Divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? (Who’s Afraid of Virginia Woolf?, 1961) vypráví ve třech dějstvích o noční návštěvě Nicka a Drahunky v domě Jiřího a Marty. U nás hru poprvé uvedlo Divadlo S. K. Neumanna za účasti Albeeho pod názvem Kdopak by se Kafky bál. Jméno tehdy ne moc známé Woolfové bylo vyměněno za módního Kafku. Myšlenku původního názvu odvozenou od říkanky tří pohádkových prasátek (who’s afraid of big bad wolf – Who’s Afraid of Virginia Woolf) se tak podařilo dobře zachovat (kavka – Kafka).

První dějství začíná návratem Marty a Jiřího z univerzitního večírku domů. Jiří je docentem historie, Marta dcerou rektora. Žijí spolu už víc než dvacet let, Martě je 52 let, má problémy s alkoholem, je prchlivá a impulzivní, Jiří je o 6 let mladší prototyp vzdělance a suchara. V Martiných očích je však Jiří padavka, který nikdy nic nedokázal a který pohřbil všechny své naděje být „nad katedrou historie“.

Není tedy divu, že i jejich pozdní příchod domů je rámován hádkou, během níž Marta Jiřímu oznámí, že ještě tu noc (či spíš časně nad ránem) je čeká návštěva nově přišedšího mladého páru – Nicka a Drahunky. Nick je biolog, ačkoliv je Marta přesvědčena o tom, že přišel na katedru matematiky, blondýn, sportovní typ. Drahunka (v anglickém originále Honey) je jeho trochu prostoduchá ženuška, která často mívá problémy s brandy, ačkoliv působí jako spořádaná žena.

Svého rozhodnutí navštívit Jiřího a Martu litují téměř okamžitě po zaklepání na dveře. Silně podnapilá Marta pokračuje v hádce s manželem. Mladému páru je celá situace velmi nepříjemná, přesto manželé zůstanou na skleničku. Jejich návštěva se značně protáhne a bude ještě nepříjemnější, než si vůbec dokázali představit.

Marta a Jiří se před hosty vůbec nekrotí, ba naopak ženou své slovní a později i fyzické výpady do krajnosti, aby porazili jeden druhého na kolena. Marta vyčítá Jiřímu jeho neschopnost, dává mu najevo, že je naprostá nula. Jiří se zprvu snaží obrátit celou situaci v žert (nebo aspoň působí jako ten umírněnější), Marta se však nenechá odbýt. V kombinaci s množstvím alkoholu to začíná vypadat na velice zajímavou noc.

Narážek a posměšků však nejsou ušetřeni ani Nick s Drahunkou, a to hlavně ze strany Jiřího. Skoro se zdá, jako by chtěl své neúspěchy vyčítat Nickovi. Obzvlášť ostře se do něj pustí, když se Drahunka musí (poprvé) odebrat do koupelny. Od práce se hovor postupně stočí k rodině a dětem. Nick Jiřímu prozradí, proč si Drahunku vzal.

Nick: Prosím. (Když Jiří odnáší skleničku k baru, naprosto nevzrušeným hlasem, ale s nepatrným přídechem ošklivosti.) Vzal jsem si ji, protože byla v jiným stavu.
Jiří (pauza): Aha. (Pauza.) Ale vždyť jste říkal, že nemáte děti?… Když jsem se vás ptal, tak jste řek…
Nick: Ona… defakto nebyla. Byla to jenom hysterie. Nafoukla se a zase splaskla.
Jiří: A jak tak byla nafouklá, tak jste si ji vzal.
Nick: A ona pak zase splaskla. (Oba se zasmějí a trošku je to překvapí.)

