Dobré čtení

Anthony Burgess (1917-1993), vlastním jménem John Burgess Wilson, byl britský spisovatel, skladatel a kritik. Napsal několik desítek románů a novel, za zmínku stojí i jeho hudební dílo, včetně první symfonie, kterou sepsal už v 18 letech.

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962) popisuje životní osudy pokorného vypravěče Alexe, který se se svými kumpány (frendíky) vyžívá v supernásilí. Alex žije v antiutopickém světě, v němž násilí přerostlo lidem přes hlavu a kde si každý může dělat, co chce. Ačkoliv mu ještě nebylo 15 let, do školy nechodí a večery tráví s frendíky v barech nebo v temných ulicích města.

„Je to smradlavej svět, protože dovolí, aby si mladí jako vy dovolovali na starý, a není tu už žádnej zákon a žádnej řád!”

Alex násilí miluje (stejně jako Beethovena), jednoho dne však zajde příliš daleko a noční výlet s partou skončí smrtí staré ženy. Za normálních okolností by se jí Alex spolu s frendíky vysmál, jenže ti už mají dost jeho pánovité povahy a věčného rozkazování. A tak “spravedlnosti” pomohou Alexe dostihnout, aniž by sami přišli k nějaké újmě.

Náš pokorný vypravěč se dostává do STANAZu (Státního nápravného zařízení), kde by měl – jako každý kriminálník – nějaký čas splácet svůj dluh společnosti. Alex v touze dostat se co nejrychleji z vězení dá souhlas k tomu, aby se stal pokusným králíkem; experti totiž nedávno vyvinuli velmi účinnou nápravnou metodu.

„Tohodle můžete použít na zkoušku. Je mladý, smělý, zkažený. Brodsky si ho zítra vezme do parády a vy můžete přisednout a dívat se, jak to dělá. Funguje to dobře, o to nemusíte mít strach. Tenhle mrzký mladý ničema bude změněn zcela k nepoznání.“ A tyhle tvrdý verdy, bratři, byly jakoby začátkem mojí svobody.”

Alex je nucen nepřetržitě sledovat scény zobrazující násilí. Společně s chemikáliemi, které do něj během sezení dozorci vpravují, má léčba skvělé výsledky. Alex bude vyléčen. Nebo ne?

„Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”

Alex se skutečně vrátí do světa, který kdysi opustil. K rodičům, kteří už na něj zapomněli a do jeho pokoje nastěhovali podnájemníka. Alex dospěje. Zjistí, že svět jeho mládí je pryč. Jakékoliv projevy násilí v něm vyvolávají pocity hnusu a nevolnosti, stejně jako Beethovena hudba (ach ano, bratři moji). Týnská mluva zůstala, jenže Alex už není týnem.

Ale tam, kam teď guljám, volkcuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Zejtřek je plnej sladkejch kytek a patří točící se smelovatý zemi a hvězdám a starý dobrý Luně tam nahoře a vašemu starýmu dobrýmu frendíkovi Alexovi, kterej si úplně odinočky bude hledat takovou jakoby svou životní partnerku. A všechen ten físíz. Je to příšernej gražnej smelovatej svět, fakt, ach, bratři moji. Takže šťastnou cestu od vašeho frendíčka. A všem z tohodle příběhu zahraju pěkně nojzovatě na lipsy: prrrrr. A můžou mi políbit šáry. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Anthony Burgess v anglickém originále použil v mluvě týnů rusismy, v českém překladu byly zčásti nahrazeny anglismy a germanismy. Výsledkem je skutečně zvláštní směs slov (jak můžete vidět z ukázek), které rozumí jen týnové. Můžeme člověka změnit? A je dobrem dobro, které je činěno z donucení? A skutečně – je člověk člověkem, když ztratil možnost volby?

Paulo Coelho (1947-) se narodil v srpnu 1947 v Rio de Janeiro. Dříve než se stal spisovatelem pracoval jako ředitel divadla a herec. Je nejprodávanějším a nejčtenějším brazilským autorem všech dob.

Alchymista (O Alquimista, 1988) vypráví příběh Santiaga, mladého pastevce žijícího ve Španělsku. Jeho život je úzce spjat se stádem ovcí, o které se stará – ony jsou na něm závislé, on na nich také. Jedné noci se mu dvakrát stejný sen – o egyptských pyramidách – a chlapec se rozhodne naplnit svůj Osobní příběh. Své stádo nechá starci, který mu vysvětlí podstatu Osobního příběhu, a odpluje do Egypta. Na své pouti k pyramidám potká mnoho zajímavých a zvláštních postav, mezi všemi však vyčnívá Alchymista – muž, který Santiagovi slíbí pomoc při cestě za naplněním Osobního příběhu. Naučí chlapce mnoha věcem a donutí ho se pořádně dívat kolem sebe, vnímat poušť, vítr, slunce.

