Dobré čtení

Edward Albee (1928) je americký dramatik narozený ve státě Virginia v USA. Dva týdny po narození ho adoptovala rodina Albee, a malý Edward se přestěhoval do New Yorku. Vystudoval Trinity College a za své dílo získal třikrát Pulitzerovu cenu.

Divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? (Who’s Afraid of Virginia Woolf?, 1961) vypráví ve třech dějstvích o noční návštěvě Nicka a Drahunky v domě Jiřího a Marty. U nás hru poprvé uvedlo Divadlo S. K. Neumanna za účasti Albeeho pod názvem Kdopak by se Kafky bál. Jméno tehdy ne moc známé Woolfové bylo vyměněno za módního Kafku. Myšlenku původního názvu odvozenou od říkanky tří pohádkových prasátek (who’s afraid of big bad wolf – Who’s Afraid of Virginia Woolf) se tak podařilo dobře zachovat (kavka – Kafka).

První dějství začíná návratem Marty a Jiřího z univerzitního večírku domů. Jiří je docentem historie, Marta dcerou rektora. Žijí spolu už víc než dvacet let, Martě je 52 let, má problémy s alkoholem, je prchlivá a impulzivní, Jiří je o 6 let mladší prototyp vzdělance a suchara. V Martiných očích je však Jiří padavka, který nikdy nic nedokázal a který pohřbil všechny své naděje být „nad katedrou historie“.

Není tedy divu, že i jejich pozdní příchod domů je rámován hádkou, během níž Marta Jiřímu oznámí, že ještě tu noc (či spíš časně nad ránem) je čeká návštěva nově přišedšího mladého páru – Nicka a Drahunky. Nick je biolog, ačkoliv je Marta přesvědčena o tom, že přišel na katedru matematiky, blondýn, sportovní typ. Drahunka (v anglickém originále Honey) je jeho trochu prostoduchá ženuška, která často mívá problémy s brandy, ačkoliv působí jako spořádaná žena.

Svého rozhodnutí navštívit Jiřího a Martu litují téměř okamžitě po zaklepání na dveře. Silně podnapilá Marta pokračuje v hádce s manželem. Mladému páru je celá situace velmi nepříjemná, přesto manželé zůstanou na skleničku. Jejich návštěva se značně protáhne a bude ještě nepříjemnější, než si vůbec dokázali představit.

Marta a Jiří se před hosty vůbec nekrotí, ba naopak ženou své slovní a později i fyzické výpady do krajnosti, aby porazili jeden druhého na kolena. Marta vyčítá Jiřímu jeho neschopnost, dává mu najevo, že je naprostá nula. Jiří se zprvu snaží obrátit celou situaci v žert (nebo aspoň působí jako ten umírněnější), Marta se však nenechá odbýt. V kombinaci s množstvím alkoholu to začíná vypadat na velice zajímavou noc.

Narážek a posměšků však nejsou ušetřeni ani Nick s Drahunkou, a to hlavně ze strany Jiřího. Skoro se zdá, jako by chtěl své neúspěchy vyčítat Nickovi. Obzvlášť ostře se do něj pustí, když se Drahunka musí (poprvé) odebrat do koupelny. Od práce se hovor postupně stočí k rodině a dětem. Nick Jiřímu prozradí, proč si Drahunku vzal.

Nick: Prosím. (Když Jiří odnáší skleničku k baru, naprosto nevzrušeným hlasem, ale s nepatrným přídechem ošklivosti.) Vzal jsem si ji, protože byla v jiným stavu.
Jiří (pauza): Aha. (Pauza.) Ale vždyť jste říkal, že nemáte děti?… Když jsem se vás ptal, tak jste řek…
Nick: Ona… defakto nebyla. Byla to jenom hysterie. Nafoukla se a zase splaskla.
Jiří: A jak tak byla nafouklá, tak jste si ji vzal.
Nick: A ona pak zase splaskla. (Oba se zasmějí a trošku je to překvapí.)

Marta během noční seance jen tak mimochodem oznámí Jiřímu, že jejich syn zítra přijede oslavit své narozeniny. Přibližně v tomto místě hry dostává slovní týrání nový, děsivější rozměr. Třetí dějství nezadržitelně spěje ke konci, který se nebude líbit ani jednomu ze čtyř zúčastněných. Je na místě zdůraznit, jak velkou roli hrají děti v celé hře: nejenže Marta uvítá hosty jako “děcka”, ale Drahunka se v opilosti v koupelně schoulí do pozice plodu a cucá si palec. Stejně tak Marta oslovuje Jiřího velmi často “baby” (v anglickém originále), rovněž používá dětského žvatlání, když se na Jiřím domáhá sklenky alkoholu.

