Dobré čtení

Franz Kafka (1883–1924) byl pražský spisovatel židovského původu. Během svého života publikoval jen malou část svého díla (většinou povídky), sám si přál, aby po jeho smrti byl zbytek jeho spisů spálen. Max Brod, dobrý Kafkův přítel, však přání spisovatele nevyslyšel a jeho dílo zveřejnil. Franz Kafka se tak stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století.

Hlavním hrdinou románu Proces (Der Prozess/Der Proceß, 1914) je Josef K., třicetiletý bankovní prokurista, velmi vážený úředník, který má před sebou slibnou kariéru. První vážnou ránu však jeho životní cesta dostane právě v den jeho třicátých narozenin, kdy do jeho pokoje vtrhnou dva muži a oznámí mu, že byl zatčen. Nebylo mu však sděleno žádné obvinění, a K. tak dost dobře neví, jestli se nejedná jen o nepovedený vtip kolegů z banky.

Usuzuji tak z toho, že jsem obžalován, nemohu však najít ani nejmenší vinu, pro kterou by mě někdo mohl obžalovat. Ale i to je vedlejší, hlavní věc je, kým jsem obžalován! Který úřad vede to řízení? Jste úředníci? Nikdo z vás nemá stejnokroj, pokud nenazveme“ – zde se obrátil na Františka – „vaše šaty stejnokrojem, ale vždyť je to spíš cestovní oblek.”

Zpočátku K. nevěnuje procesu, který s ním byl zahájen, ani tu nejmenší pozornost. Proč by taky měl, když se ho zatčení ani obžalování nijak nedotýká a nezasahuje do jeho života. Když je poprvé předvolán na půdu činžovního soudu k výslechu, oboří se na vyšetřujícího soudce a do očí se vysměje i všem přítomným, jakou že podivnou frašku to s ním hrají. K. by snad na celý proces byl býval zapomněl, kdyby se neobjevil jeho strýček, vyděšený zprávou o zničené K.-ově pověsti.

„A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?“ zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. „Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek,“ řekl K. unaven, „jen se ničeho neboj.“ „To mě nemůže uklidnit,“ zvolal strýček. „Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno!”

Ten ho seznámí s advokátem, který mu má v jeho věci pomoct. K. se tedy na strýčkovo doporučení svěří do advokátových rukou, nicméně jak se záhy ukáže, advokát v K.-ově věci zdaleka nedělá tolik, kolik by K. čekal, a tak se s ním K. rozejde. Mezitím se potká s Blockem, jehož proces se táhne už několik let a který je na advokátovi zcela závislý.

K. už se plně věnuje procesu a není schopen řádně odvádět svou práci. V boji s organisací úředníků se obklopuje různými postavami – na doporučení továrníka navštíví Titorelliho, který procesy maluje. K. se od něj dozví, jak svůj proces dovést do “zdárného” konce: buď pomocí průtahu, nebo zdánlivého osvobození.

„Jste nevinen?“ zeptal se. „Ano,“ řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: „Jsem úplně nevinen.“ „Tak,“ řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: „Jste-li nevinen, je věc velmi prostá.“

K.-ovi je však jasné, že procesu už se nezbaví.

Přes toto potvrzení řekl malíř, shrnuje všechno ještě jednou, jako by chtěl K-ovi dát na cestu domů nějakou útěchu: „Obě metody mají společný rys, že způsobí, aby obžalovaný nebyl odsouzen.“ „Nezpůsobí však, aby byl skutečně osvobozen,“ řekl K. tiše, jako by se styděl, že to rozpoznal.

K. je sice zatčen, přesto se může svobodně pohybovat. Je obžalován, ale neví z čeho. Příslušníky soudu nepotkává a přitom je potkává všude. Sám si ani neuvědomuje, že by se něčím proti zákonu provinil. Nebo snad…? V předvečer jeho 31. narozenin přijdou pro K.-a dva muži a odvedou ho. Zdá se, že proces do jeho života přece jen zasáhne víc, než si K. myslel.

Před námi však zůstává otázka: čím se K. provinil? Jeho postava je vůbec zvláštní, je úspěšný, nemá však rodinu (manželku či děti) a žije v malém pronajatém bytě. Rád vyhledává společnost žen. Zdá se, že významnou roli hraje jedna věta, kterou Kafka vložil do úst Titorellimu: “Vždyť přece všechno náleží k soudu.” Je tedy K. podroben procesu za to, jaký život žije?

