Dobré čtení

Irvine Welsh (1958-) je skotský spisovatel, který se narodil v Leithu. V roce 1978 opustil Edinburgh a vydal se do Londýna seznámit se s tamější punkovou scénou. Napsal sedm románů a tři sbírky povídek, v současné době žije v irském Dublinu.

Trainspotting (Trainspotting, 1993) je zřejmě nejslavnější autorovou knihou, kultovním dílem, kterého se o tři roky později ujal Danny Boyle a dal vzniknout neméně slavnému filmu. Trainspotting sestává ze sedmi částí, které jsou rozčleněny do krátkých příběhů party skotských kamarádů z Leithu, kteří mají tak trochu rádi drogy, chlast a sex. Většinu příběhů vypráví Mark Renton, hlavní hrdina románu, občas ho zastoupí Šoufek (Simon “Sick Boy” Williamson), Spud (Daniel Murphy) nebo Franco (Frank Begbie). Nejsem si jistý, zda se v jejich případě dá opravdu mluvit o přátelství, protože ve světě heroinu jsou všichni jen obchodní partneři. Každý z nich má svůj vlastní nezaměnitelný styl vyprávění, na který si brzy zvyknete – Markův je kousavý, ironický, Spudův zmatený, roztržitý a naivní, Francovy příběhy poznáte podle nesčetného množství vulgarit a nadávek, Šoufek vypráví s trochou opovržení a rád vede vnitřní dialogy se Seanem Connerym.

Trainspotting: Způsob zábavy nebo zabíjení času, obzvlášť oblíbený a rozšířený ve Velké Británii. Spočívá ve sledování vlaků, porovnávání jejich příjezdů a odjezdů s časovými údaji v jízdním řádu, apod.

Příběhy na sebe navazují jen velmi volně, většinou nejsou řazeny chronologicky. Kromě vyprávění román obsahuje také Feťácká dilemata č. 63-67, sled Markových myšlenek z doby, kdy ho rodiče uvěznili v jeho pokoji, aby ho zbavili závislosti. Právě kvůli stavbě románu je těžké jej nějak shrnout. Zabývá se drogami, sexem, chlastem, snahou žít jinak než společnost, přátelstvím a zároveň kompletním odcizením přátel, hledáním skotské identity. Je plný černého humoru, zároveň však velmi tragický a plný smrti. Každá šleha přinese skvělé zážitky, každý absťák nesnesitelná muka.

Společnost vymejšlí padělanou a překroucenou logiku, aby mohla absorbovat a měnit lidi, jejichž chování je mimo střední proud. Řekněme, že znám všechna pro a proti, vím, že budu mít krátkej život, v hlavě to mám v pořádku atakdále, ale stejně chci smažit v heráku? Nepovolej ti to. Nepovolej ti to, protože by to vypadalo jako znamení jejich vlastní prohry.

Všední problémy se scvrkávají, ustupují do pozadí, zůstává jediný – kde sehnat fet. A za co. Mark zkusí přestat. Dobrovolně i z donucení, nikdy se mu to ale nepovede. Spud je pořád stydlivý kluk, který potřebuje speed, aby mohl mluvit s holkou. Franco se nikdy nezbaví agresivity, kterou v sobě má a Šoufek bude chtít vždycky ošoustat všechno ve svém dosahu. Jakoby se všichni měnili a zároveň zůstávali stejní.

Příznačný je i způsob, jakým je román psán: bez uvozovacích vět, bez přímé řeči, naléhavě, jako by už nebyl čas ztrácet čas. Všichni průvodci dějem ze sebe příběhy doslova chrlí. Tu  a tam se vyprávěním mihne vedlejší postava a zase zmizí. Někdo umře, někdo se narodí, heroin to moc nerozlišuje.

Julie umřela na Vánoce. Na její pohřeb sem se nezvlád dostat. Ležel sem poblitej na matraci ve Spudově pelechu, vodvařenej tak, že sem se nemoh hejbat. To byla škoda, protože sme byli s Julií dobrý kamarádi. Nikdy sme spolu nešoustali nebo něco takovýho. Voba sme se domnívali, že by to věci moc změnilo, jak už to u vztahů mezi mužem a ženou chodí. Sex je v zásadě změní ve vážnou známost, nebo je ukončí. Po prcání můžeš ustupovat nebo postupovat, ale udržet status quo je komplikovaný. Julii to moc slušelo, dyž začala s herákem. Tak je to u věčiny holek. Jako by to z nich vytáhlo to nejlepší. Jako by ti to pokaždý něco dávalo, neš si to začne i s úrokama vybírat zpátky.

