Dobré čtení

Jerome Klapka Jerome (1859-1927) byl anglický humorista, jenž své prostřední jméno přijal jako vzpomínku na maďarského revolucionáře Györgyje Klapku, se kterým se spisovatelova rodina přátelila. Začínal psaním cestopisů, na doporučení redaktora však popisné pasáže zkrátil a věnoval více pozornosti úsměvným zážitkům hlavních protagonistů.

Román Tři muži ve člunu spojuje cestopis a humorný příběh do oddechového a velmi vtipného celku. Už sám autor na první straně knihy upozorňuje čtenáře na to, že se jedná o dílo, jehož kouzlo spočívá v upřímné jednoduchosti, nikoliv v literárních kvalitách nebo obraznosti jazyka. A opravdu – pokud k němu přistupujete jako k oddechové četbě, nelze knize nic vytknout.

Otevřel jsem vak, přibalil boty, a jak jsem ho vázal, přepadlo mě zlé tušení. Dal jsem tam svůj kartáček na zuby? Nevím, čím to je, ale nikdy si nemohu vzpomenout, jestli jsem si zabalil kartáček. Můj kartáček na zuby je věc, která mě na cestách straší a zotročuje. Pocit, že jsem ho zapomněl, mě dokáže probrat i ze spaní, to se vzbudím zpocený, vyskočím z postele a letím pro něj. Ráno ho zase zabalím dřív, než si vyčistím zuby, a pak mi nezbývá než ho zase vybalit a zpravidla ho najdu až na dně zavazadla. Pak skládám věci znovu, kartáček zapomenu a musím zpátky do schodů a na poslední chvíli doběhnu na nádraží s kartáčkem zabaleným v kapesníku.

Román popisuje cestu tří kamarádů (Jerome, George, Harris) a psa Montmorencyho, kteří se plaví po Temži. Během své pouti čelí nástrahám řeky, ale také svých cestovních vaků, počasí, jídla a lodi. Vyrovnávají se s nimi po svém a bezpochyby osobitě. Své osudy přijímají cynicky, bez nejmenšího rozčílení.

V románu se najde každý, který kdy někam cestoval. A právě v tom je (vedle humoru) síla tohoto díla – svou upřímností a jednoduchostí dokáže zaujmot.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Soubor Hovno hoří (1994) obsahuje tři povídky:  Sázka, Bellevue a Voda se šťávou, jejichž průřezem vznikl film Pelíšky. V první povídce autor zpoza hospodského stolu pozoruje dva upovídané staříky, kteří se baví sázením – kolik měří medvěd kodiak, jaktože železné lodě plavou, jak dlouho vydrží pod vodou. I přes opačné názory opouští hospodu jako nejlepší přátelé.

Povídka Bellevue nás seznámí s podivnou rodinkou, v níž matka otročí mužům – manželovi a svým synům. Její dcera uvažuje o změně pohlaví, mladší syn se ve třetí třídě pomočuje, starší řeší první lásky. Společně se snaží vzdorovat socialisticky-výchovným pokusům otce přetvořit je k obrazu svému.

Voda se šťávou rozebírá problémy soužití muže a ženy. Nepatrné rozepře, větší hádky, roztomilá nedorozumění a hluboká nepochopení – pořád však s typicky šabachovským humorem.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Putování mořského koně (1998) je deníkovým vyprávěním muže-otce, který se rozhodl zůstat na mateřské se synem Pepínem, aby jeho žena mohla budovat kariéru (stylizuje se tedy do role mořského koníka, který se stará o potomstvo). Během jednoho roku, který tráví stavěním synkovy vysněné garáže z kostek, chozením do parku a podřimováním, se jeho život kompletně změní: začne na sobě pozorovat, jak moc mu chybí kontakt s lidmi, zakouká se do pohledné maminky v parku a přemýšlí o nevěře. Přestává si rozumět se ženou, zjišťuje spoustu věcí o životě (např. že Jsou dni, kdy ti nepomůže, že umíš napsat MYSLIVEC.) a nakonec si najde místo nočního hlídače.

