Dobré čtení

Petra Soukupová (nar. 1982) absolvovala scénáristiku a dramaturgii na FAMU, studium ukončila scénářem k povídce Na krátko.  Je držitelkou Ceny Jiřího Ortena za svůj debut K moři a ceny Magnesia Litera za své poslední dílo Zmizet.

Zmizet (2009) je soubor tří delších povídek: Zmizel, Na krátko, Věneček. Všechny tři vyprávějí o pokřivených rodinných vztazích, které byly nějakým způsobem narušeny. Jednou jde o autonehodu, jednou o vztah rozvedených rodičů, jednou o prapodivný vztah matky ke dvěma mužům. Tyto “zásahy vyšší moci” mají mnohokrát nedozírné následky a zbourají doposud vybudované vazby.

“Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý.”

Čtenář každý příběh nahlíží nejen očima hlavního hrdiny (kterým je vždy jeden z mladé sourozenecké dvojice), ale také prostřednictvím dalších postav – především rodičů, případně prarodičů. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že rodinné vztahy nejsou zrovna tématem “vysoké” literatury, Soukupová dokazuje, že pokud jsou popsány a rozehrány věrohodně, dají se i z těch nejobyčejnějších situací vykouzlit zajímavé obrazy.

Markus Zusak (1975-) se narodil v Sydney australskému otci a německé matce jako nemjladší ze čtyř sourozenců. Svůj první román publikoval ve třiadvaceti letech. Úspěch zaznamenal již románem The Messenger vydaným roku 2002, jeho zatím poslední dílo, The Book Thief, se stalo mezinárodním bestsellerem. V současné době vychází jeho další román, Bridge of Clay.

Zlodějka knih (The Book Thief, 2005) je po všech strankách ta nejlepší, nejsmutnější a také nejzvláštnější kniha, která se mi kdy dostala do ruky. Už obálka vyvedená jako napodobenina starého, ušmudlaného papíru, na kterém tančí děvče se Smrtí, dává tušit, že nepůjde o příběh zrovna veselý. Následujících 526 stran (nakladatelství Argo) vás pohltí, několikrát přetočí, hodí s vámi o zeď a potom vás nechá smutné odejít. Ale hezky jedno po druhém.

Příběh zlodějky knih, vlastním jménem Liesel Memingerové, vypráví Smrt, která se v předvečer druhé světové války chystá na pořádně těžkou práci. Osud malého děvčete ji však natolik zaujme, že se mu rozhodne mezi vším tím umíráním a odnášením mrtvých duší věnovat pozorněji. Proč ta malá holka stojí před škaredým domkem na Himmelstrasse kdesi v Molchingu kousek od Mnichova a odmítá jít dovnitř? Kam se poděli její rodiče a bratr? Proč tu stojí sama a proč jí ta cizí žena oslovuje Saumensch? Kdo jsou manželé Hubermannovi?

 Příběh, ve kterém vystupuje Liesel Memingerová, německý harmonikář Hans Hubermann, kterému děvče začne říkat Tati, Rosa Hubermanová, která neustále nadává a křičí (i když je v jádru hodná ženská), Rudy Steiner, kluk s vlasy citronové barvy, který nade všechno zbožňuje černého atleta Jesseho Owense, a židovský boxer Max, vypráví o utrpení, nadějích, úzkosti, strachu, napětí při kradení knih z pracovny starostovy ženy. Vypráví o tom, jak se válka dotkla každého na Himmelstrasse, o tom, jak Rudy Steiner chtěl políbit Liesel Memingerovou (“Co tahle pusu, Saumencsch?“), jak chtěl židovský boxer Max porazit Fůhrera v ringu. Vypráví o tom, jak malá Liesel postupně ovládne slova, která je tatínek učí psát na bílou zeď ve sklepě.

Není to příběh veselý. To rozhodně ne. Jak by také mohl, když vypráví o válce? Možná si říkáte, že knih o válce a z války už jste četli tolik, že číst další už snad ani nemá smysl. Má.