Přestože zpočátku se zdá, že oba páry jsou naprosto odlišné, postupem času se začínají podobat a v jistých chvílích dokonce splývají (když se opilá Drahunka začne hádat s Nickem; když se Nick na chvíli ocitne v pozici Martina sluhy). Na první pohled skvělý a dokonalý mladší blonďatý pár ztrácí něco ze svého lesku a začíná být jasné, že ani v jejich případě zdaleka nejde o ideální případ manželského soužití.

Albee mistrně rozehrává slovní humor plný skrytých narážek a ironických poznámek [Drahunka (pyšně): Já zvracím odjakživa. // Jiří: Pravidelně. Jako Big Ben.]. Zároveň se mu skvěle daří vystihnout pnutí mezi Martou a Jiřím, které se postupně přenese i na zbývající účastníky tohoto soukromého večírku. Jako by střet obou párů znamenal střet a krutou konfrontaci reality s iluzí a ideálem, po kterém Marta s Jiřím (a nejen oni) touží.

Anthony Burgess (1917-1993), vlastním jménem John Burgess Wilson, byl britský spisovatel, skladatel a kritik. Napsal několik desítek románů a novel, za zmínku stojí i jeho hudební dílo, včetně první symfonie, kterou sepsal už v 18 letech.

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962) popisuje životní osudy pokorného vypravěče Alexe, který se se svými kumpány (frendíky) vyžívá v supernásilí. Alex žije v antiutopickém světě, v němž násilí přerostlo lidem přes hlavu a kde si každý může dělat, co chce. Ačkoliv mu ještě nebylo 15 let, do školy nechodí a večery tráví s frendíky v barech nebo v temných ulicích města.

„Je to smradlavej svět, protože dovolí, aby si mladí jako vy dovolovali na starý, a není tu už žádnej zákon a žádnej řád!”

Alex násilí miluje (stejně jako Beethovena), jednoho dne však zajde příliš daleko a noční výlet s partou skončí smrtí staré ženy. Za normálních okolností by se jí Alex spolu s frendíky vysmál, jenže ti už mají dost jeho pánovité povahy a věčného rozkazování. A tak “spravedlnosti” pomohou Alexe dostihnout, aniž by sami přišli k nějaké újmě.

Náš pokorný vypravěč se dostává do STANAZu (Státního nápravného zařízení), kde by měl – jako každý kriminálník – nějaký čas splácet svůj dluh společnosti. Alex v touze dostat se co nejrychleji z vězení dá souhlas k tomu, aby se stal pokusným králíkem; experti totiž nedávno vyvinuli velmi účinnou nápravnou metodu.

„Tohodle můžete použít na zkoušku. Je mladý, smělý, zkažený. Brodsky si ho zítra vezme do parády a vy můžete přisednout a dívat se, jak to dělá. Funguje to dobře, o to nemusíte mít strach. Tenhle mrzký mladý ničema bude změněn zcela k nepoznání.” A tyhle tvrdý verdy, bratři, byly jakoby začátkem mojí svobody.”

Alex je nucen nepřetržitě sledovat scény zobrazující násilí. Společně s chemikáliemi, které do něj během sezení dozorci vpravují, má léčba skvělé výsledky. Alex bude vyléčen. Nebo ne?

„Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”

Alex se skutečně vrátí do světa, který kdysi opustil. K rodičům, kteří už na něj zapomněli a do jeho pokoje nastěhovali podnájemníka. Alex dospěje. Zjistí, že svět jeho mládí je pryč. Jakékoliv projevy násilí v něm vyvolávají pocity hnusu a nevolnosti, stejně jako Beethovena hudba (ach ano, bratři moji). Týnská mluva zůstala, jenže Alex už není týnem.

