Román Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981) vypráví příběh britského páru, Colina a Mary, kteří tráví dovolenou v cizím městě. Mary je rozvedená a stará se o dvě děti, Colin je už dlouhou dobu její přítel a milenec. Jejich vztah je natolik silný a intimní, že občas je pro ně těžké rozpoznat, kde končí osobnost jednoho a začíná osobnost druhého. Jako by byli jeden. Přesto spolu poslední dobou už moc nemluví. Milují se často, ale už ne tak vášnivě jako kdysi, a trochu rozptýlení a uvolnění jim poskytuje hlavně marihuana.

Dovolená poklidně plyne, dokud se jedné noci neztratí ve spletitých uličkách města (které do map nejsou zaneseny zrovna přesně a podrobně). K jejich momentálnímu štěstí je potká Robert, místní majitel baru, a odvede je na skleničku. Robert je zvláštní postava, už během prvního setkání se chová, jako by se s Colinem a Mary znali odjakživa. Obzvláště ke Colinovi se chová velmi pozorně a Mary tak trochu přehlíží. Když jim později nabídne, že je seznámí se svou ženou Caroline, neodmítnou.

Caroline je snad ještě podivnější než Robert. Je docela tichá, jakoby trochu ustrašená. Má problémy se zády a trochu kulhá. Okamžitě se ujme Mary a vede s ní velmi zvláštní rozhovor, který – jak se později ukáže – bude hrát důležitou roli v životě Colina a Mary. Caroline rovněž velmi naléhá, aby přišli znovu, a nervózní Colin jí to přislíbí.

Mary má z tohoto setkání divný pocit, nemůže si však vybavit, co přesně jí na okolnostech jejich návštěvy zarazilo. Byla to Robertova srdečnost? Carolinina špatně skrývaná bolest, kterou cítila při každém pohybu? Vyhýbavé odpovědi, kterými odbývala dotazy týkající se jejího zranění? Fotka, kterou měl Robert na poličce? Když v noci najednou “prozře”, Colin je bohužel natolik unavený, že není schopen ji vyslechnout.

Výchova despotického otce i výsměch a pohrdání sester v Robertovi zanechaly následky. Svou frustraci a ponížení si vybíjí na své ženě, jíž se však násilí, které na ní při milování páchá, začne líbit a dokonale podlehne tomu kouzelnému okamžiku, v němž je naprosto bezmocná a její život je v rukou Roberta. Když Robert začne fantazírovat o tom, že největší slast by mu způsobilo, kdyby ji mohl při milování zabít, Caroline není(!) proti. Robert svůj úmysl neuskuteční, zlomená záda k němu ale Caroline navždy připoutají. Anglický pár se ve městě objeví v příhodnou dobu.

Tragické vyústění je v knize přítomno už od samého začátku. Způsob, jakým McEwan nechává Colina a Mary beznadějně bloudit městem, odtažitost místních číšníků i nemožnost najít takovou mapu, která by bloudění zabránila, dává jasně tušit, že vše se spěje k neveselému konci. Colin a Mary skutečně jsou cizinci v nepřátelském městě. Ač vyvrcholení knihy není nečekané, přesto je šokující. Svou podobou, přístupem autora i nevyhnutelností, s níž k němu příběh spěje.

Divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? (Who’s Afraid of Virginia Woolf?, 1961) vypráví ve třech dějstvích o noční návštěvě Nicka a Drahunky v domě Jiřího a Marty. U nás hru poprvé uvedlo Divadlo S. K. Neumanna za účasti Albeeho pod názvem Kdopak by se Kafky bál. Jméno tehdy ne moc známé Woolfové bylo vyměněno za módního Kafku. Myšlenku původního názvu odvozenou od říkanky tří pohádkových prasátek (who’s afraid of big bad wolf – Who’s Afraid of Virginia Woolf) se tak podařilo dobře zachovat (kavka – Kafka).

První dějství začíná návratem Marty a Jiřího z univerzitního večírku domů. Jiří je docentem historie, Marta dcerou rektora. Žijí spolu už víc než dvacet let, Martě je 52 let, má problémy s alkoholem, je prchlivá a impulzivní, Jiří je o 6 let mladší prototyp vzdělance a suchara. V Martiných očích je však Jiří padavka, který nikdy nic nedokázal a který pohřbil všechny své naděje být „nad katedrou historie“.

