Dobré čtení

Aldous Huxley (1894-1963) se narodil v Godalmingu, v hrabství Surrey. Kromě románů psal také cestopisy, divadelní hry a poezii. Byl zastáncem pacifismu a humanity. Většinu svého života prožil v USA.

Konec civilizace (Brave New World, 1931) je autorovým nejslavnějším dílem. Jedná se o sci-fi antiutopický román, který popisuje život absolutně šťastné společnosti, v níž jedinec neznamená nic. Lidé už se nerodí,  jsou pouze dekantováni – odchováváni na pohybujícím se pásu, kde jsou predestinováni ke svému budoucímu povolání. Slova “matka” a “otec” jsou považována za sprostá. Civilizace je rozdělena do pěti kast (alfa, beta, gama, delta, epsilon). Každá z nich má jiný úkol, žádná se však bez zbylých čtyř neobejde. Technicky vyspělá společnost dokázala přizpůsobit požadavky “lidí”, dají-li se tak vůbec ještě nazývat, svým možnostem (a naopak). Neštěstí neexistuje díky zázračnému prášku, somě. Neexistují ani city, neboť každý patří každému a každý musí dostat kohokoliv, po kom zatouží.

Na proces predestinace je zaměřena téměř celá pozornost civilizace. Pomocí hypnopedie (výuky během spánku), alkoholu a různých chemikálií jsou jedinci už během svého “zrání” naprogramováni tak, aby dokonale zapadli do společenského soukolí. Každý má svůj úkol, který musí splnit, a každý je za něj rád. Všichni jsou šťastní.

„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech…“

Na světě existuje jen jediná oblast, kde lidé žijí tak jako my. Rezervace v Novém Mexiku. Divoši, kteří věří v mystické síly, boha, posmrtný život a jiné primitivní symboly. Právě do této rezervace se jednou vydají Bernard Marx (alfa-plus) a Lenina Crowneová (beta-plus). Bernard proto, aby unikl z organizované, svým zvláštním způsobem asociální společnosti. Bernard je sice příslušníkem nejvyšší kasty, ale při jeho dekantování nejspíš došlo k úniku alkoholu, a tak se od běžných alf liší. Nesnáší neosobní přístup k jednotlivým členům společnosti. A Lenině jeho zvláštní chování připadá zajímavé.

Jak to, že nemohu, nebo spíše – neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu – jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován.“

V rezervaci potká Bernard ženu, starou a vrásčitou (na takové lidi civilizace není zvyklá), která sem také kdysi přijela s jedním mužem na výlet. Už se však nikdy nevrátila, a co hůř, porodila syna (jaká ostuda!). Bernard se rozhodne, že je oba musí dostat zpět do civilizace (vedou ho k tomu osobní pohnutky).

Jak však může dopadnout příběh muže, Divocha, který je stále schopen cítit lásku, nenávist, prožívat emoce? Který žil celý život v džungli a o moderních vynálezech (např. aerotaxi) nemá ani potuchy.

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Huxley se svým románem, zobrazujícím společnost, která se během svého vývoje dala na cestu nesvobody, řadí k takovým autorům, jako jsou George Orwell či Anthony Burgess. Zaměřuje se na vlastnosti, které jsou pro totalitní společnosti typické: civilizace je plně oddána své modle, Pánu Fordovi, spasiteli, který ji vyvedl z doby zmatků. Lidská jména ztrácejí svůj význam (celá civilizace využívá jen 10 000 příjmení), a tím ztrácí svůj význam i jedinec. Sexuální život je kontrolován vládci civilizace. Jedinci se obětují pro dobro společnosti, stejně tak přizpůsobují své touhy a požadavky tomu, co je dostupné. Jinými slovy, nežádají to, co nemohou dostat.

Vladislav Vančura (1891-1942) byl původním povoláním lékař a svou praxi vykonával ve Zbraslavi. Patřil mezi zakladatele avatgardního spolku *Devětsil*. Byl členem KSČ, ale po zvolení Klementa Gottwalda byl ze strany vyloučen. Působil jako aktivní odpůrce fašismu a to ho stálo život – byl popraven 1. 6. 1942 Gestapem za účast v odboji.

