Dobré čtení

Émila Zola (1840–1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Román Zabiják patří do cyklu dvaceti románů Rougon-Macquartové s podtitulem “přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství.” Jak už název díla napovídá, nejedná se zrovna o veselou četbu, s tou se však u Zoly setkat ani nelze.

Hlavní postavou románu je pajdavá Gervaisa, pradlena, která žije v Paříži na hromádce s Lantierem, opilcem a budižkničemu, který z ní neustále tahá pracně vydělané peníze. Když od ní jednoho dne uteče kvůli jiné ženě, vyslyší Gervaisa dlouhotrvající prosby klempíře Coupeaua, spořádaného muže, který ji vroucně miluje, a uzavře s ním sňatek. K synům Lantiera tak brzy přibude ještě dcera Nana, jejíž jméno vám jistě není neznámé.

Rodinná idylka však netrvá dlouho. Coupeauovi jdou ruce od práce, začne se opíjet a Gervaisa, která si mezitím otevřela vlastní podnikání, musí sama živit celou domácnost. Přestože se snaží, seč jí síly stačí, sousedé se od ní postupně odvracejí, na dluh už jí nikdo nic nedá a práce také ubývá.

Zoufalá Gervaisa si velmi cení přátelství kováře Goujeta, který ji tajně miluje a jednoho dne jí navrhne, aby se přestala trápit a utekla s ním někam daleko. Bláhová Gervaisa tehdy odmítne…

“Sakra, co to tady prováděl?” zabručel Lantier, když vešli dovnitř. “To je ale smrad!”

Opravdu, páchlo to tam o sto šest. Gervaisa hledala sirky a šlápla do mokra. Když se jí konečně podařilo rozsvítit svíčku, uviděli pěkné divadlo. Coupeau vyzvrátil všechno, co měl v sobě, a byl toho plný pokoj. Postel byla celá zadělaná, koberec také, a dokonce i na prádelníku byly stříkance. A Coupeau, jak se zřejmě svezl z postele, na kterou ho Poisson hodil, chrápal na zemi uprostřed vlastních výkalů.Válel se v tom jako prase, jednu tvář měl celou zamazanou, vydechoval otevřenými ústy smrdutý dech a prošedivělými vlasy vymetal kaluž, která se mu roztekla pod hlavou.

S domácností to jde od desíti k pěti, Gervaisa se přestává starat o své zákazníky, prádlo vrací pozdě a ještě špinavé a postupně upadá do apatie. Proč by se měla snažit, když Coupeau nehne ani prstem? Hřebíčkem do rakve je návrat Lantiera, který se stane nejlepším Coupeaovým přítelem a doslova projí celý Gervaisin krámek.

Z Gervaisy, která měla v mládí velké sny a plány, se stává lidská troska, která nemá co jíst a pod vlivem manžela podlehne kořalce. Krámek musejí opustit a nastěhovat se do malé špinavé špeluňky. Coupeau skončí v blázinci a Gervaisa nakonec ve výklenku pod schody, kde kdysi spával starý žebrák Bru. Není se co divit, že Nana – už tak dost prohnaná – rodiče opustí a zmizí do pařížských tančíren.

Životní příběh Gervaisy končí (samozřejmě) tragicky. Zlomená, nejchudší z chudých a ovládaná touhou po alkoholu zemře bez zájmu svých někdejších přátel. Těžko říct, jestli její kulhavá chůze je symbolickým znamením slabého člověka, který si jiný život ani nezasloužil, zdá se to však logické. Ačkoliv celý život hledala štěstí, nakonec svou vlastní hloupostí a přičiněním shody nešťastných náhod našla jen bídu s Lantierem a později s Coupeauem. Nutno dodat, že ani sama Gervaisa nebyla žádný svatoušek.

Émila Zola (1840–1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Člověk bestie (La Bête humaine, 1890) je příběh o lásce, nenávisti, štěstí a zmaru, který Zola s pečlivostí a přesností policejního inspektora pomalu pokládá před čtenáře. Žárlivec Roubaud žije se svou ženu Severínou ve spořádaném svazku, dokud se nedozví strašlivou pravdu o jejím dětství – jako malá byla zneužívána železničním ředitelem Grandmorinem. V záchvatu zuřivosti naplánuje vraždu, která později povede k odcizení manželů.

Severína si najde zalíbení ve strojvůdci Jakubovi, živočišném stvoření, který touží okusit slast vraždy. Roubaud o jejich poměru ví, přesto jej mlčky trpí a rozptýlení hledá v karbanu a pití. Severína je přesvědčena o své lásce k Jakubovi, které stojí v cestě nesnesitelný a protivný Roubaud. Proto se rozhodnou Roubauda zabít, Jakub však neovládne zvíře, které v něm dřímá, a v touze po krvi probodne Severínu nožem. Na místě činu je nalezen Roubaud a brzy je uznán vinným z vraždy.

Jakub, jehož touha po ženské krvi jej pronásleduje po celý život, se vrací k práci na dráze. Vztah se Severínou ho však poznamenal a do té doby milovaná lokomotiva se pro něj stává pouhým strojem, zdrojem jeho obživy. Topič, kterému Jakub svedl milenku, si změny v jeho chování všimne a během cesty na frontu s plným vlakem vojáků, se mezi nimi strhne hádka. Jejich životy skončí pod koly Lisonky (lokomotiva), která dál uhání černočernou tmou.

Zola se nás snaží přimět k soucitu s Jakubem, člověkem bestií, který kvůli své nemoci není schopen milovat, přesto jej nakonec nechává zemřít hrůznou smrtí. Zároveň autor vyslovuje kacířskou myšlenku: “Vražda z logických důvodů zločinem je, zatímco vrah vedený pudem vrahem není.”

Émila Zola (1840-1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Tereza Raquinová (Thérèse Raquin) je syrovým a bezcitným dílem, které vypráví příběh milostného trojúhelníku. Tereza žije s manželem a tchyní nad malým vinařským krámkem. Každý čtvrtek mívají hosty, mezi nimi i Kamilova přítele Laurenta, do kterého se Tereza zamiluje. Laurent její lásku opětuje, v cestě jim však stojí Kamil. V jejich myslích se pomalu rodí plán vraždy, který uskuteční na řece při vyjížďce ve člunu. Vražda je označena jako nehoda.

Laurent, který má s Kamilovou matkou velmi vřelý vztah, se po nějaké době ožení s Terezou a zaujme tak Kamilovo místo. Oba dva jsou však ve snech a vidnách pronásledováni “duchem” zavražděného, který mezi ně zaseje nedůvěru. Nemohou spolu vydržet, zároveň se však navzájem hlídají, aby se neudali policii.

Oba téměř zešílí a neopatrně se podřeknou před bezmocnou matkou, která už ale nikomu nemůže svěřit pravdu. Břímě vraždy, které si s sebou nesli, je nakonec donutí spáchat sebevraždu.

Zola dokonale obhajuje svůj názor na podstatu člověka (jsme dílem dědičnosti a prostředí), syrově líčí počátky mileneckého spiknutí, vraždu i následné období nedůvěry. Vrahů nelituje, naopak je nechává zcela napospas pocitu viny, který je mučí.