Dobré čtení

Jevgenij Ivanovič Zamjatin (1884-1937) se narodil do šlechtické rodiny, vystudoval gymnázium ve Voroněži, později lodní techniku v Petrohradu.V roce 1931 požádal Stalina o povolení k emigraci, které obdržel. Svůj život dožil v Paříži.

Sci-fi román My (Mы, 1920) lze považovat za předlohu mnoha antiutopistických děl anglické a americké literatury: významně ovlivnil George Orwella, Raye Bradburyho či Aldouse Huxleyho. Alegorické zobrazení poměrů v Sovětském svazu se stalo terčem ostré kritiky, která nakonec donutila Zamjatina opustit zemi.

Vypravěč románu, D-503, pracuje jako hlavní konstruktér Integrálu – vesmírné lodi, která se brzy vydá na cestu vesmírem, aby primitivním civilizacím na jiných planetách přinesla poselství o dokonalé společnosti. Právě D-503 sepisuje pamflet o životě v Jednotném státě, pod ochranou Dobroditele, který přivedl lidstvo ke stavu absolutního štěstí.

Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit.

Společnost, ve které D-503 žije, se nedá rozdělit na jednotlivce. Je naopak jediným dokonalým celkem, který funguje jako obrovský celistvý organismus. Všichni lidé ve stejnou dobu vstávají, pracují, jedí, usínají. Všichni žijí v prosklených domech, aby nemohli nic skrýt před zraky Strážců, kteří se starají o spokojenost všech občanů. Společnost už nežije na celé planetě, je uzavřena za neprostupnou Stěnou, za níž se skrývá svět divočiny. A všem to tak vyhovuje. I D-503 je poslušným členem společnosti. Miluje matematiku a přesnost, nenávidí nahodilosti. Své růžové lístky (sex je na příděl a právo na danou osobu se prokazuje pomocí růžového lístku s jejím jménem) využívá výhradně pro O-90, svou kulatou spoluobčanku. V organizované společnosti je velmi spokojený.

A představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné „já“, na druhé „My“, Jednotný stát. Připustit, že „já“ může mít nějaká „práva“ ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od nicoty k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny.

Ne každý chce však žít v Jednotném státě. Jistá skupina občanů, říkají si Mefité, chce zničit Stěnu a poprvé od dvousetleté války se podívat na druhou stranu. Tito lidé v Den jednomyslnosti nezvednou ruce, nechtějí už, aby jim Dobroditel dál vládl. Jednou z těchto lidí je také I-330, do které se D-503 na první pohled zamiluje. Veškeré jeho zásady jsou pryč, ve dnech blouzní, v noci nemůže spát. D-503 onemocněl: získal duši a probudila se v něm fantazie, nemoci, které společnost už dávno vymýtila. Nepovolené slabosti, za které může být vhozen do Stroje a popraven.

Ve starověkém světě to znali křesťané, naši jediní (i když velmi nedokonalí předchůdci: pokora je ctnost, a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

D-503, nemocný a celý poblázněný láskou, se I-330 nechá přemluvit k účasti na nové revoluci, která vyvede čísla z Jednotného státu. Přislíbí pomoc při únosu Integrálu, aniž si je vědom, že smyčka Strážců se kolem něj potichu stahuje. Úřad Strážců nemůže dopustit, aby se čísla vzdala svého štěstí, a připraví Velkou operaci, která všechny zbaví fantazie. A bez fantazie je přece každý šťastný. D-503 také.

Stěna přesto padne, ale není už příliš pozdě? Dokážou se čísla vyrovnat s opravdovým světem, s živým světem na druhé straně? Využila I-330 vypravěče, aby získala kontrolu nad Integrálem, nebo k němu také něco cítí? A dokáže on překonat překážky, které mu brání v projevování citů?