Co neuskuteční tatínek, uskuteční Marie – podvede ho s kolegou z práce a tatínek s celou situací naloží geniálně – dotyčného vyhodí na ulici bez šatů a nechá ho utéct do noci. Za to si na nějaký čas pobude v blázinci, ale obvinění z ublížení na zdraví (do pokoje vtrhl s dřevěným koltem) je u soudu nakonec zamítnuto. Všechno se zase vrací do starých kolejí.

Šabach vypráví krátce, zkratkovitě a vtipně. Forma deníkových zápisků působí občas až s naléhavou aktuálností.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Ramon (Psáno pro New York Times) je literárním počinem sedmnáctiletého Martina Lutera (rodiče mu tímto jménem dost otrávili život), který žije v podivné vesnici Kozloděje. Martin dospívá a trochu s odstupem se dívá na zvláštní problémy svého puntičkářského otce, svého dvojčete – sestry Pepiny, a velmi zvláštního dědečka. Je obklopen věcmi, které mu nepřijdou tak docela podstatné, ale musí se s nimi nějak vyrovnat. A Indián Ramon přichází jako na zavolanou.

A za co bych jí nejradši na místě zakroutil krkem , je to její: “Helejse, synku, kdo že komu seděl prdelí na ksichtě?!”, protože představa, že sem na svět dorazil až jako vagon číslo dvě a eště k tomu se svým křehce modelovaným římským nosem v jejím umolousaným zadku, je pro mě nepřijatelná. A i když v mý přítomnosti dává s oblibou k dobru fór o tom, co je to relativita, fór, ve kterým se říká, že pan Novák má svůj nos vraženej v zadku pana Novotnýho a že tím pádem maj oba nos v prdeli, ale pan Novotnej že je na tom relativně líp, čímž naráží na to naše proklatý pořadí v děloze, tak já nevím, jak je tomu u Nováka a Novotnýho, ale s mou ségrou si nejsem jistej, jestli tady to relativně platí, protože představa obojího mě děsí stejně.

Ubytují ho ve své chatě, kterou nazývají Jamajka, jako hlídače. Moc toho nenamluví, ale pěstuje marihuanu. Dost záhadný člověk, se kterým se Martin rychle spřátelí. Co na tom, že až z Nizozemí přijedou dva gangsteři, kterým Ramon dluží 10 000 dolarů. Vždyť zase odjedou.

Šabachův román je jakousi syntézou Chevallierových Zvonokosů, tvorby beatniků a Salingerova románu Kdo chytá v žitě. Šabach je kousavý, vtipný, sarkastický, dost roztržitý a především upovídaný vypravěč, který nikam nespěchá. Na pozadí přátelství Ramona s Martinem se věnuje tak banálním problémům, jako je luxování nebo prodej polí paní Hakové.

Není ticho jako ticho. Je ticho normální a ticho velmi podezřelý. Takový to ticho před bouří nebo ticho, co vydávaj lidi, který právě ztichli a ticho vytvořili. Vytvořený ticho zní úplně jinak. Je v něm víc snahy – nebo čeho – o ticho.

Charles Bukowski (1920-1994) se narodil v Německu, ale po 1. světové válce se s rodiči přestěhoval do Los Angeles. Byl to americký spisovatel a básník, který se proslavil nonkonformním stylem psaní.

Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Erection, Ejaculation, Exhibition and General Tales of Ordinary Madness) Bukowski napsal v roce 1972. Celá sbírka povídek se točí kolem několika stežějních témat, ostatně i jako život Bukowskiho – sex, drogy, chlast, hazard, sprosťárny a neustálá provokace. 