Není tedy divu, že i jejich pozdní příchod domů je rámován hádkou, během níž Marta Jiřímu oznámí, že ještě tu noc (či spíš časně nad ránem) je čeká návštěva nově přišedšího mladého páru – Nicka a Drahunky. Nick je biolog, ačkoliv je Marta přesvědčena o tom, že přišel na katedru matematiky, blondýn, sportovní typ. Drahunka (v anglickém originále Honey) je jeho trochu prostoduchá ženuška, která často mívá problémy s brandy, ačkoliv působí jako spořádaná žena.

Svého rozhodnutí navštívit Jiřího a Martu litují téměř okamžitě po zaklepání na dveře. Silně podnapilá Marta pokračuje v hádce s manželem. Mladému páru je celá situace velmi nepříjemná, přesto manželé zůstanou na skleničku. Jejich návštěva se značně protáhne a bude ještě nepříjemnější, než si vůbec dokázali představit.

Marta a Jiří se před hosty vůbec nekrotí, ba naopak ženou své slovní a později i fyzické výpady do krajnosti, aby porazili jeden druhého na kolena. Marta vyčítá Jiřímu jeho neschopnost, dává mu najevo, že je naprostá nula. Jiří se zprvu snaží obrátit celou situaci v žert (nebo aspoň působí jako ten umírněnější), Marta se však nenechá odbýt. V kombinaci s množstvím alkoholu to začíná vypadat na velice zajímavou noc.

Narážek a posměšků však nejsou ušetřeni ani Nick s Drahunkou, a to hlavně ze strany Jiřího. Skoro se zdá, jako by chtěl své neúspěchy vyčítat Nickovi. Obzvlášť ostře se do něj pustí, když se Drahunka musí (poprvé) odebrat do koupelny. Od práce se hovor postupně stočí k rodině a dětem. Nick Jiřímu prozradí, proč si Drahunku vzal.

Nick: Prosím. (Když Jiří odnáší skleničku k baru, naprosto nevzrušeným hlasem, ale s nepatrným přídechem ošklivosti.) Vzal jsem si ji, protože byla v jiným stavu.
Jiří (pauza): Aha. (Pauza.) Ale vždyť jste říkal, že nemáte děti?… Když jsem se vás ptal, tak jste řek…
Nick: Ona… defakto nebyla. Byla to jenom hysterie. Nafoukla se a zase splaskla.
Jiří: A jak tak byla nafouklá, tak jste si ji vzal.
Nick: A ona pak zase splaskla. (Oba se zasmějí a trošku je to překvapí.)

Marta během noční seance jen tak mimochodem oznámí Jiřímu, že jejich syn zítra přijede oslavit své narozeniny. Přibližně v tomto místě hry dostává slovní týrání nový, děsivější rozměr. Třetí dějství nezadržitelně spěje ke konci, který se nebude líbit ani jednomu ze čtyř zúčastněných. Je na místě zdůraznit, jak velkou roli hrají děti v celé hře: nejenže Marta uvítá hosty jako “děcka”, ale Drahunka se v opilosti v koupelně schoulí do pozice plodu a cucá si palec. Stejně tak Marta oslovuje Jiřího velmi často “baby” (v anglickém originále), rovněž používá dětského žvatlání, když se na Jiřím domáhá sklenky alkoholu.

Přestože zpočátku se zdá, že oba páry jsou naprosto odlišné, postupem času se začínají podobat a v jistých chvílích dokonce splývají (když se opilá Drahunka začne hádat s Nickem; když se Nick na chvíli ocitne v pozici Martina sluhy). Na první pohled skvělý a dokonalý mladší blonďatý pár ztrácí něco ze svého lesku a začíná být jasné, že ani v jejich případě zdaleka nejde o ideální případ manželského soužití.

Albee mistrně rozehrává slovní humor plný skrytých narážek a ironických poznámek [Drahunka (pyšně): Já zvracím odjakživa. // Jiří: Pravidelně. Jako Big Ben.]. Zároveň se mu skvěle daří vystihnout pnutí mezi Martou a Jiřím, které se postupně přenese i na zbývající účastníky tohoto soukromého večírku. Jako by střet obou párů znamenal střet a krutou konfrontaci reality s iluzí a ideálem, po kterém Marta s Jiřím (a nejen oni) touží.