Annelies Verbeke (1976-) se narodila ve městě Dendermonde v Belgii. Vystudovala germánské jazyky a literaturu na univerzitě v Gentu. Její románová prvotina  Spi! byla doposud přeložena do patnácti jazyků a připravuje se její zfilmování. (Zdroj: nakladatelství Kniha Zlín)

Román Spi! (Slaap!, 2003)  svede dohromady Maju a Benoita, dvě naprosto odlišné bytosti, které však sužuje společný problém – nespavost. Zatímco Maja má snad všechno, po čem může toužit (krásu, přítele, vlastní byt), Benoit žije v děsivém nekončícím snu, v němž nade všechny hrůzy jeho života vyčnívá smrt matky. Tehdy byl Benoit ještě malý chlapec, který svou matku velmi miloval a který se dosud nedokázal smířit s její smrtí. Třiapadesátiletý Benoit s nespavostí bojuje už dlouho, poněkud odevzdaně, Maja hledá nejrůznější způsoby jak nespavost porazit – jedním z nich jsou i noční jízdy na kole s občasnými zastávkami u zvonků bytů, v nichž normální lidé v noci spí.

Shodou náhod Maja jednou zazvoní i na Benoita, který samozřejmě bdí, a tak pozná prvního přítele v nekonečném bdícím světě; Benoita k Maje přitahuje neobyčejná podoba s jeho matkou. Toto setkání oběma až nečekaně změní život. Maja se nabourá v autě, Benoit se octne v blázinci poté, co se snaží marně vstoupit do tlamy vorvaně uvíznuvšího na mořském pobřeží. Oba se načas znovu rozejdou, přesto čtenáři musí být jasné, že se opět setkají.

Příběh autorčiny prvotiny, byť vystavěný na “pouhých” 150 stranách, skvěle odsípá, aniž by ztratil dech. Hned první větou je čtenář vržen do bezesné noci Maji, kterou ve vyprávění později vystřídá Benoit a toto předávání vypravěčské role jim vydrží až do velkého finále. Autorka se nevěnuje pouze posouvání děje vpřed, naopak bych řekl, že se snaží větší důraz klást na jejich prožitky, minulost, prostředí, ve kterém žijí, a samozřejmě na noci, které musejí překonávat. Činí tak ovšem s neuvěřitelnou lehkostí a bezprostředností, která celé knize dodává onen všudypřítomný rytmus.

Mezi nejlepší pasáže bych jednoznačně zařadil  scény z nemocnice a z blázince a Benoitovy výlety s Frederikem, přátelským imaginárním vorvaněm z dětství. Kromě těch se nedá nepochválit vynikající přechody mezi světem opravdovým a světem, ve kterém oba žijí někde mezi spánkem a blouzněním či bdělostí.

David Lodge (1935 – ) je britský spisovatel. Stěžejní část jeho díla tvoří romány z univerzitního prostředí. V letech 1960 – 1987 přednášel angličtinu na univerzitě v Birminghamu. Píše jak humorné romány, tak odborné statě (např. Jak se píše román). V roce 1975 získal Hawthorndenovu cenu za román Hostující profesoři (Changing Places).

Hrdinové univerzitního románu Hostující profesoři (Changing Places: A Tale of Two Campuses, 1975), profesor Morris Zapp z univerzity v americké Euphorii a Philip Swallow z univerzity v britském Rummidge, si v roce 1969 díky výměnnému programu vymění svá pracoviště. Zapp odjíždí, protože mu jeho žena zrovna nedává na výběr (buď odjedeš, nebo se rozvedeme a vezmu ti děti). Swallowovi se zprvu moc nechce, ale cítí, že bez titulu PhDr., na kterém už roky “usilovně” pracuje, si moc vybírat nemůže. A jak záhy zjistí, život bez protivně zvídavých dětí mu bude vyhovovat.

Pro Zappa je cesta do Rummidge, ne zrovna populární britské univerzitu, tak trochu za trest, Swallow naopak míří na uznávaný kampus Euphorie. Oba jsou jako den a noc: Zapp je úspěšný, dosáhl snad už všeho, čeho dosáhnout mohl a chtěl, u studentek slaví úspěchy. Zato Swallow si dobře uvědomuje, že jeho pozice na univerzitě není zrovna pevná, přitom s tím nehodlá nic dělat. A výlet do Spojených států je dobrá záminka, jak aspoň na čas změnit prostředí.

