová, už však nestihne napravit a dohnat to, co dvacet let nechali ležet ladem.

Je velmi těžké knize něco vytknout nebo v ní najít jeden ústřední motiv. Je jím láska Josefa a Květy? Nepovedené manželství jejich dcery Alice? Josefovo uvěznění? Na každý pád je kniha sondou do časů minulých, do časů, v nichž stát ovlivňoval dění v ložnicích svých občanů. A to sondou velmi povedenou, propracovanou do těch nejmenších detailů. Snad se však dá říci, že víc než o čemkoliv jiném je Milostný dopis klínovým písmem knihou o odpouštění.

Ramon (Psáno pro New York Times) je literárním počinem sedmnáctiletého Martina Lutera (rodiče mu tímto jménem dost otrávili život), který žije v podivné vesnici Kozloděje. Martin dospívá a trochu s odstupem se dívá na zvláštní problémy svého puntičkářského otce, svého dvojčete – sestry Pepiny, a velmi zvláštního dědečka. Je obklopen věcmi, které mu nepřijdou tak docela podstatné, ale musí se s nimi nějak vyrovnat. A Indián Ramon přichází jako na zavolanou.

A za co bych jí nejradši na místě zakroutil krkem , je to její: “Helejse, synku, kdo že komu seděl prdelí na ksichtě?!”, protože představa, že sem na svět dorazil až jako vagon číslo dvě a eště k tomu se svým křehce modelovaným římským nosem v jejím umolousaným zadku, je pro mě nepřijatelná. A i když v mý přítomnosti dává s oblibou k dobru fór o tom, co je to relativita, fór, ve kterým se říká, že pan Novák má svůj nos vraženej v zadku pana Novotnýho a že tím pádem maj oba nos v prdeli, ale pan Novotnej že je na tom relativně líp, čímž naráží na to naše proklatý pořadí v děloze, tak já nevím, jak je tomu u Nováka a Novotnýho, ale s mou ségrou si nejsem jistej, jestli tady to relativně platí, protože představa obojího mě děsí stejně.

Ubytují ho ve své chatě, kterou nazývají Jamajka, jako hlídače. Moc toho nenamluví, ale pěstuje marihuanu. Dost záhadný člověk, se kterým se Martin rychle spřátelí. Co na tom, že až z Nizozemí přijedou dva gangsteři, kterým Ramon dluží 10 000 dolarů. Vždyť zase odjedou.

Šabachův román je jakousi syntézou Chevallierových Zvonokosů, tvorby beatniků a Salingerova románu Kdo chytá v žitě. Šabach je kousavý, vtipný, sarkastický, dost roztržitý a především upovídaný vypravěč, který nikam nespěchá. Na pozadí přátelství Ramona s Martinem se věnuje tak banálním problémům, jako je luxování nebo prodej polí paní Hakové.

Není ticho jako ticho. Je ticho normální a ticho velmi podezřelý. Takový to ticho před bouří nebo ticho, co vydávaj lidi, který právě ztichli a ticho vytvořili. Vytvořený ticho zní úplně jinak. Je v něm víc snahy – nebo čeho – o ticho.

Německý literární trh byl nedávno obohacen mimořádně úspěšnou a také po literární a myšlenkové stránce velmi podnětnou prací již etablovaného mladého autora Daniela Kehlmanna pod názvem Die Vermessung der Welt, tedy Vyměřování světa. Jde o románovou mozaiku ze života dvou velikánů německé vědy první poloviny 19. století – přírodovědce a světoběžníka *Alexandra Humboldta* a matematika, astronoma a fyzika *Carla Friedricha Gausse*. Román byl v roce 2007 vydán i v českém překladu.

Humboldt od mládí touží poznávat všemi smysly svět a činí tak s nebývalým, často až masochistickým zápalem. Výsledky jeho vášnivého poznávání neznámého jsou ale plodné. Brzy mu Evropa začne být malou, a vydá se proto objevovat Amazonii a Střední Ameriku. Je posedlý cestováním a ani na stará kolena nezůstane připoután v Německu a chce si splnit svůj dlouho odkládaný sen – cestu po Rusku. Vzrušuje ho živá i neživá příroda, do absurdity dohání svou touhu vše změřit, ať už jde o hory nebo počet vší v kšticích domorodců.

Gauss je téměř ve všem Humboldtovým pravým opakem. Cestování je pro něj noční můrou a až na několik málo cest zůstává dobrovolně připoután k svému domovskému Göttingen. Na rozdíl od Humboldta je jeho doménou čistá věda a pouze rozumový výkon, jeho největší životní dílo pojednává o věci zcela abstraktní, totiž o matematice. Teprve zájem o záležitosti „hmatatelnější“, jako jsou např. hvězdy, jej zviditelní širšímu publiku, neboť už tehdy lidé dokázali ocenit pouze věci zjevné, jako je například nová hvězda, zatímco objev zásadního matematického principu vzrušil snad jen svého autora.

Protikladné byly také osobní životy obou velikánů. Zatímco vnějškově živelný Humboldt žil po celý život v dobrovolném celibátu, suchopárnému morousovi Gaussovi nebyly ženy zdaleka cizí, za svou oblíbenou prostitutkou dokonce neváhal cestovat (!) pravidelně do sousedního města. Že pro něj byla ale přece jen podstatnější věda, dosvědčuje komická historka, kdy při svatební noci vstává z novomanželského lože, aby si zapsal nový vzoreček.

