Dobré čtení

Paulo Coelho (1947-) se narodil v srpnu 1947 v Rio de Janeiro. Dříve než se stal spisovatelem pracoval jako ředitel divadla a herec. Je nejprodávanějším a nejčtenějším brazilským autorem všech dob.

Alchymista (O Alquimista, 1988) vypráví příběh Santiaga, mladého pastevce žijícího ve Španělsku. Jeho život je úzce spjat se stádem ovcí, o které se stará – ony jsou na něm závislé, on na nich také. Jedné noci se mu dvakrát stejný sen – o egyptských pyramidách – a chlapec se rozhodne naplnit svůj Osobní příběh. Své stádo nechá starci, který mu vysvětlí podstatu Osobního příběhu, a odpluje do Egypta. Na své pouti k pyramidám potká mnoho zajímavých a zvláštních postav, mezi všemi však vyčnívá Alchymista – muž, který Santiagovi slíbí pomoc při cestě za naplněním Osobního příběhu. Naučí chlapce mnoha věcem a donutí ho se pořádně dívat kolem sebe, vnímat poušť, vítr, slunce.

Santiago svůj poklad najde, vlastně hned dvakrát. Jeden má podobu zlata a drahých kamenů, a ten druhý… je podle mě daleko krásnější.

Coelho je skvělý vypravěč. Je pečlivý, ale není nudný, je zádumčivý, ale nepoučuje. A také tajemný. To je to správné pojmenování pro autora i jeho román. Mystické dílo o životě a jeho smyslu, o lásce a snech. O tom, že každý má svůj Osobní příběh. Alchymistu bych mohl s trochou nadsázky označit jako malého Velkého prince, neb se svou atmosférou silně blíží dílu de Saint-Exupéryho. A takovou atmosféru mám opravdu velmi rád.

Tom Robbins (1936-) se narodil v Severní Karolíně. Na americké literární scéně se objevil na počátku 70. let jako konkurent Johna Irvinga. Sloužil v Koreji, pracoval jako redaktor novin, dodnes je recenzentem a kritikem umění.

Parfém bláznivého tance (Jitterbug Dance, 1984) je především příběhem o lidské touze po nesmrtelnosti. Děj sledujeme z perspektivy čtyř hlavních hrdinů: krále Alobara, který se od Bandalúpů naučí, jak se stát nesmrtelným. Předtím však musí opustit svůj domov, ve kterém jej chtěli jeho poddaní zabít, a projde celý svět. Seznámí se s Kudrou a společně “stárnou” v koloběhu dějin. Nemohou se však nikde usadit, neboť jejich sousedé jsou nedůvěřiví k lidem, kteří se během let nemění. Na jejich cestě je doprovází Pan, smradlavý bůh stád, symbol starého myšlení a světa.

V současnosti, tedy 80. letech, sledujeme dále Priscillu, servírku roznášející taco v Seattlu, která se marně pokouší vytvořit dokonalý parfém. V New Orleans žije madame Devallierová, postarší dáma, která se se svou asistentkou V’lu Jacksonovou snaží o totéž, stejně jako Marcel LeFever v Paříži. Jen Priscilla má k dispozici flakón s vyobrazením Pana, který Alobar někdy v 17. století zahodil, když mu Kudra nadobro zmizela.

Příběhy všech čtyř hrdinů (či skupin hrdinů) se postupně splétají, autor odhaluje, k čemu mezi jednotlivými postavami došlo v minulosti. Už od začátku však tři současníky spojuje jedno – někdo jim přede dveřmi pravidelně nechává červenou řepu. Snaží se je tak navést na stopu správného složení parfému K23, které vymysleli už kdysi Alobar s Kudrou, aby skryli Panův strašný zápach. A Alobar, který přežil až do dnešních dnů, recept prozradil Wigssi Dannyboyovi.

Ač je příběh psán velmi volným stylem, s trochou erotiky, trochou sprosťáren a velkým množstvím vtipu, na problém nesmrtelnosti se dívá opravdu podrobně. Skutečně jde o jednu z nejstarších tužeb lidstva, ale proč? A je to tak vůbec dobře? Třeba odpověď najdete u Toma Robbinse.

