Sophiina volba (Sophie’s Choice, 1979) je nejznámější román Williama Styrona. Jeho rozsah i kompozice kladou velké požadavky na čtenáře, který je však za svou trpělivost a pozornost odměněn skvělým zážitkem. Vypravěčem je mladík Stingo (W. Styron), který pracuje v redakci nakladatelství. Seznamuje nás se stereotypem, který denně prožívá v podobě psaní zamítavých dopisů “nadějným autorům”. Do jeho nudného života však jednoho dne vstoupí milenecký pár: Sophie Zawistowská a Nathan Landau. Pro Stinga tak skončí šedivé dny a začíná velké, tajemné dobrodružství.

Stingo z dlouhých rozhovorů se Sophií odkrývá její minulost, zároveň čím dál víc propadá její kráse. Je tu však Nathan, který je pro něj – přes jejich počáteční neshody – nejlepším přítelem, bratrem. Stingo ale nemůže přehlížet, jak prchlivý a roztěkaný Nathan je, jak ošklivě se k Sophii chová a jak to Sophie trpí, protože ho bezhlavě miluje. Než Stingo vůbec pochopí záhadu jejich vášnivého vztahu, už před ním stojí záhada nová, záhada jménem Sophie.

Stingo zjistí, jaké hrůzy prožila v Osvětimi, jak tragickou volbu musela učinit a jak ji její rozhodnutí neustále pronásleduje, týrá a trápí. Sophie se sice dala dohromady po fyzické stránce, s nacisty zničenou psychikou se jí to ale nepodařilo. V Nathanovi spatřuje svůj ideál, lásku, aniž by tušila, že je Nathan vážně psychicky nemocný. Jeho nálady přičítá užívání drog, nikdy ji však nenapadne, že Nathan celý svůj život žije ve snu. A Stingo, který se to dozví od Nathanova bratra Larryho, nemá to srdce Sophii vzít iluzi.

Nathan totiž není žádný výzkumník biolog. Není bona fide ani žádný vědec a nezískal nikde žádný akademický titul. To všechno jsou obyčejné smyšlenky. Je mi líto, ale bude líp, když se to všechno dovíte.”

Zdá se, že Sophie prožívá jednu velkou volbu celý svůj život, že její rozpolcenost pramení snad z postoje jejího otce, varšavského profesora, který se podílel na chytání a zatýkání Židů. Poprvé musela volit v Osvětimi, svou druhou volbu nalezla v New Yorku v domě Yetty Zimmermannové, kde se potká se Stingem. Přestože vášnivě miluje žárlivého Nathana, neodolá Stingově nevinnosti.

“Ne, miláčku,” přerušil mě náhle, “já nemyslel žádnou jižanskou kundičku! Já myslel polskou! Já měl na mysli tohle: Až se kamarád Nathan sebere a půjde si prohlídnout Bílý dům pana Jeffa Davise anebo ty staré plantáže, kde Scarlet O’Harová mrskala svoje negry bičem, Stingo hezky zůstane v hotelu U Zelené magnólie, a koukejme, co má za lubem! No hádej! Hádej, co ten kamarád Stingo bude dělat se ženou svého nejlepšího přítele? Stingo si s ní vleze do postýlky a hup na ni, ta něžná bytůstka se samozřejmě nebrání, a už si to rozdávají, až jim jde hlava kolem! Haháááá!”

Nathan Sophii několikrát surově zbije a opustí, ona ho však nepřestane milovat. I když se Stingem ze strachu před bláznivým Nathanem prchají na Jih, na farmu Stingova otce, i když jí Stingo nabízí sňatek – Sophie stále miluje Nathana. Po poslední vášnivé noci, kterou se Stingem prožije v zatuchlém pokoji hotelu, se vrátí zpátky do New Yorku, do Růžového paláce Yetty Zimmermannové. A Stingo se s kocovinou vzbudí až příliš pozdě na to, aby mohl změnit chod osudu.

Kdo jednou vezme knihu do ruky, musí si Sophii zamilovat. Její krásu, inteligenci, její roztomile nedokonalou angličtinu, její nadšení pro Nathana, hudbu a koneckonců i pro život, obtížený volbou z minulosti. Zároveň se však čtenář musí od začátku obávat toho, co přijde, protože Sophiina volba v Osvětimi nezůstane jedinou, kterou bude muset Polka nespravedlivě potrestaná náhodou učinit.

Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978) je nejúspěšnějším McEwanovým dílem. Vypráví příběh čtyř sourozenců – Jacka (vypravěč), Julie, Sue a Toma -, kteří se snaží vyrovnat se smrtí rodičů. Despotický a samotářský otec umírá při betonování zahrady, a děti zůstávají s matkou samy. I ta však zanedlouho umírá a celý dům a chod domácnosti má na starosti nejstarší Julie.

Celá rodina žije v izolaci od okolního světa, rodiče nemají žádné přátele, stejně tak jejich děti. Jedinou výjimkou je Juliin přítel Derek, kterého po smrti rodičů Julie pozve na návštěvu. Když byli rodiče naživu, jakékoliv návštěvy nepřipadaly v úvahu.