Je to k nevíře, ale oba profesoři si na univerzitách prožijí osud hodně podobný: ze Zappa se na Rummidge stane modla, protože dokáže zastavit studentskou stávku, Swallow se (ač nechtě) zasadí o vybudování veřejně přístupného parku v Euphorii. Zapp je na akademické půdě o chlup úspěšnější, univerzitní rada ho dokonce navrhne na nového ředitele oddělení angličtiny. Řekněme, že Swallowovi se zase víc daří u žen: do postele dostane nejen Zappovu dceru z prvního manželství…

Román rozdělený do pěti částí střídá hned několik vypravěčských postupů: od klasického vyprávění dospěje ke kapitole stvořené z novinových výstřižků, potom z dopisů, které si oba muži vyměňují s manželkami, a graduje divadelní hrou v podání ústřední čtveřice postav: Zappa a jeho ženy Désirée a Swallowa s Hillary. V okamžiku, kdy se oba páry setkají, aby konečně probraly události, které se udály během výměny obou profesorů, už však není až tak jasné, kdo s kým opravdu tvoří pár. A vůbec, jestli se ta výměna týkala pouze jejich pracovní pozice.

Lodge opět spouští salvu vtipu, která vás zasáhne přímo do hlavy. Nejde jen o komičnost románu jako takového, ale i o dokonale kousavé a ironické komentáře profesora Zappa, o neuvěřitelnou nemotornost a cynismus Swallowa a také o způsob, jakým vystupují jednotliví členové akademického sboru, byť se knihou mihnou povětšinou jen okrajově.

David Lodge (1935 – ) je britský spisovatel. Stěžejní část jeho díla tvoří romány z univerzitního prostředí. V letech 1960 – 1987 přednášel angličtinu na univerzitě v Birminghamu. Píše jak humorné romány, tak odborné statě (např. Jak se píše román). V roce 1975 získal Hawthorndenovu cenu za román Hostující profesoři (Changing Places).

Vypravěčem v posledním do češtiny přeloženém autorově románu Nejtišší trest (Deaf Sentence, 2008) je Desmond Bates, vysokoškolský profesor lingvistiky, který si už několik let užívá důchodu. A marně bojuje se stále se zhoršující hluchotou. Formou deníkových zápisků, které nepostrádají vtip, zaznamenává události přelomu let 2006/2007.

Je podruhé spokojeně ženatý, ačkoliv jeho sexuální život už není, co býval – vždyť je mu už přes šedesát. Hluchota Desmonda dostává občas do velmi prekérních situacích, kdy ze sebe nechtě dělá šaška, jindy je za ni vděčný: to když nemusí poslouchat třeba zvuky vlaku na cestě za otcem do Londýna).

Právě jeho neschopnost rozumět druhým ho svede dohromady s doktorandskou studentkou Alex, která píše neobvyklou dizertační práci na téma “Poslední dopisy sebevrahů”. Desmond sice zpočátku odmítá její žádosti o pomoc, protože se mu důchodové lenošení bezesporu líbí, na druhou stranu se v něm zase probouzí vědec, kterým kdysi byl a kterého v sobě postupně uspal.

Alex sehraje v onom krátkém období, které nám Desmond popisuje, velmi významnou roli. Zprvu nadšená americká studentka se promění v prolhanou a trochu úchylnou prospěchářku, která chce Desmonda využít. Ale může se člověk divit, když její otec spáchal sebevraždu a žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal?

Nejenže Desmonda děsí tajný “poměr” s Alex, také na něj začíná tíživě doléhat zhoršující se zdravotní stav jeho otce, za kterým do Londýna jezdí na jednodenní návštěvy víceméně z povinnosti. Svérázný postoj staříka k životu Desmondovi připomíná, že ani on sám nemládne. Jejich společné obědy, u kterých na sebe pokřikují přes délku stolu, aby se vůbec slyšeli, jsou ostatním akorát k smíchu. Stárnutí Harryho Batese, který žije v ušmudlaném a věčně mastném půldomku na londýnském předměstí, schovává peníze pod prkennou podlahu a zarputile se odmítá odstěhovat do domu pro seniory, zkrátka není to, co by Desmond chtěl zrovna teď řešit. Zrovna teď se ale osud rozhodl trochu jinak.

