Dobré čtení

William Styron (1925-2006) se narodil ve státě Massachusetts, byl to prozaik významně spjatý s americkým Jihem. Za knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu.

Sophiina volba (Sophie’s Choice, 1979) je nejznámější román Williama Styrona. Jeho rozsah i kompozice kladou velké požadavky na čtenáře, který je však za svou trpělivost a pozornost odměněn skvělým zážitkem. Vypravěčem je mladík Stingo (W. Styron), který pracuje v redakci nakladatelství. Seznamuje nás se stereotypem, který denně prožívá v podobě psaní zamítavých dopisů “nadějným autorům”. Do jeho nudného života však jednoho dne vstoupí milenecký pár: Sophie Zawistowská a Nathan Landau. Pro Stinga tak skončí šedivé dny a začíná velké, tajemné dobrodružství.

Stingo z dlouhých rozhovorů se Sophií odkrývá její minulost, zároveň čím dál víc propadá její kráse. Je tu však Nathan, který je pro něj – přes jejich počáteční neshody – nejlepším přítelem, bratrem. Stingo ale nemůže přehlížet, jak prchlivý a roztěkaný Nathan je, jak ošklivě se k Sophii chová a jak to Sophie trpí, protože ho bezhlavě miluje. Než Stingo vůbec pochopí záhadu jejich vášnivého vztahu, už před ním stojí záhada nová, záhada jménem Sophie.

Stingo zjistí, jaké hrůzy prožila v Osvětimi, jak tragickou volbu musela učinit a jak ji její rozhodnutí neustále pronásleduje, týrá a trápí. Sophie se sice dala dohromady po fyzické stránce, s nacisty zničenou psychikou se jí to ale nepodařilo. V Nathanovi spatřuje svůj ideál, lásku, aniž by tušila, že je Nathan vážně psychicky nemocný. Jeho nálady přičítá užívání drog, nikdy ji však nenapadne, že Nathan celý svůj život žije ve snu. A Stingo, který se to dozví od Nathanova bratra Larryho, nemá to srdce Sophii vzít iluzi.

Nathan totiž není žádný výzkumník biolog. Není bona fide ani žádný vědec a nezískal nikde žádný akademický titul. To všechno jsou obyčejné smyšlenky. Je mi líto, ale bude líp, když se to všechno dovíte.”

Zdá se, že Sophie prožívá jednu velkou volbu celý svůj život, že její rozpolcenost pramení snad z postoje jejího otce, varšavského profesora, který se podílel na chytání a zatýkání Židů. Poprvé musela volit v Osvětimi, svou druhou volbu nalezla v New Yorku v domě Yetty Zimmermannové, kde se potká se Stingem. Přestože vášnivě miluje žárlivého Nathana, neodolá Stingově nevinnosti.

“Ne, miláčku,” přerušil mě náhle, “já nemyslel žádnou jižanskou kundičku! Já myslel polskou! Já měl na mysli tohle: Až se kamarád Nathan sebere a půjde si prohlídnout Bílý dům pana Jeffa Davise anebo ty staré plantáže, kde Scarlet O’Harová mrskala svoje negry bičem, Stingo hezky zůstane v hotelu U Zelené magnólie, a koukejme, co má za lubem! No hádej! Hádej, co ten kamarád Stingo bude dělat se ženou svého nejlepšího přítele? Stingo si s ní vleze do postýlky a hup na ni, ta něžná bytůstka se samozřejmě nebrání, a už si to rozdávají, až jim jde hlava kolem! Haháááá!”

Nathan Sophii několikrát surově zbije a opustí, ona ho však nepřestane milovat. I když se Stingem ze strachu před bláznivým Nathanem prchají na Jih, na farmu Stingova otce, i když jí Stingo nabízí sňatek – Sophie stále miluje Nathana. Po poslední vášnivé noci, kterou se Stingem prožije v zatuchlém pokoji hotelu, se vrátí zpátky do New Yorku, do Růžového paláce Yetty Zimmermannové. A Stingo se s kocovinou vzbudí až příliš pozdě na to, aby mohl změnit chod osudu.