Santiago svůj poklad najde, vlastně hned dvakrát. Jeden má podobu zlata a drahých kamenů, a ten druhý… je podle mě daleko krásnější.

Coelho je skvělý vypravěč. Je pečlivý, ale není nudný, je zádumčivý, ale nepoučuje. A také tajemný. To je to správné pojmenování pro autora i jeho román. Mystické dílo o životě a jeho smyslu, o lásce a snech. O tom, že každý má svůj Osobní příběh. Alchymistu bych mohl s trochou nadsázky označit jako malého Velkého prince, neb se svou atmosférou silně blíží dílu de Saint-Exupéryho. A takovou atmosféru mám opravdu velmi rád.

Tomáš Zmeškal (1966-) je český spisovatel, který na sebe v loňském roce upozornil svým debutovým románem Milostný dopis klínovým písmem, za který byl nominován na cenu Magnesia Litera a za nějž získal Cenu Josefa Škvoreckého. Autor v současnosti pracuje jako středoškolský učitel.

Milostný dopis klínovým písmem je román o 22 kapitolách, které dohromady tvoří mozaiku života rodiny Černých na pozadí událostí minulého režimu. Autor velmi umně rozehrává vztahy jednotlivých postav, řekl bych, že jim ve vzájemných dialozích vtiskuje báječnou a hlavně uvěřitelnou každodennost, která ostře kontrastuje s nevšedností osudů celé rodiny.

Celý více než 300 stránek dlouhý příběh začíná u Květy a Josefa, z jejichž manželství se zrodí vypravěčka první kapitoly – dcera Alice. Josef je poněkud sentimentální statik, který prožil desetileté peklo komunistického žaláře, a když se vrátil ke své ženě Květě, byla Alice už „velká holka“. I proto se snaží prožít to, co s Alicí zameškal, s jejím synen Kryštofem.

Když se Josef dozví, co dělala jeho žena během jeho uvěznění, sebere se a beze slova rozloučení či vysvětlení, na které Alice marně čeká, odjede na chatu ve Lhotce, kde zůstane dalších dvacet let. Stává se z něj senilní stařík, který špatně slyší a který je fixován na svého vnuka. Ačkoliv se nutí si Květu zošklivit a zapomenout na ni, stále víc si uvědomuje, jak moc ji miluje. Josefův pokus o smíření, vyjádřený montáží vitríny a napsáním milostného dopisu klínovým písmem, ve kterém se vyzná ze všech citů, které ke Květě i v pokročilém věku chová, už však nestihne napravit a dohnat to, co dvacet let nechali ležet ladem.

Je velmi těžké knize něco vytknout nebo v ní najít jeden ústřední motiv. Je jím láska Josefa a Květy? Nepovedené manželství jejich dcery Alice? Josefovo uvěznění? Na každý pád je kniha sondou do časů minulých, do časů, v nichž stát ovlivňoval dění v ložnicích svých občanů. A to sondou velmi povedenou, propracovanou do těch nejmenších detailů. Snad se však dá říci, že víc než o čemkoliv jiném je Milostný dopis klínovým písmem knihou o odpouštění.

William Styron (1925-2006) se narodil ve státě Massachusetts, byl to prozaik významně spjatý s americkým Jihem. Za knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu.

Sophiina volba (Sophie’s Choice, 1979) je nejznámější román Williama Styrona. Jeho rozsah i kompozice kladou velké požadavky na čtenáře, který je však za svou trpělivost a pozornost odměněn skvělým zážitkem. Vypravěčem je mladík Stingo (W. Styron), který pracuje v redakci nakladatelství. Seznamuje nás se stereotypem, který denně prožívá v podobě psaní zamítavých dopisů „nadějným autorům“. Do jeho nudného života však jednoho dne vstoupí milenecký pár: Sophie Zawistowská a Nathan Landau. Pro Stinga tak skončí šedivé dny a začíná velké, tajemné dobrodružství.

Stingo z dlouhých rozhovorů se Sophií odkrývá její minulost, zároveň čím dál víc propadá její kráse. Je tu však Nathan, který je pro něj – přes jejich počáteční neshody – nejlepším přítelem, bratrem. Stingo ale nemůže přehlížet, jak prchlivý a roztěkaný Nathan je, jak ošklivě se k Sophii chová a jak to Sophie trpí, protože ho bezhlavě miluje. Než Stingo vůbec pochopí záhadu jejich vášnivého vztahu, už před ním stojí záhada nová, záhada jménem Sophie.