Ale tam, kam teď guljám, volkcuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Zejtřek je plnej sladkejch kytek a patří točící se smelovatý zemi a hvězdám a starý dobrý Luně tam nahoře a vašemu starýmu dobrýmu frendíkovi Alexovi, kterej si úplně odinočky bude hledat takovou jakoby svou životní partnerku. A všechen ten físíz. Je to příšernej gražnej smelovatej svět, fakt, ach, bratři moji. Takže šťastnou cestu od vašeho frendíčka. A všem z tohodle příběhu zahraju pěkně nojzovatě na lipsy: prrrrr. A můžou mi políbit šáry. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Anthony Burgess v anglickém originále použil v mluvě týnů rusismy, v českém překladu byly zčásti nahrazeny anglismy a germanismy. Výsledkem je skutečně zvláštní směs slov (jak můžete vidět z ukázek), které rozumí jen týnové. Můžeme člověka změnit? A je dobrem dobro, které je činěno z donucení? A skutečně – je člověk člověkem, když ztratil možnost volby?

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Děj divadelní hry Majitelé klíčů (1962) se odehrává ve Vsetíně v jednom dvoupokojovém bytě během jednoho nedělního rána (8.00-9.00) za druhé světové války. Spolu zde žijí manželé Krůtovi a jejich dcera Alena s manželem Jiřím. Jiří byl dříve členem odboje, teď pracuje jako architekt a mezi Krůtovými si pořád připadá jaksi nepatřičně. Zatímco Jiří je člověk s ideály, který dříve za něco bojoval a nelíbilo se mu stát v řadě a mlčet, bývalý voják Krůta a jeho manželka jsou pravým opakem: průměrní, opatrní lidé, kteří se snaží nijak nevyčnívat ze společnosti.

První (komický) konflikt nastane, když Jiří musí kvůli telefonátu opustit byt – nechtě s sebou odnese jediné klíče, a Alena tak zamešká svou hodinu baletu. Následuje ostrá hádka Krůty s Jiřím, ve své podstatě však velmi banální. I ta však o povahách postav leccos naznačí: Krůta je člověk malý a s nízkými ideály (klíče jsou jeho jedinou starostí v pohnuté době), kdežto Jiří znovu koketuje s odbojem.

Ten do jeho života znovu naplno vstoupí s příchodem Věry – jeho bývalé milenky, která se potřebuje ukrýt před gestapem.  Jiří neváhá a Věru ukryje. Na scéně se však objeví domovník Sedláček – svědomitý hlídač domu, svou malostí velmi podobný Krůtovi (přichází vyřešit záhadu špinavých schodů). Když se na Věru začne informovat a chce ji odvést, Jiří popadne těžítko a Sedláčka zabije.

Zbytek rodiny je v druhém pokoji a Jiří s Věrou musejí vymyslet co dál. Sedláček se měl účastnit přehlídky SA a hitlerjugend, pokud se neobjeví, bude po něm sháňka a až objeví jeho mrtvolu v pokoji, rodinu zabijí. Když Jiří řekne Krůtovým, co se stalo, zpanikaří a půjdou ho udat, aby se zachránili. Mohl by se zachránit s Věrou, ale nechce nechat Alenu zemřít. Po hádce s Věrou se rozhodnou, že Alenu vylákají ven a potom utečou. Alena však tvrdošíjně odmítá,  a tak Jiří vyběhne z bytu za Věrou sám. Ještě předtím vrátí klíče Krůtovi, který tak dosáhl svého velkého vítězství.

Jiří: Odpusťte
Alena: Ty seš úplnej blázen!
Jiří: Prosím vás všechny, odpusťte mi… /obrací se a odchází ke dveřím/
Krůtová: Tohle se odpustit nedá. To je konec.
Krůta: Počkej!… /Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí/
To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte… O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já tě proto žádám naposledy: Dej mi okamžitě mé klíče!
/Jiří mlčky vytáhne z kapsy klíče a podává je Krůtovi. Pak rychle odejde/
Alena: To je blbá neděle…
Krůta /drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítězstvím/ Viděli jste? Viděli jste to?
Alena: No bóže…
Krůta: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku!

Drama, které je pevně spjato s dobou druhé světové války Milan Kundera nezařadil do kánonu svého díla, proto se dnes už nikde nehraje a nebylo znovu vydáno. Je však nesmírně hodnotné i pro dnešní dobu: jednak svým pohledem na lidi, jednak svou unikátní stavbou – dialogy, které probíhají v různých pokojích, se totiž navzájem prolínají a vytvářejí tak tragikomické vedlejší rozhovory.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Třetí sešit směšných lásek (1968) je soubor čtyř povídek: Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Symposion, Eduard a Bůh, Doktor Havel po 20 letech. Všechny je spojuje společný motiv tělesné lásky, jejíž velkou překážkou je pokročilý věk hlavních postav. V povídce Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým hlavní hrdina tuto překážku překonává a spolu se svou platonickou láskou z mládí stráví společnou noc – překoná odpor ke stárnoucímu ženskému tělu a ukojí svou zvědavost.

