Americký spisovatel ukrajinského původu Chuck Palahniuk vydal v roce 1996 svoji románovou prvotinu Fight Club (v českém překladu Klub rváčů, 1996) a získal si tím rázem obdiv publika. Právem. Netrvalo dlouho a následoval stejnojmenný film, a to ještě v minulém století. Zdůraznění datace není náhodné, neboť téma knihy dostalo po roce 2001 novou brizanci.
Ich-vypravěč příběhu pracuje pro automobilovou firmu. Jeho úkolem je objíždět místa smrtelných nehod a kalkulovat, zda je lepší stáhnout auto z výroby, nebo bude méně nákladné odškodnit pozůstalé. Z tohoto důvodu musí jezdit po celých USA, stále střídá časová pásma, trpí pásmovou nemocí a chronickou nespavostí, která činí z jeho života noční můru. V takové situaci se může stát, že it´s not clear if reality slipped into my dream or if my dream is slopping over into reality.
Aby se vytrhl z šedého a sterilního života bez hlubších citů, chodí naslouchat příběhům trpících lidí do terapeutických sdružení nemocných rakovinou. Tam taky potká podobnou podvodnici hledající náhražkové emoce – dívku Marlu. Brzy po Marle se seznámí s mužem, který se má stát jeho druhým já, věčným stínem, negativem jeho života, komplementární osobností. Ten muž, který má všechno, co on postrádá (he is funny and charming and forceful and independent, and men look up to him and expect him to change their world. He is capable and free, and I am not), se jmenuje Tyler Durden.
Setkali se v okamžiku, kdy I wanted a way out of my tiny life. Tedy únik od života v letadlech, sterilních hotelových pokojích, krásně zařízeném bytu-klícce s praktickým a vkusným švédským nábytkem. Únik od života třicátníka, jenž střídá partnerky a nenachází cíl svého života, a proto si stejně jako celá jeho generace najde náhražku ve shromažďování majetku.
Jednou se vrací ze služební cesty a přijede k činžovnímu domu, ve kterém je, nebo spíše byl jeho byt. Ten totiž během jeho nepřítomnosti vybuchl a z nashromážděného majetku zbyly třísky. Tyler se ho ujme a nabídne mu spolubydlení v opuštěném domě na předměstí. Musí ale Tylerovi splnit laskavost. I want you to hit me as hard as you can. A to je počátek klubu rváčů.
Fight club se velmi rychle začne těšit popularitě mezi muži, podobně vyprahlými bezkrevným požitkářstvím soudobého životního stylu. Po večerech se v barech začínají scházet chlapíci nejrůznějších profesí, aby si to „rozdali na férovku“ za dodržení pravidel fair play a vybili tím svou latentní agresi. Klub založili „chlapi sobě“ a nacházejí v něm opojně divoký svět, nezávislý na jejich životech v bílých límečcích a uklizených kancelářích; ve rvačkách můžou probudit své atavistické pudy a oddat se – pravěké rozkoši z boje.
Zatímco si chlapi vybíjejí svůj nahromaděný vztek a nespokojenost se sebou samými v klubech, Tyler jde ve své zášti k pozlátku naší doby mnohem dál, tím že škodí elitě, která pro svůj přepych využívá degradující a bezduchou práci zástupů lidí. Tyler v nočních hodinách záškodničí: jako promítač filmů v kinech vlepuje pornografické obrázky do filmů pro děti a jako číšník na banketech smetánky „vylepšuje“ podávané jídlo (např. močí do polévek atd.). Věci, které hluboce pobouří slušného čtenáře, jsou ale jenom legrací proti tržnímu cynismu automobilové firmy, která chladnokrevně zvažuje ekonomickou výhodnost bezpečnostních prvků oproti občasné smrti cestujících. Who could hate me this much? volá madam, která s hrůzou zjišťuje, že jí někdo patrně namočil do parfému. Ano, paní, jsou lidé, kteří vás můžou nenávidět jenom pro váš přepych, protože ten je vykoupen vykořisťováním a ponížením jiných lidí. Jak by vás pak neměli nenávidět?