Begbieho epitaf na Julii: Věčná škoda pořádný prciny.

Franz Kafka (1883–1924) byl pražský spisovatel židovského původu. Během svého života publikoval jen malou část svého díla (většinou povídky), sám si přál, aby po jeho smrti byl zbytek jeho spisů spálen. Max Brod, dobrý Kafkův přítel, však přání spisovatele nevyslyšel a jeho dílo zveřejnil. Franz Kafka se tak stal jedním z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století.

Hlavním hrdinou románu Proces (Der Prozess/Der Proceß, 1914) je Josef K., třicetiletý bankovní prokurista, velmi vážený úředník, který má před sebou slibnou kariéru. První vážnou ránu však jeho životní cesta dostane právě v den jeho třicátých narozenin, kdy do jeho pokoje vtrhnou dva muži a oznámí mu, že byl zatčen. Nebylo mu však sděleno žádné obvinění, a K. tak dost dobře neví, jestli se nejedná jen o nepovedený vtip kolegů z banky.

Usuzuji tak z toho, že jsem obžalován, nemohu však najít ani nejmenší vinu, pro kterou by mě někdo mohl obžalovat. Ale i to je vedlejší, hlavní věc je, kým jsem obžalován! Který úřad vede to řízení? Jste úředníci? Nikdo z vás nemá stejnokroj, pokud nenazveme“ – zde se obrátil na Františka – „vaše šaty stejnokrojem, ale vždyť je to spíš cestovní oblek.”

Zpočátku K. nevěnuje procesu, který s ním byl zahájen, ani tu nejmenší pozornost. Proč by taky měl, když se ho zatčení ani obžalování nijak nedotýká a nezasahuje do jeho života. Když je poprvé předvolán na půdu činžovního soudu k výslechu, oboří se na vyšetřujícího soudce a do očí se vysměje i všem přítomným, jakou že podivnou frašku to s ním hrají. K. by snad na celý proces byl býval zapomněl, kdyby se neobjevil jeho strýček, vyděšený zprávou o zničené K.-ově pověsti.

„A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?“ zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. „Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek,“ řekl K. unaven, „jen se ničeho neboj.“ „To mě nemůže uklidnit,“ zvolal strýček. „Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno!”

Ten ho seznámí s advokátem, který mu má v jeho věci pomoct. K. se tedy na strýčkovo doporučení svěří do advokátových rukou, nicméně jak se záhy ukáže, advokát v K.-ově věci zdaleka nedělá tolik, kolik by K. čekal, a tak se s ním K. rozejde. Mezitím se potká s Blockem, jehož proces se táhne už několik let a který je na advokátovi zcela závislý.

K. už se plně věnuje procesu a není schopen řádně odvádět svou práci. V boji s organisací úředníků se obklopuje různými postavami – na doporučení továrníka navštíví Titorelliho, který procesy maluje. K. se od něj dozví, jak svůj proces dovést do “zdárného” konce: buď pomocí průtahu, nebo zdánlivého osvobození.

„Jste nevinen?“ zeptal se. „Ano,“ řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: „Jsem úplně nevinen.“ „Tak,“ řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: „Jste-li nevinen, je věc velmi prostá.“

K.-ovi je však jasné, že procesu už se nezbaví.

Přes toto potvrzení řekl malíř, shrnuje všechno ještě jednou, jako by chtěl K-ovi dát na cestu domů nějakou útěchu: „Obě metody mají společný rys, že způsobí, aby obžalovaný nebyl odsouzen.“ „Nezpůsobí však, aby byl skutečně osvobozen,“ řekl K. tiše, jako by se styděl, že to rozpoznal.

K. je sice zatčen, přesto se může svobodně pohybovat. Je obžalován, ale neví z čeho. Příslušníky soudu nepotkává a přitom je potkává všude. Sám si ani neuvědomuje, že by se něčím proti zákonu provinil. Nebo snad…? V předvečer jeho 31. narozenin přijdou pro K.-a dva muži a odvedou ho. Zdá se, že proces do jeho života přece jen zasáhne víc, než si K. myslel.

