Dobré čtení

Ernest Hemingway (1899-1961) byl americký spisovatel, čelní představitel ztracené generace. Byl dobrovolníkem v italské armádě a jako novinář prožil i španělskou občanskou válku.

Komu zvoní hrana (For Whom The Bell Tolls, 1940) popisuje poslední tři dny a tři noci amerického partyzána Roberta Jordana, stojícího na straně republiky. Společně se španělskými spolubojovníky má vyhodit most, aby zabránili fašistům dopravit posily na druhý břeh řeky.

Robert se seznámí s Marií, která byla znásilněna fašistickými vojáky, a okamžitě se do ní zamiluje. Vědomi si krátkého času, který mají k dispozici, prožívají svou lásku naplno, ač se na to zprvu ostatní Španělé dívají nedůvěřivě. Robert si je však získá svou rozhodností a odvahou, svou ochotou bojovat s nimi za dobrou věc.

Robert prožívá celý svůj život během těch tří dnů a tří nocí, žije jen přítomností. Ačkoliv Marii líčí i jejich společnou budoucnost v Madridu, dobře si uvědomuje, že jeho život spěje ke konci. Jediným okamžikem jeho života je “teď”. Když se tedy v závěru románu ocitá sám s poraněnou nohou proti nepřátelské kavalerii, je smířen se svým osudem a klidně zamíří samopal na velícího důstojníka.

John Steinbeck (1902-1968) začínal jako novinář v New Yorku. Vystřídal různá zaměstnání a své zkušenosti přenesl i do své tvorby. V roce 1939 vyšel jeho román Hrozny hněvu, za který obdržel Pulitzerovu cenu. V roce 1962 získal Nobelovu cenu.

Novela O myších a lidech (Of Mice and Men, 1937) vypráví příběh dvou nerozlučných přátel, Lennieho a George. Oba se společně protloukají životem od ranče k ranči a tvrdě dřou. Lennie je prosťáček a velký dobrák, který však rozumu příliš nepobral. George se o něj stará, dává na něj pozor a pomáhá mu.

Lennie na něho smutně pohlédl. „Když byly takový maličký,” řekl na to, jako by se omlouval. „Já ji začnu hladit, a ona mě kousne do prstu, tak jsem ji štíp do hlavičky, a ono bylo po ní – protože ona byla taková maličká. Abysme už, Georgi, měli co nejdřív ty králíky! Ty nejsou tak maličký.”

Ve Weedu, kde naposledy pracovali, Lennie obtěžoval jednu dívku a strhl z ní šaty, a tak teď putují za novou prací. Lennie je dobrák, který by neublížil ani mouše, ale těžko ovládá svou ohromnou sílu. Rád se mazlí s hebkými věcmi, ale většinou je všechny nechtě zabije. Ať už jde o myši nebo štěně. Proto mu George nařídí, aby nechal všechno mluvení a styk s lidmi na něm a sám si hleděl práce.

Společně začnou pracovat na dalším ranči a před očima mají obraz svého vysněného hospodářstvíčka, na kterém bude Lennie chovat hebké králíky a krmit je vojtěškou. Každý večer poslouchá Georgeovo vyprávění o tom, jak se budou mít na svém malém ranči dobře.

Lennie se na ranči seznámí s manželkou rančerova syna, která ho nechá, aby jí hladil vlasy. Jako už tolikrát, i nyní se Lennie neovládne a vyděšený jejím křikem jí zlomí vaz. Potom se utíká “schovat do vrbiček”, jak mu George už dříve pro případ nouze nařídil.

Vtom do něho vjel vztek. „Potvoro jedna! Pročpak tě to muselo zabít?! Ty přece nejsi žádná maličká myštička!” Zvedl štěně a mrštil jím pryč. Obrátil se k němu zády. Seděl s hlavou nad koleny a šeptal: „Teď nebudu smět opatrovat králíky. Teď mi to nedovolí.” A kolíbal se ve svém hoři dopředu dozadu.

George, který se děsí pomsty pracantů na Lenniem, ho najde jako první a střelí ho do zátylku. Uchrání ho tak před lynčováním a Lennie umírá s vysněným rančem před očima.

„Pusťme se do toho už teď,” prosil Lennie. „Kupme si to hospodářstvíčko hned.”
„I to víš, že hned. Musím. Musíme.”
A George zdvihl pistoli a sevřel ji pevněji, aby se nechvěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť.