Většina povídek se odehrává v Bukowskim nenáviděném Los Angeles, ve kterém prožil dětství a kde poprvé zakusil, jak dokáže být Amerika tvrdá. Obzvlášť povedené jsou potom povídky, v nichž vystupuje jako hlavní postava autor sám – nestydí se za svou lásku k alkoholu, neskrývá, že je kurevník. Zkrátka žije život po svém. Od lidí nic nečeká a nic jim nedluží. Žije pro sebe.

Nad lidmi jsem odedávna pociťoval znechucení. To, co mi je znechucovalo, spočívalo především v nemocných rodinných vztazích, které zahrnovaly manželství, výměnu moci a podpory, a které se jako vředy, jako lepra šířily dál: vaši nejbližší sousedé, vaše okolí, vaše čtvrť, vaše město, váš kraj, vaše země, váš národ… všichni se drží vzájemně za prdel v medové plástvi přežívání z čiré blbosti zvířecího strachu.

Všechno jsem to chápal, rozuměl jsem tomu, proč mě tam nechali prosícího válet se na zemi.

Bukowski bývá řazen mezi beatníky, ačkoliv sám se k nim otevřeně nehlásí. Pro své postoje, styl života i psaní je považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů 60. potažmo 70. let.

a já znám chlápka, kterej říká, že „na válkách není nic špatnýho“. ale ježíšikriste, já si přece musím pěstovat svý neurózy a předsudky, protože nic jinýho nemám. nemám rád bistra, nemám rád bufety na kampusech, nemám rád shetlandský poníky a nemám rád Disneyland, nemám rád policajty na motorkách, nemám rád jogurt a nemám rád Beatles a Charlieho Chaplina, nemám rád okenní žaluzie a tu maniodepresivní kštici, která visí Bobbymu Kennedyovi do čela… kristenanebi, otočil jsem se na profesora – tenhle člověk mě tiskne už deset let, stovky básní, a ON VŮBEC NEVÍ, CO JSEM ZAČ!

Bohumil Hrabal (1914 – 1997) byl český spisovatel, jehož díla nesou autobiografické rysy. Narodil se v Brně, vystudoval práva na Karlově univerzitě. Jeho rozsáhlé dílo bylo přeloženo do více než 28 jazyků.

Obsluhoval jsem anglického krále (1971) je životním příběhem Jana Dítěte, malého pikolíka, jehož velkým snem je pořídit si vlastní hotel. Svou profesní pouť začíná jako prodavač párků na nádraží, později se stane číšníkem v hotelu Zlatá Praha a vrcholem jeho kariéry se stane hostina habešského císaře, po které obdrží řád za skvělé služby.  Pro malého pikolíka je vyznamenání obrovskou vzpruhou a ctí, na kterou může být právem hrdý.

Druhá světová válka, během níž se část příběhu odehrává, a příchod Němců znamenají pro Jana Dítěte velké problémy s celou českou společností. Zdá se, jako by malý číšník nechápal, proč Němci do Čech přicházejí a co to pro obyvatele republiky znamená. Z hotelu Paříž musí odejít poté, co velmi ochotně obsloužil Němku Lízu.

Za pomoc proti českým chuligánům, kteří ji napadnou na ulici, si jej Líza oblíbí a později se stane jeho ženou.  Jejich sňatku předchází důkladné lékařské vyšetření, jehož cílem je zjistit, zda je Jan Dítě způsobilý obcovat s árijkou. Když si doktor prohlíží jeho přirození, malý číšník si poprvé uvědomuje, co pro něj sňatek s Němkou znamená: zatímco jinde kvůli říšským lékařským razítkům Češi umírají, on je díky svým slámovým vlasům a dědečkovu příjmení Ditie způsobilý ke sňatku s Lízou. Zůstává uvězněn mezi dvěma světy – český zradil a pro ten německý není dost dobrý.