Oproti tomu v povídce Symponion doktor Havel odolá svodům Alžbětky – zkrátka proto, že se mu dává až moc okatě a dobrovolně a on si chce udržet svobodu. Celá situace se později vyvine tragikomicky, když Alžbětka spáchá nespáchá sebevraždu. Nakonec však nalezne lásku (ač trochu směšnou).

Eduard z povídky Eduard a Bůh se dostává do situace nejsvízelnější: seznamuje se s Alicí, silně věřící dívkou, která odmítá předmanželský sex. Aby si ji udržel, předstírá svou víru v Boha, která ho však přivede do problémů v práci – soudruzi jeho pámbíčkaření vidí jen neradi. Nezbývá mu nic jiného, než se vlichotit staré a ošklivé ředitelce školy, aby o místo nepřišel. Když se Alice dozví o tom, jak statečně neodvolal svou víru, poddá se mu. Eduardovi je její přelétavost a nestálost najednou odporná a, tak ji opustí.

I poslední povídka se věnuje stárnutí a sexu – zase se setkáváme s dr. Havlem, který se odjíždí léčit do lázní, kde pociťuje dokonalý nezájem žen o svou osobu. Ovšem jen do chvíle, kdy za ním přijíždí jeho žárlivá žena – slavná herečka. Z doktora se najednou znovu stává švihák lázeňský, za kterým se ženy otáčejí. A on zjišťuje, že to mu ke štěstí vlastně stačí.

Ladislav Fuks (1923-1994) byl český prozaik, který studoval filozofii a dějiny umění. Jako spisovatel debutoval roku 1959 v časopise Květen. Silně ho poznamenal jeho despotický otec – jejich vztah se stal pro Fukse inspirací v románu Příběh kriminálního rady.

Spalovač mrtvol vypráví příběh Karla Kopfrkingla a jeho rodiny – ženy Lakmé, dětí Ziny a Milivoje. Pan Kopfrkingl pracuje v krematoriu a svou práci bere jako poslání – pomáhá bourat zeď, která mrtvé obklopuje a pomáhá tak duši najít nové tělo (je velmi ovlivněn knihou o Tibetu, kterou vlastní). Svým založením je romantik (svou rodinu oslovuje exotickými přívlastky: nebeská, oblačná, čarokrásná), sám se nechá oslovovat Roman a ve smrti vidí jedinou krásnou jistotu našeho života. Miluje smuteční hudbu a je zcela oddán svému poslání – často o smrti mluví takřka fanaticky, snad bláznivě, ale není nebezpečný.

To se má však na pozadí historických událostí brzy změnit – děj novely se totiž odehrává ve válečných letech a pan Kopfrkingl v sobě má “kapku” německé krve, zatímco jeho žena Lakmé je poloviční Židovka. Sám o tom nikdy nepřemýšlel, svou ženu až k smrti miluje, ale pod tíhou situace a na naléhání svého přítele Wilhelma Reinkeho si uvědomuje, že na krvi záleží a že v krvi je rozdíl. Člověk, kterého doposud zajímalo jen štěstí jeho rodiny a politice nevěnoval pozornost, se musí rozhodnout, zda se přidat k proněmeckému proudu a zřeknout se své manželky (ač rozvody neuznává), nebo se postavit proti dějinám.

Když se pan Kopfrkingl dozvídá, že s Vůdcem přijde nový řád, ve kterém pro Židy nebude místo, cítí povinnost svou rodinu uchránit utrpení – vždyť smrt je tehdy dobrá, ušetří-li člověka velkého utrpení… A tak svou manželku oběsí v koupelně, syna zabije v krematoriu. Dceru už nezachrání – zblázní se.

Ken Kesey (1935-2001) je zástupcem postmoderní americké literatury. Vystudoval divadelní umění a absolvoval kurz tvůrčího psaní. V roce 1962 vydal svůj nejslavnější román.