Nejmladšímu Tomovi je teprve deset let, Sue a Jack jsou v pubertě a společně s Julií si uvědomují, že pokud se svět dozví o úmrtí matky, budou rozděleni a posláni do dětského domova. Nezbývá jim než se postarat o to, aby smrt jejich matky nikdy nevyšla najevo, a sklep se zdá být ideálním místem k zabetonování její mrtvoly.

Můžou ale děti vydržet život bez rodičů? Život se strašným tajemstvím?

Děj románu sleduje jejich život bez autority a bez povinností. Pustnou, stávají se apatickými a postupně zapomínají, kdy byli jejich rodiče naživu (ostatně otec k dětem neměl zrovna vřelý vztah). Čtyři děti ve velkém domě, které zkoumají svou sexualitu a objevují svět dospělých.

Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Erection, Ejaculation, Exhibition and General Tales of Ordinary Madness) Bukowski napsal v roce 1972. Celá sbírka povídek se točí kolem několika stežějních témat, ostatně i jako život Bukowskiho – sex, drogy, chlast, hazard, sprosťárny a neustálá provokace. 

Většina povídek se odehrává v Bukowskim nenáviděném Los Angeles, ve kterém prožil dětství a kde poprvé zakusil, jak dokáže být Amerika tvrdá. Obzvlášť povedené jsou potom povídky, v nichž vystupuje jako hlavní postava autor sám – nestydí se za svou lásku k alkoholu, neskrývá, že je kurevník. Zkrátka žije život po svém. Od lidí nic nečeká a nic jim nedluží. Žije pro sebe.

Nad lidmi jsem odedávna pociťoval znechucení. To, co mi je znechucovalo, spočívalo především v nemocných rodinných vztazích, které zahrnovaly manželství, výměnu moci a podpory, a které se jako vředy, jako lepra šířily dál: vaši nejbližší sousedé, vaše okolí, vaše čtvrť, vaše město, váš kraj, vaše země, váš národ… všichni se drží vzájemně za prdel v medové plástvi přežívání z čiré blbosti zvířecího strachu.

Všechno jsem to chápal, rozuměl jsem tomu, proč mě tam nechali prosícího válet se na zemi.

Bukowski bývá řazen mezi beatníky, ačkoliv sám se k nim otevřeně nehlásí. Pro své postoje, styl života i psaní je považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů 60. potažmo 70. let.

a já znám chlápka, kterej říká, že „na válkách není nic špatnýho“. ale ježíšikriste, já si přece musím pěstovat svý neurózy a předsudky, protože nic jinýho nemám. nemám rád bistra, nemám rád bufety na kampusech, nemám rád shetlandský poníky a nemám rád Disneyland, nemám rád policajty na motorkách, nemám rád jogurt a nemám rád Beatles a Charlieho Chaplina, nemám rád okenní žaluzie a tu maniodepresivní kštici, která visí Bobbymu Kennedyovi do čela… kristenanebi, otočil jsem se na profesora – tenhle člověk mě tiskne už deset let, stovky básní, a ON VŮBEC NEVÍ, CO JSEM ZAČ!

Obsluhoval jsem anglického krále (1971) je životním příběhem Jana Dítěte, malého pikolíka, jehož velkým snem je pořídit si vlastní hotel. Svou profesní pouť začíná jako prodavač párků na nádraží, později se stane číšníkem v hotelu Zlatá Praha a vrcholem jeho kariéry se stane hostina habešského císaře, po které obdrží řád za skvělé služby.  Pro malého pikolíka je vyznamenání obrovskou vzpruhou a ctí, na kterou může být právem hrdý.

Druhá světová válka, během níž se část příběhu odehrává, a příchod Němců znamenají pro Jana Dítěte velké problémy s celou českou společností. Zdá se, jako by malý číšník nechápal, proč Němci do Čech přicházejí a co to pro obyvatele republiky znamená. Z hotelu Paříž musí odejít poté, co velmi ochotně obsloužil Němku Lízu.

Za pomoc proti českým chuligánům, kteří ji napadnou na ulici, si jej Líza oblíbí a později se stane jeho ženou.  Jejich sňatku předchází důkladné lékařské vyšetření, jehož cílem je zjistit, zda je Jan Dítě způsobilý obcovat s árijkou. Když si doktor prohlíží jeho přirození, malý číšník si poprvé uvědomuje, co pro něj sňatek s Němkou znamená: zatímco jinde kvůli říšským lékařským razítkům Češi umírají, on je díky svým slámovým vlasům a dědečkovu příjmení Ditie způsobilý ke sňatku s Lízou. Zůstává uvězněn mezi dvěma světy – český zradil a pro ten německý není dost dobrý.

Omylem se dostává do vězeňského tábora, kde je týrán a mučen příslušníky německých jednotek.  Po svém propuštění doprovází otcovraha zpět do jeho rodné vesnice – Lidic. Setkání otcovraha s masovým vrahem v podobě náčelníka gestapa působí tragicky a směšně zároveň.