Před námi však zůstává otázka: čím se K. provinil? Jeho postava je vůbec zvláštní, je úspěšný, nemá však rodinu (manželku či děti) a žije v malém pronajatém bytě. Rád vyhledává společnost žen. Zdá se, že významnou roli hraje jedna věta, kterou Kafka vložil do úst Titorellimu: “Vždyť přece všechno náleží k soudu.” Je tedy K. podroben procesu za to, jaký život žije?

John Webster (1580-1632) byl pozdně renesanční alžbětinský dramatik, současník Williama Shakespeara. O jeho životě je známo velmi málo, přesto je považován za jednoho z nejvýznamnějších anglických dramatiků. Jeho dílo bylo předzvěstí gotického románu, který se objevil v Anglii 18. století. Kromě divadelních her psal také básně a drobné prózy.

Vévodkyně z Amalfi (The Duchess of Malfi, poprvé uvedena 1614) je tragedie o pěti dějstvích. Vévodkyně nedávno ovdověla a v zájmu jejích bratří, vévody Ferdinanda a kardinála, je, aby se už znovu nevdala. Aby měli nejen její milostný život pod dohledem, najmou si bývalého galejníka Daniela Bosolu, který už pro kardinála kdysi vraždil, aby vévodkyni špehoval.Vévodkyně přesto potají pojme za manžela svého majordoma Antonia Bolognu a porodí mu tři děti.

Když se o jejím činu dozvídají oba bratři, dochází mezi nimi k roztržce. Horkokrevný Ferdinand chce nechat sestru zabít, kardinál však krotí jeho rozhořčení.

FERDINAND: Zdá se mi, že se směje. Hej, hyeno! – Něco mi říkej, honem, nebo mě představivost unese a spatřím ji, jak páše hnusný hřích.

KARDINÁL: S kým?

FERDINAND: Možná s převoznickým kolohnátem anebo, vidíš, je to zápasník, co hází kladivem a láme železo, či krasavec, jenž dělá nejsprostější služebné práce v domě.

KARDINÁL: Ztrácíš rozum?

FERDINAND: Tak, dámo, dost! Žár ve mně neuhasí tvé kurví mléko; leda kurví krev.

Ferdinand dává sestře postupně najevo, že o jejím sňatku ví, stejně jako o jejích dětech, během jejich rozhovoru jí dává jí dýku a už ji nikdy nechce vidět. Vévodkyně tuší, co se chystá, proto se naoko pohádá s Antoniem, obviní ho z krádeže a pošle ho do Ancony. O všem se potom radí s Bosolou, aniž by věděla, že slouží jejímu bratrovi. Kardinál však díky svému vlivu dosáhne vyhnání manželů z Ancony. Antonio s nejstarším synem prchne do Milána, vévodkyně skončí v zajetí Bosoly.

VÉVODKYNĚ: Kvůli tomu jsi přišel? Hanobíš, co posvětila církev? Počkej v pekle, tam za to budeš výt.

FERDINAND: Tak měla jsi žít vždy. Užívala jsi, věru, příliš světla světa. Však dosti o tom. Chci uzavřít mír; tady je ruka, (podá jí ruku mrtvého) jíž slíbila jsi lásku; na ní prsten, tvůj dar.

Uvěznění vévodkyně a kruté chování jejího bratra je však jen předzvěstí tragedie, která se chystá.

Příběhu vévodkyně z Amalfi se nevěnoval pouze John Webster, stal se námětem také pro tragedii Lope de Vegy či povídku Stendhala. Z větší části se příběh zakládá na pravdě a dochovaných záznamech o Giovanně d’Aragoně. John Webster se obratností a lehkostí, s jakou používá slov, jistě může rovnat i Shakespearovi, jeho tragedie mi v porovnání s Shakespearovým dílem připadá ponurejší, syrovější. Velmi zajímavou postavou je bezesporu kardinál, který – ač služebník boží – má na svědomí činy, za něž by se ani ďábel nemusel stydět.

Mary Wollstonecraft Shelleyová (1797-1851) byla anglická spisovatelka období romantismu, která proslula především ponurostí svých děl. Byla manželkou Percy Bysshe Shelleyho, znala se rovněž s Georgem Gordonem Byronem.