Marketa Lazarová (1931) je historickým románem z prostředí mladoboleslavského kraje. Hlavními hrdiny jsou zloději sídlící na tvrzi Roháček. Starý Kozlík má se svou ženou Kateřinou bezpočet synů a dcer – všichni s ním sdílejí zlodějské řemeslo. Když se Kozlík dozví, že král vyhlásil boj jeho tlupě a všem lapkům, chce se spřáhnout s Lazarem, který prodlívá na Obořišti. Vyšle svého syna Mikoláše, aby Lazara získal pro jejich plán, strhne se však půtka a Mikoláš je vážně raněn. Později se na Obořiště vrací, aby přivedl Lazara, jehož chce Kozlík ztrestat, místo toho si však Mikoláš odváží jeho dceru Marketu.

Mezitím je Kozlíkem zajat německý hrabě Kristián s biskupským sluhou Reinerem. Oba jsou ušetřeni a Kozlíkova dcera Alexandra se do Kristiána zamiluje, ačkoliv každý mluví jinou řečí. Strhává se bitva s královými vojsky pod vedením hejtmana Piva a lupiči jsou nuceni ponechat Roháček napospas. Sami prchají pryč, Kozlík je však zajat a mnoho z nich pobito.

Bratři chtějí otce vysvobodit z vězeňské věže a vydají se k branám města. Zde na ně však čeká síla vojáků, kteří je zajmou a uvrhnou do žaláře. Později jsou oběšeni, Kozlík popraven. Alexandra si, poté co zabila šíleného Kristiána, vezme život a Marketa se stará o jejího syna.

V knize se prolínají osudy dvou mileneckých párů: Alexandry a Kristiána, Markety a Mikoláše. Jejich láska je vášnivá, svým způsobem však zakázaná a trestuhodná, jelikož je spojila dohromady se zajatci. Marketa zpočátku odmítá Mikoláše, nenávidí jej a snaží se vzít si život, později však i ona zahoří láskou a postaví se po bok manželův. Po jeho smrti vychovává jejich potomka spolu se synem Alexandry.

Kniha syrově líčí prostředí a dobu lapků a zlodějů, kteří přepadávali počestné obchodníky a cestovatele. Autor ve svých hrdinech vidí jakousi zvrácenou krásu, kterou oplývají – sílu, odvahu, bohabojnost a rozhodnost. Nevyzvedává však jejich odsouzeníhodné činy, naopak jejich příběh vypráví útrpně, někdy až s náznaky odporu. Často ke svým hrdinům promlouvá, stejně jako k samotným čtenářům. Líčí všechny radosti i strasti zlodějského života, sleduje rozmíšky mezi členy rodiny. Román je však zároveň příběhem o lásce, lásce k člověku i k Bohu, kterou postavy sdílejí. Nebojí se královských vojáků, ani hejtmana, však před Bohem svou duši chtějí očistit.

Vančura vypráví vláčně a pozvolně, nechává své postavy rozjímat a záhy je uvrhá do boje o holý život. Používá krásné, až neskutečné obrazy, které celé dílo pasují na jedno z nejkrásnějších a nejjímavějších, jaká kdy byla v Čechách napsána.

Klaus Mann (1906-1949) byl německý spisovatel, esejista, žurnalista a divadelní kritik; nejstarší syn Thomase Manna. V roce 1933 emigroval do Amsterodamu, poté pobýval v Curychu, Paříži, Budapešti, Salcburku a v Praze, kde obdržel československé státní občansví. Do Německa se vrátil s americkou armádou, ale v beznaději z poválečného vývoje jeho vlasti spáchal sebevraždu. Text vydavatele

Děj románu Mefisto (Mephisto: Roman einer Karriere, 1936) se odehrává v době zanikající výmarské republiky a mapuje sílící vliv nacistů v Německu. Hendrik Höfgen je provinčním hercem v Hamburském uměleckém divadle (HUD). Trochu povýšený, popudlivý, prchlivý, zatvrzelý komunista a tajný otrok černé princezny Tebab, bez níž nemůže žít, která jej učí tanci a ponižuje ho. Spolu s Hendrikem se v HUD setkáváme s celou řadou zvláštních postav nejrůznějších názorů a smýšlení, které dohromady tvoří velmi zvláštní společnost.