Stingo zjistí, jaké hrůzy prožila v Osvětimi, jak tragickou volbu musela učinit a jak ji její rozhodnutí neustále pronásleduje, týrá a trápí. Sophie se sice dala dohromady po fyzické stránce, s nacisty zničenou psychikou se jí to ale nepodařilo. V Nathanovi spatřuje svůj ideál, lásku, aniž by tušila, že je Nathan vážně psychicky nemocný. Jeho nálady přičítá užívání drog, nikdy ji však nenapadne, že Nathan celý svůj život žije ve snu. A Stingo, který se to dozví od Nathanova bratra Larryho, nemá to srdce Sophii vzít iluzi.

Nathan totiž není žádný výzkumník biolog. Není bona fide ani žádný vědec a nezískal nikde žádný akademický titul. To všechno jsou obyčejné smyšlenky. Je mi líto, ale bude líp, když se to všechno dovíte.”

Zdá se, že Sophie prožívá jednu velkou volbu celý svůj život, že její rozpolcenost pramení snad z postoje jejího otce, varšavského profesora, který se podílel na chytání a zatýkání Židů. Poprvé musela volit v Osvětimi, svou druhou volbu nalezla v New Yorku v domě Yetty Zimmermannové, kde se potká se Stingem. Přestože vášnivě miluje žárlivého Nathana, neodolá Stingově nevinnosti.

“Ne, miláčku,” přerušil mě náhle, “já nemyslel žádnou jižanskou kundičku! Já myslel polskou! Já měl na mysli tohle: Až se kamarád Nathan sebere a půjde si prohlídnout Bílý dům pana Jeffa Davise anebo ty staré plantáže, kde Scarlet O’Harová mrskala svoje negry bičem, Stingo hezky zůstane v hotelu U Zelené magnólie, a koukejme, co má za lubem! No hádej! Hádej, co ten kamarád Stingo bude dělat se ženou svého nejlepšího přítele? Stingo si s ní vleze do postýlky a hup na ni, ta něžná bytůstka se samozřejmě nebrání, a už si to rozdávají, až jim jde hlava kolem! Haháááá!”

Nathan Sophii několikrát surově zbije a opustí, ona ho však nepřestane milovat. I když se Stingem ze strachu před bláznivým Nathanem prchají na Jih, na farmu Stingova otce, i když jí Stingo nabízí sňatek – Sophie stále miluje Nathana. Po poslední vášnivé noci, kterou se Stingem prožije v zatuchlém pokoji hotelu, se vrátí zpátky do New Yorku, do Růžového paláce Yetty Zimmermannové. A Stingo se s kocovinou vzbudí až příliš pozdě na to, aby mohl změnit chod osudu.

Kdo jednou vezme knihu do ruky, musí si Sophii zamilovat. Její krásu, inteligenci, její roztomile nedokonalou angličtinu, její nadšení pro Nathana, hudbu a koneckonců i pro život, obtížený volbou z minulosti. Zároveň se však čtenář musí od začátku obávat toho, co přijde, protože Sophiina volba v Osvětimi nezůstane jedinou, kterou bude muset Polka nespravedlivě potrestaná náhodou učinit.

Tom Robbins (1936-) se narodil v Severní Karolíně. Na americké literární scéně se objevil na počátku 70. let jako konkurent Johna Irvinga. Sloužil v Koreji, pracoval jako redaktor novin, dodnes je recenzentem a kritikem umění.

Parfém bláznivého tance (Jitterbug Dance, 1984) je především příběhem o lidské touze po nesmrtelnosti. Děj sledujeme z perspektivy čtyř hlavních hrdinů: krále Alobara, který se od Bandalúpů naučí, jak se stát nesmrtelným. Předtím však musí opustit svůj domov, ve kterém jej chtěli jeho poddaní zabít, a projde celý svět. Seznámí se s Kudrou a společně „stárnou“ v koloběhu dějin. Nemohou se však nikde usadit, neboť jejich sousedé jsou nedůvěřiví k lidem, kteří se během let nemění. Na jejich cestě je doprovází Pan, smradlavý bůh stád, symbol starého myšlení a světa.

V současnosti, tedy 80. letech, sledujeme dále Priscillu, servírku roznášející taco v Seattlu, která se marně pokouší vytvořit dokonalý parfém. V New Orleans žije madame Devallierová, postarší dáma, která se se svou asistentkou V’lu Jacksonovou snaží o totéž, stejně jako Marcel LeFever v Paříži. Jen Priscilla má k dispozici flakón s vyobrazením Pana, který Alobar někdy v 17. století zahodil, když mu Kudra nadobro zmizela.