Frankenstein (Frankenstein; or, The Modern Prometheus, 1818) je nejznámějším autorčiným dílem. Jedná se o gotický román (dalším zástupcem tohoto žánru je například Dracula Brama Stokera), který vypráví příběh Viktora Frankensteina, mladého švýcarského vědce. Ten se odebírá z rodné Ženevy na univerzitu do Ingolstadtu, kde pozná profesora Waldmana a také díky němu se začne věnovat vědeckému bádání.

Od chvíle, kdy jsem zanechal svých dřívějších a v poslední době trýznivých studií, zvítězily v mé duši radost a klid. Bylo to varování, že další studium přírodních věd mi přinese zkázu; jestliže se ho však vzdám, kyne mi štěstí. Tento poslední pokus sil dobra byl neúčinný. Osud byl příliš mocný a jeho nezměnitelné zákony rozhodly o mé naprosté a hrozné zkáze.

Horlivý student díky svým poznatkům zjistí, jak oživit neživou hmotu a z mrtvých těl stvoří netvora s nadlidskou silou a odpudivým zevnějškem. Sám se svého díla zalekne a uprchne s nadějí, že jej už víckrát nespatří.

Jak mám vylíčit své pocity při této úděsné události nebo jak popsat stvůru, ‘kterou jsem s tak nesmírnými strázněmi a obtížemi vytvořil? Údy byly souměrné a rysy v obličeji jsem vybral tak, aby byly krásné. Krásné! Bože můj! Žlutá kůže sotva skryla soustavu svalů a žil, vlasy byly leskle černé, rozevláté, zuby bělostné jako perly, jenže tento lesk tvořil tím strašnější kontrast s vodovýma očima, které měly téměř stejnou barvu jako špinavé oční důlky, v nichž byly zasazeny, jako svraštělá pokožka a úzké zatrpklé rty.

Frankenstein však svému prokletí neunikne. Netvor chce, i přes svůj odporný vzhled, být dobrým a žít v souladu s lidmi, ti se jej však bojí a několikrát ho od sebe ze strachu odeženou. Nestvůra se zatvrdí a všechno dobré, co v ní při stvoření bylo, nahradí nenávist a zášť. Řízením osudu se tak Frankenstein se svým dílem setká znovu…

Shelleyová vypráví příběh Frankensteina prostřednictvím Roberta Waltona, kapitána lodi, která se vydává najít cestu přes Severní ledový oceán a která náhodou poskytne útočiště pološílenému vědci. Velmi důležitou část vyprávění tvoří Frankensteinovo přemítání o správnosti rozhodnutí, která učinil, o zodpovědnosti za svůj “vynález” (toto téma se objevuje také u Karla Čapka).

Velmi zajímavý je také duševní vývoj nestvůry a posun od dobra ke zlu, ke kterému ji donutili sami lidé. Svou zlobu netvor čerpá z osamělosti, které je po celý svůj život vystaven. Ve srovnání se Stokerovým Draculou se román zaměřuje více na charaktery a pohnutky hrdinů příběhu, čímž dochází k jistému otupení děje. Přesto dílo nabízí v mnoha ohledech velmi zajímavé myšlenky.

Jevgenij Ivanovič Zamjatin (1884-1937) se narodil do šlechtické rodiny, vystudoval gymnázium ve Voroněži, později lodní techniku v Petrohradu.V roce 1931 požádal Stalina o povolení k emigraci, které obdržel. Svůj život dožil v Paříži.

Sci-fi román My (Mы, 1920) lze považovat za předlohu mnoha antiutopistických děl anglické a americké literatury: významně ovlivnil George Orwella, Raye Bradburyho či Aldouse Huxleyho. Alegorické zobrazení poměrů v Sovětském svazu se stalo terčem ostré kritiky, která nakonec donutila Zamjatina opustit zemi.

Vypravěč románu, D-503, pracuje jako hlavní konstruktér Integrálu – vesmírné lodi, která se brzy vydá na cestu vesmírem, aby primitivním civilizacím na jiných planetách přinesla poselství o dokonalé společnosti. Právě D-503 sepisuje pamflet o životě v Jednotném státě, pod ochranou Dobroditele, který přivedl lidstvo ke stavu absolutního štěstí.

Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit.