John Webster (1580-1632) byl pozdně renesanční alžbětinský dramatik, současník Williama Shakespeara. O jeho životě je známo velmi málo, přesto je považován za jednoho z nejvýznamnějších anglických dramatiků. Jeho dílo bylo předzvěstí gotického románu, který se objevil v Anglii 18. století. Kromě divadelních her psal také básně a drobné prózy.

Vévodkyně z Amalfi (The Duchess of Malfi, poprvé uvedena 1614) je tragedie o pěti dějstvích. Vévodkyně nedávno ovdověla a v zájmu jejích bratří, vévody Ferdinanda a kardinála, je, aby se už znovu nevdala. Aby měli nejen její milostný život pod dohledem, najmou si bývalého galejníka Daniela Bosolu, který už pro kardinála kdysi vraždil, aby vévodkyni špehoval.Vévodkyně přesto potají pojme za manžela svého majordoma Antonia Bolognu a porodí mu tři děti.

Když se o jejím činu dozvídají oba bratři, dochází mezi nimi k roztržce. Horkokrevný Ferdinand chce nechat sestru zabít, kardinál však krotí jeho rozhořčení.

FERDINAND: Zdá se mi, že se směje. Hej, hyeno! – Něco mi říkej, honem, nebo mě představivost unese a spatřím ji, jak páše hnusný hřích.

KARDINÁL: S kým?

FERDINAND: Možná s převoznickým kolohnátem anebo, vidíš, je to zápasník, co hází kladivem a láme železo, či krasavec, jenž dělá nejsprostější služebné práce v domě.

KARDINÁL: Ztrácíš rozum?

FERDINAND: Tak, dámo, dost! Žár ve mně neuhasí tvé kurví mléko; leda kurví krev.

Ferdinand dává sestře postupně najevo, že o jejím sňatku ví, stejně jako o jejích dětech, během jejich rozhovoru jí dává jí dýku a už ji nikdy nechce vidět. Vévodkyně tuší, co se chystá, proto se naoko pohádá s Antoniem, obviní ho z krádeže a pošle ho do Ancony. O všem se potom radí s Bosolou, aniž by věděla, že slouží jejímu bratrovi. Kardinál však díky svému vlivu dosáhne vyhnání manželů z Ancony. Antonio s nejstarším synem prchne do Milána, vévodkyně skončí v zajetí Bosoly.

VÉVODKYNĚ: Kvůli tomu jsi přišel? Hanobíš, co posvětila církev? Počkej v pekle, tam za to budeš výt.

FERDINAND: Tak měla jsi žít vždy. Užívala jsi, věru, příliš světla světa. Však dosti o tom. Chci uzavřít mír; tady je ruka, (podá jí ruku mrtvého) jíž slíbila jsi lásku; na ní prsten, tvůj dar.

Uvěznění vévodkyně a kruté chování jejího bratra je však jen předzvěstí tragedie, která se chystá.

Příběhu vévodkyně z Amalfi se nevěnoval pouze John Webster, stal se námětem také pro tragedii Lope de Vegy či povídku Stendhala. Z větší části se příběh zakládá na pravdě a dochovaných záznamech o Giovanně d’Aragoně. John Webster se obratností a lehkostí, s jakou používá slov, jistě může rovnat i Shakespearovi, jeho tragedie mi v porovnání s Shakespearovým dílem připadá ponurejší, syrovější. Velmi zajímavou postavou je bezesporu kardinál, který – ač služebník boží – má na svědomí činy, za něž by se ani ďábel nemusel stydět.

Mary Wollstonecraft Shelleyová (1797-1851) byla anglická spisovatelka období romantismu, která proslula především ponurostí svých děl. Byla manželkou Percy Bysshe Shelleyho, znala se rovněž s Georgem Gordonem Byronem.

Frankenstein (Frankenstein; or, The Modern Prometheus, 1818) je nejznámějším autorčiným dílem. Jedná se o gotický román (dalším zástupcem tohoto žánru je například Dracula Brama Stokera), který vypráví příběh Viktora Frankensteina, mladého švýcarského vědce. Ten se odebírá z rodné Ženevy na univerzitu do Ingolstadtu, kde pozná profesora Waldmana a také díky němu se začne věnovat vědeckému bádání.

