Dobré čtení

Petra Soukupová (nar. 1982) absolvovala scénáristiku a dramaturgii na FAMU, studium ukončila scénářem k povídce Na krátko.  Je držitelkou Ceny Jiřího Ortena za svůj debut K moři a ceny Magnesia Litera za své poslední dílo Zmizet.

Zmizet (2009) je soubor tří delších povídek: Zmizel, Na krátko, Věneček. Všechny tři vyprávějí o pokřivených rodinných vztazích, které byly nějakým způsobem narušeny. Jednou jde o autonehodu, jednou o vztah rozvedených rodičů, jednou o prapodivný vztah matky ke dvěma mužům. Tyto “zásahy vyšší moci” mají mnohokrát nedozírné následky a zbourají doposud vybudované vazby.

“Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý.”

Čtenář každý příběh nahlíží nejen očima hlavního hrdiny (kterým je vždy jeden z mladé sourozenecké dvojice), ale také prostřednictvím dalších postav – především rodičů, případně prarodičů. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že rodinné vztahy nejsou zrovna tématem “vysoké” literatury, Soukupová dokazuje, že pokud jsou popsány a rozehrány věrohodně, dají se i z těch nejobyčejnějších situací vykouzlit zajímavé obrazy.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Soubor Hovno hoří (1994) obsahuje tři povídky:  Sázka, Bellevue a Voda se šťávou, jejichž průřezem vznikl film Pelíšky. V první povídce autor zpoza hospodského stolu pozoruje dva upovídané staříky, kteří se baví sázením – kolik měří medvěd kodiak, jaktože železné lodě plavou, jak dlouho vydrží pod vodou. I přes opačné názory opouští hospodu jako nejlepší přátelé.

Povídka Bellevue nás seznámí s podivnou rodinkou, v níž matka otročí mužům – manželovi a svým synům. Její dcera uvažuje o změně pohlaví, mladší syn se ve třetí třídě pomočuje, starší řeší první lásky. Společně se snaží vzdorovat socialisticky-výchovným pokusům otce přetvořit je k obrazu svému.

Voda se šťávou rozebírá problémy soužití muže a ženy. Nepatrné rozepře, větší hádky, roztomilá nedorozumění a hluboká nepochopení – pořád však s typicky šabachovským humorem.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Třetí sešit směšných lásek (1968) je soubor čtyř povídek: Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Symposion, Eduard a Bůh, Doktor Havel po 20 letech. Všechny je spojuje společný motiv tělesné lásky, jejíž velkou překážkou je pokročilý věk hlavních postav. V povídce Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým hlavní hrdina tuto překážku překonává a spolu se svou platonickou láskou z mládí stráví společnou noc – překoná odpor ke stárnoucímu ženskému tělu a ukojí svou zvědavost.

Oproti tomu v povídce Symponion doktor Havel odolá svodům Alžbětky – zkrátka proto, že se mu dává až moc okatě a dobrovolně a on si chce udržet svobodu. Celá situace se později vyvine tragikomicky, když Alžbětka spáchá nespáchá sebevraždu. Nakonec však nalezne lásku (ač trochu směšnou).

Eduard z povídky Eduard a Bůh se dostává do situace nejsvízelnější: seznamuje se s Alicí, silně věřící dívkou, která odmítá předmanželský sex. Aby si ji udržel, předstírá svou víru v Boha, která ho však přivede do problémů v práci – soudruzi jeho pámbíčkaření vidí jen neradi. Nezbývá mu nic jiného, než se vlichotit staré a ošklivé ředitelce školy, aby o místo nepřišel. Když se Alice dozví o tom, jak statečně neodvolal svou víru, poddá se mu. Eduardovi je její přelétavost a nestálost najednou odporná a, tak ji opustí.