Společnost, ve které D-503 žije, se nedá rozdělit na jednotlivce. Je naopak jediným dokonalým celkem, který funguje jako obrovský celistvý organismus. Všichni lidé ve stejnou dobu vstávají, pracují, jedí, usínají. Všichni žijí v prosklených domech, aby nemohli nic skrýt před zraky Strážců, kteří se starají o spokojenost všech občanů. Společnost už nežije na celé planetě, je uzavřena za neprostupnou Stěnou, za níž se skrývá svět divočiny. A všem to tak vyhovuje. I D-503 je poslušným členem společnosti. Miluje matematiku a přesnost, nenávidí nahodilosti. Své růžové lístky (sex je na příděl a právo na danou osobu se prokazuje pomocí růžového lístku s jejím jménem) využívá výhradně pro O-90, svou kulatou spoluobčanku. V organizované společnosti je velmi spokojený.

A představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné „já“, na druhé „My“, Jednotný stát. Připustit, že „já“ může mít nějaká „práva“ ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od nicoty k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny.

Ne každý chce však žít v Jednotném státě. Jistá skupina občanů, říkají si Mefité, chce zničit Stěnu a poprvé od dvousetleté války se podívat na druhou stranu. Tito lidé v Den jednomyslnosti nezvednou ruce, nechtějí už, aby jim Dobroditel dál vládl. Jednou z těchto lidí je také I-330, do které se D-503 na první pohled zamiluje. Veškeré jeho zásady jsou pryč, ve dnech blouzní, v noci nemůže spát. D-503 onemocněl: získal duši a probudila se v něm fantazie, nemoci, které společnost už dávno vymýtila. Nepovolené slabosti, za které může být vhozen do Stroje a popraven.

Ve starověkém světě to znali křesťané, naši jediní (i když velmi nedokonalí předchůdci: pokora je ctnost, a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

D-503, nemocný a celý poblázněný láskou, se I-330 nechá přemluvit k účasti na nové revoluci, která vyvede čísla z Jednotného státu. Přislíbí pomoc při únosu Integrálu, aniž si je vědom, že smyčka Strážců se kolem něj potichu stahuje. Úřad Strážců nemůže dopustit, aby se čísla vzdala svého štěstí, a připraví Velkou operaci, která všechny zbaví fantazie. A bez fantazie je přece každý šťastný. D-503 také.

Stěna přesto padne, ale není už příliš pozdě? Dokážou se čísla vyrovnat s opravdovým světem, s živým světem na druhé straně? Využila I-330 vypravěče, aby získala kontrolu nad Integrálem, nebo k němu také něco cítí? A dokáže on překonat překážky, které mu brání v projevování citů?

Zamjatinova antiutopická společnost se stala obrazem pozdějších děl s podobným námětem: lidé (nebo spíš čísla) žijí spokojeně a šťastně, nevnímají už podstatu jedinců, důležitý je jen celek. Nikdy nejsou sami, jejich životy mají dokonalý řád. Zatáhnout záclony mohou, jen když mají růžový lístek. Sám D-503 ve svých záznamech píše, že “láska a hlad vládnou světem.” Hlad byl navždy zažehnán zavedením naftové potravy, láska zničena, protože: „Každé číslo má právo na kterékoli jiné číslo jako na sexuální materiál.” Jednotný stát tedy ovládl vládce světa.

Jen díky své nemoci (duše, fantazie) si D-503 uvědomí, že existují dva světy: ten, který zná, organizovaný, nesvobodný, šťastný. A ten druhý, v němž láska bolí a v němž se člověk může obětovat pro druhého člověka. V němž je sice bolest, ale také možnost volby.

Z hlediska stavby románu se My poměrně významně liší od pozdějších antiutopistických děl, a to hlavně obsáhlou nedějovou složkou, ve které se D-503 zabývá filozofickými úvahami i svými niternými pocity, ve které se snaží přesvědčit sám sebe o nezpochybnitelnosti a nutnosti Jednotného státu. Román, který vznikl ve 20. letech minulého století, si svou aktuálnost jistě uchovává i nadále.

Aldous Huxley (1894-1963) se narodil v Godalmingu, v hrabství Surrey. Kromě románů psal také cestopisy, divadelní hry a poezii. Byl zastáncem pacifismu a humanity. Většinu svého života prožil v USA.