Příběhy všech čtyř hrdinů (či skupin hrdinů) se postupně splétají, autor odhaluje, k čemu mezi jednotlivými postavami došlo v minulosti. Už od začátku však tři současníky spojuje jedno – někdo jim přede dveřmi pravidelně nechává červenou řepu. Snaží se je tak navést na stopu správného složení parfému K23, které vymysleli už kdysi Alobar s Kudrou, aby skryli Panův strašný zápach. A Alobar, který přežil až do dnešních dnů, recept prozradil Wigssi Dannyboyovi.

Ač je příběh psán velmi volným stylem, s trochou erotiky, trochou sprosťáren a velkým množstvím vtipu, na problém nesmrtelnosti se dívá opravdu podrobně. Skutečně jde o jednu z nejstarších tužeb lidstva, ale proč? A je to tak vůbec dobře? Třeba odpověď najdete u Toma Robbinse.

Jerome Klapka Jerome (1859-1927) byl anglický humorista, jenž své prostřední jméno přijal jako vzpomínku na maďarského revolucionáře Györgyje Klapku, se kterým se spisovatelova rodina přátelila. Začínal psaním cestopisů, na doporučení redaktora však popisné pasáže zkrátil a věnoval více pozornosti úsměvným zážitkům hlavních protagonistů.

Román Tři muži ve člunu spojuje cestopis a humorný příběh do oddechového a velmi vtipného celku. Už sám autor na první straně knihy upozorňuje čtenáře na to, že se jedná o dílo, jehož kouzlo spočívá v upřímné jednoduchosti, nikoliv v literárních kvalitách nebo obraznosti jazyka. A opravdu – pokud k němu přistupujete jako k oddechové četbě, nelze knize nic vytknout.

Otevřel jsem vak, přibalil boty, a jak jsem ho vázal, přepadlo mě zlé tušení. Dal jsem tam svůj kartáček na zuby? Nevím, čím to je, ale nikdy si nemohu vzpomenout, jestli jsem si zabalil kartáček. Můj kartáček na zuby je věc, která mě na cestách straší a zotročuje. Pocit, že jsem ho zapomněl, mě dokáže probrat i ze spaní, to se vzbudím zpocený, vyskočím z postele a letím pro něj. Ráno ho zase zabalím dřív, než si vyčistím zuby, a pak mi nezbývá než ho zase vybalit a zpravidla ho najdu až na dně zavazadla. Pak skládám věci znovu, kartáček zapomenu a musím zpátky do schodů a na poslední chvíli doběhnu na nádraží s kartáčkem zabaleným v kapesníku.

Román popisuje cestu tří kamarádů (Jerome, George, Harris) a psa Montmorencyho, kteří se plaví po Temži. Během své pouti čelí nástrahám řeky, ale také svých cestovních vaků, počasí, jídla a lodi. Vyrovnávají se s nimi po svém a bezpochyby osobitě. Své osudy přijímají cynicky, bez nejmenšího rozčílení.

V románu se najde každý, který kdy někam cestoval. A právě v tom je (vedle humoru) síla tohoto díla – svou upřímností a jednoduchostí dokáže zaujmot.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Děj divadelní hry Majitelé klíčů (1962) se odehrává ve Vsetíně v jednom dvoupokojovém bytě během jednoho nedělního rána (8.00-9.00) za druhé světové války. Spolu zde žijí manželé Krůtovi a jejich dcera Alena s manželem Jiřím. Jiří byl dříve členem odboje, teď pracuje jako architekt a mezi Krůtovými si pořád připadá jaksi nepatřičně. Zatímco Jiří je člověk s ideály, který dříve za něco bojoval a nelíbilo se mu stát v řadě a mlčet, bývalý voják Krůta a jeho manželka jsou pravým opakem: průměrní, opatrní lidé, kteří se snaží nijak nevyčnívat ze společnosti.

První (komický) konflikt nastane, když Jiří musí kvůli telefonátu opustit byt – nechtě s sebou odnese jediné klíče, a Alena tak zamešká svou hodinu baletu. Následuje ostrá hádka Krůty s Jiřím, ve své podstatě však velmi banální. I ta však o povahách postav leccos naznačí: Krůta je člověk malý a s nízkými ideály (klíče jsou jeho jedinou starostí v pohnuté době), kdežto Jiří znovu koketuje s odbojem.