Omylem se dostává do vězeňského tábora, kde je týrán a mučen příslušníky německých jednotek.  Po svém propuštění doprovází otcovraha zpět do jeho rodné vesnice – Lidic. Setkání otcovraha s masovým vrahem v podobě náčelníka gestapa působí tragicky a směšně zároveň.

Z Jana Dítěte se díky ukradeným židovským známkám stává boháč a může si splnit svůj velký sen – kupuje si hotel v lomu. Stává se milionářem a doufá, že jej mezi sebe ostatní hoteliéři přijmou. Zklamání, které proživá, když ho nechtějí komunističtí milicionáři přijmout do pracovního tábora opět podává důkaz o jeho dětinskosti. Do tábora je sice nakonec přijat, ale od milionářů se mu dostane jen pohrdání.

Po propuštění je odeslán do pohraničí, kde začíná úplně nový život – bez peněz, bez snů a bez lidí. Velmi dojemně tak působí scéna, kdy při pohledu do zrcadla nepoznává toho kdysi tak důvěrně známého člověka.

Román Obsluhoval jsem anglického krále je tragickým příběhem malého člověka, který se snaží vyrovnat se se svými komplexy. Svou fyzickou malost se snaží neúspěšně nahradit postavením na společenském žebříčku a zvláštním držením hlavy. Touží být někam zařazen, ale jeho snaha o ztotožnění vždy končí někde v půli cesty. Životní sny si snaží splnit bez ohledu na jejich cenu a příliš pozdě si uvědomuje důsledky svého chování – Hrabal však svého hrdinu vykresluje tak, že je velmi těžké se na něj zlobit nebo mu mít jeho činy za zlé.

Kurt Vonnegut (1922 – 2007) byl americký spisovatel, který proslul mísením satiry, černého humoru a prvků science-fiction. Bojoval ve druhé světové válce a stejně jako Joseph Heller promítl své zážitky do pozdější tvorby.

Snídaně šampionů (Breakfast of Champions, or Goodbye Blue Monday, 1973) nás znovu svede dohromady s Vonnegutovým alter egem, spisovatelem science-fiction, Kilgorem Troutem, jehož povídky jsou používány jako výplň pornografických časopisů. Není tedy divu, že je Kilgore velmi překvapen pozváním Elliota Rosewatera na umělecký festival v Midland City (zde se mimochodem potkají postavy z jiných autorových děl).

A tak se Kilgore po krátkém váhání vydává napříč Spojenými státy vstříc Dwaynu Hooverovi, o jehož existenci zatím nemá tušení. Dwayne Hoover je prodavačem Pontiaků v Midland City, jehož “špatné chemikálie” mu způsobují halucinace. Je ztracený v moderním světě a hledá někoho, kdo dá jeho životu jistý rámec a  vůbec smysl. Díky kurzu rychločtení za pár minut přečte Troutovu povídku “Teď už to lze říci”, ve které zjistí, že je jedinou myslící bytostí na planetě. Ostatní lidé jsou jen dobře naprogramované stroje – vraždící, milující, pyjokuřné (Dwaynův syn je homosexuál), chamtivé, nenávistné, statečné, zbabělé. Dwaynova mysl poblouzněna tímto zjištěním a špatnými chemikáliemi se rozhodne, že nejlepší reakcí bude fyzicky napadnout hosty hotelu Holiday Inn.

Myšlenky na zemi byly nálepkami přátelství či nepřátelství. Na jejich obsahu nezáleželo. Přátelé souhlasili s přáteli, aby tak projevili přátelství. Nepřátelé nesouhlasili s nepřáteli, aby tak projevili nepřátelství.

Vonnegut však Kilgora Trouta a Dwayna Hoovera nechápe jako hlavní postavy, ačkoliv jimi bezesporu jsou. Všechny postavy příběhu jsou pro něj stejně důležité, a v závěru knihy dokonce přiznává, že hlavní role celého děje měla připadnout dobrmanovi Kazakovi. Vonnegut upozorňuje na zranitelnost jednoty lidstva, na problémy, se kterými se potkává, na problémy, které si samo vytváří. Zavrhuje válku (znovu se objevuje jeho zkušenost z 2. světové) a násilí, ničení Země.