Konec civilizace (Brave New World, 1931) je autorovým nejslavnějším dílem. Jedná se o sci-fi antiutopický román, který popisuje život absolutně šťastné společnosti, v níž jedinec neznamená nic. Lidé už se nerodí,  jsou pouze dekantováni – odchováváni na pohybujícím se pásu, kde jsou predestinováni ke svému budoucímu povolání. Slova “matka” a “otec” jsou považována za sprostá. Civilizace je rozdělena do pěti kast (alfa, beta, gama, delta, epsilon). Každá z nich má jiný úkol, žádná se však bez zbylých čtyř neobejde. Technicky vyspělá společnost dokázala přizpůsobit požadavky “lidí”, dají-li se tak vůbec ještě nazývat, svým možnostem (a naopak). Neštěstí neexistuje díky zázračnému prášku, somě. Neexistují ani city, neboť každý patří každému a každý musí dostat kohokoliv, po kom zatouží.

Na proces predestinace je zaměřena téměř celá pozornost civilizace. Pomocí hypnopedie (výuky během spánku), alkoholu a různých chemikálií jsou jedinci už během svého “zrání” naprogramováni tak, aby dokonale zapadli do společenského soukolí. Každý má svůj úkol, který musí splnit, a každý je za něj rád. Všichni jsou šťastní.

„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech…“

Na světě existuje jen jediná oblast, kde lidé žijí tak jako my. Rezervace v Novém Mexiku. Divoši, kteří věří v mystické síly, boha, posmrtný život a jiné primitivní symboly. Právě do této rezervace se jednou vydají Bernard Marx (alfa-plus) a Lenina Crowneová (beta-plus). Bernard proto, aby unikl z organizované, svým zvláštním způsobem asociální společnosti. Bernard je sice příslušníkem nejvyšší kasty, ale při jeho dekantování nejspíš došlo k úniku alkoholu, a tak se od běžných alf liší. Nesnáší neosobní přístup k jednotlivým členům společnosti. A Lenině jeho zvláštní chování připadá zajímavé.

Jak to, že nemohu, nebo spíše – neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu – jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován.“

V rezervaci potká Bernard ženu, starou a vrásčitou (na takové lidi civilizace není zvyklá), která sem také kdysi přijela s jedním mužem na výlet. Už se však nikdy nevrátila, a co hůř, porodila syna (jaká ostuda!). Bernard se rozhodne, že je oba musí dostat zpět do civilizace (vedou ho k tomu osobní pohnutky).

Jak však může dopadnout příběh muže, Divocha, který je stále schopen cítit lásku, nenávist, prožívat emoce? Který žil celý život v džungli a o moderních vynálezech (např. aerotaxi) nemá ani potuchy.

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Huxley se svým románem, zobrazujícím společnost, která se během svého vývoje dala na cestu nesvobody, řadí k takovým autorům, jako jsou George Orwell či Anthony Burgess. Zaměřuje se na vlastnosti, které jsou pro totalitní společnosti typické: civilizace je plně oddána své modle, Pánu Fordovi, spasiteli, který ji vyvedl z doby zmatků. Lidská jména ztrácejí svůj význam (celá civilizace využívá jen 10 000 příjmení), a tím ztrácí svůj význam i jedinec. Sexuální život je kontrolován vládci civilizace. Jedinci se obětují pro dobro společnosti, stejně tak přizpůsobují své touhy a požadavky tomu, co je dostupné. Jinými slovy, nežádají to, co nemohou dostat.

Anthony Burgess (1917-1993), vlastním jménem John Burgess Wilson, byl britský spisovatel, skladatel a kritik. Napsal několik desítek románů a novel, za zmínku stojí i jeho hudební dílo, včetně první symfonie, kterou sepsal už v 18 letech.

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962) popisuje životní osudy pokorného vypravěče Alexe, který se se svými kumpány (frendíky) vyžívá v supernásilí. Alex žije v antiutopickém světě, v němž násilí přerostlo lidem přes hlavu a kde si každý může dělat, co chce. Ačkoliv mu ještě nebylo 15 let, do školy nechodí a večery tráví s frendíky v barech nebo v temných ulicích města.

„Je to smradlavej svět, protože dovolí, aby si mladí jako vy dovolovali na starý, a není tu už žádnej zákon a žádnej řád!”