Zamjatinova antiutopická společnost se stala obrazem pozdějších děl s podobným námětem: lidé (nebo spíš čísla) žijí spokojeně a šťastně, nevnímají už podstatu jedinců, důležitý je jen celek. Nikdy nejsou sami, jejich životy mají dokonalý řád. Zatáhnout záclony mohou, jen když mají růžový lístek. Sám D-503 ve svých záznamech píše, že “láska a hlad vládnou světem.” Hlad byl navždy zažehnán zavedením naftové potravy, láska zničena, protože: „Každé číslo má právo na kterékoli jiné číslo jako na sexuální materiál.” Jednotný stát tedy ovládl vládce světa.

Jen díky své nemoci (duše, fantazie) si D-503 uvědomí, že existují dva světy: ten, který zná, organizovaný, nesvobodný, šťastný. A ten druhý, v němž láska bolí a v němž se člověk může obětovat pro druhého člověka. V němž je sice bolest, ale také možnost volby.

Z hlediska stavby románu se My poměrně významně liší od pozdějších antiutopistických děl, a to hlavně obsáhlou nedějovou složkou, ve které se D-503 zabývá filozofickými úvahami i svými niternými pocity, ve které se snaží přesvědčit sám sebe o nezpochybnitelnosti a nutnosti Jednotného státu. Román, který vznikl ve 20. letech minulého století, si svou aktuálnost jistě uchovává i nadále.

Aldous Huxley (1894-1963) se narodil v Godalmingu, v hrabství Surrey. Kromě románů psal také cestopisy, divadelní hry a poezii. Byl zastáncem pacifismu a humanity. Většinu svého života prožil v USA.

Konec civilizace (Brave New World, 1931) je autorovým nejslavnějším dílem. Jedná se o sci-fi antiutopický román, který popisuje život absolutně šťastné společnosti, v níž jedinec neznamená nic. Lidé už se nerodí,  jsou pouze dekantováni – odchováváni na pohybujícím se pásu, kde jsou predestinováni ke svému budoucímu povolání. Slova “matka” a “otec” jsou považována za sprostá. Civilizace je rozdělena do pěti kast (alfa, beta, gama, delta, epsilon). Každá z nich má jiný úkol, žádná se však bez zbylých čtyř neobejde. Technicky vyspělá společnost dokázala přizpůsobit požadavky “lidí”, dají-li se tak vůbec ještě nazývat, svým možnostem (a naopak). Neštěstí neexistuje díky zázračnému prášku, somě. Neexistují ani city, neboť každý patří každému a každý musí dostat kohokoliv, po kom zatouží.

Na proces predestinace je zaměřena téměř celá pozornost civilizace. Pomocí hypnopedie (výuky během spánku), alkoholu a různých chemikálií jsou jedinci už během svého “zrání” naprogramováni tak, aby dokonale zapadli do společenského soukolí. Každý má svůj úkol, který musí splnit, a každý je za něj rád. Všichni jsou šťastní.

„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech…“

Na světě existuje jen jediná oblast, kde lidé žijí tak jako my. Rezervace v Novém Mexiku. Divoši, kteří věří v mystické síly, boha, posmrtný život a jiné primitivní symboly. Právě do této rezervace se jednou vydají Bernard Marx (alfa-plus) a Lenina Crowneová (beta-plus). Bernard proto, aby unikl z organizované, svým zvláštním způsobem asociální společnosti. Bernard je sice příslušníkem nejvyšší kasty, ale při jeho dekantování nejspíš došlo k úniku alkoholu, a tak se od běžných alf liší. Nesnáší neosobní přístup k jednotlivým členům společnosti. A Lenině jeho zvláštní chování připadá zajímavé.

Jak to, že nemohu, nebo spíše – neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu – jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován.“

V rezervaci potká Bernard ženu, starou a vrásčitou (na takové lidi civilizace není zvyklá), která sem také kdysi přijela s jedním mužem na výlet. Už se však nikdy nevrátila, a co hůř, porodila syna (jaká ostuda!). Bernard se rozhodne, že je oba musí dostat zpět do civilizace (vedou ho k tomu osobní pohnutky).