Marta během noční seance jen tak mimochodem oznámí Jiřímu, že jejich syn zítra přijede oslavit své narozeniny. Přibližně v tomto místě hry dostává slovní týrání nový, děsivější rozměr. Třetí dějství nezadržitelně spěje ke konci, který se nebude líbit ani jednomu ze čtyř zúčastněných. Je na místě zdůraznit, jak velkou roli hrají děti v celé hře: nejenže Marta uvítá hosty jako “děcka”, ale Drahunka se v opilosti v koupelně schoulí do pozice plodu a cucá si palec. Stejně tak Marta oslovuje Jiřího velmi často “baby” (v anglickém originále), rovněž používá dětského žvatlání, když se na Jiřím domáhá sklenky alkoholu.

Přestože zpočátku se zdá, že oba páry jsou naprosto odlišné, postupem času se začínají podobat a v jistých chvílích dokonce splývají (když se opilá Drahunka začne hádat s Nickem; když se Nick na chvíli ocitne v pozici Martina sluhy). Na první pohled skvělý a dokonalý mladší blonďatý pár ztrácí něco ze svého lesku a začíná být jasné, že ani v jejich případě zdaleka nejde o ideální případ manželského soužití.

Albee mistrně rozehrává slovní humor plný skrytých narážek a ironických poznámek [Drahunka (pyšně): Já zvracím odjakživa. // Jiří: Pravidelně. Jako Big Ben.]. Zároveň se mu skvěle daří vystihnout pnutí mezi Martou a Jiřím, které se postupně přenese i na zbývající účastníky tohoto soukromého večírku. Jako by střet obou párů znamenal střet a krutou konfrontaci reality s iluzí a ideálem, po kterém Marta s Jiřím (a nejen oni) touží.

Vévodkyně z Amalfi (The Duchess of Malfi, poprvé uvedena 1614) je tragedie o pěti dějstvích. Vévodkyně nedávno ovdověla a v zájmu jejích bratří, vévody Ferdinanda a kardinála, je, aby se už znovu nevdala. Aby měli nejen její milostný život pod dohledem, najmou si bývalého galejníka Daniela Bosolu, který už pro kardinála kdysi vraždil, aby vévodkyni špehoval.Vévodkyně přesto potají pojme za manžela svého majordoma Antonia Bolognu a porodí mu tři děti.

Když se o jejím činu dozvídají oba bratři, dochází mezi nimi k roztržce. Horkokrevný Ferdinand chce nechat sestru zabít, kardinál však krotí jeho rozhořčení.

FERDINAND: Zdá se mi, že se směje. Hej, hyeno! – Něco mi říkej, honem, nebo mě představivost unese a spatřím ji, jak páše hnusný hřích.

KARDINÁL: S kým?

FERDINAND: Možná s převoznickým kolohnátem anebo, vidíš, je to zápasník, co hází kladivem a láme železo, či krasavec, jenž dělá nejsprostější služebné práce v domě.

KARDINÁL: Ztrácíš rozum?

FERDINAND: Tak, dámo, dost! Žár ve mně neuhasí tvé kurví mléko; leda kurví krev.

Ferdinand dává sestře postupně najevo, že o jejím sňatku ví, stejně jako o jejích dětech, během jejich rozhovoru jí dává jí dýku a už ji nikdy nechce vidět. Vévodkyně tuší, co se chystá, proto se naoko pohádá s Antoniem, obviní ho z krádeže a pošle ho do Ancony. O všem se potom radí s Bosolou, aniž by věděla, že slouží jejímu bratrovi. Kardinál však díky svému vlivu dosáhne vyhnání manželů z Ancony. Antonio s nejstarším synem prchne do Milána, vévodkyně skončí v zajetí Bosoly.

VÉVODKYNĚ: Kvůli tomu jsi přišel? Hanobíš, co posvětila církev? Počkej v pekle, tam za to budeš výt.

FERDINAND: Tak měla jsi žít vždy. Užívala jsi, věru, příliš světla světa. Však dosti o tom. Chci uzavřít mír; tady je ruka, (podá jí ruku mrtvého) jíž slíbila jsi lásku; na ní prsten, tvůj dar.

Uvěznění vévodkyně a kruté chování jejího bratra je však jen předzvěstí tragedie, která se chystá.