Kniha, za jejíž překlad je Richard Podaný nominován na cenu Magnesia Litera, by se dala klidně popsat jako deník jednoho nahluchlého profesůrka. Kdyby však nebyla napsána tak dokonale, kdyby vypravěč nebyl postavou tak uvěřitelnou, kdyby vás Lodge nedokázal střídavě rozesmát i rozplakat. Desmondův osud, to jak se vyrovnává s tím, že je téměř permanentně vyloučen ze společnosti ostatních lidí, jak se postupně vrací k věcem, které čtenáři vyrážejí dech (jak ztratil svou první ženu?), Lodge vystihl dokonale. Profesora si zamilujete – je vtipný, někdy (tragi)komický, vzdělaný, pohotový. Přitom se však vnitřně jen obtížně vyrovnává se svým postižením (stojí vůbec takový omezený život za to?).

Po jazykové stránce je kniha rovněž velmi zajímavá (ač bych k bližšímu posouzení potřeboval i anglický originál). Jak Richard Podaný zmiňuje v poznámce k překladu, Lodge dal překladatelům téměř volnou ruku, poněvadž si uvědomuje, jak obtížně lze jeho text prošpikovaný mnoha přeslechnutími a přeřeknutími přeložit. Vždyť už samotný název díla, Deaf Sentence, je překladatelský oříšek. Jak přeložit název okamžitě evokující smrt (“death” – smrt, “dead” – mrtvý, “deaf” – hluchý) tak, aby zůstal zachován smysl a zároveň ona jemná narážka? Sám Podaný přiznává, že se mu to úplně nepovedlo (v češtině totiž podobná dvojice neexistuje), za zbytek knihy si však jistě zaslouží poklonu.

Velmi zajímavé je také Desmondovo střídání ich- a er- formy vyprávění. Zdá se, že v situacích, které ho ztrapňují, v nichž se nezachoval “korektně” či v těch, které mu byly nepříjemné, o sobě mluví jako o “šedovlasém, nahluchlém muži”. Jako by se chtěl odosobnit od svých činů.

Co říci závěrem? Knihu lze jen doporučit, protože si v ní každý najde něco – někdo vztah Desmonda a Fred, jiný jeho profesorskou kariéru, další onen bláznivý námět dizertační práce.

Tomáš Zmeškal (1966-) je český spisovatel, který na sebe v roce 2008 upozornil svým debutovým románem Milostný dopis klínovým písmem, za který byl nominován na cenu Magnesia Litera a za nějž získal Cenu Josefa Škvoreckého. Autor v současnosti pracuje jako středoškolský učitel.

Životopis černobílého jehněte, autorův druhý román, vypráví příběh dvojčat-míšenců, Lucie a Václava. O rodiče přišli při autonehodě, a tak v socialistickém Československu vyrůstají pod dohledem babičky Boženy a strýce Jindřicha. Až na barvu pleti jsou to obyčejní sourozenci, kteří se moc v lásce nemají. Právě jejich odlišnost od “normální” společnosti jim ale časem dokáže, že jsou jeden pro druhého nepostradatelní. Obzvlášť po smrti babičky Boženy, které se podařilo vnoučata zdárně provést nástrahami puberty.

Lucie je zvídavé děvče, dobře se učí a má ráda pořádek. Václav školu rád nemá, zato ho ale fascinuje hudba. A tak se při učení na zedníka začne věnovat skladbě pod vedením profesora Hradeckého. Z tanečních se za ním táhne stín nepříjemných zážitků a narážek, které si kvůli barvě své pleti vytrpěl. Přesto se Václav nechce vzdát svých snů a cílů, brzy však pozná, že jeho vlast nemá zájem na tom, aby byl Václav příliš úspěšný.

Ačkoliv zvolené téma a hlavní postavy příběhu vybízejí k tomu, aby se autor pustil do líčení smutného příběhu dvou malých černoušků, kteří musejí trpět rasistické postoje československé společnosti, Zmeškal se tomuto záměru zdárně vyhnul. Samozřejmě že zmíní několik obtíží, kterých se kvůli barvě své pleti dvojčatům dostalo (již zmíněné taneční, Václavův odchod na vojnu, Luciiny problémy s muži, kteří v ní vidí zajímavou příležitost ke získání ještě zajímavější sexuální zkušenosti), přesto se velmi poctivě věnuje i ostatním postavám příběhu.