Svým zvláštním, jedinečným a jakoby nedbalým vypravěčským stylem spěje vstříc konci, ve kterém nechá Kilgora Trouta narazit na Stvořitele vesmíru – samotného Kurta Vonneguta, neboť kdo jiný je pro Trouta Stvořitelem vesmíru, nežli spisovatel, který jej stvořil? Prozrazuje mu, že není nic než postavou jeho knihy. Postavou, kterou má nade všechny rád.

“Blížím se svým padesátým narozeninám, pane Troute,” řekl jsem. “Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná.”

S těmito slovy propouští Vonnegut Kilgora Trouta na svobodu a sám sobě tak dává dárek k narozeninám.

Boris Vian (1920-1959) byl francouzský spisovatel, herec, hudebník, člen kolegia patafyziky, organizátor zábavy a velmi výrazná osobnost pařížské čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Některé ze svých povídek vydával pod pseudonymem Vernon Sullivan. Za knihu Naplivu na vaše hroby byl na 15 dní vsazen do žaláře a zemřel při projekci filmové adaptace této knihy, do jejíhož scénaře nemohl zasahovat.

Povídková sbírka Flanďákova koupel (Le Ratichon baigneur, 1981) je sbírka krátkých, humorných příběhů, které se vyznačují absurdními situacemi a tak trochu zesměšňují celou tehdejší francouzskou společnost. Popisuje ty nejneskutečnější případy, jaké si dovedete představit – filmové natáčení na kameru, ve které není film, účinkování psa v roli papouška, rozvod kvůli nadměrné náruživosti milenky či nezvyklá touha muže stát se impotentem, aby mohl lépe uspokojit ženy.

Jednotlivé povídky nenudí, Vian v nich předvádí své mistrovství v tvorbě komických situací, které korunuje nečekanými, o to vtipnějšími rozuzleními.

Joseph Heller (1923-1999) se narodil v Brooklynu. Za druhé světové války sloužil u amerického letectva, v letech 1948-1949 studoval na Columbijské univerzitě v New Yorku. Roku 1961 vydal svou románovou prvotinu Hlava XXII (Catch-22).

Hlava XXII (Catch-22, 1961) je satirickým románem o druhé světové válce, s jehož postavami se setkáváme na italském ostrůvku Pianosa. Antimilitaristicky laděné dílo čerpá z osobních zkušeností autora, pro kterého byla – stejně jako pro celou řadu dalších – válka jednou z největších inspirací.

Hlavním hrdinou rozsáhlého románu je kapitán Yossarian, bombardér amerického letectva. Yossarian není klasickým válečným hrdinou, ba naopak je ztělesněním základního lidského pudu sebezáchovy. Dost dobře nechápe, proč by měl nasazovat krk pro svou vlast a neustále se snaží dostat se domů.

V cestě mu však stojí absurdní vojenská byrokratická mašinerie zhmotněná v Hlavě XXII. Domů může jet každý, kdo je uznán za blázna, ale aby byl uznán za blázna, musí o uznání požádat. A když o něj požádá, nemůže být blázen. Na své cestě za svobodou se setkává s celou řadou postav nejrůznější povahy, od desátníků, přes majory až po generály. Čtenář s hrůzou zjišťuje, že nepřítelem není Německo, ale samotná americká armáda. Cílem není vyhrát, ale vydržet ve válečném stavu až do konce války – další z absurdních skutečností.

“Luftwaffe už prakticky neexistuje!” bědoval. Vypadalo to, že se v příští chvíli rozpláče. “Celá Gótská linie se asi co nevidět rozsype!”
“No a?” ptal se Yossarian. “Co má bejt?”
“Co má bejt? vykřikl doktor Daneeka. “Jestli se co nejdřív něco nestane, Německo bude asi kapitulovat. A potom nás všechny pošlou do Tichomoří.”