Martin Eden (1909) je nevzdělaný námořník, který má rád večírky, tancovačky a rvačky a života si užívá, seč mu síly stačí. O vzdělání a literatuře má jen velmi mlhavé povědomí – vždyť ke svému životu je stejně nepotřebuje. (Ne)šťastnou náhodou jednoho dne pomůže ve rvačce muži z vyšší společnosti, a ten jej pozve do domu svých rodičů.

Tady Martin poprvé spatří svou první opravdovou lásku, slečnu Ruth Morseovou, bakalářku umění, která se věnuje studiu literatury. Jeho zvířeckost ji zprvu leká, zároveň ji k němu také přitahuje. Právě ona donutí Martina, aby se více začal zajímat o pro něj do té doby nepotřebné věci: četbu knih, studium jazyka, filozofii. Martin Eden je jako nebroušený diamant, a Ruth si usmyslí, že mu pomůže poznat ten „lepší“, vznešenější svět, kde se mluví spisovně a kde se diskutuje o věcech filozofických, kterým však jen málokdo doopravdy rozumí.

Martin je nadaný žák a láska k Ruth je pro něj dostatečnou motivací ke studiu. Objeví v sobě netušené možnosti, nad nimiž ční jediná touha – psát. Nepřeberné množství zážitků z námořních cest slouží jako výborný základ pro kariéru spisovatele. Netuší však, na jak obtížnou cestu se pouští.

Magazíny ani noviny nechtějí jeho neumělé pokusy otiskovat. Martin je však pln naděje a nepřipouští si možnost neúspěchu. Musí prorazit, jednou se to musí povést. Když nespí nebo není na cestě k zastavárníkovi, píše. Povídky o skutečném životě, na které není širší veřejnost připravena. Své poslední dolary utrácí za poštovní známky a neustále obesílá magazíny, které mu jeho práce neustále vracejí zpět. Ani naléhání Ruth, aby si „našel místo“, ho od psaní neodradí.

Jeho láska konečně najde odezvu, a přes námitky rodičů se s ním Ruth zasnoubí. Nemocný, na pokraji vyčerpání a bez peněz konečně prodá svou první povídku. Malý obnos však sotva stačí na pokrytí dluhů a po dalším naléhání Ruth slíbí, že si najde práci. Psaní už je pro něj ale natolik silnou drogou, že se jej nemůže vzdát.

Martin se při návštěvách v domu Morseových znovu a znovu přesvědčuje o antipatiích, které k němu chovají rodiče Ruth. Ti ji také nakonec přesvědčí o tom, že Martin Eden jí není hoden.

Když Martin konečně prorazí se svou filozofickou esejí Zatmění Slunce, dávno už k vyšší vrstvě, k buržoazii a aristokracii, nevzhlíží jako k nedosažitelnému ideálu, naopak jí pohrdá. Setkání s Brissendenem a jeho učenými přáteli mu otevřelo oči a Martin si konečně uvědomil, jak omezení a nevzdělaní jsou lidé, se kterými se doposud stýkal. Jak se sami bojí života a schovávají se za knihy a poučky v nich psané, aniž by je dovedli pochopit.

Po uveřejnění eseje se na Martina usměje štěstí a jeho dřívější díla jsou najednou přijímána s nadšením, ačkoliv jimi až dosud redaktoři magazínů opovrhovali. Martin přesto cítí křivdu, cítí, že uznání se mu dostalo již za práci dávno vykonanou, jen kvůli jedné povedené eseji, dílem náhody. Lidé, pro které byl jen pomateným pisálkem, jej najednou obletují jako můry světlo žárovky. Stejně tak Ruth se k němu chce znovu vrátit, ale Martin Eden už o společnost lidí nestojí. Zklamal se v nich, zklamal se ve svém ideálu vyšší morální společnosti. Je přece stále Martinem Edenem, celý život stejným, přesto jej najednou lidé přijímají jinak než dříve. Naplno poznává, jakou moc má sláva a peníze. Tisíce dolarů rozdá svým sestrám a jejich manželům, kteří se ho zřekli mezi prvními a teď jej vynášejí do nebes.