Na dvojčata má samozřejmě velmi výrazný vliv babička Božena a strýc Jindřich. Luciiným životem se mihne kamarádka Hedvika a v Bulharsku se Lucie zamiluje do Cvetana, ač to babička nevidí ráda. Václav je silně ovlivněn profesorem Hradeckým, který mu pomáhá v přípravě na konzervatoř. Do jejich životů však vstoupí také několik postav, které by raději nepotkali – hlavně Václav by se nejspíš raději vyhnul setkání s děvčaty v tanečních a důstojníky u odvodu. S osudem dvou míšenců ve středoevropské socialistické zemi se perou statečně, ale zdá se, že ran osudu je víc, než kolik mohou oba unést.

Émila Zola (1840–1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Román Zabiják patří do cyklu dvaceti románů Rougon-Macquartové s podtitulem “přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství.” Jak už název díla napovídá, nejedná se zrovna o veselou četbu, s tou se však u Zoly setkat ani nelze.

Hlavní postavou románu je pajdavá Gervaisa, pradlena, která žije v Paříži na hromádce s Lantierem, opilcem a budižkničemu, který z ní neustále tahá pracně vydělané peníze. Když od ní jednoho dne uteče kvůli jiné ženě, vyslyší Gervaisa dlouhotrvající prosby klempíře Coupeaua, spořádaného muže, který ji vroucně miluje, a uzavře s ním sňatek. K synům Lantiera tak brzy přibude ještě dcera Nana, jejíž jméno vám jistě není neznámé.

Rodinná idylka však netrvá dlouho. Coupeauovi jdou ruce od práce, začne se opíjet a Gervaisa, která si mezitím otevřela vlastní podnikání, musí sama živit celou domácnost. Přestože se snaží, seč jí síly stačí, sousedé se od ní postupně odvracejí, na dluh už jí nikdo nic nedá a práce také ubývá.

Zoufalá Gervaisa si velmi cení přátelství kováře Goujeta, který ji tajně miluje a jednoho dne jí navrhne, aby se přestala trápit a utekla s ním někam daleko. Bláhová Gervaisa tehdy odmítne…

“Sakra, co to tady prováděl?” zabručel Lantier, když vešli dovnitř. “To je ale smrad!”

Opravdu, páchlo to tam o sto šest. Gervaisa hledala sirky a šlápla do mokra. Když se jí konečně podařilo rozsvítit svíčku, uviděli pěkné divadlo. Coupeau vyzvrátil všechno, co měl v sobě, a byl toho plný pokoj. Postel byla celá zadělaná, koberec také, a dokonce i na prádelníku byly stříkance. A Coupeau, jak se zřejmě svezl z postele, na kterou ho Poisson hodil, chrápal na zemi uprostřed vlastních výkalů.Válel se v tom jako prase, jednu tvář měl celou zamazanou, vydechoval otevřenými ústy smrdutý dech a prošedivělými vlasy vymetal kaluž, která se mu roztekla pod hlavou.

S domácností to jde od desíti k pěti, Gervaisa se přestává starat o své zákazníky, prádlo vrací pozdě a ještě špinavé a postupně upadá do apatie. Proč by se měla snažit, když Coupeau nehne ani prstem? Hřebíčkem do rakve je návrat Lantiera, který se stane nejlepším Coupeaovým přítelem a doslova projí celý Gervaisin krámek.

Z Gervaisy, která měla v mládí velké sny a plány, se stává lidská troska, která nemá co jíst a pod vlivem manžela podlehne kořalce. Krámek musejí opustit a nastěhovat se do malé špinavé špeluňky. Coupeau skončí v blázinci a Gervaisa nakonec ve výklenku pod schody, kde kdysi spával starý žebrák Bru. Není se co divit, že Nana – už tak dost prohnaná – rodiče opustí a zmizí do pařížských tančíren.

Životní příběh Gervaisy končí (samozřejmě) tragicky. Zlomená, nejchudší z chudých a ovládaná touhou po alkoholu zemře bez zájmu svých někdejších přátel. Těžko říct, jestli její kulhavá chůze je symbolickým znamením slabého člověka, který si jiný život ani nezasloužil, zdá se to však logické. Ačkoliv celý život hledala štěstí, nakonec svou vlastní hloupostí a přičiněním shody nešťastných náhod našla jen bídu s Lantierem a později s Coupeauem. Nutno dodat, že ani sama Gervaisa nebyla žádný svatoušek.