Od chvíle, kdy jsem zanechal svých dřívějších a v poslední době trýznivých studií, zvítězily v mé duši radost a klid. Bylo to varování, že další studium přírodních věd mi přinese zkázu; jestliže se ho však vzdám, kyne mi štěstí. Tento poslední pokus sil dobra byl neúčinný. Osud byl příliš mocný a jeho nezměnitelné zákony rozhodly o mé naprosté a hrozné zkáze.

Horlivý student díky svým poznatkům zjistí, jak oživit neživou hmotu a z mrtvých těl stvoří netvora s nadlidskou silou a odpudivým zevnějškem. Sám se svého díla zalekne a uprchne s nadějí, že jej už víckrát nespatří.

Jak mám vylíčit své pocity při této úděsné události nebo jak popsat stvůru, ‘kterou jsem s tak nesmírnými strázněmi a obtížemi vytvořil? Údy byly souměrné a rysy v obličeji jsem vybral tak, aby byly krásné. Krásné! Bože můj! Žlutá kůže sotva skryla soustavu svalů a žil, vlasy byly leskle černé, rozevláté, zuby bělostné jako perly, jenže tento lesk tvořil tím strašnější kontrast s vodovýma očima, které měly téměř stejnou barvu jako špinavé oční důlky, v nichž byly zasazeny, jako svraštělá pokožka a úzké zatrpklé rty.

Frankenstein však svému prokletí neunikne. Netvor chce, i přes svůj odporný vzhled, být dobrým a žít v souladu s lidmi, ti se jej však bojí a několikrát ho od sebe ze strachu odeženou. Nestvůra se zatvrdí a všechno dobré, co v ní při stvoření bylo, nahradí nenávist a zášť. Řízením osudu se tak Frankenstein se svým dílem setká znovu…

Shelleyová vypráví příběh Frankensteina prostřednictvím Roberta Waltona, kapitána lodi, která se vydává najít cestu přes Severní ledový oceán a která náhodou poskytne útočiště pološílenému vědci. Velmi důležitou část vyprávění tvoří Frankensteinovo přemítání o správnosti rozhodnutí, která učinil, o zodpovědnosti za svůj “vynález” (toto téma se objevuje také u Karla Čapka).

Velmi zajímavý je také duševní vývoj nestvůry a posun od dobra ke zlu, ke kterému ji donutili sami lidé. Svou zlobu netvor čerpá z osamělosti, které je po celý svůj život vystaven. Ve srovnání se Stokerovým Draculou se román zaměřuje více na charaktery a pohnutky hrdinů příběhu, čímž dochází k jistému otupení děje. Přesto dílo nabízí v mnoha ohledech velmi zajímavé myšlenky.

Jevgenij Ivanovič Zamjatin (1884-1937) se narodil do šlechtické rodiny, vystudoval gymnázium ve Voroněži, později lodní techniku v Petrohradu.V roce 1931 požádal Stalina o povolení k emigraci, které obdržel. Svůj život dožil v Paříži.

Sci-fi román My (Mы, 1920) lze považovat za předlohu mnoha antiutopistických děl anglické a americké literatury: významně ovlivnil George Orwella, Raye Bradburyho či Aldouse Huxleyho. Alegorické zobrazení poměrů v Sovětském svazu se stalo terčem ostré kritiky, která nakonec donutila Zamjatina opustit zemi.

Vypravěč románu, D-503, pracuje jako hlavní konstruktér Integrálu – vesmírné lodi, která se brzy vydá na cestu vesmírem, aby primitivním civilizacím na jiných planetách přinesla poselství o dokonalé společnosti. Právě D-503 sepisuje pamflet o životě v Jednotném státě, pod ochranou Dobroditele, který přivedl lidstvo ke stavu absolutního štěstí.

Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit.

Společnost, ve které D-503 žije, se nedá rozdělit na jednotlivce. Je naopak jediným dokonalým celkem, který funguje jako obrovský celistvý organismus. Všichni lidé ve stejnou dobu vstávají, pracují, jedí, usínají. Všichni žijí v prosklených domech, aby nemohli nic skrýt před zraky Strážců, kteří se starají o spokojenost všech občanů. Společnost už nežije na celé planetě, je uzavřena za neprostupnou Stěnou, za níž se skrývá svět divočiny. A všem to tak vyhovuje. I D-503 je poslušným členem společnosti. Miluje matematiku a přesnost, nenávidí nahodilosti. Své růžové lístky (sex je na příděl a právo na danou osobu se prokazuje pomocí růžového lístku s jejím jménem) využívá výhradně pro O-90, svou kulatou spoluobčanku. V organizované společnosti je velmi spokojený.

A představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné „já“, na druhé „My“, Jednotný stát. Připustit, že „já“ může mít nějaká „práva“ ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od nicoty k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny.

Ne každý chce však žít v Jednotném státě. Jistá skupina občanů, říkají si Mefité, chce zničit Stěnu a poprvé od dvousetleté války se podívat na druhou stranu. Tito lidé v Den jednomyslnosti nezvednou ruce, nechtějí už, aby jim Dobroditel dál vládl. Jednou z těchto lidí je také I-330, do které se D-503 na první pohled zamiluje. Veškeré jeho zásady jsou pryč, ve dnech blouzní, v noci nemůže spát. D-503 onemocněl: získal duši a probudila se v něm fantazie, nemoci, které společnost už dávno vymýtila. Nepovolené slabosti, za které může být vhozen do Stroje a popraven.

Ve starověkém světě to znali křesťané, naši jediní (i když velmi nedokonalí předchůdci: pokora je ctnost, a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

D-503, nemocný a celý poblázněný láskou, se I-330 nechá přemluvit k účasti na nové revoluci, která vyvede čísla z Jednotného státu. Přislíbí pomoc při únosu Integrálu, aniž si je vědom, že smyčka Strážců se kolem něj potichu stahuje. Úřad Strážců nemůže dopustit, aby se čísla vzdala svého štěstí, a připraví Velkou operaci, která všechny zbaví fantazie. A bez fantazie je přece každý šťastný. D-503 také.

Stěna přesto padne, ale není už příliš pozdě? Dokážou se čísla vyrovnat s opravdovým světem, s živým světem na druhé straně? Využila I-330 vypravěče, aby získala kontrolu nad Integrálem, nebo k němu také něco cítí? A dokáže on překonat překážky, které mu brání v projevování citů?

Zamjatinova antiutopická společnost se stala obrazem pozdějších děl s podobným námětem: lidé (nebo spíš čísla) žijí spokojeně a šťastně, nevnímají už podstatu jedinců, důležitý je jen celek. Nikdy nejsou sami, jejich životy mají dokonalý řád. Zatáhnout záclony mohou, jen když mají růžový lístek. Sám D-503 ve svých záznamech píše, že “láska a hlad vládnou světem.” Hlad byl navždy zažehnán zavedením naftové potravy, láska zničena, protože: „Každé číslo má právo na kterékoli jiné číslo jako na sexuální materiál.” Jednotný stát tedy ovládl vládce světa.

Jen díky své nemoci (duše, fantazie) si D-503 uvědomí, že existují dva světy: ten, který zná, organizovaný, nesvobodný, šťastný. A ten druhý, v němž láska bolí a v němž se člověk může obětovat pro druhého člověka. V němž je sice bolest, ale také možnost volby.

Z hlediska stavby románu se My poměrně významně liší od pozdějších antiutopistických děl, a to hlavně obsáhlou nedějovou složkou, ve které se D-503 zabývá filozofickými úvahami i svými niternými pocity, ve které se snaží přesvědčit sám sebe o nezpochybnitelnosti a nutnosti Jednotného státu. Román, který vznikl ve 20. letech minulého století, si svou aktuálnost jistě uchovává i nadále.

Aldous Huxley (1894-1963) se narodil v Godalmingu, v hrabství Surrey. Kromě románů psal také cestopisy, divadelní hry a poezii. Byl zastáncem pacifismu a humanity. Většinu svého života prožil v USA.

Konec civilizace (Brave New World, 1931) je autorovým nejslavnějším dílem. Jedná se o sci-fi antiutopický román, který popisuje život absolutně šťastné společnosti, v níž jedinec neznamená nic. Lidé už se nerodí,  jsou pouze dekantováni – odchováváni na pohybujícím se pásu, kde jsou predestinováni ke svému budoucímu povolání. Slova “matka” a “otec” jsou považována za sprostá. Civilizace je rozdělena do pěti kast (alfa, beta, gama, delta, epsilon). Každá z nich má jiný úkol, žádná se však bez zbylých čtyř neobejde. Technicky vyspělá společnost dokázala přizpůsobit požadavky “lidí”, dají-li se tak vůbec ještě nazývat, svým možnostem (a naopak). Neštěstí neexistuje díky zázračnému prášku, somě. Neexistují ani city, neboť každý patří každému a každý musí dostat kohokoliv, po kom zatouží.