Hlavním hrdinou románu Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962) je Randle McMurphy – svalnatý, zrzavý irský kriminálník, který přichází do psychiatrické léčebny, kde si má odpykat zbytek svého trestu. Jeho příchod a vůbec všechny události následující sledujeme očima indiánského náčelníka Bromdena – hluchoněmého chronika, který však tak docela hluchoněmý není. Má v sobě jen zakódovanou vzpomínku na dobu, kdy ho nikdo neposlouchal a kdy se naučil s lidmi nemluvit.

McMurphy mezi ostatní “blázny” nezapadá – moc dobře ví, proč odešel z trestanecké farmy do léčebny. Je bystrý, prospěchářský, impulzivní a podnikavý. Rebel, který se snaží nabourat řád Velké sestry – staré armádní zdravotní sestry, která si své komplexy léčí na svých pacientech. Mezi nimi a McMurphym je ještě jeden rozdíl: oni se léčí dobrovolně a mohou kdykoliv odejít, on je tu kvůli soudnímu nařízení a jeho propuštění je v nedohlednu.

Postupně zjišťuje, jak to na oddělení chodí, jak Velká sestra ovládá životy všech pacientů – sleduje je z velké prosklené kukaně, zpomaluje či zrychluje čas, na sezeních jim klade otázky, které je dokážou rozplakat. McMurphy se rozhodně nechce smířit s nadvládou téhle staré panny, která se marně snaží skrývat své vyvinuté poprsí.

“Za ty mluvit nemohu,” povídal Harding. “Ti mají svoje problémy, tak jako my všichni. Jsou to do značné míry nemocní lidé. Ale aspoň tohle je teď jasné: jsou to nemocní lidé. Nejsou to už králíci, Macku. Možná že z nich jednoho dne budou i zdraví lidé. Těžko říci.”
McMurphy o tom chvíli uvažoval a prohlížel si žíly na hřbetech rukou.

A tak mezi nimi začíná boj, který je stejně nelítostný jako zdvořilý – ač jeden druhého z hloubi duše nenávidí, mile se usmívají a Velká sestra své emoce dokáže ukočírovat. Když se McMurphymu podaří dostat na svou stranu většinu pacientů a prosadí sledování basebalového mistrovství v televizi, uštědří sestře Ratchedové první pořádnou ránu. Stává se z něj idol, hrdina, který dokázal něco, čeho se všech čtyřicet pacientů bálo – vzepřel se nadvládě Velké sestry. Zdá se, že se mu přece jen podaří změnit zaběhnutá pravidla a zvyklosti, ovšem jen do doby, než zjistí, že sestra Ratchedová může přímo ovlivnit délku jeho pobytu v léčebně. McMurphy si rychle spočítá, že bude lepší “kušovat” a do ničeho se neplést, jenže nemůže snést, jak se sestra k pacientům chová.

Jak se tak blížil k Velké sestře, začaly jí vystupovat oči z důlků. Nenapadlo ji, že by moh něco udělat. Mělo to být její konečné vítězství, vítězství, které mělo jednou provždy stvrdit její vládu. Ale teď jde k ní, obrovský jak stodola!
Už začala otevírat pusu a shledávat své černé frajery, krve by se v ní nedořezal, ale on se zastavil dřív, než k ní došel. Zůstal stát před jejím oknem a řek svým nejospalejším, nejhlubším hlasem, že ho napadlo, že by si moh vzít škatulku retek, co si ráno koupil, a pak prohnal ruku sklem.

A tak vše začíná znovu, McMurphy prosadí výlet na lodi, nakloní na svou stranu i doktora a vypadá to, že definitivně zvítězí. Po roztržce s černými frajery (ošetřovateli) jsou však spolu s Bromdenem odvedeni do oddělení pro narušené a McMurphy poprvé pozná EŠT – elektrošokovou terapii. Velká sestra si uvědomuje, že musí McMurphyho-trosku ukázat pacientům, aby ho dokonale pokořila, on se však znovu vzchopí, tentokrát už naposled. Jeho poslední vzpoura však končí nešťastně, sebevraždou Billyho Bibbita, kterému McMurphy dohodil holku a kterého Velká sestra dokázala zdeptat tak, že se ze strachu z matky podřezal. McMurphy sestru fyzicky napadne a málem ji uškrtí, je to ale poslední prohrané kolo jejich války.

Když jej do denního pokoje dovezou na kolečkovém křesle s cedulí “McMURPHY – RANDLE P. POOPERAČNÍ STAV. LOBOTOMIE.”, je z něj karikatura člověka, troska s propadlými tvářemi, zapadlýma očima, neschopná pohybu. Náčelník pro něj tak může udělat poslední službu a oplatit mu, že z něj McMurphy znovu udělal muže. Potom utíká zpět tam, kam patří – do divočiny.