Irvine Welsh (1958-) je skotský spisovatel, který se narodil v Leithu. V roce 1978 opustil Edinburgh a vydal se do Londýna seznámit se s tamější punkovou scénou. Napsal sedm románů a tři sbírky povídek, v současné době žije v irském Dublinu.

Trainspotting (Trainspotting, 1993) je zřejmě nejslavnější autorovou knihou, kultovním dílem, kterého se o tři roky později ujal Danny Boyle a dal vzniknout neméně slavnému filmu. Trainspotting sestává ze sedmi částí, které jsou rozčleněny do krátkých příběhů party skotských kamarádů z Leithu, kteří mají tak trochu rádi drogy, chlast a sex. Většinu příběhů vypráví Mark Renton, hlavní hrdina románu, občas ho zastoupí Šoufek (Simon “Sick Boy” Williamson), Spud (Daniel Murphy) nebo Franco (Frank Begbie). Nejsem si jistý, zda se v jejich případě dá opravdu mluvit o přátelství, protože ve světě heroinu jsou všichni jen obchodní partneři. Každý z nich má svůj vlastní nezaměnitelný styl vyprávění, na který si brzy zvyknete – Markův je kousavý, ironický, Spudův zmatený, roztržitý a naivní, Francovy příběhy poznáte podle nesčetného množství vulgarit a nadávek, Šoufek vypráví s trochou opovržení a rád vede vnitřní dialogy se Seanem Connerym.

Trainspotting: Způsob zábavy nebo zabíjení času, obzvlášť oblíbený a rozšířený ve Velké Británii. Spočívá ve sledování vlaků, porovnávání jejich příjezdů a odjezdů s časovými údaji v jízdním řádu, apod.

Příběhy na sebe navazují jen velmi volně, většinou nejsou řazeny chronologicky. Kromě vyprávění román obsahuje také Feťácká dilemata č. 63-67, sled Markových myšlenek z doby, kdy ho rodiče uvěznili v jeho pokoji, aby ho zbavili závislosti. Právě kvůli stavbě románu je těžké jej nějak shrnout. Zabývá se drogami, sexem, chlastem, snahou žít jinak než společnost, přátelstvím a zároveň kompletním odcizením přátel, hledáním skotské identity. Je plný černého humoru, zároveň však velmi tragický a plný smrti. Každá šleha přinese skvělé zážitky, každý absťák nesnesitelná muka.

Společnost vymejšlí padělanou a překroucenou logiku, aby mohla absorbovat a měnit lidi, jejichž chování je mimo střední proud. Řekněme, že znám všechna pro a proti, vím, že budu mít krátkej život, v hlavě to mám v pořádku atakdále, ale stejně chci smažit v heráku? Nepovolej ti to. Nepovolej ti to, protože by to vypadalo jako znamení jejich vlastní prohry.

Všední problémy se scvrkávají, ustupují do pozadí, zůstává jediný – kde sehnat fet. A za co. Mark zkusí přestat. Dobrovolně i z donucení, nikdy se mu to ale nepovede. Spud je pořád stydlivý kluk, který potřebuje speed, aby mohl mluvit s holkou. Franco se nikdy nezbaví agresivity, kterou v sobě má a Šoufek bude chtít vždycky ošoustat všechno ve svém dosahu. Jakoby se všichni měnili a zároveň zůstávali stejní.

Příznačný je i způsob, jakým je román psán: bez uvozovacích vět, bez přímé řeči, naléhavě, jako by už nebyl čas ztrácet čas. Všichni průvodci dějem ze sebe příběhy doslova chrlí. Tu  a tam se vyprávěním mihne vedlejší postava a zase zmizí. Někdo umře, někdo se narodí, heroin to moc nerozlišuje.