Vlny nespokojenosti a odporu probíhají řadami eskadry takřka pokaždé, když plukovník Cathcart rozkáže zvýšit počet náletů nutných k transportu domů. Cílem není zničit nepřítele, ale dostat se do buletinu americké armády. A tak zatímco armáda bojuje s nacistickým Německem, jednotliví vojáci bojují sami mezi sebou – nejlépe z nich nakonec vychází Milo Minderbinder, který uprostřed války zakládá syndikát M&M obchodující s jakýmkoliv zbožím pohybujícím se na světových trzích – až na fiasko s egyptskou bavlnou se mu velmi dobře daří. Dokonce tak dobře, že obchoduje s nepřítelem a na jeho žádost bombarduje vlastními letadly vlastní základnu. Zisk je však obrovský, a co víc – členy syndikátu jsou volky nevolky všichni vojáci.

Zpočátku humorný, satirický román se ve své druhé polovině pozvolna přehoupne do atmosféry frustrace a bezmoci, jejímž vyvrcholením je smrt několika Yossarianových přátel. Autor postupně upouští od štiplavých a úsměvných dialogů, mnohem více se zaměřuje na osobu Yossariana a jeho zoufalou snahu vzepřít se – neboť román není jen pouhým obrazem válečné situace, mnohem víc pojednává o lidské touze vzepřít se tam, kde neexistuje možnost se realizovat, o zoufalé touze žít.

V době prvního vydání románu muselo být velmi těžké Yossariana představit veřejnosti, která měla v živé paměti velké úspěchy americké armády ve válce. Yossarian totiž – na rozdíl od Josefa Švejka – nebojuje proti nepříteli (Švejk přece rozvracel rakousko-uherskou armádu), ale sám proti své vlasti, proti jejím vojákům a obrazu statečnosti a hrdosti. Nepovažujme jej však za zbabělce, neboť jen bojoval proti nespravedlnosti, které se mu dostalo.

“Jak se cítíte, Yossariane?”
“Výborně. Ba ne, mám strach.”
“Tak to je dobré,” oddechl si major Danby. “To znamená, že máte zájem na životě. Nebude to legrace.”
Yossarian vykročil. “Těším se na to.”
“Myslím to vážně, Yossariane. Budete muset být dnem i nocí ve střehu. Obrátí svět i nebesa vzhůru nohama, až vás budou hledat.”
“Budu dnem i nocí ve střehu.”
“A budete sebou muset hodit.”
“To já vím!”
“Tak už běžte!” křikl na něj major Danby.
A Yossarian sebou opravdu hodil. Natelyho děvka byla schovaná hned za dveřmi. Máchla nožem, ale minula ho o několik centimetrů, a Yossarian vyrazil.

Zdeněk Jirotka (1911-2003) se narodil v Ostravě a do roku 1940 byl vojákem československé armády. Později nastoupil do redakce Lidových novin a živil se jako fejetonista a spisovatel.

Saturnin (1942) je humoristický román o sluhovi, který svému pánovi během několika okamžiků převrátí život vzhůru nohama. Z pěkného bytu jej odstěhuje na hauzbót, začne ho učit tenisu a šířit o něm prapodivné mýty a legendy, ačkoliv žraloka stativem fotoaparátu opravdu nezabil. Snad nejvtipnější postavou příběhu je teta Kateřina, vševědoucí dáma, která se vzhledem ke svému věku maluje až příliš a svého synovce (vypravěče příběhu) spolu s celou společností na dědečkově sídle vždy oblaží nějakým trefným příslovím. Saturnin v sobě ztělesňuje úslužnost s jistou dávkou nadhledu a vznešenosti, která z něj dělá postavu neskonale krásnou a nebezpečnou.