Steinbeck líčí osud dvou chudých lidí, kteří sní svůj velký sen o malém ranči. Protože každý člověk musí mít sen.

Karel Čapek (1890-1938) byl český novinář, dramatik, spisovatel a překladatel. Narodil se do rodiny venkovského lékaře v Malých Svatoňovicích. Studoval filozofii, hodně cestoval a byl také blízkým přítelem TGM (Hovory s TGM). Psal pro Lidové noviny a byl jedním ze zakladatelů československé pobočky Penklubu.

Válka s mloky (1936) je antiutopistický román, který varuje před hrozbou války a válečným utrpením formou science fiction. Autor si jako nepřátele lidstva zvolil Mloky, jejichž společenství je hlavní (kolektivní a jednotnou) postavou celého příběhu. Epizodní postava, kapitán van Toch, nalezne v mělčinách ostrova Tana Masa – kde původně pátral po perlách – zvláštní zvíře, kterého se domorodci bojí. Pozorováním zjistí, že jde o velmi učenlivý druh mloka – kapitán jich začne využívat k lovu perel a na oplátku je opatřuje noži a harpunami na obranu proti žralokům.

S nápadem využít schopnosti Mloků přichází později za podnikatelem G. H. Bondym, který jej má zprvu za blázna, ale později díky Mlokům vydělá obrovské jmění; nabídka perel je však větší než poptávka, a zdá se, že pro Mloky už není jiného využití. Později však vyjde najevo, že Mloci jsou velmi šikovní a výkonní ve stavbě hrází a jiných vodních děl, proto jsou zaměstnáváni lidmi na stavbách, vznikají pro ně zákony, pracovní řád, a postupně se začleňují do lidské společnosti.

Mloci, kteří přišli o přirozené nepřátele, se velmi rychle množí a jejich počet je zhruba 7-20násobkem lidské populace. Záhy se rozšíří do všech světových vod a vyzbrojeni výbušninami, které jim dodávají lidé, aby bránili jejich pobřeží, začnou zvětšovat plochu světového oceánu – postupně začnou s odpalováním země a zmenšováním pevniny: mizí Rusko, Čína, Brazílie, Francie a další státy. Lidé přesto čile pokračují v obchodu s Mloky a neuvědomují si, že se ženou do záhuby. Dodávají jim zbraně, výbušniny, kovy a vše, co si Mloci sami pod vodou nedokážou vyrobit.

V poslední kapitole knihy spatří pan Povondra, který kdysi pracoval jako vrátný G. H. Bondyho a pustil kapitána van Tocha za svým pánem, mloka ve Vltavě.
Jeho syn jej v horečce dopraví domů, kde se pan Povondra přizná, že za zkázu lidstva může on. Zde končí samotný děj románu, Čapek se však pouští do niterných úvah.

Je rozhodnut nechat lidstvo zemřít pro jeho hloupost, jeho vnitřní hlas mu však vyčítá, že chce lidi nechat zmizet ze světa a prosí jej, aby konec ještě zvážil – lidé by přece pro Mloky mohli pracovat, nebo by na vetřelce mohl seslat nějakou formu podmořské infekce, která by je zahubila. Čapek tyto varianty odmítá jako laciné, přesto nakonec najde způsob, jak lidstvo zachránit: Mloci, do té doby jednotní, průměrní a oddaní své populaci jako celku, se dostanou do národnostních sporů (podobně jako lidé), a nakonec se sami zničí.

George Orwell (1903–1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair se narodil v Indii a v letech 1922–1927 pracoval v Barmě u britské policie.

Farma zvířat (Animal Farm, 1945) je spolu s titulem 1984 považována za vrchol Orwellovy tvorby. Kvůli nepokryté kritice SSSR muselo být její vydání pozdrženo.

Anglická Manor Farm je, stejně jako každá jiná farma v Anglii, závislá na práci zvířat. Ta se však jednoho dne vzbouří, vyženou zlé pány a začnou farmu spravovat samy. Zpočátku rovnocenná společnost se postupně začíná dělit – prasata se stanou organizátory a veliteli, zatímco ostatní zvířata dál pokračují v práci, omámena pocitem svobody. Zvířecí společnost se čím dál víc podobá té lidské, prasata mezi sebou bojují o moc. Postupně mění zavedené zvyky a praktiky zvířat, minulost i své chování.