Na proces predestinace je zaměřena téměř celá pozornost civilizace. Pomocí hypnopedie (výuky během spánku), alkoholu a různých chemikálií jsou jedinci už během svého “zrání” naprogramováni tak, aby dokonale zapadli do společenského soukolí. Každý má svůj úkol, který musí splnit, a každý je za něj rád. Všichni jsou šťastní.

„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech…“

Na světě existuje jen jediná oblast, kde lidé žijí tak jako my. Rezervace v Novém Mexiku. Divoši, kteří věří v mystické síly, boha, posmrtný život a jiné primitivní symboly. Právě do této rezervace se jednou vydají Bernard Marx (alfa-plus) a Lenina Crowneová (beta-plus). Bernard proto, aby unikl z organizované, svým zvláštním způsobem asociální společnosti. Bernard je sice příslušníkem nejvyšší kasty, ale při jeho dekantování nejspíš došlo k úniku alkoholu, a tak se od běžných alf liší. Nesnáší neosobní přístup k jednotlivým členům společnosti. A Lenině jeho zvláštní chování připadá zajímavé.

Jak to, že nemohu, nebo spíše – neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu – jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován.“

V rezervaci potká Bernard ženu, starou a vrásčitou (na takové lidi civilizace není zvyklá), která sem také kdysi přijela s jedním mužem na výlet. Už se však nikdy nevrátila, a co hůř, porodila syna (jaká ostuda!). Bernard se rozhodne, že je oba musí dostat zpět do civilizace (vedou ho k tomu osobní pohnutky).

Jak však může dopadnout příběh muže, Divocha, který je stále schopen cítit lásku, nenávist, prožívat emoce? Který žil celý život v džungli a o moderních vynálezech (např. aerotaxi) nemá ani potuchy.

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Huxley se svým románem, zobrazujícím společnost, která se během svého vývoje dala na cestu nesvobody, řadí k takovým autorům, jako jsou George Orwell či Anthony Burgess. Zaměřuje se na vlastnosti, které jsou pro totalitní společnosti typické: civilizace je plně oddána své modle, Pánu Fordovi, spasiteli, který ji vyvedl z doby zmatků. Lidská jména ztrácejí svůj význam (celá civilizace využívá jen 10 000 příjmení), a tím ztrácí svůj význam i jedinec. Sexuální život je kontrolován vládci civilizace. Jedinci se obětují pro dobro společnosti, stejně tak přizpůsobují své touhy a požadavky tomu, co je dostupné. Jinými slovy, nežádají to, co nemohou dostat.

Anthony Burgess (1917-1993), vlastním jménem John Burgess Wilson, byl britský spisovatel, skladatel a kritik. Napsal několik desítek románů a novel, za zmínku stojí i jeho hudební dílo, včetně první symfonie, kterou sepsal už v 18 letech.

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962) popisuje životní osudy pokorného vypravěče Alexe, který se se svými kumpány (frendíky) vyžívá v supernásilí. Alex žije v antiutopickém světě, v němž násilí přerostlo lidem přes hlavu a kde si každý může dělat, co chce. Ačkoliv mu ještě nebylo 15 let, do školy nechodí a večery tráví s frendíky v barech nebo v temných ulicích města.

„Je to smradlavej svět, protože dovolí, aby si mladí jako vy dovolovali na starý, a není tu už žádnej zákon a žádnej řád!”

Alex násilí miluje (stejně jako Beethovena), jednoho dne však zajde příliš daleko a noční výlet s partou skončí smrtí staré ženy. Za normálních okolností by se jí Alex spolu s frendíky vysmál, jenže ti už mají dost jeho pánovité povahy a věčného rozkazování. A tak “spravedlnosti” pomohou Alexe dostihnout, aniž by sami přišli k nějaké újmě.

Náš pokorný vypravěč se dostává do STANAZu (Státního nápravného zařízení), kde by měl – jako každý kriminálník – nějaký čas splácet svůj dluh společnosti. Alex v touze dostat se co nejrychleji z vězení dá souhlas k tomu, aby se stal pokusným králíkem; experti totiž nedávno vyvinuli velmi účinnou nápravnou metodu.