Julie umřela na Vánoce. Na její pohřeb sem se nezvlád dostat. Ležel sem poblitej na matraci ve Spudově pelechu, vodvařenej tak, že sem se nemoh hejbat. To byla škoda, protože sme byli s Julií dobrý kamarádi. Nikdy sme spolu nešoustali nebo něco takovýho. Voba sme se domnívali, že by to věci moc změnilo, jak už to u vztahů mezi mužem a ženou chodí. Sex je v zásadě změní ve vážnou známost, nebo je ukončí. Po prcání můžeš ustupovat nebo postupovat, ale udržet status quo je komplikovaný. Julii to moc slušelo, dyž začala s herákem. Tak je to u věčiny holek. Jako by to z nich vytáhlo to nejlepší. Jako by ti to pokaždý něco dávalo, neš si to začne i s úrokama vybírat zpátky.

Begbieho epitaf na Julii: Věčná škoda pořádný prciny.

Franz Kafka (1883–1924) byl pražský spisovatel židovského původu. Během svého života publikoval jen malou část svého díla (většinou povídky), sám si přál, aby po jeho smrti byl zbytek jeho spisů spálen. Max Brod, dobrý Kafkův přítel, však přání spisovatele nevyslyšel a jeho dílo zveřejnil. Franz Kafka se tak stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století.

Hlavním hrdinou románu Proces (Der Prozess/Der Proceß, 1914) je Josef K., třicetiletý bankovní prokurista, velmi vážený úředník, který má před sebou slibnou kariéru. První vážnou ránu však jeho životní cesta dostane právě v den jeho třicátých narozenin, kdy do jeho pokoje vtrhnou dva muži a oznámí mu, že byl zatčen. Nebylo mu však sděleno žádné obvinění, a K. tak dost dobře neví, jestli se nejedná jen o nepovedený vtip kolegů z banky.

Usuzuji tak z toho, že jsem obžalován, nemohu však najít ani nejmenší vinu, pro kterou by mě někdo mohl obžalovat. Ale i to je vedlejší, hlavní věc je, kým jsem obžalován! Který úřad vede to řízení? Jste úředníci? Nikdo z vás nemá stejnokroj, pokud nenazveme“ – zde se obrátil na Františka – „vaše šaty stejnokrojem, ale vždyť je to spíš cestovní oblek.”

Zpočátku K. nevěnuje procesu, který s ním byl zahájen, ani tu nejmenší pozornost. Proč by taky měl, když se ho zatčení ani obžalování nijak nedotýká a nezasahuje do jeho života. Když je poprvé předvolán na půdu činžovního soudu k výslechu, oboří se na vyšetřujícího soudce a do očí se vysměje i všem přítomným, jakou že podivnou frašku to s ním hrají. K. by snad na celý proces byl býval zapomněl, kdyby se neobjevil jeho strýček, vyděšený zprávou o zničené K.-ově pověsti.

„A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?“ zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. „Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek,“ řekl K. unaven, „jen se ničeho neboj.“ „To mě nemůže uklidnit,“ zvolal strýček. „Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno!”

Ten ho seznámí s advokátem, který mu má v jeho věci pomoct. K. se tedy na strýčkovo doporučení svěří do advokátových rukou, nicméně jak se záhy ukáže, advokát v K.-ově věci zdaleka nedělá tolik, kolik by K. čekal, a tak se s ním K. rozejde. Mezitím se potká s Blockem, jehož proces se táhne už několik let a který je na advokátovi zcela závislý.

K. už se plně věnuje procesu a není schopen řádně odvádět svou práci. V boji s organisací úředníků se obklopuje různými postavami – na doporučení továrníka navštíví Titorelliho, který procesy maluje. K. se od něj dozví, jak svůj proces dovést do “zdárného” konce: buď pomocí průtahu, nebo zdánlivého osvobození.

„Jste nevinen?“ zeptal se. „Ano,“ řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: „Jsem úplně nevinen.“ „Tak,“ řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: „Jste-li nevinen, je věc velmi prostá.“

K.-ovi je však jasné, že procesu už se nezbaví.

Přes toto potvrzení řekl malíř, shrnuje všechno ještě jednou, jako by chtěl K-ovi dát na cestu domů nějakou útěchu: „Obě metody mají společný rys, že způsobí, aby obžalovaný nebyl odsouzen.“ „Nezpůsobí však, aby byl skutečně osvobozen,“ řekl K. tiše, jako by se styděl, že to rozpoznal.