Jak však může dopadnout příběh muže, Divocha, který je stále schopen cítit lásku, nenávist, prožívat emoce? Který žil celý život v džungli a o moderních vynálezech (např. aerotaxi) nemá ani potuchy.

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Huxley se svým románem, zobrazujícím společnost, která se během svého vývoje dala na cestu nesvobody, řadí k takovým autorům, jako jsou George Orwell či Anthony Burgess. Zaměřuje se na vlastnosti, které jsou pro totalitní společnosti typické: civilizace je plně oddána své modle, Pánu Fordovi, spasiteli, který ji vyvedl z doby zmatků. Lidská jména ztrácejí svůj význam (celá civilizace využívá jen 10 000 příjmení), a tím ztrácí svůj význam i jedinec. Sexuální život je kontrolován vládci civilizace. Jedinci se obětují pro dobro společnosti, stejně tak přizpůsobují své touhy a požadavky tomu, co je dostupné. Jinými slovy, nežádají to, co nemohou dostat.

Anthony Burgess (1917-1993), vlastním jménem John Burgess Wilson, byl britský spisovatel, skladatel a kritik. Napsal několik desítek románů a novel, za zmínku stojí i jeho hudební dílo, včetně první symfonie, kterou sepsal už v 18 letech.

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962) popisuje životní osudy pokorného vypravěče Alexe, který se se svými kumpány (frendíky) vyžívá v supernásilí. Alex žije v antiutopickém světě, v němž násilí přerostlo lidem přes hlavu a kde si každý může dělat, co chce. Ačkoliv mu ještě nebylo 15 let, do školy nechodí a večery tráví s frendíky v barech nebo v temných ulicích města.

„Je to smradlavej svět, protože dovolí, aby si mladí jako vy dovolovali na starý, a není tu už žádnej zákon a žádnej řád!”

Alex násilí miluje (stejně jako Beethovena), jednoho dne však zajde příliš daleko a noční výlet s partou skončí smrtí staré ženy. Za normálních okolností by se jí Alex spolu s frendíky vysmál, jenže ti už mají dost jeho pánovité povahy a věčného rozkazování. A tak “spravedlnosti” pomohou Alexe dostihnout, aniž by sami přišli k nějaké újmě.

Náš pokorný vypravěč se dostává do STANAZu (Státního nápravného zařízení), kde by měl – jako každý kriminálník – nějaký čas splácet svůj dluh společnosti. Alex v touze dostat se co nejrychleji z vězení dá souhlas k tomu, aby se stal pokusným králíkem; experti totiž nedávno vyvinuli velmi účinnou nápravnou metodu.

„Tohodle můžete použít na zkoušku. Je mladý, smělý, zkažený. Brodsky si ho zítra vezme do parády a vy můžete přisednout a dívat se, jak to dělá. Funguje to dobře, o to nemusíte mít strach. Tenhle mrzký mladý ničema bude změněn zcela k nepoznání.” A tyhle tvrdý verdy, bratři, byly jakoby začátkem mojí svobody.”

Alex je nucen nepřetržitě sledovat scény zobrazující násilí. Společně s chemikáliemi, které do něj během sezení dozorci vpravují, má léčba skvělé výsledky. Alex bude vyléčen. Nebo ne?

„Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”

Alex se skutečně vrátí do světa, který kdysi opustil. K rodičům, kteří už na něj zapomněli a do jeho pokoje nastěhovali podnájemníka. Alex dospěje. Zjistí, že svět jeho mládí je pryč. Jakékoliv projevy násilí v něm vyvolávají pocity hnusu a nevolnosti, stejně jako Beethovena hudba (ach ano, bratři moji). Týnská mluva zůstala, jenže Alex už není týnem.