Anton Myrer (1922-1996) vyrostl v Bostonu, kde také v roce 1940 dostudoval Boston Latin High School. Sloužil tři roky u námořnictva, poté vystudoval Harvard. Zemřel na leukémii.

Poslední kabriolet (The Last Convertible, 1978) je výpovědí o životě ztracené generace druhé světové války. Uvádí nás mezi nerozlučné přátele – “harvardské pistolníky”: George (vypravěč), Russ, Dal, Terry, Jean-Jean, Chris, Liz, Nancy. Skvělá parta, která miluje život, jazz, tanec, vznešenou Císařovnu (kabriolet) a žije bezstarostný život v Bostonu. Válka je přece tak daleko, až v Evropě…

Léta ubíhala závratnou rychlostí a já neměl čas držet s nimi krok. Sledoval jsem, jak mamince ruce hrubnou a vystupují na nich žíly, jak se ty krásné prsteny ztrácejí, mizí jeden za druhým (a já věděl kam), až jí zůstal jen obyčejný široký snubní kroužek. Naučil jsem se využít každou minutu, jak mě k tomu vedl pan Gratiot, ale ve skutečnosti mi šlo o něco jiného. Za vším vězela palčivá a neodbytná potřeba přijít na kloub tomu, jak je možné, že lidi dělají takovéhle divné věci – prostě díval jsem se na svět dětskýma očima.

I mezi přátele se však postupně vetře hrozba a strach z války, a když musí chlapci narukovat do armády, končí šťastné dny ve starém světě. První odchází Jean-Jean (nikdo si nepřipouští, že ho vidí naposled), dobrovolně jde bránit svou milovanou Francii, po něm všichni ostatní. Každý do jiného koutu světa. Jen díky Georgovi si pak můžeme přečíst, jaké hrůzné osudy je potkaly v bojích druhé světové války. Dopisy, které za tu dobu nashromáždil, podávají chladné a zároveň dojemné svěděctví o tom, jak nacházeli nové přátele a záhy je ztráceli, jak byli sami ztraceni.

Šli se mnou ke dveřím. Já jsem opouštěl jediný svět, který jsem měl rád, a šel jsem vstříc bůhví čemu. V tom svém světě jsem směl pobýt tak krátce! V hrdle jsem měl sucho a svaly mi zase tak divně ztuhly. Táhl jsem kufr po schodišti a ještě jednou jsem se ohlédl. Stáli ve dveřích a dívali se za mnou. Dal ji držel kolem pasu. Říkal jí něco, co už jsem nezaslechl, a Chris se na něho podívala – takovým novým pohledem, jakoby plná očekávání. Chtěl jsem ještě něco říct, ale radši jsem zamával a vlekl se dál ze schodů. To, jak tam spolu stáli, upevnilo moje podezření – a sevřelo se mi srdce.

Mnoho se jich nevrátilo, a ti, kteří se vrátili, se vlastně neměli kam vrátit. Zůstali vykořenění a zmatení z nové společnosti, dlouho a velmi obtížně se snažili splynout s poválečným tónem a euforií Spojených států.

Musí to mít nějakej smysl, musí, tahle hrůza přece musí mít nějakej smysl. Z těch trosek, který jsme tam pod sebou nadělali, musí přece vzejít spravedlivější svět, jinak by bylo lepší, docela vážně, radši odtud vypadnout…

Chris, femme fatale celé party, si vzala Dala, ačkoliv nosila Russovo dítě. George se oženil s Nancy, ač miloval Chris. Russ byl okouzlen Kay Maddenovou, úspěšnou herečkou, a Chris opustil, aniž by o dítěti věděl. Osudy všech se pokřivily a natolik byly ovlivněny válkou, až tomu lze těžko uvěřit. Na pozadí událostí, které formovaly Ameriku (Korea, Vietnam, atentát na JFK), se naši hrdinové snaží o renesanci svého romantického mládí plného ideálů – jejich jedinou hmatatelnou a bolestivou vzpomínkou zůstává Císařovna.

O to těžší se pro ně stává konfrontace s další generací, která si prošla Vietnamem a vidí své rodiče stejně, jako oni kdysi vinili svoje předky. Velmi dojemně pak působí závěrečná scéna, kdy George zůstává sám v garáži s Císařovnou, kterou už nikdo nechce (ani Ron, Russův syn vychovaný Dalem). Je načase jít o dům dál, žít budoucností.