Příběhu vévodkyně z Amalfi se nevěnoval pouze John Webster, stal se námětem také pro tragedii Lope de Vegy či povídku Stendhala. Z větší části se příběh zakládá na pravdě a dochovaných záznamech o Giovanně d’Aragoně. John Webster se obratností a lehkostí, s jakou používá slov, jistě může rovnat i Shakespearovi, jeho tragedie mi v porovnání s Shakespearovým dílem připadá ponurejší, syrovější. Velmi zajímavou postavou je bezesporu kardinál, který – ač služebník boží – má na svědomí činy, za něž by se ani ďábel nemusel stydět.

Děj divadelní hry Majitelé klíčů (1962) se odehrává ve Vsetíně v jednom dvoupokojovém bytě během jednoho nedělního rána (8.00-9.00) za druhé světové války. Spolu zde žijí manželé Krůtovi a jejich dcera Alena s manželem Jiřím. Jiří byl dříve členem odboje, teď pracuje jako architekt a mezi Krůtovými si pořád připadá jaksi nepatřičně. Zatímco Jiří je člověk s ideály, který dříve za něco bojoval a nelíbilo se mu stát v řadě a mlčet, bývalý voják Krůta a jeho manželka jsou pravým opakem: průměrní, opatrní lidé, kteří se snaží nijak nevyčnívat ze společnosti.

První (komický) konflikt nastane, když Jiří musí kvůli telefonátu opustit byt – nechtě s sebou odnese jediné klíče, a Alena tak zamešká svou hodinu baletu. Následuje ostrá hádka Krůty s Jiřím, ve své podstatě však velmi banální. I ta však o povahách postav leccos naznačí: Krůta je člověk malý a s nízkými ideály (klíče jsou jeho jedinou starostí v pohnuté době), kdežto Jiří znovu koketuje s odbojem.

Ten do jeho života znovu naplno vstoupí s příchodem Věry – jeho bývalé milenky, která se potřebuje ukrýt před gestapem.  Jiří neváhá a Věru ukryje. Na scéně se však objeví domovník Sedláček – svědomitý hlídač domu, svou malostí velmi podobný Krůtovi (přichází vyřešit záhadu špinavých schodů). Když se na Věru začne informovat a chce ji odvést, Jiří popadne těžítko a Sedláčka zabije.

Zbytek rodiny je v druhém pokoji a Jiří s Věrou musejí vymyslet co dál. Sedláček se měl účastnit přehlídky SA a hitlerjugend, pokud se neobjeví, bude po něm sháňka a až objeví jeho mrtvolu v pokoji, rodinu zabijí. Když Jiří řekne Krůtovým, co se stalo, zpanikaří a půjdou ho udat, aby se zachránili. Mohl by se zachránit s Věrou, ale nechce nechat Alenu zemřít. Po hádce s Věrou se rozhodnou, že Alenu vylákají ven a potom utečou. Alena však tvrdošíjně odmítá,  a tak Jiří vyběhne z bytu za Věrou sám. Ještě předtím vrátí klíče Krůtovi, který tak dosáhl svého velkého vítězství.

Jiří: Odpusťte
Alena: Ty seš úplnej blázen!
Jiří: Prosím vás všechny, odpusťte mi… /obrací se a odchází ke dveřím/
Krůtová: Tohle se odpustit nedá. To je konec.
Krůta: Počkej!… /Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí/
To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte… O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já tě proto žádám naposledy: Dej mi okamžitě mé klíče!
/Jiří mlčky vytáhne z kapsy klíče a podává je Krůtovi. Pak rychle odejde/
Alena: To je blbá neděle…
Krůta /drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítězstvím/ Viděli jste? Viděli jste to?
Alena: No bóže…
Krůta: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku!

Drama, které je pevně spjato s dobou druhé světové války Milan Kundera nezařadil do kánonu svého díla, proto se dnes už nikde nehraje a nebylo znovu vydáno. Je však nesmírně hodnotné i pro dnešní dobu: jednak svým pohledem na lidi, jednak svou unikátní stavbou – dialogy, které probíhají v různých pokojích, se totiž navzájem prolínají a vytvářejí tak tragikomické vedlejší rozhovory.