Keseyho román bývá často vykládán jako symbol vzpoury jednotlivce proti systému, který jej omezuje a svazuje nesmyslnými pravidly. Rovněž je příběhem obrovské duševní síly, která umožnila hlavnímu hrdinovi vzepřít se ztělesnění tyranie a despotismu. Jediný člověk dokázal dát naději desítkám dalších, kteří neměli dost odvahy, aby se byť jen usmáli.

Alexandr Isajevič Solženicyn (1918-2008) se narodil v Kislovodsku. Po absolvování střední školy byl přijat na matematicko-fyzikální a filozofickou fakultu. Do války odešel jako dobrovolník a stal se velitelem dělostřelecké baterie. V roce 1945 byl zatčen kvůli osobnímu dopisu, ve kterém kritizoval Stalina, a odsouzen na osm let vězení. Po propuštění zůstal ve vyhnanství v Kazachstánu.

Novela Jeden den Ivana Děnisoviče (Один день Ивана Денисовича, 1962) popisuje život v kárném táboře očima I. D. Šuchova. Ten byl ve válce zajat Němci, po úspěšném útěku a návratu k jednotce byl však kvůli podezření ze špionáže odeslán na deset let do pracovního tábora na Sibiř.

Všechny dny v táboře jsou stejné – budíček v pět, potom snídaně, celodenní práce, večeře a prověrka, potom spánek ve vymrzlém baráku. Mezi vězni jsou chudí a bohatí – některým jejich rodiny posílají balíčky s jídlem, chudí si je proto předchází a občas za službu dostanou cigaretu nebo cukroví.

Pokud chtějí v táboře přežít, musí kárové myslet jen na sebe, ale přitom si zavázat či naklonit ostatní – parťáky, hlídače baráků, eskortu, kuchaře. Protože všichni chtějí ty nekonečné roky přežít a nebojí se kvůli tomu okrást spoluvězně.

Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc. Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.

Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set padesát.
A že jsou přestupné roky – o tři víc…

Arnošt Lustig (1926-?) je český spisovatel židovského původu, který si prošel nacistickým peklem druhé světové války. Většina jeho knih tak čerpá z jeho zážitků.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je novela podle skutečné události, která vypráví o osudu dvaceti bohatých Židů z USA, kteří jsou zajati nacisty v Římě. Dostávají se do tábora, kde se jich zištně ujímá Bedřich Brenske, velitel oddělení. Jeho jediným cílem je z bohatých podnikatelů vymámit co největší sumu peněz výměnou za záchranu života.

Pan Herman Cohen spočítal, co stála doposud jejich výměna, a dospěl ke konečné sumě. Myslel na ledacos, tedy také na to, že by část nákladů mohl převzít stát, ve stejné míře, v jaké otálel a zdržoval jejich vykoupení. Vracel se v duchu ke všemu, co se dělo od jejich zajetí až do této chvíle, jako by si teprve nyní dokázal uvědomit nejen to, co se stalo, ale i jaké s tím byly spojeny náklady. Zkoumal duševní a tělesný stav všech pánů. Ale opakoval si stále, tváří v tvář svým dvěma němým strážím, že si koupili svůj život, protože měli za co, zatímco miliony jiných neměli ani na svou smrt.

Herman Cohen, jeden z dvaceti zajatců, se slituje nad polskou tanečnicí Kateřinou a za 100 000 franků ji vykoupí. Uklidněni Brenskeho slibem o blízkém vysvobození podepisují šeky a příkazy k platbám ze svých švýcarských kont.

Bedřich Brenske z nich postupně vymámí všechny jejich peníze, dokonce je přiměje napsat o další finanční prostředky příbuzným a přátelům. A zoufalí Židé jeho báchorkám o výměně za německé důstojníky uvěří.

„Buď anebo!” řval. „Ani středověcí loupeživí rytíři to nedělali takhle! Ožebračili jste nás. Co ještě chcete?” „Podezírá nás snad pan Rap­paport-Lieben právě jen z toho?” zeptal se náhle klidně a věcně pan Brenske, jako by mu jeho vlastní slova prve vrátila pocit důstojnosti.