Kdo jednou vezme knihu do ruky, musí si Sophii zamilovat. Její krásu, inteligenci, její roztomile nedokonalou angličtinu, její nadšení pro Nathana, hudbu a koneckonců i pro život, obtížený volbou z minulosti. Zároveň se však čtenář musí od začátku obávat toho, co přijde, protože Sophiina volba v Osvětimi nezůstane jedinou, kterou bude muset Polka nespravedlivě potrestaná náhodou učinit.

Anton Myrer (1922-1996) vyrostl v Bostonu, kde také v roce 1940 dostudoval Boston Latin High School. Sloužil tři roky u námořnictva, poté vystudoval Harvard. Zemřel na leukémii.

Poslední kabriolet (The Last Convertible, 1978) je výpovědí o životě ztracené generace druhé světové války. Uvádí nás mezi nerozlučné přátele – “harvardské pistolníky”: George (vypravěč), Russ, Dal, Terry, Jean-Jean, Chris, Liz, Nancy. Skvělá parta, která miluje život, jazz, tanec, vznešenou Císařovnu (kabriolet) a žije bezstarostný život v Bostonu. Válka je přece tak daleko, až v Evropě…

Léta ubíhala závratnou rychlostí a já neměl čas držet s nimi krok. Sledoval jsem, jak mamince ruce hrubnou a vystupují na nich žíly, jak se ty krásné prsteny ztrácejí, mizí jeden za druhým (a já věděl kam), až jí zůstal jen obyčejný široký snubní kroužek. Naučil jsem se využít každou minutu, jak mě k tomu vedl pan Gratiot, ale ve skutečnosti mi šlo o něco jiného. Za vším vězela palčivá a neodbytná potřeba přijít na kloub tomu, jak je možné, že lidi dělají takovéhle divné věci – prostě díval jsem se na svět dětskýma očima.

I mezi přátele se však postupně vetře hrozba a strach z války, a když musí chlapci narukovat do armády, končí šťastné dny ve starém světě. První odchází Jean-Jean (nikdo si nepřipouští, že ho vidí naposled), dobrovolně jde bránit svou milovanou Francii, po něm všichni ostatní. Každý do jiného koutu světa. Jen díky Georgovi si pak můžeme přečíst, jaké hrůzné osudy je potkaly v bojích druhé světové války. Dopisy, které za tu dobu nashromáždil, podávají chladné a zároveň dojemné svěděctví o tom, jak nacházeli nové přátele a záhy je ztráceli, jak byli sami ztraceni.

Šli se mnou ke dveřím. Já jsem opouštěl jediný svět, který jsem měl rád, a šel jsem vstříc bůhví čemu. V tom svém světě jsem směl pobýt tak krátce! V hrdle jsem měl sucho a svaly mi zase tak divně ztuhly. Táhl jsem kufr po schodišti a ještě jednou jsem se ohlédl. Stáli ve dveřích a dívali se za mnou. Dal ji držel kolem pasu. Říkal jí něco, co už jsem nezaslechl, a Chris se na něho podívala – takovým novým pohledem, jakoby plná očekávání. Chtěl jsem ještě něco říct, ale radši jsem zamával a vlekl se dál ze schodů. To, jak tam spolu stáli, upevnilo moje podezření – a sevřelo se mi srdce.

Mnoho se jich nevrátilo, a ti, kteří se vrátili, se vlastně neměli kam vrátit. Zůstali vykořenění a zmatení z nové společnosti, dlouho a velmi obtížně se snažili splynout s poválečným tónem a euforií Spojených států.