Martin Eden je unaven životem a lidmi. Nastoupí na loď a odplouvá do Jižních moří, směrem na Tahiti, kde bude sám pro sebe. Martin Eden už dohrál. A v tom okamžiku, kdy to věděl, přestal vědět.

Přestože je silně autobiografický román především manifestem nezdolné touhy žít, je jeho hlavní hrdina na konci životem unaven. Těžko to mít Martinu Edenovi za zlé, v životě ho příliš štěstí nepotkalo. Ano, splnil si sen – nakoukl do vyšší společnosti -, ze sna se však rychle stala noční můra. Martin Eden zavrhl svůj starý život pro život nový, „lepší“, který ho nakonec zničil. Soucítit s hlavním hrdinou není lehké: vždyť jednou ho proklínáte, že se pošetile žene za nedosažitelným, podruhé s ním sdílíte radost z úspěchu. Zrazujete ho od slepého naslouchání Ruth, zároveň mu ale přejete Lásku. Nechápete, proč rozdává peníze lidem, kteří se k němu nezachovali dobře, zároveň ale máte pro jeho činy pochopení. Martin Eden vzbuzuje tolik ambivalentních pocitů, že lze jen obtížně zaujmout jednoznačné stanovisko k jeho životu a činům. Jack London psychologii hlavního hrdiny zvládl mistrně. Stejně tak ovšem i profily dalších postav románu: velké teoretičky Ruth, která je naprosto nepřipravena na skutečný život, protože ten se jí z knih vyčíst nepodařilo; jejích rodičů, kteří jsou prototypem prospěchářů a maloměšťáků, jejichž největší starostí je to, co si o nich pomyslí sousedé; Brissendena, se kterým se Martin setká jen krátce, který však sehraje velmi důležitou roli v jeho životě.

Román v  sobě kromě silného lidského příběhu ukrývá také sociální náboj a ve své druhé polovině se často utíká k filozofickým otázkám otrocké morálky, proti níž Martin obhajuje morálku panskou.

Zmizet (2009) je soubor tří delších povídek: Zmizel, Na krátko, Věneček. Všechny tři vyprávějí o pokřivených rodinných vztazích, které byly nějakým způsobem narušeny. Jednou jde o autonehodu, jednou o vztah rozvedených rodičů, jednou o prapodivný vztah matky ke dvěma mužům. Tyto “zásahy vyšší moci” mají mnohokrát nedozírné následky a zbourají doposud vybudované vazby.

“Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý.”

Čtenář každý příběh nahlíží nejen očima hlavního hrdiny (kterým je vždy jeden z mladé sourozenecké dvojice), ale také prostřednictvím dalších postav – především rodičů, případně prarodičů. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že rodinné vztahy nejsou zrovna tématem “vysoké” literatury, Soukupová dokazuje, že pokud jsou popsány a rozehrány věrohodně, dají se i z těch nejobyčejnějších situací vykouzlit zajímavé obrazy.

Zlodějka knih (The Book Thief, 2005) je po všech strankách ta nejlepší, nejsmutnější a také nejzvláštnější kniha, která se mi kdy dostala do ruky. Už obálka vyvedená jako napodobenina starého, ušmudlaného papíru, na kterém tančí děvče se Smrtí, dává tušit, že nepůjde o příběh zrovna veselý. Následujících 526 stran (nakladatelství Argo) vás pohltí, několikrát přetočí, hodí s vámi o zeď a potom vás nechá smutné odejít. Ale hezky jedno po druhém.

Příběh zlodějky knih, vlastním jménem Liesel Memingerové, vypráví Smrt, která se v předvečer druhé světové války chystá na pořádně těžkou práci. Osud malého děvčete ji však natolik zaujme, že se mu rozhodne mezi vším tím umíráním a odnášením mrtvých duší věnovat pozorněji. Proč ta malá holka stojí před škaredým domkem na Himmelstrasse kdesi v Molchingu kousek od Mnichova a odmítá jít dovnitř? Kam se poděli její rodiče a bratr? Proč tu stojí sama a proč jí ta cizí žena oslovuje Saumensch? Kdo jsou manželé Hubermannovi?