„Tohodle můžete použít na zkoušku. Je mladý, smělý, zkažený. Brodsky si ho zítra vezme do parády a vy můžete přisednout a dívat se, jak to dělá. Funguje to dobře, o to nemusíte mít strach. Tenhle mrzký mladý ničema bude změněn zcela k nepoznání.” A tyhle tvrdý verdy, bratři, byly jakoby začátkem mojí svobody.”

Alex je nucen nepřetržitě sledovat scény zobrazující násilí. Společně s chemikáliemi, které do něj během sezení dozorci vpravují, má léčba skvělé výsledky. Alex bude vyléčen. Nebo ne?

„Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”

Alex se skutečně vrátí do světa, který kdysi opustil. K rodičům, kteří už na něj zapomněli a do jeho pokoje nastěhovali podnájemníka. Alex dospěje. Zjistí, že svět jeho mládí je pryč. Jakékoliv projevy násilí v něm vyvolávají pocity hnusu a nevolnosti, stejně jako Beethovena hudba (ach ano, bratři moji). Týnská mluva zůstala, jenže Alex už není týnem.

Ale tam, kam teď guljám, volkcuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Zejtřek je plnej sladkejch kytek a patří točící se smelovatý zemi a hvězdám a starý dobrý Luně tam nahoře a vašemu starýmu dobrýmu frendíkovi Alexovi, kterej si úplně odinočky bude hledat takovou jakoby svou životní partnerku. A všechen ten físíz. Je to příšernej gražnej smelovatej svět, fakt, ach, bratři moji. Takže šťastnou cestu od vašeho frendíčka. A všem z tohodle příběhu zahraju pěkně nojzovatě na lipsy: prrrrr. A můžou mi políbit šáry. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Anthony Burgess v anglickém originále použil v mluvě týnů rusismy, v českém překladu byly zčásti nahrazeny anglismy a germanismy. Výsledkem je skutečně zvláštní směs slov (jak můžete vidět z ukázek), které rozumí jen týnové. Můžeme člověka změnit? A je dobrem dobro, které je činěno z donucení? A skutečně – je člověk člověkem, když ztratil možnost volby?

Paulo Coelho (1947-) se narodil v srpnu 1947 v Rio de Janeiro. Dříve než se stal spisovatelem pracoval jako ředitel divadla a herec. Je nejprodávanějším a nejčtenějším brazilským autorem všech dob.

Alchymista (O Alquimista, 1988) vypráví příběh Santiaga, mladého pastevce žijícího ve Španělsku. Jeho život je úzce spjat se stádem ovcí, o které se stará – ony jsou na něm závislé, on na nich také. Jedné noci se mu dvakrát stejný sen – o egyptských pyramidách – a chlapec se rozhodne naplnit svůj Osobní příběh. Své stádo nechá starci, který mu vysvětlí podstatu Osobního příběhu, a odpluje do Egypta. Na své pouti k pyramidám potká mnoho zajímavých a zvláštních postav, mezi všemi však vyčnívá Alchymista – muž, který Santiagovi slíbí pomoc při cestě za naplněním Osobního příběhu. Naučí chlapce mnoha věcem a donutí ho se pořádně dívat kolem sebe, vnímat poušť, vítr, slunce.

Santiago svůj poklad najde, vlastně hned dvakrát. Jeden má podobu zlata a drahých kamenů, a ten druhý… je podle mě daleko krásnější.

Coelho je skvělý vypravěč. Je pečlivý, ale není nudný, je zádumčivý, ale nepoučuje. A také tajemný. To je to správné pojmenování pro autora i jeho román. Mystické dílo o životě a jeho smyslu, o lásce a snech. O tom, že každý má svůj Osobní příběh. Alchymistu bych mohl s trochou nadsázky označit jako malého Velkého prince, neb se svou atmosférou silně blíží dílu de Saint-Exupéryho. A takovou atmosféru mám opravdu velmi rád.

Tomáš Zmeškal (1966-) je český spisovatel, který na sebe v loňském roce upozornil svým debutovým románem Milostný dopis klínovým písmem, za který byl nominován na cenu Magnesia Litera a za nějž získal Cenu Josefa Škvoreckého. Autor v současnosti pracuje jako středoškolský učitel.

Milostný dopis klínovým písmem je román o 22 kapitolách, které dohromady tvoří mozaiku života rodiny Černých na pozadí událostí minulého režimu. Autor velmi umně rozehrává vztahy jednotlivých postav, řekl bych, že jim ve vzájemných dialozích vtiskuje báječnou a hlavně uvěřitelnou každodennost, která ostře kontrastuje s nevšedností osudů celé rodiny.