Musí to mít nějakej smysl, musí, tahle hrůza přece musí mít nějakej smysl. Z těch trosek, který jsme tam pod sebou nadělali, musí přece vzejít spravedlivější svět, jinak by bylo lepší, docela vážně, radši odtud vypadnout…

Chris, femme fatale celé party, si vzala Dala, ačkoliv nosila Russovo dítě. George se oženil s Nancy, ač miloval Chris. Russ byl okouzlen Kay Maddenovou, úspěšnou herečkou, a Chris opustil, aniž by o dítěti věděl. Osudy všech se pokřivily a natolik byly ovlivněny válkou, až tomu lze těžko uvěřit. Na pozadí událostí, které formovaly Ameriku (Korea, Vietnam, atentát na JFK), se naši hrdinové snaží o renesanci svého romantického mládí plného ideálů – jejich jedinou hmatatelnou a bolestivou vzpomínkou zůstává Císařovna.

O to těžší se pro ně stává konfrontace s další generací, která si prošla Vietnamem a vidí své rodiče stejně, jako oni kdysi vinili svoje předky. Velmi dojemně pak působí závěrečná scéna, kdy George zůstává sám v garáži s Císařovnou, kterou už nikdo nechce (ani Ron, Russův syn vychovaný Dalem). Je načase jít o dům dál, žít budoucností.

Myrerovo dílo přechází z bezstarostných tónů mládí a radosti do podoby trýznivého a dechberoucího románu v dopisech, aby se ve své poslední třetině přehouplo do zmatené snahy o pochopení všeho, co se událo v životě hrdinů. Myrer dokonale vystihl strach a rozčarování z druhé světové války, skvěle popsal poměry na frontě i oddanou důvěru vojáků k jejich kamarádům. Myrer zkrátka shrnul několik desítek ožehavých let v historii Ameriky do románu, který by se dal nazvat kronikou jedné generace. Z literatury po válce a o válce jde bezesporu o jeden z nejlepších kusů.

Arnošt Lustig (1926-?) je český spisovatel židovského původu, který si prošel nacistickým peklem druhé světové války. Většina jeho knih tak čerpá z jeho zážitků.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je novela podle skutečné události, která vypráví o osudu dvaceti bohatých Židů z USA, kteří jsou zajati nacisty v Římě. Dostávají se do tábora, kde se jich zištně ujímá Bedřich Brenske, velitel oddělení. Jeho jediným cílem je z bohatých podnikatelů vymámit co největší sumu peněz výměnou za záchranu života.

Pan Herman Cohen spočítal, co stála doposud jejich výměna, a dospěl ke konečné sumě. Myslel na ledacos, tedy také na to, že by část nákladů mohl převzít stát, ve stejné míře, v jaké otálel a zdržoval jejich vykoupení. Vracel se v duchu ke všemu, co se dělo od jejich zajetí až do této chvíle, jako by si teprve nyní dokázal uvědomit nejen to, co se stalo, ale i jaké s tím byly spojeny náklady. Zkoumal duševní a tělesný stav všech pánů. Ale opakoval si stále, tváří v tvář svým dvěma němým strážím, že si koupili svůj život, protože měli za co, zatímco miliony jiných neměli ani na svou smrt.

Herman Cohen, jeden z dvaceti zajatců, se slituje nad polskou tanečnicí Kateřinou a za 100 000 franků ji vykoupí. Uklidněni Brenskeho slibem o blízkém vysvobození podepisují šeky a příkazy k platbám ze svých švýcarských kont.

Bedřich Brenske z nich postupně vymámí všechny jejich peníze, dokonce je přiměje napsat o další finanční prostředky příbuzným a přátelům. A zoufalí Židé jeho báchorkám o výměně za německé důstojníky uvěří.

„Buď anebo!” řval. „Ani středověcí loupeživí rytíři to nedělali takhle! Ožebračili jste nás. Co ještě chcete?” „Podezírá nás snad pan Rap­paport-Lieben právě jen z toho?” zeptal se náhle klidně a věcně pan Brenske, jako by mu jeho vlastní slova prve vrátila pocit důstojnosti.

Celá novela končí tam, kde začala – v koncentračním táboře. Všech dvacet mužů i s Kateřinou Horovitzovou je posláno do umývárny, a Kateřina si až příliš pozdě uvědomí, že jdou na smrt.

Kurt Vonnegut (1922 – 2007) byl americký spisovatel, který proslul mísením satiry, černého humoru a prvků science-fiction. Bojoval ve druhé světové válce a stejně jako Joseph Heller promítl své zážitky do pozdější tvorby.