Ale tam, kam teď guljám, volkcuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Zejtřek je plnej sladkejch kytek a patří točící se smelovatý zemi a hvězdám a starý dobrý Luně tam nahoře a vašemu starýmu dobrýmu frendíkovi Alexovi, kterej si úplně odinočky bude hledat takovou jakoby svou životní partnerku. A všechen ten físíz. Je to příšernej gražnej smelovatej svět, fakt, ach, bratři moji. Takže šťastnou cestu od vašeho frendíčka. A všem z tohodle příběhu zahraju pěkně nojzovatě na lipsy: prrrrr. A můžou mi políbit šáry. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Anthony Burgess v anglickém originále použil v mluvě týnů rusismy, v českém překladu byly zčásti nahrazeny anglismy a germanismy. Výsledkem je skutečně zvláštní směs slov (jak můžete vidět z ukázek), které rozumí jen týnové. Můžeme člověka změnit? A je dobrem dobro, které je činěno z donucení? A skutečně – je člověk člověkem, když ztratil možnost volby?

Ray Bradbury (1920-?) se narodil v Ilinois. Je to americký povídkář a představitel sci-fi.

451 stupňů Fahrenheita — teplota, při níž se papír vznítí a hoří…

Děj 451 stupňů Farenheita (Fahrenheit 451) se odehrává v budoucnosti, která je silně ovlivněna masovými médii. Požárníci už požáry nehasí, ale zakládají, aby tak zbavili povrchní společnost knih, které by mohly být nebezpečné. Hlavním hrdinou knihy je Guy Montag, hasič, který chápe své povolání jako poslání – chrání společnost před škodlivým vlivem knih a věděním v nich ukrytým. Až do doby, kdy potká Clarissu, dívku, která se na svět dívá romantickýma očima a často mluví o minulosti.

“Musí ti být jasné, že náš civilizovaný svět je tak obrovský, že si nemůžeme dovolit, aby menšiny byly nespokojené a neklidné. Zeptej se sám sebe, co u nás chceme dosáhnout především? Lidé chtějí být šťastní, není to tak? Neslyšels to celý život? Chci být šťastný, říkají lidé. No, a nejsou? Copak je pořád něčím nezaměstnáváme, neposkytujeme jim dost zábavy? Pro to žijeme, pro nic jiného, nemám pravdu? Pro užitek, pro vzrušení. A musíš připustit, že naše kultura nás tímhle přímo zahrnuje.”

Guy začíná přemýšlet o tom, jestli je to, co dělá, opravdu správné. Z domu zločinců (majitelů knih) ukradne několik knížek a doma si je přečte. Právě tady začíná koloběh násilí a zločinů, kterých se Guy musí dopustit, aby unikl před svými kolegy.

Vyhledá starého profesora Fabera a přesvědčí ho o tom, že se změnil, že chce znovu vrátit lidstvu knihy. Na pozadí válečného konfliktu začíná jejich společná cesta za obrozením společnosti.

“Dávno před Kristem žil jeden strašně hloupý pták jménem Fénix, vždycky za pár století si vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé, když se upálil, vyskočil z popela a sám se zase se vším všudy porodil. Zdá se, že děláme totéž, pořád znova a znova, jenže máme jednu vlastnost, kterou Fénix neměl. My víme, co to děláme za ničemnou věc. Víme, co jsme za posledních tisíc let nadělali ničemných věcí, a jestliže tohle víme a máme to pořád před očima, přestaneme jednou stavět ty proklaté pohřební hranice a přestaneme na ně skákat. V každé generaci získáme o trošku víc lidí, kteří nezapomínají.”

Kurt Vonnegut (1922 – 2007) byl americký spisovatel, který proslul mísením satiry, černého humoru a prvků science-fiction. Bojoval ve druhé světové válce a stejně jako Joseph Heller promítl své zážitky do pozdější tvorby.

Mechanické piano (Player Piano), napsané roku 1952, je zástupcem Vonnegutovy sci-fi tvorby, v níž varuje společnost před odcizením a anonymitou. Práci ve světě Mechanického piana převzaly stroje, které dokáží vyrobit cokoliv s nulovými ztrátami – pojištění, žvýkačky, jídlo, oblečení… Za mechanizací výrobního procesu stojí doktor Proteus, jehož syn Paul je ředitelem výrobních závodů ve městě Ilium.