Tylerovy zdánlivě nevinné záškodné akce, hnané třídní nenávistí (sic!) a odporem k moderní civilizaci, přerostou v nový plán – Project Mayhem. V domě na okraji města zřizuje výcvikovou základnu dobrovolníků Projectu Mayhem, jejichž úkolem je prozatím vařit mýdlo, aby mohly být financovány další akce. Legrace končí v okamžiku, kdy začne být jasné, že Tylerovi následovníci začínají ohrožovat na zdraví i životě další nezúčastněné, často náhodně vybrané lidi, kteří mají být obětováni (v uvozovkách, nebo i skutečně) v rámci boje. Cílem Projectu Mayhem je totiž osvobodit člověka od balastu kultury a civilizace a vrátit mu svobodu divocha. Toto úsilí se stupňuje až do scény, kterou kniha začíná a téměř končí: vypravěč a Tyler v ní stojí na vrcholu mrakodrapu, který má být zanedlouho odstřelen (sic!), aby jeho pád zničil sousední muzeum a tím kus zbytečné a odcizující kultury.
Román má velmi umnou kompozici. Je zarámován závěrečnou scénou, v zásadě chronologicky vyprávěný příběh je rozrušován mnohými návraty a předjímkami. Navíc se neustále střídá pohled vypravěče a jeho alter ega Tylera Durdena, takže si čtenář musí dávat dobrý pozor. Toto kompoziční schéma velmi dobře podtrhuje znejistění skutečnosti, nejasnou hranici reality a snu způsobenou vypravěčovou nespavostí, v přeneseném významu prolínání spořádaného života a stále viditelnějších projevů činnosti rváčských klubů (těžko zamaskovatelná zranění jejich účastníků) i Projectu Mayhem (zničená auta, budovy, lidské oběti). Jednou z mistrných pasáží je okamžik pobratření s Tylerem: Zatímco je vypravěčova ruka spalována louhem (ze kterého se budou záhy vyrábět mýdla a později – výbušniny!), honí se mu hlavou jeho první pubertální vzpoura. Zatímco mu Tyler našeptává svá destruktivní přesvědčení, mísí se vzpomínka s prožitkem ukrutné bolesti, která mu však zprostředkuje nový vhled do reality. Kde je však realita a kde sen?
Románem prochází několik ústředních motivů. První z nich je právě zmíněný motiv bolesti, která má přehlušit duševní netečnost a prázdnotu. Tu vypravěč nejprve hledá v příbězích nemocných rakovinou, skutečnou osvobozující bolest pak najde mezi rváči. Jeho osudové spojení s Tylerem je symbolicky stvrzeno bolestivým „polibkem“.
Dalším důležitým motivem je koncept mužství, respektive jeho úpadek a snaha ho znovu obnovit. Není náhodou, že román začíná mezi muži, kteří svého mužství kvůli rakovině varlat pozbyli. Rváčský klub restituuje živočišnou mužnost. Kdo se mu však postaví do cesty, riskuje svoje varlata. A takovou hrozbu žádný muž nemíní podstoupit.
Celý příběh i jeho dílčí témata stojí především na ostrém odsouzení spotřebitelské společnosti, symbolizované útulnými byty, unifikovanými kancelářemi, čistými ulicemi, spořádanými povoláními, zkrátka vším, na co jsme zvyklí a na co jsme někdy i pyšní. Advertising has people chasing cars and clothes they don´t need. Generations have been working in jobs they hate, just so they can buy what they don´t really need. … I wasn´t the only slave to my nesting instinct. … Then you´re trapped in your lovely nest, and the things you used to own, now they own you. Velice sarkastický je v této souvislosti způsob financování Projectu Mayhem. Tyler využívá choutek rozmazlených konzumentů, aby se jim ďábelsky vysmíval: z tuku za drahý peníz odsátého z bohatých hýždí a stehen vyrábí kosmetické mýdlo, které týmž rozmařilcům za těžké peníze prodává, aby měl prostředky na boj proti nim a jejich osvětu!