Celý více než 300 stránek dlouhý příběh začíná u Květy a Josefa, z jejichž manželství se zrodí vypravěčka první kapitoly – dcera Alice. Josef je poněkud sentimentální statik, který prožil desetileté peklo komunistického žaláře, a když se vrátil ke své ženě Květě, byla Alice už “velká holka”. I proto se snaží prožít to, co s Alicí zameškal, s jejím synen Kryštofem.

Když se Josef dozví, co dělala jeho žena během jeho uvěznění, sebere se a beze slova rozloučení či vysvětlení, na které Alice marně čeká, odjede na chatu ve Lhotce, kde zůstane dalších dvacet let. Stává se z něj senilní stařík, který špatně slyší a který je fixován na svého vnuka. Ačkoliv se nutí si Květu zošklivit a zapomenout na ni, stále víc si uvědomuje, jak moc ji miluje. Josefův pokus o smíření, vyjádřený montáží vitríny a napsáním milostného dopisu klínovým písmem, ve kterém se vyzná ze všech citů, které ke Květě i v pokročilém věku chová, už však nestihne napravit a dohnat to, co dvacet let nechali ležet ladem.

Je velmi těžké knize něco vytknout nebo v ní najít jeden ústřední motiv. Je jím láska Josefa a Květy? Nepovedené manželství jejich dcery Alice? Josefovo uvěznění? Na každý pád je kniha sondou do časů minulých, do časů, v nichž stát ovlivňoval dění v ložnicích svých občanů. A to sondou velmi povedenou, propracovanou do těch nejmenších detailů. Snad se však dá říci, že víc než o čemkoliv jiném je Milostný dopis klínovým písmem knihou o odpouštění.

William Styron (1925-2006) se narodil ve státě Massachusetts, byl to prozaik významně spjatý s americkým Jihem. Za knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu.

Sophiina volba (Sophie’s Choice, 1979) je nejznámější román Williama Styrona. Jeho rozsah i kompozice kladou velké požadavky na čtenáře, který je však za svou trpělivost a pozornost odměněn skvělým zážitkem. Vypravěčem je mladík Stingo (W. Styron), který pracuje v redakci nakladatelství. Seznamuje nás se stereotypem, který denně prožívá v podobě psaní zamítavých dopisů “nadějným autorům”. Do jeho nudného života však jednoho dne vstoupí milenecký pár: Sophie Zawistowská a Nathan Landau. Pro Stinga tak skončí šedivé dny a začíná velké, tajemné dobrodružství.

Stingo z dlouhých rozhovorů se Sophií odkrývá její minulost, zároveň čím dál víc propadá její kráse. Je tu však Nathan, který je pro něj – přes jejich počáteční neshody – nejlepším přítelem, bratrem. Stingo ale nemůže přehlížet, jak prchlivý a roztěkaný Nathan je, jak ošklivě se k Sophii chová a jak to Sophie trpí, protože ho bezhlavě miluje. Než Stingo vůbec pochopí záhadu jejich vášnivého vztahu, už před ním stojí záhada nová, záhada jménem Sophie.

Stingo zjistí, jaké hrůzy prožila v Osvětimi, jak tragickou volbu musela učinit a jak ji její rozhodnutí neustále pronásleduje, týrá a trápí. Sophie se sice dala dohromady po fyzické stránce, s nacisty zničenou psychikou se jí to ale nepodařilo. V Nathanovi spatřuje svůj ideál, lásku, aniž by tušila, že je Nathan vážně psychicky nemocný. Jeho nálady přičítá užívání drog, nikdy ji však nenapadne, že Nathan celý svůj život žije ve snu. A Stingo, který se to dozví od Nathanova bratra Larryho, nemá to srdce Sophii vzít iluzi.

Nathan totiž není žádný výzkumník biolog. Není bona fide ani žádný vědec a nezískal nikde žádný akademický titul. To všechno jsou obyčejné smyšlenky. Je mi líto, ale bude líp, když se to všechno dovíte.”