I poslední povídka se věnuje stárnutí a sexu – zase se setkáváme s dr. Havlem, který se odjíždí léčit do lázní, kde pociťuje dokonalý nezájem žen o svou osobu. Ovšem jen do chvíle, kdy za ním přijíždí jeho žárlivá žena – slavná herečka. Z doktora se najednou znovu stává švihák lázeňský, za kterým se ženy otáčejí. A on zjišťuje, že to mu ke štěstí vlastně stačí.

Charles Bukowski (1920-1994) se narodil v Německu, ale po 1. světové válce se s rodiči přestěhoval do Los Angeles. Byl to americký spisovatel a básník, který se proslavil nonkonformním stylem psaní.

Erekce, ejakulace, exhibice a další příběhy obyčejného šílenství (Erection, Ejaculation, Exhibition and General Tales of Ordinary Madness) Bukowski napsal v roce 1972. Celá sbírka povídek se točí kolem několika stežějních témat, ostatně i jako život Bukowskiho – sex, drogy, chlast, hazard, sprosťárny a neustálá provokace. 

Většina povídek se odehrává v Bukowskim nenáviděném Los Angeles, ve kterém prožil dětství a kde poprvé zakusil, jak dokáže být Amerika tvrdá. Obzvlášť povedené jsou potom povídky, v nichž vystupuje jako hlavní postava autor sám – nestydí se za svou lásku k alkoholu, neskrývá, že je kurevník. Zkrátka žije život po svém. Od lidí nic nečeká a nic jim nedluží. Žije pro sebe.

Nad lidmi jsem odedávna pociťoval znechucení. To, co mi je znechucovalo, spočívalo především v nemocných rodinných vztazích, které zahrnovaly manželství, výměnu moci a podpory, a které se jako vředy, jako lepra šířily dál: vaši nejbližší sousedé, vaše okolí, vaše čtvrť, vaše město, váš kraj, vaše země, váš národ… všichni se drží vzájemně za prdel v medové plástvi přežívání z čiré blbosti zvířecího strachu.

Všechno jsem to chápal, rozuměl jsem tomu, proč mě tam nechali prosícího válet se na zemi.

Bukowski bývá řazen mezi beatníky, ačkoliv sám se k nim otevřeně nehlásí. Pro své postoje, styl života i psaní je považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických spisovatelů 60. potažmo 70. let.

a já znám chlápka, kterej říká, že „na válkách není nic špatnýho“. ale ježíšikriste, já si přece musím pěstovat svý neurózy a předsudky, protože nic jinýho nemám. nemám rád bistra, nemám rád bufety na kampusech, nemám rád shetlandský poníky a nemám rád Disneyland, nemám rád policajty na motorkách, nemám rád jogurt a nemám rád Beatles a Charlieho Chaplina, nemám rád okenní žaluzie a tu maniodepresivní kštici, která visí Bobbymu Kennedyovi do čela… kristenanebi, otočil jsem se na profesora – tenhle člověk mě tiskne už deset let, stovky básní, a ON VŮBEC NEVÍ, CO JSEM ZAČ!

Guy de Maupassant (1850-1893) byl francouzský spisovatel, představitel realismu a naturalismu. Narodil se do šlechtické rodiny a po prusko-francouzské válce pracoval na ministerstvu námořnictví v Paříži.

Sbírka Matka zrůd a jiné povídky obsahuje několik desítek krátkých příběhů, ve kterých se míhají nejrůznější postavy, náměty a bizarní situace, které autora proslavily. Těžko shrnout tak rozsáhlé dílo, jakým tento výbor povídek bezesporu je, přesto jsou si však příběhy v mnohém podobné. Autor se často uchyluje k absurdním koncům, které povídky – pečlivě vystavěné, skvěle napsané a dokonale realistické – proměňují v zarážející a varující příběhy, jejichž cílem není soudit hrdiny, ale dokázat jistou nerozhodnost jejich jednání.

Nebojí se svými povídkami šokovat, zobrazovat věci nepříjemné a své hrdiny stavět do situací, které z nich dělají hlupáky. Tématem většiny povídek je láska, ať už naplněná či pouze platonická – právě ona je hybatelem lidského jednání.