Alex násilí miluje (stejně jako Beethovena), jednoho dne však zajde příliš daleko a noční výlet s partou skončí smrtí staré ženy. Za normálních okolností by se jí Alex spolu s frendíky vysmál, jenže ti už mají dost jeho pánovité povahy a věčného rozkazování. A tak “spravedlnosti” pomohou Alexe dostihnout, aniž by sami přišli k nějaké újmě.

Náš pokorný vypravěč se dostává do STANAZu (Státního nápravného zařízení), kde by měl – jako každý kriminálník – nějaký čas splácet svůj dluh společnosti. Alex v touze dostat se co nejrychleji z vězení dá souhlas k tomu, aby se stal pokusným králíkem; experti totiž nedávno vyvinuli velmi účinnou nápravnou metodu.

„Tohodle můžete použít na zkoušku. Je mladý, smělý, zkažený. Brodsky si ho zítra vezme do parády a vy můžete přisednout a dívat se, jak to dělá. Funguje to dobře, o to nemusíte mít strach. Tenhle mrzký mladý ničema bude změněn zcela k nepoznání.” A tyhle tvrdý verdy, bratři, byly jakoby začátkem mojí svobody.”

Alex je nucen nepřetržitě sledovat scény zobrazující násilí. Společně s chemikáliemi, které do něj během sezení dozorci vpravují, má léčba skvělé výsledky. Alex bude vyléčen. Nebo ne?

„Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”

Alex se skutečně vrátí do světa, který kdysi opustil. K rodičům, kteří už na něj zapomněli a do jeho pokoje nastěhovali podnájemníka. Alex dospěje. Zjistí, že svět jeho mládí je pryč. Jakékoliv projevy násilí v něm vyvolávají pocity hnusu a nevolnosti, stejně jako Beethovena hudba (ach ano, bratři moji). Týnská mluva zůstala, jenže Alex už není týnem.

Ale tam, kam teď guljám, volkcuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Zejtřek je plnej sladkejch kytek a patří točící se smelovatý zemi a hvězdám a starý dobrý Luně tam nahoře a vašemu starýmu dobrýmu frendíkovi Alexovi, kterej si úplně odinočky bude hledat takovou jakoby svou životní partnerku. A všechen ten físíz. Je to příšernej gražnej smelovatej svět, fakt, ach, bratři moji. Takže šťastnou cestu od vašeho frendíčka. A všem z tohodle příběhu zahraju pěkně nojzovatě na lipsy: prrrrr. A můžou mi políbit šáry. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Anthony Burgess v anglickém originále použil v mluvě týnů rusismy, v českém překladu byly zčásti nahrazeny anglismy a germanismy. Výsledkem je skutečně zvláštní směs slov (jak můžete vidět z ukázek), které rozumí jen týnové. Můžeme člověka změnit? A je dobrem dobro, které je činěno z donucení? A skutečně – je člověk člověkem, když ztratil možnost volby?

Jerome Klapka Jerome (1859-1927) byl anglický humorista, jenž své prostřední jméno přijal jako vzpomínku na maďarského revolucionáře Györgyje Klapku, se kterým se spisovatelova rodina přátelila. Začínal psaním cestopisů, na doporučení redaktora však popisné pasáže zkrátil a věnoval více pozornosti úsměvným zážitkům hlavních protagonistů.

Román Tři muži ve člunu spojuje cestopis a humorný příběh do oddechového a velmi vtipného celku. Už sám autor na první straně knihy upozorňuje čtenáře na to, že se jedná o dílo, jehož kouzlo spočívá v upřímné jednoduchosti, nikoliv v literárních kvalitách nebo obraznosti jazyka. A opravdu – pokud k němu přistupujete jako k oddechové četbě, nelze knize nic vytknout.

Otevřel jsem vak, přibalil boty, a jak jsem ho vázal, přepadlo mě zlé tušení. Dal jsem tam svůj kartáček na zuby? Nevím, čím to je, ale nikdy si nemohu vzpomenout, jestli jsem si zabalil kartáček. Můj kartáček na zuby je věc, která mě na cestách straší a zotročuje. Pocit, že jsem ho zapomněl, mě dokáže probrat i ze spaní, to se vzbudím zpocený, vyskočím z postele a letím pro něj. Ráno ho zase zabalím dřív, než si vyčistím zuby, a pak mi nezbývá než ho zase vybalit a zpravidla ho najdu až na dně zavazadla. Pak skládám věci znovu, kartáček zapomenu a musím zpátky do schodů a na poslední chvíli doběhnu na nádraží s kartáčkem zabaleným v kapesníku.