Matka noc (Mother Night, 1961) je vyprávěním Howarda W. Campbella Jr., Američana, který se v Německu stal dramatikem a jedním z hlavních propagátorů nacismu. Campbell se až později v New Yorku dovídá, že byl vlastně agentem USA, který svým vysíláním předával americkým tajným službám důležité informace o nacistickém Německu. Bohužel pro něj však o této skutečnosti ví jen tři lidé, kteří nejsou ochotni ji sdělit světu. A tak žije Campbell v úkrytu obrovského New Yorku a snaží se zapomenout na to, co dělal.

Velmi důležitou postavou jeho života je manželka Helga, kterou si vzal v Německu a kterou nade všechno miloval. Válku však nepřežila.

Mým narkotikem bylo to, co mne provedlo válkou: byla to schopnost nechat si své city podráždit jenom jedinou věcí – láskou k Helze. Toto soustředění mých emocí na tak malou plochu začalo jako šťastná iluze zamilovaného mladíka a rozvinulo se v prostředek, který mně během války chránil před zešílením a stal se nakonec osou, kolem které se mé myšlenky točily neustále.

Campbell se v New Yorku dostává do velmi zvláštní situace: bydlí nad židovským doktorem Epsteinem, který už na hrůzi Osvětimi dávno zapomněl. Jeho matka nikoliv. Campbellovi se vůbec dostává nenávisti snad jen od čtenářů časopisů a novin, kteří plní jeho schránku na dopisy svým rozhořčením. Od lidí, které absolutně neovlivnil (nebo o tom neví).

Přežívá v New Yorku, když se k němu dostaví žena, která tvrdí, že je jeho zesnulou manželkou Helgou. Campbell rád uvěří a později je šokován zjištěním, že jde o mladší sestru Helgy – Resi. Rozhodne se s ní zůstat. K jeho velkému překvapení jej znovu kontaktuje příslušník amerických tajných složek, aby jej upozornil, že Resi a její přátelé jsou komunističtí špioni, jejichž úkolem je odvézt Campbella do Moskvy. Při následné policejní šťáře Resi polkne kapsli kyanidu a umírá.

“Nesmíte mít pocit, že jim máte za co děkovat. Oni sami cítí, že vám jsou zavázáni takovým dluhem, že ho nikdy nebudou schopni splatit.”
“Za co?” řekl jsem.
“Za to, že jste měl odvahu říkat pravdu během války,” řekl Jones, “kdy každý jiný lhal.”

Campbell začíná bláznit ze života na okraji společnosti, z pocitu osamělosti, a nakonec požádá dr. Epsteina, aby jej vydal izraelským agentům, kteří po něm pátrají. Je odvezen k tribunálu do Izraele, kde bude souzen za zločiny proti lidskosti. Bohužel však přijde dopis od Franka Wirtanena, který Campbella rekrutoval do služeb tajné služby, ve kterém je vysvětlena Campbellova účast na druhé světové válce a jeho důležitost pro americkou armádu. Je to pro něj dost špatná zpráva:

Takže jsem opět skoro svobodný člověk a mohu se dát, kam se mi zlíbí.
Shledávám tuto vyhlídku k zvracení.
Myslím, že dnešní noc je tou nocí, kdy oběsím Howarda W. Campbella, Jr. za zločiny spáchané na něm samém.
Vím, že dnešní noc je tou nocí.
Říká se, že oběšenec slyší nebeskou hudbu. Je to zlé, že já, podoben svému otci a nepodoben své matce, nemám hudební sluch. Ale přesto doufám, že tou melodií, kterou bych měl slyšet, nebude “Bílé ráno” od Binga Crosbyho.
Sbohem krutý světe!
Auf Wiedersehen ?

Příběh, v němž Vonnegut vystupuje jako editor Campbellových memoárů, popisuje příběh muže, který zůstal po válce zapomenut někde na pomezí USA a Německa. Osamocen, znechucen sebou samým a vyhoštěn ze společnosti.