Myrerovo dílo přechází z bezstarostných tónů mládí a radosti do podoby trýznivého a dechberoucího románu v dopisech, aby se ve své poslední třetině přehouplo do zmatené snahy o pochopení všeho, co se událo v životě hrdinů. Myrer dokonale vystihl strach a rozčarování z druhé světové války, skvěle popsal poměry na frontě i oddanou důvěru vojáků k jejich kamarádům. Myrer zkrátka shrnul několik desítek ožehavých let v historii Ameriky do románu, který by se dal nazvat kronikou jedné generace. Z literatury po válce a o válce jde bezesporu o jeden z nejlepších kusů.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Jeho poslední román Nesnesitelná lehkost bytí (L’Insoutenable Légèreté de l’être, 1984) je trochu jiným příběhem o lásce. Odehrává se na pozadí velmi napjaté atmosféry roku ’68 v Československu obsazeném ruskou okupační armádou. Hlavní hrdinové (dva páry, přičemž Sabina je Tomášovou milenkou) Tomáš a Tereza, Franz a Sabina jsou si přes svou rozdílnost velmi podobní.

Tomáš pracuje jako chirurg, kterého celý život provází záliba v ženách. Sám jí však nepřikládá žádný význam a sex s jinými chápe jen jako ukojení chtíče, který nemá nic společného s city. Tereza, která Tomáše k smrti miluje, však jeho milostnými avantýrami trpí – pro svou citovost nedokáže pochopit Tomášovu nevěru.

Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.

Vztah Sabiny a Franze je založen na nedorozumění, které pochází z odlišného dětství, prostředí a hodnot. Sabina utíká před světem kýče a láska je cestou k tomuto úniku. Franz, ovlivněn láskou k opuštěné matce, je hnán především soucitem, věrností a úctou ve vztahu k ženě.

Nesnesitelná lehkost bytí je filozofickým románem o lásce, životě a jeho smyslu. O všedních rozhodnutích, která bychom snad v příštím životě neudělali. Krása a zároveň prokletí našeho života však spočívá právě v tom, že na každé rozhodnutí máme jen jeden pokus. Ačkoliv je příběh hrdinů nesouvislý a životy obou dvojic se v něm prolínají velmi překvapivě a nesourodě, stále si zachovává celistvost v kompozici a tématu, kterým se zaobírá.

Možná, že nejsme s to milovat právě proto, že toužíme být milováni, to jest, že chceme něco (lásku) po tom druhém, místo abychom k němu přistupovali bez požadavků a chtěli jen jeho pouhou přítomnost.

Syrovost citů a pocitů, vystižení atmosféry strachu z událostí roku ’68, propracované charaktery postav i Kunderův dar jednoduchého, ale přitom dokonale realistického a mrazivého popisu dělají z románu skvělý zážitek, který – i přes svou snad historickou a filozofickou hodnotu – by měl být nazírán jako obyčejný příběh lásky. Neboť tak si to přeje i sám autor. A pokud čtenář tento fakt přijme, dostane se mu příběhu naplněného láskou a zároveň tak zraňujícího. Příběhu života.

Boris Vian (1920-1959) byl francouzský spisovatel, herec, hudebník, člen kolegia patafyziky, organizátor zábavy a velmi výrazná osobnost pařížské čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Některé ze svých povídek vydával pod pseudonymem Vernon Sullivan. Za knihu Naplivu na vaše hroby byl na 15 dní vsazen do žaláře a zemřel při projekci filmové adaptace této knihy, do jejíhož scénaře nemohl zasahovat.

Povídková sbírka Flanďákova koupel (Le Ratichon baigneur, 1981) je sbírka krátkých, humorných příběhů, které se vyznačují absurdními situacemi a tak trochu zesměšňují celou tehdejší francouzskou společnost. Popisuje ty nejneskutečnější případy, jaké si dovedete představit – filmové natáčení na kameru, ve které není film, účinkování psa v roli papouška, rozvod kvůli nadměrné náruživosti milenky či nezvyklá touha muže stát se impotentem, aby mohl lépe uspokojit ženy.

Jednotlivé povídky nenudí, Vian v nich předvádí své mistrovství v tvorbě komických situací, které korunuje nečekanými, o to vtipnějšími rozuzleními.