Zdá se, že Sophie prožívá jednu velkou volbu celý svůj život, že její rozpolcenost pramení snad z postoje jejího otce, varšavského profesora, který se podílel na chytání a zatýkání Židů. Poprvé musela volit v Osvětimi, svou druhou volbu nalezla v New Yorku v domě Yetty Zimmermannové, kde se potká se Stingem. Přestože vášnivě miluje žárlivého Nathana, neodolá Stingově nevinnosti.

“Ne, miláčku,” přerušil mě náhle, “já nemyslel žádnou jižanskou kundičku! Já myslel polskou! Já měl na mysli tohle: Až se kamarád Nathan sebere a půjde si prohlídnout Bílý dům pana Jeffa Davise anebo ty staré plantáže, kde Scarlet O’Harová mrskala svoje negry bičem, Stingo hezky zůstane v hotelu U Zelené magnólie, a koukejme, co má za lubem! No hádej! Hádej, co ten kamarád Stingo bude dělat se ženou svého nejlepšího přítele? Stingo si s ní vleze do postýlky a hup na ni, ta něžná bytůstka se samozřejmě nebrání, a už si to rozdávají, až jim jde hlava kolem! Haháááá!”

Nathan Sophii několikrát surově zbije a opustí, ona ho však nepřestane milovat. I když se Stingem ze strachu před bláznivým Nathanem prchají na Jih, na farmu Stingova otce, i když jí Stingo nabízí sňatek – Sophie stále miluje Nathana. Po poslední vášnivé noci, kterou se Stingem prožije v zatuchlém pokoji hotelu, se vrátí zpátky do New Yorku, do Růžového paláce Yetty Zimmermannové. A Stingo se s kocovinou vzbudí až příliš pozdě na to, aby mohl změnit chod osudu.

Kdo jednou vezme knihu do ruky, musí si Sophii zamilovat. Její krásu, inteligenci, její roztomile nedokonalou angličtinu, její nadšení pro Nathana, hudbu a koneckonců i pro život, obtížený volbou z minulosti. Zároveň se však čtenář musí od začátku obávat toho, co přijde, protože Sophiina volba v Osvětimi nezůstane jedinou, kterou bude muset Polka nespravedlivě potrestaná náhodou učinit.

Tom Robbins (1936-) se narodil v Severní Karolíně. Na americké literární scéně se objevil na počátku 70. let jako konkurent Johna Irvinga. Sloužil v Koreji, pracoval jako redaktor novin, dodnes je recenzentem a kritikem umění.

Parfém bláznivého tance (Jitterbug Dance, 1984) je především příběhem o lidské touze po nesmrtelnosti. Děj sledujeme z perspektivy čtyř hlavních hrdinů: krále Alobara, který se od Bandalúpů naučí, jak se stát nesmrtelným. Předtím však musí opustit svůj domov, ve kterém jej chtěli jeho poddaní zabít, a projde celý svět. Seznámí se s Kudrou a společně “stárnou” v koloběhu dějin. Nemohou se však nikde usadit, neboť jejich sousedé jsou nedůvěřiví k lidem, kteří se během let nemění. Na jejich cestě je doprovází Pan, smradlavý bůh stád, symbol starého myšlení a světa.

V současnosti, tedy 80. letech, sledujeme dále Priscillu, servírku roznášející taco v Seattlu, která se marně pokouší vytvořit dokonalý parfém. V New Orleans žije madame Devallierová, postarší dáma, která se se svou asistentkou V’lu Jacksonovou snaží o totéž, stejně jako Marcel LeFever v Paříži. Jen Priscilla má k dispozici flakón s vyobrazením Pana, který Alobar někdy v 17. století zahodil, když mu Kudra nadobro zmizela.

Příběhy všech čtyř hrdinů (či skupin hrdinů) se postupně splétají, autor odhaluje, k čemu mezi jednotlivými postavami došlo v minulosti. Už od začátku však tři současníky spojuje jedno – někdo jim přede dveřmi pravidelně nechává červenou řepu. Snaží se je tak navést na stopu správného složení parfému K23, které vymysleli už kdysi Alobar s Kudrou, aby skryli Panův strašný zápach. A Alobar, který přežil až do dnešních dnů, recept prozradil Wigssi Dannyboyovi.

Ač je příběh psán velmi volným stylem, s trochou erotiky, trochou sprosťáren a velkým množstvím vtipu, na problém nesmrtelnosti se dívá opravdu podrobně. Skutečně jde o jednu z nejstarších tužeb lidstva, ale proč? A je to tak vůbec dobře? Třeba odpověď najdete u Toma Robbinse.