Jsme to, co předstíráme, že jsme, a tak musíme být na to, co předstíráme, že jsme, opatrní.

Když jsi mrtvý, tak jsi mrtvý.

Miluj se, pokud můžeš. Je to pro tebe dobré.

Kurt Vonnegut (1922 – 2007) byl americký spisovatel, který proslul mísením satiry, černého humoru a prvků science-fiction. Bojoval ve druhé světové válce a stejně jako Joseph Heller promítl své zážitky do pozdější tvorby.

Jatka č. 5 (Slaughterhouse-Five; or, The Children’s Crusade, 1969), jejichž hlavním hrdinou je cestovatel časem Billy Pilgrim, popisují Vonnegutovy zážitky a vzpomínky na bombardování Drážďan, které spolu s několika americkými vojáky přečkal ve sklepě jatek č. 5 (Schlachthof Fünf). Billy prožívá všechny okamžiky svého života najednou – 2. světovou válku, válku ve Vietnamu i únos mimozemšťany na Trafalmador, planetu vzdálenou stovky miliard mil od Země. Právě od Trafalmadořanů se naučí chápat smrt jako nevyhnutelnou součást života, nad kterou nemá smysl truchlit.

“Nejdůležitější, co jsem se na Tralfamadoru dověděl, je poznání, že když člověk zemře, mrtvým se pouze jeví. V minulosti je stále živý ažaž, takže plakat na pohřbu je vlastně hloupost. Veškeré okamžiky života, minulost, přítomnost i budoucnost vždycky existovaly, budou existovat navždy. Tralfamadořané mohou současně přehlédnout veškeré okamžiky života stejně snadno, jako my přehlížíme celé pásmo Skalnatých hor. Vidí, jak trvalé jsou všechny okamžiky, a mohou si prohlédnout každý, který je zajímá. Je pouhá iluze, když si tady na Zemi myslíme, že jeden okamžik následuje za druhým jako korálky na šňůře, a že je okamžik navždy ztracen, jakmile pomine.
Když Tralfamadořan vidí mrtvolu, pomyslí si jen, že dotyčný mrtvý se právě nachází ve špatném stavu, ale že táž osoba se má báječně ve spoustě okamžiků jiných. Já když dneska slyším, že někdo zemřel, pokrčím prosté rameny a říkám to, co o mrtvých říkají Tralfamadořané, to jest: ‚Tak to chodí’.”

Spolu s Billym cestujeme jeho životem, jehož útržky se postupně skládají do mozaiky a odkrývají události, které pro něj byly v životě rozhodující. Naprosto šokujícím způsobem popisuje nálet na Drážďany, kompletní destrukci města a následné odklízení mrtvol. Ukazuje hrůzy války a v druhé polovině knihy dává zapomenout na veselé zážitky (ač zprvu velmi frustrující) z Trafalmadoru, které v porovnání s hrůzami na Zemi vypadají nicotně. Vonnegut se rovněž opírá do vyspělé americké civilizace, která světu “darovala” nespočet chudých a bezmocných, válku a jiné katastrofy.

Odpor k válce a zabíjení z knihy doslova čpí. Vonnegut je silně ovlivněn vlastními zážitky z fronty a zdá se, že ani nemá jinou možnost, než před válkou varovat, stejně jako jeho současník Joseph Heller v legendární Hlavě XXII.

Joseph Heller (1923-1999) se narodil v Brooklynu. Za druhé světové války sloužil u amerického letectva, v letech 1948-1949 studoval na Columbijské univerzitě v New Yorku. Roku 1961 vydal svou románovou prvotinu Hlava XXII (Catch-22).

Hlava XXII (Catch-22, 1961) je satirickým románem o druhé světové válce, s jehož postavami se setkáváme na italském ostrůvku Pianosa. Antimilitaristicky laděné dílo čerpá z osobních zkušeností autora, pro kterého byla – stejně jako pro celou řadu dalších – válka jednou z největších inspirací.