K. je sice zatčen, přesto se může svobodně pohybovat. Je obžalován, ale neví z čeho. Příslušníky soudu nepotkává a přitom je potkává všude. Sám si ani neuvědomuje, že by se něčím proti zákonu provinil. Nebo snad…? V předvečer jeho 31. narozenin přijdou pro K.-a dva muži a odvedou ho. Zdá se, že proces do jeho života přece jen zasáhne víc, než si K. myslel.

Před námi však zůstává otázka: čím se K. provinil? Jeho postava je vůbec zvláštní, je úspěšný, nemá však rodinu (manželku či děti) a žije v malém pronajatém bytě. Rád vyhledává společnost žen. Zdá se, že významnou roli hraje jedna věta, kterou Kafka vložil do úst Titorellimu: “Vždyť přece všechno náleží k soudu.” Je tedy K. podroben procesu za to, jaký život žije?

John Webster (1580-1632) byl pozdně renesanční alžbětinský dramatik, současník Williama Shakespeara. O jeho životě je známo velmi málo, přesto je považován za jednoho z nejvýznamnějších anglických dramatiků. Jeho dílo bylo předzvěstí gotického románu, který se objevil v Anglii 18. století. Kromě divadelních her psal také básně a drobné prózy.

Vévodkyně z Amalfi (The Duchess of Malfi, poprvé uvedena 1614) je tragedie o pěti dějstvích. Vévodkyně nedávno ovdověla a v zájmu jejích bratří, vévody Ferdinanda a kardinála, je, aby se už znovu nevdala. Aby měli nejen její milostný život pod dohledem, najmou si bývalého galejníka Daniela Bosolu, který už pro kardinála kdysi vraždil, aby vévodkyni špehoval.Vévodkyně přesto potají pojme za manžela svého majordoma Antonia Bolognu a porodí mu tři děti.

Když se o jejím činu dozvídají oba bratři, dochází mezi nimi k roztržce. Horkokrevný Ferdinand chce nechat sestru zabít, kardinál však krotí jeho rozhořčení.

FERDINAND: Zdá se mi, že se směje. Hej, hyeno! – Něco mi říkej, honem, nebo mě představivost unese a spatřím ji, jak páše hnusný hřích.

KARDINÁL: S kým?

FERDINAND: Možná s převoznickým kolohnátem anebo, vidíš, je to zápasník, co hází kladivem a láme železo, či krasavec, jenž dělá nejsprostější služebné práce v domě.

KARDINÁL: Ztrácíš rozum?

FERDINAND: Tak, dámo, dost! Žár ve mně neuhasí tvé kurví mléko; leda kurví krev.

Ferdinand dává sestře postupně najevo, že o jejím sňatku ví, stejně jako o jejích dětech, během jejich rozhovoru jí dává jí dýku a už ji nikdy nechce vidět. Vévodkyně tuší, co se chystá, proto se naoko pohádá s Antoniem, obviní ho z krádeže a pošle ho do Ancony. O všem se potom radí s Bosolou, aniž by věděla, že slouží jejímu bratrovi. Kardinál však díky svému vlivu dosáhne vyhnání manželů z Ancony. Antonio s nejstarším synem prchne do Milána, vévodkyně skončí v zajetí Bosoly.

VÉVODKYNĚ: Kvůli tomu jsi přišel? Hanobíš, co posvětila církev? Počkej v pekle, tam za to budeš výt.

FERDINAND: Tak měla jsi žít vždy. Užívala jsi, věru, příliš světla světa. Však dosti o tom. Chci uzavřít mír; tady je ruka, (podá jí ruku mrtvého) jíž slíbila jsi lásku; na ní prsten, tvůj dar.

Uvěznění vévodkyně a kruté chování jejího bratra je však jen předzvěstí tragedie, která se chystá.

Příběhu vévodkyně z Amalfi se nevěnoval pouze John Webster, stal se námětem také pro tragedii Lope de Vegy či povídku Stendhala. Z větší části se příběh zakládá na pravdě a dochovaných záznamech o Giovanně d’Aragoně. John Webster se obratností a lehkostí, s jakou používá slov, jistě může rovnat i Shakespearovi, jeho tragedie mi v porovnání s Shakespearovým dílem připadá ponurejší, syrovější. Velmi zajímavou postavou je bezesporu kardinál, který – ač služebník boží – má na svědomí činy, za něž by se ani ďábel nemusel stydět.