Ten do jeho života znovu naplno vstoupí s příchodem Věry – jeho bývalé milenky, která se potřebuje ukrýt před gestapem.  Jiří neváhá a Věru ukryje. Na scéně se však objeví domovník Sedláček – svědomitý hlídač domu, svou malostí velmi podobný Krůtovi (přichází vyřešit záhadu špinavých schodů). Když se na Věru začne informovat a chce ji odvést, Jiří popadne těžítko a Sedláčka zabije.

Zbytek rodiny je v druhém pokoji a Jiří s Věrou musejí vymyslet co dál. Sedláček se měl účastnit přehlídky SA a hitlerjugend, pokud se neobjeví, bude po něm sháňka a až objeví jeho mrtvolu v pokoji, rodinu zabijí. Když Jiří řekne Krůtovým, co se stalo, zpanikaří a půjdou ho udat, aby se zachránili. Mohl by se zachránit s Věrou, ale nechce nechat Alenu zemřít. Po hádce s Věrou se rozhodnou, že Alenu vylákají ven a potom utečou. Alena však tvrdošíjně odmítá,  a tak Jiří vyběhne z bytu za Věrou sám. Ještě předtím vrátí klíče Krůtovi, který tak dosáhl svého velkého vítězství.

Jiří: Odpusťte
Alena: Ty seš úplnej blázen!
Jiří: Prosím vás všechny, odpusťte mi… /obrací se a odchází ke dveřím/
Krůtová: Tohle se odpustit nedá. To je konec.
Krůta: Počkej!… /Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí/
To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte… O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já tě proto žádám naposledy: Dej mi okamžitě mé klíče!
/Jiří mlčky vytáhne z kapsy klíče a podává je Krůtovi. Pak rychle odejde/
Alena: To je blbá neděle…
Krůta /drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítězstvím/ Viděli jste? Viděli jste to?
Alena: No bóže…
Krůta: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku!

Drama, které je pevně spjato s dobou druhé světové války Milan Kundera nezařadil do kánonu svého díla, proto se dnes už nikde nehraje a nebylo znovu vydáno. Je však nesmírně hodnotné i pro dnešní dobu: jednak svým pohledem na lidi, jednak svou unikátní stavbou – dialogy, které probíhají v různých pokojích, se totiž navzájem prolínají a vytvářejí tak tragikomické vedlejší rozhovory.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Soubor Hovno hoří (1994) obsahuje tři povídky:  Sázka, Bellevue a Voda se šťávou, jejichž průřezem vznikl film Pelíšky. V první povídce autor zpoza hospodského stolu pozoruje dva upovídané staříky, kteří se baví sázením – kolik měří medvěd kodiak, jaktože železné lodě plavou, jak dlouho vydrží pod vodou. I přes opačné názory opouští hospodu jako nejlepší přátelé.

Povídka Bellevue nás seznámí s podivnou rodinkou, v níž matka otročí mužům – manželovi a svým synům. Její dcera uvažuje o změně pohlaví, mladší syn se ve třetí třídě pomočuje, starší řeší první lásky. Společně se snaží vzdorovat socialisticky-výchovným pokusům otce přetvořit je k obrazu svému.

Voda se šťávou rozebírá problémy soužití muže a ženy. Nepatrné rozepře, větší hádky, roztomilá nedorozumění a hluboká nepochopení – pořád však s typicky šabachovským humorem.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Putování mořského koně (1998) je deníkovým vyprávěním muže-otce, který se rozhodl zůstat na mateřské se synem Pepínem, aby jeho žena mohla budovat kariéru (stylizuje se tedy do role mořského koníka, který se stará o potomstvo). Během jednoho roku, který tráví stavěním synkovy vysněné garáže z kostek, chozením do parku a podřimováním, se jeho život kompletně změní: začne na sobě pozorovat, jak moc mu chybí kontakt s lidmi, zakouká se do pohledné maminky v parku a přemýšlí o nevěře. Přestává si rozumět se ženou, zjišťuje spoustu věcí o životě (např. že Jsou dni, kdy ti nepomůže, že umíš napsat MYSLIVEC.) a nakonec si najde místo nočního hlídače.

Co neuskuteční tatínek, uskuteční Marie – podvede ho s kolegou z práce a tatínek s celou situací naloží geniálně – dotyčného vyhodí na ulici bez šatů a nechá ho utéct do noci. Za to si na nějaký čas pobude v blázinci, ale obvinění z ublížení na zdraví (do pokoje vtrhl s dřevěným koltem) je u soudu nakonec zamítnuto. Všechno se zase vrací do starých kolejí.

Šabach vypráví krátce, zkratkovitě a vtipně. Forma deníkových zápisků působí občas až s naléhavou aktuálností.