 Příběh, ve kterém vystupuje Liesel Memingerová, německý harmonikář Hans Hubermann, kterému děvče začne říkat Tati, Rosa Hubermanová, která neustále nadává a křičí (i když je v jádru hodná ženská), Rudy Steiner, kluk s vlasy citronové barvy, který nade všechno zbožňuje černého atleta Jesseho Owense, a židovský boxer Max, vypráví o utrpení, nadějích, úzkosti, strachu, napětí při kradení knih z pracovny starostovy ženy. Vypráví o tom, jak se válka dotkla každého na Himmelstrasse, o tom, jak Rudy Steiner chtěl políbit Liesel Memingerovou (“Co tahle pusu, Saumencsch?“), jak chtěl židovský boxer Max porazit Fůhrera v ringu. Vypráví o tom, jak malá Liesel postupně ovládne slova, která je tatínek učí psát na bílou zeď ve sklepě.

Není to příběh veselý. To rozhodně ne. Jak by také mohl, když vypráví o válce? Možná si říkáte, že knih o válce a z války už jste četli tolik, že číst další už snad ani nemá smysl. Má.

Román Spi! (Slaap!, 2003)  svede dohromady Maju a Benoita, dvě naprosto odlišné bytosti, které však sužuje společný problém – nespavost. Zatímco Maja má snad všechno, po čem může toužit (krásu, přítele, vlastní byt), Benoit žije v děsivém nekončícím snu, v němž nade všechny hrůzy jeho života vyčnívá smrt matky. Tehdy byl Benoit ještě malý chlapec, který svou matku velmi miloval a který se dosud nedokázal smířit s její smrtí. Třiapadesátiletý Benoit s nespavostí bojuje už dlouho, poněkud odevzdaně, Maja hledá nejrůznější způsoby jak nespavost porazit – jedním z nich jsou i noční jízdy na kole s občasnými zastávkami u zvonků bytů, v nichž normální lidé v noci spí.

Shodou náhod Maja jednou zazvoní i na Benoita, který samozřejmě bdí, a tak pozná prvního přítele v nekonečném bdícím světě; Benoita k Maje přitahuje neobyčejná podoba s jeho matkou. Toto setkání oběma až nečekaně změní život. Maja se nabourá v autě, Benoit se octne v blázinci poté, co se snaží marně vstoupit do tlamy vorvaně uvíznuvšího na mořském pobřeží. Oba se načas znovu rozejdou, přesto čtenáři musí být jasné, že se opět setkají.

Příběh autorčiny prvotiny, byť vystavěný na “pouhých” 150 stranách, skvěle odsípá, aniž by ztratil dech. Hned první větou je čtenář vržen do bezesné noci Maji, kterou ve vyprávění později vystřídá Benoit a toto předávání vypravěčské role jim vydrží až do velkého finále. Autorka se nevěnuje pouze posouvání děje vpřed, naopak bych řekl, že se snaží větší důraz klást na jejich prožitky, minulost, prostředí, ve kterém žijí, a samozřejmě na noci, které musejí překonávat. Činí tak ovšem s neuvěřitelnou lehkostí a bezprostředností, která celé knize dodává onen všudypřítomný rytmus.

Mezi nejlepší pasáže bych jednoznačně zařadil  scény z nemocnice a z blázince a Benoitovy výlety s Frederikem, přátelským imaginárním vorvaněm z dětství. Kromě těch se nedá nepochválit vynikající přechody mezi světem opravdovým a světem, ve kterém oba žijí někde mezi spánkem a blouzněním či bdělostí.

Hrdinové univerzitního románu Hostující profesoři (Changing Places: A Tale of Two Campuses, 1975), profesor Morris Zapp z univerzity v americké Euphorii a Philip Swallow z univerzity v britském Rummidge, si v roce 1969 díky výměnnému programu vymění svá pracoviště. Zapp odjíždí, protože mu jeho žena zrovna nedává na výběr (buď odjedeš, nebo se rozvedeme a vezmu ti děti). Swallowovi se zprvu moc nechce, ale cítí, že bez titulu PhDr., na kterém už roky “usilovně” pracuje, si moc vybírat nemůže. A jak záhy zjistí, život bez protivně zvídavých dětí mu bude vyhovovat.