Ne všechny aktivity Projectu Mayhem mají ale stejně vtipný rozměr. Spíš naopak. Ve své touze osvobodit lidi od konzumerismu a civilizačního balastu sahají Tyler a jeho následovníci k metodám, které není možné schvalovat. Navíc toto hnutí za osvobození člověka (The liberator who destroys my property is fighting to save my spirit. The teacher who clears all possessions from my path will set me free.) dostává paramilitární a paranáboženské rysy. Z dobrovolníků se stávají bezejmenní space monkeys (opice, ne lidi!), kteří bezvýhradně poslouchají Tylera a stále více ho uctívají jako proroka a modlu např. tím, že bezduše papouškují jeho dogmata nebo bez skrupulí provádějí jeho záškodné záměry. V Projectu Mayhem můžeme s hrůzou spatřit fundamentalistickou buňku, která má za cíl spasit svět bez ohledu na oběti vlastní, nebo cizí. Mrazí nás, že teprve v mučednické smrti se z bezejmenného člena stává hrdina se jménem.
Co v roce 1996 mohlo znít jako hodně vyostřená provokace, se dostává po 11. září 2001 do hrůzných souvislostí. Možná že to nebyl autorův záměr (tak bychom mohli alespoň soudit z jeho doslovu k novému vydání románu), ale v osobě Tylera Durdena nemůžeme nespatřit antihrdinu naší doby – fundamentalistického teroristu, který je přesvědčen o tom, že lze násilím změnit svět. Rovněž alarmující jsou důvody, ze kterých vyrůstá touha „normálních“ lidí takovéto záměry následovat – frustrace a přesycení, pocit nespravedlnosti a nesouhlasu s ekonomickou stratifikací společnosti, vědomí jakési (psychické) slepé uličky moderního životního stylu, který člověku nabízí především požitky materiální, duchovní rozměr se však vytrácí. Roztočené kolo násilí však lze těžko zastavit, jak na vlastní kůži zažije vypravěč, který se marně snaží napravit, co Tyler způsobil. Takto nazírán je Fight Club velmi jasnozřivou a hluboce znepokojující knihou, po jejímž přečtení vám cesta do nákupního centra zhořkne špatným svědomím.
Společenskokritická a varovná rovina Fight Clubu je ovšem zabalena ve velmi atraktivní podobě. Je to kniha mimořádně čtivá, napínavá, vzrušující. Kromě zmíněných společenských přesahů stojí příběh na zvláštním vztahovém trojúhelníku vypravěč – Tyler – Marla. Psychologicky promyšlená a kompozičně umně zkonstruovaná konstelace se pozornému čtenáři začíná pomalu odkrývat už od počátku, takže odhalení v poslední třetině knihy ho nemůže vyvést z míry. Láska a přátelství vycházejí jako hodnoty z příběhu vítězně, jakkoli jsou zobrazeny problematicky.
Palahniukův Fight Club je příběh velmi aktuální. V napínavém, někdy vtipném, často drsném a nikdy nudném podání zobrazuje pocit člověka spotřebitelské tržní ekonomiky, dekadentní v její emocionální plytkosti, kde pravé city jsou možné snad jedině tváří tvář smrti. Extrémní reakce na tuto otupělost však ve formě násilí a negace civilizace nevedou k osvobození člověka, jak hlásají její propagátoři (či propagandisti). To koneckonců dokazuje nepříjemná a tíživá skutečnost světa, v němž existuje terorismus jako rozšířený prostředek boje za lepší budoucnost.
Petr Fuka