Z Jana Dítěte se díky ukradeným židovským známkám stává boháč a může si splnit svůj velký sen – kupuje si hotel v lomu. Stává se milionářem a doufá, že jej mezi sebe ostatní hoteliéři přijmou. Zklamání, které proživá, když ho nechtějí komunističtí milicionáři přijmout do pracovního tábora opět podává důkaz o jeho dětinskosti. Do tábora je sice nakonec přijat, ale od milionářů se mu dostane jen pohrdání.

Po propuštění je odeslán do pohraničí, kde začíná úplně nový život – bez peněz, bez snů a bez lidí. Velmi dojemně tak působí scéna, kdy při pohledu do zrcadla nepoznává toho kdysi tak důvěrně známého člověka.

Román Obsluhoval jsem anglického krále je tragickým příběhem malého člověka, který se snaží vyrovnat se se svými komplexy. Svou fyzickou malost se snaží neúspěšně nahradit postavením na společenském žebříčku a zvláštním držením hlavy. Touží být někam zařazen, ale jeho snaha o ztotožnění vždy končí někde v půli cesty. Životní sny si snaží splnit bez ohledu na jejich cenu a příliš pozdě si uvědomuje důsledky svého chování – Hrabal však svého hrdinu vykresluje tak, že je velmi těžké se na něj zlobit nebo mu mít jeho činy za zlé.

Snídaně šampionů (Breakfast of Champions, or Goodbye Blue Monday, 1973) nás znovu svede dohromady s Vonnegutovým alter egem, spisovatelem science-fiction, Kilgorem Troutem, jehož povídky jsou používány jako výplň pornografických časopisů. Není tedy divu, že je Kilgore velmi překvapen pozváním Elliota Rosewatera na umělecký festival v Midland City (zde se mimochodem potkají postavy z jiných autorových děl).

A tak se Kilgore po krátkém váhání vydává napříč Spojenými státy vstříc Dwaynu Hooverovi, o jehož existenci zatím nemá tušení. Dwayne Hoover je prodavačem Pontiaků v Midland City, jehož “špatné chemikálie” mu způsobují halucinace. Je ztracený v moderním světě a hledá někoho, kdo dá jeho životu jistý rámec a  vůbec smysl. Díky kurzu rychločtení za pár minut přečte Troutovu povídku “Teď už to lze říci”, ve které zjistí, že je jedinou myslící bytostí na planetě. Ostatní lidé jsou jen dobře naprogramované stroje – vraždící, milující, pyjokuřné (Dwaynův syn je homosexuál), chamtivé, nenávistné, statečné, zbabělé. Dwaynova mysl poblouzněna tímto zjištěním a špatnými chemikáliemi se rozhodne, že nejlepší reakcí bude fyzicky napadnout hosty hotelu Holiday Inn.

Myšlenky na zemi byly nálepkami přátelství či nepřátelství. Na jejich obsahu nezáleželo. Přátelé souhlasili s přáteli, aby tak projevili přátelství. Nepřátelé nesouhlasili s nepřáteli, aby tak projevili nepřátelství.

Vonnegut však Kilgora Trouta a Dwayna Hoovera nechápe jako hlavní postavy, ačkoliv jimi bezesporu jsou. Všechny postavy příběhu jsou pro něj stejně důležité, a v závěru knihy dokonce přiznává, že hlavní role celého děje měla připadnout dobrmanovi Kazakovi. Vonnegut upozorňuje na zranitelnost jednoty lidstva, na problémy, se kterými se potkává, na problémy, které si samo vytváří. Zavrhuje válku (znovu se objevuje jeho zkušenost z 2. světové) a násilí, ničení Země.

Svým zvláštním, jedinečným a jakoby nedbalým vypravěčským stylem spěje vstříc konci, ve kterém nechá Kilgora Trouta narazit na Stvořitele vesmíru – samotného Kurta Vonneguta, neboť kdo jiný je pro Trouta Stvořitelem vesmíru, nežli spisovatel, který jej stvořil? Prozrazuje mu, že není nic než postavou jeho knihy. Postavou, kterou má nade všechny rád.

“Blížím se svým padesátým narozeninám, pane Troute,” řekl jsem. “Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná.”

S těmito slovy propouští Vonnegut Kilgora Trouta na svobodu a sám sobě tak dává dárek k narozeninám.

Další příběhy nečekaných konců (More Tales of the Unexpected, 1978) obsahují 9 povídek, které balancují na hranici světa reálného a fantastického, možného a neskutečného. Povídky jsou psány s lehkostí a vtipem, který je velmi důležitý pro překvapivý konec každého příběhu.

Obzvláště bych vyzdvihl povídku Muž s deštníkem, jejíž hlavní hrdina se živí prapodivným způsobem: V restauracích krade z věšáků deštníky, které pak na ulicích prodává kolemjdoucím, většinou za jednu libru.

Cílem Dahlovy sbírky zřejmě není donutit čtenáře k hlubokému zamyšlení, snaží se jen jednoduchým a účinným způsobem pobavit – to však jeho příběhům nikterak neubírá na kvalitě.