Pro Zappa je cesta do Rummidge, ne zrovna populární britské univerzitu, tak trochu za trest, Swallow naopak míří na uznávaný kampus Euphorie. Oba jsou jako den a noc: Zapp je úspěšný, dosáhl snad už všeho, čeho dosáhnout mohl a chtěl, u studentek slaví úspěchy. Zato Swallow si dobře uvědomuje, že jeho pozice na univerzitě není zrovna pevná, přitom s tím nehodlá nic dělat. A výlet do Spojených států je dobrá záminka, jak aspoň na čas změnit prostředí.

Je to k nevíře, ale oba profesoři si na univerzitách prožijí osud hodně podobný: ze Zappa se na Rummidge stane modla, protože dokáže zastavit studentskou stávku, Swallow se (ač nechtě) zasadí o vybudování veřejně přístupného parku v Euphorii. Zapp je na akademické půdě o chlup úspěšnější, univerzitní rada ho dokonce navrhne na nového ředitele oddělení angličtiny. Řekněme, že Swallowovi se zase víc daří u žen: do postele dostane nejen Zappovu dceru z prvního manželství…

Román rozdělený do pěti částí střídá hned několik vypravěčských postupů: od klasického vyprávění dospěje ke kapitole stvořené z novinových výstřižků, potom z dopisů, které si oba muži vyměňují s manželkami, a graduje divadelní hrou v podání ústřední čtveřice postav: Zappa a jeho ženy Désirée a Swallowa s Hillary. V okamžiku, kdy se oba páry setkají, aby konečně probraly události, které se udály během výměny obou profesorů, už však není až tak jasné, kdo s kým opravdu tvoří pár. A vůbec, jestli se ta výměna týkala pouze jejich pracovní pozice.

Lodge opět spouští salvu vtipu, která vás zasáhne přímo do hlavy. Nejde jen o komičnost románu jako takového, ale i o dokonale kousavé a ironické komentáře profesora Zappa, o neuvěřitelnou nemotornost a cynismus Swallowa a také o způsob, jakým vystupují jednotliví členové akademického sboru, byť se knihou mihnou povětšinou jen okrajově.

Vypravěčem v posledním do češtiny přeloženém autorově románu Nejtišší trest (Deaf Sentence, 2008) je Desmond Bates, vysokoškolský profesor lingvistiky, který si už několik let užívá důchodu. A marně bojuje se stále se zhoršující hluchotou. Formou deníkových zápisků, které nepostrádají vtip, zaznamenává události přelomu let 2006/2007.

Je podruhé spokojeně ženatý, ačkoliv jeho sexuální život už není, co býval – vždyť je mu už přes šedesát. Hluchota Desmonda dostává občas do velmi prekérních situacích, kdy ze sebe nechtě dělá šaška, jindy je za ni vděčný: to když nemusí poslouchat třeba zvuky vlaku na cestě za otcem do Londýna).

Právě jeho neschopnost rozumět druhým ho svede dohromady s doktorandskou studentkou Alex, která píše neobvyklou dizertační práci na téma “Poslední dopisy sebevrahů”. Desmond sice zpočátku odmítá její žádosti o pomoc, protože se mu důchodové lenošení bezesporu líbí, na druhou stranu se v něm zase probouzí vědec, kterým kdysi byl a kterého v sobě postupně uspal.

Alex sehraje v onom krátkém období, které nám Desmond popisuje, velmi významnou roli. Zprvu nadšená americká studentka se promění v prolhanou a trochu úchylnou prospěchářku, která chce Desmonda využít. Ale může se člověk divit, když její otec spáchal sebevraždu a žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal?

Nejenže Desmonda děsí tajný “poměr” s Alex, také na něj začíná tíživě doléhat zhoršující se zdravotní stav jeho otce, za kterým do Londýna jezdí na jednodenní návštěvy víceméně z povinnosti. Svérázný postoj staříka k životu Desmondovi připomíná, že ani on sám nemládne. Jejich společné obědy, u kterých na sebe pokřikují přes délku stolu, aby se vůbec slyšeli, jsou ostatním akorát k smíchu. Stárnutí Harryho Batese, který žije v ušmudlaném a věčně mastném půldomku na londýnském předměstí, schovává peníze pod prkennou podlahu a zarputile se odmítá odstěhovat do domu pro seniory, zkrátka není to, co by Desmond chtěl zrovna teď řešit. Zrovna teď se ale osud rozhodl trochu jinak.