Celá novela končí tam, kde začala – v koncentračním táboře. Všech dvacet mužů i s Kateřinou Horovitzovou je posláno do umývárny, a Kateřina si až příliš pozdě uvědomí, že jdou na smrt.

Kurt Vonnegut (1922 – 2007) byl americký spisovatel, který proslul mísením satiry, černého humoru a prvků science-fiction. Bojoval ve druhé světové válce a stejně jako Joseph Heller promítl své zážitky do pozdější tvorby.

Kolíbka (Cat’s Cradle, 1963) popisuje docela otřepané téma sci-fi: zkázu světa rukama člověka. Tentokrát však nejde o svět budoucnosti, nýbrž o svět Vonnegutovy současnosti se všemi jeho technickými, politickými a sociálními vztahy.

Kniha vypráví příběh spisovatele Jonáše, který se chystá napsat faktografickou knihu Den, kdy nadešel konec světa, jejíž hlavní postavou se má stát Felix Hoenikker, jeden z otců atomové bomby. Jonáš se vydává na cestu za jeho třemi dětmi – Newtem, Angelou a Frankem, aby se o jejich otci dozvěděl co nejvíc. Během své cesty se dozvídá, že Frank je generálmajorem v San Lorenzu, fiktivní chudé diktatuře kdesi v Karibiku. A právě tam začíná jeho setkání s bokononismem – tamním zakázaným náboženstvím, které je naoko potíráno, aby bylo pro lidi atraktivní. Je založeno na Knihách Bokononových, které začínají slovy: “Všechny ty pravdivé věci, o kterých vám budu vyprávět, jsou bezostyšné lži.” Samotný Vonnegut v knize dodává: Kdo nedokáže pochopit, jak prospěšné náboženství může být založeno na lži, ten neporozumí ani této knize.

„Nu, a když bylo konečně zřejmé, že žádná vládní ani ekonomická reforma nevytrhne národ z jeho bídy, stalo se toto náboženství jediným opravdovým nástrojem naděje. Pravda byla lidu nepřítelem, poněvadž pravda byla úděsná, a tak si Bokonon předsevzal poskytovat lidu stále dokonalejší a dokonalejší lži.“

Shodou okolností se spisovatel od jednoho z Hoenikkerových přátel dozví o ledu typu 9, který Hoenikker vymyslel pro potřeby námořní pěchoty. Jeho jediné zrnko dokáže zmrazit všechnu vodu na zemi. Když se v San Lorenzu setkají všechny tři děti Felixe Hoenikkera, setkají se i všechny pozemské zásoby ledu typu 9.

Strčil ruce do vody. „Jaká chemikálie by mohla…“ Otázka zůstala nedořečena. Von Koenigswald zdvihl ruce a voda z umyvadla se zdvihla s nimi. Nebyla to už voda, byla to polokoule ledu typu 9. Von Koenigswald přejel po té modrobílé záhadě špičkou jazyka. Na rtech mu vykvetla jinovatka. Ztuhl v kámen, zakymácel se a padl s rachotem na zem. Modrobílá polokoule se roztříštila. Kousky ledu se rozletěly po celé podlaze. Skočil jsem ke dveřím a zařval o pomoc.

Po absurdním jmenování spisovatele prezidentem San Lorenza dojde během letecké přehlídky k havárii, která způsobí globální katastrofu: led typu 9 se během zřícení prezidentského sídla dotkne hladiny moře a vše zamrzne. Na nebi se objeví tornáda způsobená změnou klimatu a spisovatel se svou láskou Monou se ukryjí v protileteckém bunkru podzemí. I ona nakonec požije trochu ledu typu 9 a umírá.

Spisovatel se v závěru románu, na cestě do vnitrozemí, setká se samotným Bokononem, který se marně snaží vymyslet poslední větu svých Knih:

„Kdybych byl mladší, sepsal bych dějiny lidské hlouposti; pak bych vylezl na vrcholek McCabeho hory a ulehl bych na záda se svými dějinami pod hlavou místo polštáře; a potom bych sebral ze země trochu toho modrobílého jedu, co dělá z lidí sochy a udělal bych ze sebe sochu: jak ležím na zádech, děsivě se šklebím a dělám dlouhý nos na Vítekoho.“

Vonnegut znovu odsuzuje americkou demokracii a její postoje (zde vyjádřené vztahem k San Lorenzu). Rovněž volá vědce k odpovědnosti za vynálezy, které mohou zničit svět.