Matka zrůd, povídka, jež dala název celé sbírce, vypráví o ženě, která si v touze po kráse stahovala pas nejrůznějšími korzety, a její děti tak prošly nepřirozeným vývojem. Rodily se deformované a jejich matka na nich vydělávala a prodávala je do cirkusů. Přestože bylo její jednání zavrženíhodné, společnost se na ni chodila dívat jako na pouťovou atrakci.

Jerome Klapka Jerome (1859-1927) byl anglický humorista, jenž své prostřední jméno přijal jako vzpomínku na maďarského revolucionáře Györgyje Klapku, se kterým se spisovatelova rodina přátelila. Začínal psaním cestopisů, na doporučení redaktora však popisné pasáže zkrátil a věnoval více pozornosti úsměvným zážitkům hlavních protagonistů.

Dělat věci s rozmyslem je ztráta času (The Second Thoughts of an Idle Fellow) je sbírka 12 povídek vycházejících z běžných životních situací, které ne vždy dopadají tak, jak bychom si přáli. Autor na konci mnoha povídek filozofuje o smyslu života a lidské podstatě a přirozenosti – nezabředává však do monotónních úvah, činí tak s vtipem sobě vlastním.

O hraní pochodů na pohřbu loutek:

“Napadá mě, jak by ta hra asi vypadala, kdybychom si všichni mohli napsat své vlastní role. Nebyli by v ní žádní šašci ani zpívající služky. Všichni bychom hráli hlavní roli uprostřed jeviště a světla ramp by svítila pouze na nás. Nebo by to tak nebylo?”

O radostech a prospěchu otroctví:

“Až tedy ještě trochu vyrosteme, možná pochopíme, proč jsme na světě.”

Roald Dahl (1916-1990) se narodil norským rodičům ve Walesu a byl pojmenován po polárníku Roaldu Amundsenovi. Známým se stal díky své tvorbě pro děti, mezi jeho nejznámější díla patří Továrna na čokoládu.

Další příběhy nečekaných konců (More Tales of the Unexpected, 1978) obsahují 9 povídek, které balancují na hranici světa reálného a fantastického, možného a neskutečného. Povídky jsou psány s lehkostí a vtipem, který je velmi důležitý pro překvapivý konec každého příběhu.

Obzvláště bych vyzdvihl povídku Muž s deštníkem, jejíž hlavní hrdina se živí prapodivným způsobem: V restauracích krade z věšáků deštníky, které pak na ulicích prodává kolemjdoucím, většinou za jednu libru.

Cílem Dahlovy sbírky zřejmě není donutit čtenáře k hlubokému zamyšlení, snaží se jen jednoduchým a účinným způsobem pobavit – to však jeho příběhům nikterak neubírá na kvalitě.

Stephen Leacock (1869 – 1944) byl kanadský humorista a vysokoškolský učitel na McGillově univerzitě v Montrealu. Jeho humoristické dílo se skládá z více než dvaceti povídkových sbírek.

Literární poklesky (Literary Lapses) s sebou přináší 47 krátkých, ironických a nadnesených kusů, které vycházejí z všedních událostí lidského života – založení bankovního konta, návod na zbohatnutí či cestování dráhou. Mezi nejlepší se bezesporu řadí povídka Moje finanční kariéra, která vypráví strhující příběh o muži, jenž si chtěl založit bankovní konto. Vystrašený ze všech úředníků a značné sumy peněz (považte, celých 56 dolarů) během jediné hodiny konto založil, skoro se zbláznil a konto opět zrušil.

Leacock exceluje díky jednoduchosti a laskavosti, se kterou ke čtenáři přistupuje a rozesmívá jej. Zásluhou vynikajícího překladu Františka Vrby je v knize uchován i jemný humor hrající si se slovíčky (např. postava pana Wlezleyho z povídky Halucinace pana Wlezleyho je opravdu vlezlá).