Kniha, za jejíž překlad je Richard Podaný nominován na cenu Magnesia Litera, by se dala klidně popsat jako deník jednoho nahluchlého profesůrka. Kdyby však nebyla napsána tak dokonale, kdyby vypravěč nebyl postavou tak uvěřitelnou, kdyby vás Lodge nedokázal střídavě rozesmát i rozplakat. Desmondův osud, to jak se vyrovnává s tím, že je téměř permanentně vyloučen ze společnosti ostatních lidí, jak se postupně vrací k věcem, které čtenáři vyrážejí dech (jak ztratil svou první ženu?), Lodge vystihl dokonale. Profesora si zamilujete – je vtipný, někdy (tragi)komický, vzdělaný, pohotový. Přitom se však vnitřně jen obtížně vyrovnává se svým postižením (stojí vůbec takový omezený život za to?).

Po jazykové stránce je kniha rovněž velmi zajímavá (ač bych k bližšímu posouzení potřeboval i anglický originál). Jak Richard Podaný zmiňuje v poznámce k překladu, Lodge dal překladatelům téměř volnou ruku, poněvadž si uvědomuje, jak obtížně lze jeho text prošpikovaný mnoha přeslechnutími a přeřeknutími přeložit. Vždyť už samotný název díla, Deaf Sentence, je překladatelský oříšek. Jak přeložit název okamžitě evokující smrt (“death” – smrt, “dead” – mrtvý, “deaf” – hluchý) tak, aby zůstal zachován smysl a zároveň ona jemná narážka? Sám Podaný přiznává, že se mu to úplně nepovedlo (v češtině totiž podobná dvojice neexistuje), za zbytek knihy si však jistě zaslouží poklonu.

Velmi zajímavé je také Desmondovo střídání ich- a er- formy vyprávění. Zdá se, že v situacích, které ho ztrapňují, v nichž se nezachoval “korektně” či v těch, které mu byly nepříjemné, o sobě mluví jako o “šedovlasém, nahluchlém muži”. Jako by se chtěl odosobnit od svých činů.

Co říci závěrem? Knihu lze jen doporučit, protože si v ní každý najde něco – někdo vztah Desmonda a Fred, jiný jeho profesorskou kariéru, další onen bláznivý námět dizertační práce.

Životopis černobílého jehněte, autorův druhý román, vypráví příběh dvojčat-míšenců, Lucie a Václava. O rodiče přišli při autonehodě, a tak v socialistickém Československu vyrůstají pod dohledem babičky Boženy a strýce Jindřicha. Až na barvu pleti jsou to obyčejní sourozenci, kteří se moc v lásce nemají. Právě jejich odlišnost od “normální” společnosti jim ale časem dokáže, že jsou jeden pro druhého nepostradatelní. Obzvlášť po smrti babičky Boženy, které se podařilo vnoučata zdárně provést nástrahami puberty.

Lucie je zvídavé děvče, dobře se učí a má ráda pořádek. Václav školu rád nemá, zato ho ale fascinuje hudba. A tak se při učení na zedníka začne věnovat skladbě pod vedením profesora Hradeckého. Z tanečních se za ním táhne stín nepříjemných zážitků a narážek, které si kvůli barvě své pleti vytrpěl. Přesto se Václav nechce vzdát svých snů a cílů, brzy však pozná, že jeho vlast nemá zájem na tom, aby byl Václav příliš úspěšný.

Ačkoliv zvolené téma a hlavní postavy příběhu vybízejí k tomu, aby se autor pustil do líčení smutného příběhu dvou malých černoušků, kteří musejí trpět rasistické postoje československé společnosti, Zmeškal se tomuto záměru zdárně vyhnul. Samozřejmě že zmíní několik obtíží, kterých se kvůli barvě své pleti dvojčatům dostalo (již zmíněné taneční, Václavův odchod na vojnu, Luciiny problémy s muži, kteří v ní vidí zajímavou příležitost ke získání ještě zajímavější sexuální zkušenosti), přesto se velmi poctivě věnuje i ostatním postavám příběhu.