Návštěva staré dámy (Der Besuch der alten Dame) byla poprvé uvedena 29. ledna 1956 a autorovi vynesla finanční nezávislost. Hra o třech dějstvích vypráví o návratu Claire Zachanassianové do rodného Güllenu. Do světa odcházela chudá a zostuzená, vrací se jako bohatá, stará dáma, která jistě bude za určitých podmínek ochotna svému rodnému městu znovu získat ztracený lesk.

Starosta a představitelé Güllenu přicházejí za Claire prosit o finanční pomoc. Ta přijímá pod jednou podmínkou – za miliardu, kterou daruje městečku, si chce koupit spravedlnost. Chce, aby za miliardu některý z obyvatel zabil Alfréda Illa – muže, se kterým Claire kdysi otěhotněla a který se k ní neznal. Své otcovství tehdy popřel, Claire ovšem zjistila pravdu a nyní žádá spravedlnost za všechny útrapy, kterými prošla.

Vidina peněz je pro obyvatele lákavá, kupují si nové věci, žijí na dluh a doufají, že se najde někdo dost odhodlaný na to, aby Alfréda zabil. Ten už si není jist svým životem a proto se snaží z města uprchnout – v hysterickém záchvatu paranoie mu však ujíždí vlak a on zůstává uvězněn mezi obyvateli města v děsivé předtuše své smrti.

Tragikomický divadelní kus kritizuje chamtivost a povrchnost společnosti, život na dluh i ochotu pro peníze udělat cokoliv.

Romeo a Julie (Romeo and Juliet, 1595) vypráví příběh dvou znepřátelených šlechtických rodů z Verony – Kapuletů a Monteků. I přes jejich nenávist se Romeo z Monteků zamiluje do Julie, která jeho lásku opětuje. Tajně je oddá bratr Vavřinec, v den svatby však Romeo probodne Tybalta, synovce paní Kapuletové, a musí prchnout do nedaleké Mantovy. Julie si může pro svého milého oči vyplakat, a její otec se proto rozhodne oženit ji s Parisem, příbuzným vévody. Když Julie zví tuto špatnou zprávu, požádá bratra Vavřince o pomoc. Ten jí nabídne lék, který ji na 42 hodin uspí, aby se později probrala v hrobce s Romeem po svém boku.

Zatímco rod Kapuletů truchlí, bratr Baltazar spraví Romea o smrti Julie. Romeo už nemá proč žít, a tak se potají vydá do Verony ke hrobce Juliině, aby spočinul po jejím boku. Vypije jed, který mu prodal lékárník a umírá. Julie procitne z mrtvolného spánku, když však uvidí svého milého nehybného, sama se probodne dýkou. Smrt mladých milenců nakonec usmíří oba rody.

Romeo a Julie ztělesňují ideál renesančního člověka, který už se nebojí Boha, ale bere svůj osud do vlastních rukou. Sami bojují se starým světem za právo určit si svou vlastní osud a cestu, kterou se vydají, za právo na lásku. V obou hrdinech se snoubí rozum a cit, odvaha a samostatnost. Oba však chápou, že proti nim stojí všechny postavy hry, kromě hodného bratra Vavřince, jenž jejich lásce požehná. Shakespeare však i doprostřed lidské tragedie staví záblesky nespoutaného humoru či grotesky, ať už v podobě chůvy či v postavách znesvářených Monteků a Kapuletů, v situacích jinak velmi vážných.

Benvolio: Při mé hlavě! Kapuleti!
Merkucio: Při mé patě! To je toho!
Tybalt: Jen těsně za mnou! Promluvím s nimi. Smím prosit na slovíčko? Dobrý den.
Merkucio: Jen na slovíčko? Přidejte něco. Nemohlo by to být slovíčko a rána?