Město Ilium ve státě New York je rozděleno do tří částí.
V severozápadní sídlí vedoucí pracovníci, inženýři, státní zaměstnanci a hrstka příslušníků intelektuálních profesí, v severovýchodní sídlí stroje a konečně jižní, na druhém břehu řeky Iroquois, zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije převážná většina obyvatel.

Lidé už dávnou nejsou nepostradatelnou součástí výrobního procesu, ba naopak – jsou pro inženýry a vedoucí pracovníky jen hromadou děrovacích štítků a čísel, které je potřeba někam zařadit. Průměrně inteligentní lidé mohou být zaměstnáni pouze jako “krumpáče a lopaty” nebo vojáci. Jedinou šancí na lepší vyhlídky jsou srovnávací testy, v nichž uspěje jen hrstka uchazečů. Pro zbytek se stává život jakousi povinností.

Paul Proteus někde v hloubi srdce cítí, že ačkoliv je ekonomika silnější, výroba efektivnější a lidé by tudíž měli být spokojenější, nejsou. Ztratili pocit důležitosti, užitečnosti a smysl života.

„Dřív nebo později uchvátí někdo obraznost těchto lidí novou magií. Jejím základem bude příslib znovunavrácení pocitu účasti, pocitu potřebnosti člověka na zemi — dů­stojnosti, krucinál. Policie dobře ví, co dělá, když po těchhle lidech pátrá a strká je na základě antisabotážních zá­konů do basy. Jednou se ale stane, že jim někdo pro­klouzne mezi prsty, a než se nadějí, podaří se mu zor­ganizovat následovníky.“

Jeho žena Anita, která sama pochází ze “spodiny” společnosti, je však v současné situaci spokojená. Paul tak zůstává se svými úvahami sám a pevně rozhodnut vysvětlit Anitě, co cítí. Rozčarování společností strojů jej dovede až ke koupi starého statku, který si pamatuje pocitvou ruční práci. Poté, co své ženě představil svou vizi jejich společného života a seznámil ji s rozhodnutím opustit místo ředitele, se touženého pochopení nedočkal.

Zkusil to jinak: „Abychom získali všechno to, co máme, Anito, museli jsme tyto lidi zbavit toho, co pro ně bylo tím nejdůležitějším na světě — pocitu, že jsou potřební a užiteční, základu sebeúcty.“

Při návštěvě Domoviny zjišťuje, že naštěstí není jediný, kdo považuje současný stav společnosti za nešťastný a koho by úřady vsadily do žaláře s nálepkou “sabotér”. Ed Finnerty, jeho bývalý kolega z ilijských závodů, společně s reverendem Jamesem L. Lasherem už dávno připravují plán revoluce, při níž by se lidem mělo znovu dostat sebeúcty. Paul zpočátku váhá, ale impulsem k činu jsou mu nakonec jeho nadřízení, kteří po něm žádají (na základě jeho předchozích excesů) svědectví o přípravách revoluce. Paul je tedy naoko vyhozen ze zaměstnání, přitom se však rozhodne odejít doopravdy.

Stává se duchovním vůdcem revoluce, ikonou, kterou znají lidé v celé zemi a které můžou důvěřovat. Ani jeho jméno však nezabrání v drancování a ničení, které s sebou revoluce přinese. Původní plány na odstavení strojů zůstávají jen na papíře a lidé, kteří mají znovu moc, demolují celé Ilium. Paulovo zklamání a rozčarování je ještě větší poté, co mu reverend oznámí, že od začátku s porážkou počítal. Paul si uvědomuje, jak naivní byla myšlenka osvobození od strojů a spolu s ostatními se vzdává úřadům.