Hlavním hrdinou rozsáhlého románu je kapitán Yossarian, bombardér amerického letectva. Yossarian není klasickým válečným hrdinou, ba naopak je ztělesněním základního lidského pudu sebezáchovy. Dost dobře nechápe, proč by měl nasazovat krk pro svou vlast a neustále se snaží dostat se domů.

V cestě mu však stojí absurdní vojenská byrokratická mašinerie zhmotněná v Hlavě XXII. Domů může jet každý, kdo je uznán za blázna, ale aby byl uznán za blázna, musí o uznání požádat. A když o něj požádá, nemůže být blázen. Na své cestě za svobodou se setkává s celou řadou postav nejrůznější povahy, od desátníků, přes majory až po generály. Čtenář s hrůzou zjišťuje, že nepřítelem není Německo, ale samotná americká armáda. Cílem není vyhrát, ale vydržet ve válečném stavu až do konce války – další z absurdních skutečností.

“Luftwaffe už prakticky neexistuje!” bědoval. Vypadalo to, že se v příští chvíli rozpláče. “Celá Gótská linie se asi co nevidět rozsype!”
“No a?” ptal se Yossarian. “Co má bejt?”
“Co má bejt? vykřikl doktor Daneeka. “Jestli se co nejdřív něco nestane, Německo bude asi kapitulovat. A potom nás všechny pošlou do Tichomoří.”

Vlny nespokojenosti a odporu probíhají řadami eskadry takřka pokaždé, když plukovník Cathcart rozkáže zvýšit počet náletů nutných k transportu domů. Cílem není zničit nepřítele, ale dostat se do buletinu americké armády. A tak zatímco armáda bojuje s nacistickým Německem, jednotliví vojáci bojují sami mezi sebou – nejlépe z nich nakonec vychází Milo Minderbinder, který uprostřed války zakládá syndikát M&M obchodující s jakýmkoliv zbožím pohybujícím se na světových trzích – až na fiasko s egyptskou bavlnou se mu velmi dobře daří. Dokonce tak dobře, že obchoduje s nepřítelem a na jeho žádost bombarduje vlastními letadly vlastní základnu. Zisk je však obrovský, a co víc – členy syndikátu jsou volky nevolky všichni vojáci.

Zpočátku humorný, satirický román se ve své druhé polovině pozvolna přehoupne do atmosféry frustrace a bezmoci, jejímž vyvrcholením je smrt několika Yossarianových přátel. Autor postupně upouští od štiplavých a úsměvných dialogů, mnohem více se zaměřuje na osobu Yossariana a jeho zoufalou snahu vzepřít se – neboť román není jen pouhým obrazem válečné situace, mnohem víc pojednává o lidské touze vzepřít se tam, kde neexistuje možnost se realizovat, o zoufalé touze žít.

V době prvního vydání románu muselo být velmi těžké Yossariana představit veřejnosti, která měla v živé paměti velké úspěchy americké armády ve válce. Yossarian totiž – na rozdíl od Josefa Švejka – nebojuje proti nepříteli (Švejk přece rozvracel rakousko-uherskou armádu), ale sám proti své vlasti, proti jejím vojákům a obrazu statečnosti a hrdosti. Nepovažujme jej však za zbabělce, neboť jen bojoval proti nespravedlnosti, které se mu dostalo.

“Jak se cítíte, Yossariane?”
“Výborně. Ba ne, mám strach.”
“Tak to je dobré,” oddechl si major Danby. “To znamená, že máte zájem na životě. Nebude to legrace.”
Yossarian vykročil. “Těším se na to.”
“Myslím to vážně, Yossariane. Budete muset být dnem i nocí ve střehu. Obrátí svět i nebesa vzhůru nohama, až vás budou hledat.”
“Budu dnem i nocí ve střehu.”
“A budete sebou muset hodit.”
“To já vím!”
“Tak už běžte!” křikl na něj major Danby.
A Yossarian sebou opravdu hodil. Natelyho děvka byla schovaná hned za dveřmi. Máchla nožem, ale minula ho o několik centimetrů, a Yossarian vyrazil.