Na dvojčata má samozřejmě velmi výrazný vliv babička Božena a strýc Jindřich. Luciiným životem se mihne kamarádka Hedvika a v Bulharsku se Lucie zamiluje do Cvetana, ač to babička nevidí ráda. Václav je silně ovlivněn profesorem Hradeckým, který mu pomáhá v přípravě na konzervatoř. Do jejich životů však vstoupí také několik postav, které by raději nepotkali – hlavně Václav by se nejspíš raději vyhnul setkání s děvčaty v tanečních a důstojníky u odvodu. S osudem dvou míšenců ve středoevropské socialistické zemi se perou statečně, ale zdá se, že ran osudu je víc, než kolik mohou oba unést.

Román Zabiják patří do cyklu dvaceti románů Rougon-Macquartové s podtitulem “přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství.” Jak už název díla napovídá, nejedná se zrovna o veselou četbu, s tou se však u Zoly setkat ani nelze.

Hlavní postavou románu je pajdavá Gervaisa, pradlena, která žije v Paříži na hromádce s Lantierem, opilcem a budižkničemu, který z ní neustále tahá pracně vydělané peníze. Když od ní jednoho dne uteče kvůli jiné ženě, vyslyší Gervaisa dlouhotrvající prosby klempíře Coupeaua, spořádaného muže, který ji vroucně miluje, a uzavře s ním sňatek. K synům Lantiera tak brzy přibude ještě dcera Nana, jejíž jméno vám jistě není neznámé.

Rodinná idylka však netrvá dlouho. Coupeauovi jdou ruce od práce, začne se opíjet a Gervaisa, která si mezitím otevřela vlastní podnikání, musí sama živit celou domácnost. Přestože se snaží, seč jí síly stačí, sousedé se od ní postupně odvracejí, na dluh už jí nikdo nic nedá a práce také ubývá.

Zoufalá Gervaisa si velmi cení přátelství kováře Goujeta, který ji tajně miluje a jednoho dne jí navrhne, aby se přestala trápit a utekla s ním někam daleko. Bláhová Gervaisa tehdy odmítne…

“Sakra, co to tady prováděl?” zabručel Lantier, když vešli dovnitř. “To je ale smrad!”

Opravdu, páchlo to tam o sto šest. Gervaisa hledala sirky a šlápla do mokra. Když se jí konečně podařilo rozsvítit svíčku, uviděli pěkné divadlo. Coupeau vyzvrátil všechno, co měl v sobě, a byl toho plný pokoj. Postel byla celá zadělaná, koberec také, a dokonce i na prádelníku byly stříkance. A Coupeau, jak se zřejmě svezl z postele, na kterou ho Poisson hodil, chrápal na zemi uprostřed vlastních výkalů.Válel se v tom jako prase, jednu tvář měl celou zamazanou, vydechoval otevřenými ústy smrdutý dech a prošedivělými vlasy vymetal kaluž, která se mu roztekla pod hlavou.

S domácností to jde od desíti k pěti, Gervaisa se přestává starat o své zákazníky, prádlo vrací pozdě a ještě špinavé a postupně upadá do apatie. Proč by se měla snažit, když Coupeau nehne ani prstem? Hřebíčkem do rakve je návrat Lantiera, který se stane nejlepším Coupeaovým přítelem a doslova projí celý Gervaisin krámek.

Z Gervaisy, která měla v mládí velké sny a plány, se stává lidská troska, která nemá co jíst a pod vlivem manžela podlehne kořalce. Krámek musejí opustit a nastěhovat se do malé špinavé špeluňky. Coupeau skončí v blázinci a Gervaisa nakonec ve výklenku pod schody, kde kdysi spával starý žebrák Bru. Není se co divit, že Nana – už tak dost prohnaná – rodiče opustí a zmizí do pařížských tančíren.

Životní příběh Gervaisy končí (samozřejmě) tragicky. Zlomená, nejchudší z chudých a ovládaná touhou po alkoholu zemře bez zájmu svých někdejších přátel. Těžko říct, jestli její kulhavá chůze je symbolickým znamením slabého člověka, který si jiný život ani nezasloužil, zdá se to však logické. Ačkoliv celý život hledala štěstí, nakonec svou vlastní hloupostí a přičiněním shody nešťastných náhod našla jen bídu s Lantierem a později s Coupeauem. Nutno dodat, že ani sama Gervaisa nebyla žádný svatoušek.