Jakoby okrajovou, ale velmi významnou, postavou románu je bratpúrský šáh, který je velmi skeptický ke všemu, co při své návštěvě USA vidí. V jeho zemi je rozdělení obyvatel podobné (vrchnost a novodobí otroci), ale narozdíl od USA jsou lidé šťastní.

Vonnegut varuje před materiální společností, ve které lidé nejsou šťastní. Upozorňuje na touhy, které jim žádný stroj nemůže splnit – touhu být potřebný, užitečný, mít úctu k sám sobě. Potlačená revoluce sice nedává románu šťastný konec, ale plní svůj cíl: ukazuje, že dokud existuje ochota položit život za duchovní hodnoty, existuje i naděje.

Karel Čapek (1890-1938) byl český novinář, dramatik, spisovatel a překladatel. Narodil se do rodiny venkovského lékaře v Malých Svatoňovicích. Studoval filozofii, hodně cestoval a byl také blízkým přítelem TGM (Hovory s TGM). Psal pro Lidové noviny a byl jedním ze zakladatelů československé pobočky Penklubu.

Válka s mloky (1936) je antiutopistický román, který varuje před hrozbou války a válečným utrpením formou science fiction. Autor si jako nepřátele lidstva zvolil Mloky, jejichž společenství je hlavní (kolektivní a jednotnou) postavou celého příběhu. Epizodní postava, kapitán van Toch, nalezne v mělčinách ostrova Tana Masa – kde původně pátral po perlách – zvláštní zvíře, kterého se domorodci bojí. Pozorováním zjistí, že jde o velmi učenlivý druh mloka – kapitán jich začne využívat k lovu perel a na oplátku je opatřuje noži a harpunami na obranu proti žralokům.

S nápadem využít schopnosti Mloků přichází později za podnikatelem G. H. Bondym, který jej má zprvu za blázna, ale později díky Mlokům vydělá obrovské jmění; nabídka perel je však větší než poptávka, a zdá se, že pro Mloky už není jiného využití. Později však vyjde najevo, že Mloci jsou velmi šikovní a výkonní ve stavbě hrází a jiných vodních děl, proto jsou zaměstnáváni lidmi na stavbách, vznikají pro ně zákony, pracovní řád, a postupně se začleňují do lidské společnosti.

Mloci, kteří přišli o přirozené nepřátele, se velmi rychle množí a jejich počet je zhruba 7-20násobkem lidské populace. Záhy se rozšíří do všech světových vod a vyzbrojeni výbušninami, které jim dodávají lidé, aby bránili jejich pobřeží, začnou zvětšovat plochu světového oceánu – postupně začnou s odpalováním země a zmenšováním pevniny: mizí Rusko, Čína, Brazílie, Francie a další státy. Lidé přesto čile pokračují v obchodu s Mloky a neuvědomují si, že se ženou do záhuby. Dodávají jim zbraně, výbušniny, kovy a vše, co si Mloci sami pod vodou nedokážou vyrobit.

V poslední kapitole knihy spatří pan Povondra, který kdysi pracoval jako vrátný G. H. Bondyho a pustil kapitána van Tocha za svým pánem, mloka ve Vltavě.
Jeho syn jej v horečce dopraví domů, kde se pan Povondra přizná, že za zkázu lidstva může on. Zde končí samotný děj románu, Čapek se však pouští do niterných úvah.

Je rozhodnut nechat lidstvo zemřít pro jeho hloupost, jeho vnitřní hlas mu však vyčítá, že chce lidi nechat zmizet ze světa a prosí jej, aby konec ještě zvážil – lidé by přece pro Mloky mohli pracovat, nebo by na vetřelce mohl seslat nějakou formu podmořské infekce, která by je zahubila. Čapek tyto varianty odmítá jako laciné, přesto nakonec najde způsob, jak lidstvo zachránit: Mloci, do té doby jednotní, průměrní a oddaní své populaci jako celku, se dostanou do národnostních sporů (podobně jako lidé), a nakonec se sami zničí.

George Orwell (1903–1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair se narodil v Indii a v letech 1922–1927 pracoval v Barmě u britské policie.