Oba géniové jsou si svých mimořádných schopností vědomi. Rozum je pro ně nejvyšší hodnotou. Gauss tedy nelibě nese podle něj nedostatečnou inteligenci svého syna a dost ohavným způsobem jej peskuje a přezírá. Zároveň si uvědomuje dobovou podmíněnost svého génia, protože každý je dítětem svého věku; dnešní geniální mozek by byl včera naprosto nevyužit a zítra bude každodenní běžnou realitou. Sogar der Verstand wie der seine hätte früher nichts zu leisten vermocht, wohingegen jeder Dummkopf in 200 Jahren sich über ihn lustig machen könne. (Dokonce i rozum jako ten jeho by dřív nic nezmohl, zatímco každý hňup si z něho za 200 let může dělat legraci.)

Rozum je pro Humboldta také ztělesněním pokroku. Blahosklonně jedná se zaostalými domorodci, protože si je jist civilizační a intelektuální převahou Evropana, což je příznačné pro vrcholnou fázi kolonialismu. Pouze několikrát, zato velmi působivě, vypravěč uvede rozumáře Humboldta do situací za hranicí rozumu, které ale racionalista raději vytěsní, stejně jako potlačuje své „nerozumné“ emocionální a sexuální potřeby. Jeho setkání s levhartem uprostřed amazonského pralesa je vzrušujícím momentem za hranicí racionálního pojetí světa, kterým se ale Humboldt raději nezabývá, aby jeho krásný vysvětlitelný a vyměřitelný svět nedostal trhliny. Jeho víra v pokrok a vítězství rozumu se ve sžíravé ironii projevuje při konfrontaci s neuvěřitelnými krutostmi Aztéků. 20000 Tote an einem Ort und Tag, das sei undenkbar. Die Opfer würden es nicht dulden. Die Zuschauer würden es nicht dulden. Ja mehr noch: Die Ordnung der Welt vertrüge derlei nicht. [...] So viel Zivilisation und so viel Grausamkeit, was für eine Paarung! Gleichsam der Gegensatz zu allem, wofür Deutschland stehe. (20000 mrtvých na jednom místě a v jeden den, to je nemyslitelné. Oběti by to nestrpěly. Diváci by to nestrpěli. Ba co víc: řád světa by něco takového nestrpěl. … Tolik civilizace a tolik krutosti, jaká to dvojice! Učiněný protiklad toho, co symbolizuje Německo.) Tato poslední poznámka zvlášť sarkasticky poukazuje na osudový omyl Evropanů 19. století, že pokrok a kulturní vyspělost je nevyhnutelně povede k blahobytu a štěstí. Pro Humboldta je za hranicí myslitelného myšlenka, že by lidé, a zvláště kulturní a kultivovaný národ německý, byli schopni něčeho takového, jako je holokaust.

Protikladné povahy hrdinů vynikají také v kompozici díla. Román je koncipován jako paralelní střídavé vyprávění obou životních osudů. V expozici se setkávají stárnoucí géniové, kteří o sobě celý život hodně slyšeli, ale nikdy se zatím nesetkali. Jejich setkání se pak rozvádí v poslední části románu, kde ještě vyhroceněji a s větším vtipem vyvstávají rozdíly jejich povah a vnímání světa. Humorná nadsázka je vůbec výraznou vypravěčskou linkou celého díla. Humboldt se například v Rusku brání přísnému doprovodu, který ho omezuje v cestování. Er habe Jahre in der Wildnis ohne Begleitschutz verbracht. – Dies sei nicht die Wildnis, sagte der Kommandant. Dies sei Russland.(Strávil léta v divočině bez doprovodu. – Tohle není divočina, řekl velitel. Tohle je Rusko.) Suchopárný Gauss zase neváhá častovat ostatní intelektuály břitkými poznámkami: Die Sprachwissenschaft …sei etwas für Leute, die die Pedanterie zur Mathematik hätten, nicht jedoch die Intelligenz. (Jazykověda … je něco pro lidi, kteří by měli dostatek pedanterie na matematiku, ale ne inteligenci.)

Z vedlejších postav děje stojí za zmínku přinejmenším Gaussův syn Eugen.

Ten se poté, co je léta utlačován nepřejícím otcem, nejprve nechá zlákat k účasti na rodícím se turnerském hnutí, což mu vynese vyhoštění z Evropy. Zdánlivý trest mu však přinese skutečné osvobození: odjíždí žít svůj nový sen do Ameriky, zbaven otěží stárnoucí a zkostnatělé Evropy. Tím předznamenává v náznaku, komu bude patřit budoucnost. Evropa, namyšlená a sebejistá, zároveň v mnohém zoufale zpátečnická, nebude schopna udržet roli světového hegemona, vyvážejícího pokrok – tak jak ho on vnímá – do celého světa.

Že rozum je nosným tématem knihy, předznamenává už samotný název. Oba hrdinové stejně jako celé generace lidí „vyspělého světa“ se po dlouhou dobu snažili rozumem uchopit svět a dát mu tím řád. Věda, vyměřování světa, se stala na dlouhou dobu modlou, která nahradila náboženskou víru. Není pochyb o velkých úspěších vědy a ohromném rozšíření obzorů lidstva, jenže věda samotná, čistý rozum sám o sobě nemohou zaručit vývoj k „světlým zítřkům“ lidstva, jak krutým příkladem dokazuje dvacáté století. Román by se tedy dal v podtextu také vnímat jako určitá polemika s myšlením a obrazem světa evropské civilizace, založené na kultu rozumu.

Mohlo by se zdát, že román o dvou vědcích stěží může zaujmout širší okruh čtenářstva. Zdařilá kontrastní kompozice, suverénní vyprávěcí styl plný ironického odstupu a decentního humoru však činí z románu Vyměřování světa velký čtenářský zážitek. Zároveň je to čtení vážné a myšlenkově závažné. Podává obraz pomíjející epochy evropského racionalismu, kterou střídá doba tak zdánlivě protichůdných jevů jako romantického nacionalismu a kapitalistického podnikání, ve svém důsledku vedoucích ke katastrofě 20. století.