Kurt Vonnegut (1922 – 2007) byl americký spisovatel, který proslul mísením satiry, černého humoru a prvků science-fiction. Bojoval ve druhé světové válce a stejně jako Joseph Heller promítl své zážitky do pozdější tvorby.

Matka noc (Mother Night, 1961) je vyprávěním Howarda W. Campbella Jr., Američana, který se v Německu stal dramatikem a jedním z hlavních propagátorů nacismu. Campbell se až později v New Yorku dovídá, že byl vlastně agentem USA, který svým vysíláním předával americkým tajným službám důležité informace o nacistickém Německu. Bohužel pro něj však o této skutečnosti ví jen tři lidé, kteří nejsou ochotni ji sdělit světu. A tak žije Campbell v úkrytu obrovského New Yorku a snaží se zapomenout na to, co dělal.

Velmi důležitou postavou jeho života je manželka Helga, kterou si vzal v Německu a kterou nade všechno miloval. Válku však nepřežila.

Mým narkotikem bylo to, co mne provedlo válkou: byla to schopnost nechat si své city podráždit jenom jedinou věcí – láskou k Helze. Toto soustředění mých emocí na tak malou plochu začalo jako šťastná iluze zamilovaného mladíka a rozvinulo se v prostředek, který mně během války chránil před zešílením a stal se nakonec osou, kolem které se mé myšlenky točily neustále.

Campbell se v New Yorku dostává do velmi zvláštní situace: bydlí nad židovským doktorem Epsteinem, který už na hrůzi Osvětimi dávno zapomněl. Jeho matka nikoliv. Campbellovi se vůbec dostává nenávisti snad jen od čtenářů časopisů a novin, kteří plní jeho schránku na dopisy svým rozhořčením. Od lidí, které absolutně neovlivnil (nebo o tom neví).

Přežívá v New Yorku, když se k němu dostaví žena, která tvrdí, že je jeho zesnulou manželkou Helgou. Campbell rád uvěří a později je šokován zjištěním, že jde o mladší sestru Helgy – Resi. Rozhodne se s ní zůstat. K jeho velkému překvapení jej znovu kontaktuje příslušník amerických tajných složek, aby jej upozornil, že Resi a její přátelé jsou komunističtí špioni, jejichž úkolem je odvézt Campbella do Moskvy. Při následné policejní šťáře Resi polkne kapsli kyanidu a umírá.

“Nesmíte mít pocit, že jim máte za co děkovat. Oni sami cítí, že vám jsou zavázáni takovým dluhem, že ho nikdy nebudou schopni splatit.”
“Za co?” řekl jsem.
“Za to, že jste měl odvahu říkat pravdu během války,” řekl Jones, “kdy každý jiný lhal.”

Campbell začíná bláznit ze života na okraji společnosti, z pocitu osamělosti, a nakonec požádá dr. Epsteina, aby jej vydal izraelským agentům, kteří po něm pátrají. Je odvezen k tribunálu do Izraele, kde bude souzen za zločiny proti lidskosti. Bohužel však přijde dopis od Franka Wirtanena, který Campbella rekrutoval do služeb tajné služby, ve kterém je vysvětlena Campbellova účast na druhé světové válce a jeho důležitost pro americkou armádu. Je to pro něj dost špatná zpráva:

Takže jsem opět skoro svobodný člověk a mohu se dát, kam se mi zlíbí.
Shledávám tuto vyhlídku k zvracení.
Myslím, že dnešní noc je tou nocí, kdy oběsím Howarda W. Campbella, Jr. za zločiny spáchané na něm samém.
Vím, že dnešní noc je tou nocí.
Říká se, že oběšenec slyší nebeskou hudbu. Je to zlé, že já, podoben svému otci a nepodoben své matce, nemám hudební sluch. Ale přesto doufám, že tou melodií, kterou bych měl slyšet, nebude “Bílé ráno” od Binga Crosbyho.
Sbohem krutý světe!
Auf Wiedersehen ?

Příběh, v němž Vonnegut vystupuje jako editor Campbellových memoárů, popisuje příběh muže, který zůstal po válce zapomenut někde na pomezí USA a Německa. Osamocen, znechucen sebou samým a vyhoštěn ze společnosti.

Jsme to, co předstíráme, že jsme, a tak musíme být na to, co předstíráme, že jsme, opatrní.

Když jsi mrtvý, tak jsi mrtvý.

Miluj se, pokud můžeš. Je to pro tebe dobré.