Ostatní zvířata jsou – snad s výjimkou apatického osla Benjamina – příliš hloupá na to, aby pochopila, že je prasata vykořisťují, využívají a týrají. Nezbývá jim, než poslouchat nové pány, pracovat a plnit rozkazy prasat.

Orwell zachycuje proměnu mírumilovných prasat v kruté a lstivé pány, kteří se na konci alegorické bajky podobají mnohem víc lidem než zvířatům. Zneužívají svou inteligenci, straší své spolubojovníky – revolucionáře návratem pana Jonese a samy tyjí z jejich práce. Kniha popisuje hrůznou moc teroru, propagandy a konečnou zradu prvotní myšlenky revoluce. Varuje před totalitní společností tupého stáda, kterým manipuluje zlovolný diktátor. Jednotlivé postavy zvířecího příběhu mají reálné předlohy a popisují ruskou společnost v době Stalinovy vlády: V knize jsou ztělesněny postavy Marxe a Lenina, Stalina a Trockého, dále lživého ruského deníku Pravda či chudého proletariátu.

Twelve voices were shouting in angre, and they were all alike. No question, now, what happened to the faces of the pigs. The creatures outside looked from pig to man, and from man to pig, and from pig to man again; but already it was impossible to say which was which.

Zdeněk Jirotka (1911-2003) se narodil v Ostravě a do roku 1940 byl vojákem československé armády. Později nastoupil do redakce Lidových novin a živil se jako fejetonista a spisovatel.

Saturnin (1942) je humoristický román o sluhovi, který svému pánovi během několika okamžiků převrátí život vzhůru nohama. Z pěkného bytu jej odstěhuje na hauzbót, začne ho učit tenisu a šířit o něm prapodivné mýty a legendy, ačkoliv žraloka stativem fotoaparátu opravdu nezabil. Snad nejvtipnější postavou příběhu je teta Kateřina, vševědoucí dáma, která se vzhledem ke svému věku maluje až příliš a svého synovce (vypravěče příběhu) spolu s celou společností na dědečkově sídle vždy oblaží nějakým trefným příslovím. Saturnin v sobě ztělesňuje úslužnost s jistou dávkou nadhledu a vznešenosti, která z něj dělá postavu neskonale krásnou a nebezpečnou.

George Orwell (1903-1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair se narodil v Indii a v letech 1922-1927 pracoval v Barmě u britské policie.

Alegorický román 1984 (1949), který líčí život ve světě plném strachu, byl v době vydání (1949) vykládán jako obžaloba stalinismu. Orwell nás zve do Oceánie, jedné ze tří světových supervelmocí, které spolu bojují o nadvládu na Zemi.  Winston Smith, hlavní postava románu, je členem strany Angsoc, která v zemi ovládá veškerá média i myšlení lidí. Strana zjednodušuje slovní zásobu a dělá z lidí tupé stádo neschopné rozumně uvažovat.

Winston je jedním z posledních, kteří si uvědomují, že Strana lže. Už jen toto zjištění pro něj znamená jistou smrt, protože Ideopolicie obyvatele hlídá na každém kroku. Proto je rozhodnut co nejrychleji najít někoho, komu by se se vším mohl svěřit, než bude pozdě.

Spojence najde ve spolupracovnici Julii, se kterou prožije vášeň a nekonečný strach z odhalení. Spolu utíkají do světa, který si Winston vybudoval v zapadlém pokoji starožitnictví. Společně prožívají nejkrásnější okamžiky svých životů, vědomi si blížícího se trestu – ten nakonec přichází v podobě mučení uvnitř Ministerstva lásky.

Smrt by pro oba milence byla vysvobozením, ale Velký bratr – ochranář a otec celé Oceánie – chce zlomit jejich víru v lásku, pravdu  a duchovní hodnoty. Mučení Winstona zlomí a uvědomí si, že Velkého bratra miluje. Děsivý příběh o manipulaci s lidskou myslí se tak uzavírá.

Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku. Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znova z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade všechno aplikovat týž proces na proces sám. To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl. Dokonce i jen porozumět slovu doublethink vyžadovalo podvojného myšlení použít.