Mnozí v Hendrikovi vidí veliký talent a po přímluvě Dory Martinové (reálnou předlohou byla Marlene Dietrich), veliké hvězdy německých divadelních scén, se Hendrik dostane do Berlína, kde si začíná budovat pověst vynikajícího herce. Vývoj jeho osobnosti je poznamenán střety s nacionalisticky smýšlejícími kolegy – sám nepředpokládá, že by se nacisté mohli dostat k moci.

V Berlíně Hendrik slaví úspěch a konečně zapůsobí na svou ženu Barbaru a jejího otce, tajného radu, kteří na něm do té doby nic skvělého neviděli.

Nástup nacionálního socialismu znamená pro Hendrika konec jeho slávy a obliby – vždy byl komunistou a nacismus odsuzoval. Prchá tedy do Paříže, kde jej dostihne dopis jeho přítelkyně, která mu zajistila přízeň milenky ministra letectva (Hermann Göring). Hendrik se znovu vrací do Berlína, aby sehrál svou životní roli Mefista. Ztvárněním této postavy a svou opravdovostí přesvědčí ministra o svém hereckém nadání – Hendrikovi je postupně odpuštěna jeho bolševická kulturní minulost. Obětuje své zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice i osobní život. Stává se hračkou v rukou nacistů a ví, že jej kdykoliv mohou zničit.

Hendrik však stoupá na společenském žebříčku, setká se s říšským kancléřem, je jmenovám intendantem pruských divadel a snaží se pozvednout kulturní úroveň německého národa. Rychle však zjišťuje, jak těžké je vybrat do repertoáru dílo, které by režim neshledal závadným.

“Jsem naprosto nepostradatelný!” křičel intendant do temné zahrady. “Divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo! Žádný režim se beze mne neobejde!”

Jako pravý herec už si neuvědomuje, zda-li se stal k režimu loajální, nebo svou oddanost jen předstírá, důležité však je, že dosáhl všeho, co kdy chtěl – slávy, peněz, obdivu a úcty. Zůstává ale osamělý a zlomený, napůl šílený a zdrcený smrtí přítele.

“Co ode mne lidé chtějí? Proč mě pronásledují? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť jsem přece jen docela obyčejný komediant!”

Gabriel Chevallier (1895-1969) byl francouzský spisovatel, který se po První světové válce živil jako učitel umění, novinář a obchodní cestující. Psát začal roku 1925 a své poslední dílo, Mimobřehy (Brumerives) vydal rok před svou smrtí.

Zvonokosy (Clochemerle, 1934) roku 1922, ležící v kraji Beaujolais, jsou oázou klidu a dobré nálady. Místní obyvatelé se živí pěstováním výtečného vína a zemědělstvím. Monotónní a nudný život však končí s nápadem starosty Bartoloměje Pěšinky postavit před kostelem obecní záchodek. Městěčko rázem ožívá a občané pozapomínají na dobré mravy – napjatou situaci, na jejíž napjatosti má největší podíl stará panna Eulalie Čubíková, nakonec přijíždí uklidnit armáda, která s sebou přiváží muže v nejlepších letech…

Satirický román zachycuje vývoj městečka a osudy jeho obyvatel během 10 let, které líčí snad nejbouřlivější události v dějinách Zvonokos. Autor se vysmívá maloměšťáctví obyvatel, hned je ale omlouvá tím, že právě na maloměstě je jen málo příležitostí k rozptýlení (a stavba obecního záchodku takovou příležitost rozhodně skýtá).