Farma zvířat (Animal Farm, 1945) je spolu s titulem 1984 považována za vrchol Orwellovy tvorby. Kvůli nepokryté kritice SSSR muselo být její vydání pozdrženo.

Anglická Manor Farm je, stejně jako každá jiná farma v Anglii, závislá na práci zvířat. Ta se však jednoho dne vzbouří, vyženou zlé pány a začnou farmu spravovat samy. Zpočátku rovnocenná společnost se postupně začíná dělit – prasata se stanou organizátory a veliteli, zatímco ostatní zvířata dál pokračují v práci, omámena pocitem svobody. Zvířecí společnost se čím dál víc podobá té lidské, prasata mezi sebou bojují o moc. Postupně mění zavedené zvyky a praktiky zvířat, minulost i své chování.

Ostatní zvířata jsou – snad s výjimkou apatického osla Benjamina – příliš hloupá na to, aby pochopila, že je prasata vykořisťují, využívají a týrají. Nezbývá jim, než poslouchat nové pány, pracovat a plnit rozkazy prasat.

Orwell zachycuje proměnu mírumilovných prasat v kruté a lstivé pány, kteří se na konci alegorické bajky podobají mnohem víc lidem než zvířatům. Zneužívají svou inteligenci, straší své spolubojovníky – revolucionáře návratem pana Jonese a samy tyjí z jejich práce. Kniha popisuje hrůznou moc teroru, propagandy a konečnou zradu prvotní myšlenky revoluce. Varuje před totalitní společností tupého stáda, kterým manipuluje zlovolný diktátor. Jednotlivé postavy zvířecího příběhu mají reálné předlohy a popisují ruskou společnost v době Stalinovy vlády: V knize jsou ztělesněny postavy Marxe a Lenina, Stalina a Trockého, dále lživého ruského deníku Pravda či chudého proletariátu.

Twelve voices were shouting in angre, and they were all alike. No question, now, what happened to the faces of the pigs. The creatures outside looked from pig to man, and from man to pig, and from pig to man again; but already it was impossible to say which was which.

George Orwell (1903-1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair se narodil v Indii a v letech 1922-1927 pracoval v Barmě u britské policie.

Alegorický román 1984 (1949), který líčí život ve světě plném strachu, byl v době vydání (1949) vykládán jako obžaloba stalinismu. Orwell nás zve do Oceánie, jedné ze tří světových supervelmocí, které spolu bojují o nadvládu na Zemi.  Winston Smith, hlavní postava románu, je členem strany Angsoc, která v zemi ovládá veškerá média i myšlení lidí. Strana zjednodušuje slovní zásobu a dělá z lidí tupé stádo neschopné rozumně uvažovat.

Winston je jedním z posledních, kteří si uvědomují, že Strana lže. Už jen toto zjištění pro něj znamená jistou smrt, protože Ideopolicie obyvatele hlídá na každém kroku. Proto je rozhodnut co nejrychleji najít někoho, komu by se se vším mohl svěřit, než bude pozdě.

Spojence najde ve spolupracovnici Julii, se kterou prožije vášeň a nekonečný strach z odhalení. Spolu utíkají do světa, který si Winston vybudoval v zapadlém pokoji starožitnictví. Společně prožívají nejkrásnější okamžiky svých životů, vědomi si blížícího se trestu – ten nakonec přichází v podobě mučení uvnitř Ministerstva lásky.

Smrt by pro oba milence byla vysvobozením, ale Velký bratr – ochranář a otec celé Oceánie – chce zlomit jejich víru v lásku, pravdu  a duchovní hodnoty. Mučení Winstona zlomí a uvědomí si, že Velkého bratra miluje. Děsivý příběh o manipulaci s lidskou myslí se tak uzavírá.

Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku. Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znova z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade všechno aplikovat týž proces na proces sám. To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl. Dokonce i jen porozumět slovu doublethink vyžadovalo podvojného myšlení použít.