Román popisuje cestu tří kamarádů (Jerome, George, Harris) a psa Montmorencyho, kteří se plaví po Temži. Během své pouti čelí nástrahám řeky, ale také svých cestovních vaků, počasí, jídla a lodi. Vyrovnávají se s nimi po svém a bezpochyby osobitě. Své osudy přijímají cynicky, bez nejmenšího rozčílení.

V románu se najde každý, který kdy někam cestoval. A právě v tom je (vedle humoru) síla tohoto díla – svou upřímností a jednoduchostí dokáže zaujmot.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Děj divadelní hry Majitelé klíčů (1962) se odehrává ve Vsetíně v jednom dvoupokojovém bytě během jednoho nedělního rána (8.00-9.00) za druhé světové války. Spolu zde žijí manželé Krůtovi a jejich dcera Alena s manželem Jiřím. Jiří byl dříve členem odboje, teď pracuje jako architekt a mezi Krůtovými si pořád připadá jaksi nepatřičně. Zatímco Jiří je člověk s ideály, který dříve za něco bojoval a nelíbilo se mu stát v řadě a mlčet, bývalý voják Krůta a jeho manželka jsou pravým opakem: průměrní, opatrní lidé, kteří se snaží nijak nevyčnívat ze společnosti.

První (komický) konflikt nastane, když Jiří musí kvůli telefonátu opustit byt – nechtě s sebou odnese jediné klíče, a Alena tak zamešká svou hodinu baletu. Následuje ostrá hádka Krůty s Jiřím, ve své podstatě však velmi banální. I ta však o povahách postav leccos naznačí: Krůta je člověk malý a s nízkými ideály (klíče jsou jeho jedinou starostí v pohnuté době), kdežto Jiří znovu koketuje s odbojem.

Ten do jeho života znovu naplno vstoupí s příchodem Věry – jeho bývalé milenky, která se potřebuje ukrýt před gestapem.  Jiří neváhá a Věru ukryje. Na scéně se však objeví domovník Sedláček – svědomitý hlídač domu, svou malostí velmi podobný Krůtovi (přichází vyřešit záhadu špinavých schodů). Když se na Věru začne informovat a chce ji odvést, Jiří popadne těžítko a Sedláčka zabije.

Zbytek rodiny je v druhém pokoji a Jiří s Věrou musejí vymyslet co dál. Sedláček se měl účastnit přehlídky SA a hitlerjugend, pokud se neobjeví, bude po něm sháňka a až objeví jeho mrtvolu v pokoji, rodinu zabijí. Když Jiří řekne Krůtovým, co se stalo, zpanikaří a půjdou ho udat, aby se zachránili. Mohl by se zachránit s Věrou, ale nechce nechat Alenu zemřít. Po hádce s Věrou se rozhodnou, že Alenu vylákají ven a potom utečou. Alena však tvrdošíjně odmítá,  a tak Jiří vyběhne z bytu za Věrou sám. Ještě předtím vrátí klíče Krůtovi, který tak dosáhl svého velkého vítězství.

Jiří: Odpusťte
Alena: Ty seš úplnej blázen!
Jiří: Prosím vás všechny, odpusťte mi… /obrací se a odchází ke dveřím/
Krůtová: Tohle se odpustit nedá. To je konec.
Krůta: Počkej!… /Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí/
To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte… O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já tě proto žádám naposledy: Dej mi okamžitě mé klíče!
/Jiří mlčky vytáhne z kapsy klíče a podává je Krůtovi. Pak rychle odejde/
Alena: To je blbá neděle…
Krůta /drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítězstvím/ Viděli jste? Viděli jste to?
Alena: No bóže…
Krůta: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku!

Drama, které je pevně spjato s dobou druhé světové války Milan Kundera nezařadil do kánonu svého díla, proto se dnes už nikde nehraje a nebylo znovu vydáno. Je však nesmírně hodnotné i pro dnešní dobu: jednak svým pohledem na lidi, jednak svou unikátní stavbou – dialogy, které probíhají v různých pokojích, se totiž navzájem prolínají a vytvářejí tak tragikomické vedlejší rozhovory.