Dobré čtení

Petra Soukupová (nar. 1982) absolvovala scénáristiku a dramaturgii na FAMU, studium ukončila scénářem k povídce Na krátko.  Je držitelkou Ceny Jiřího Ortena za svůj debut K moři a ceny Magnesia Litera za své poslední dílo Zmizet.

Zmizet (2009) je soubor tří delších povídek: Zmizel, Na krátko, Věneček. Všechny tři vyprávějí o pokřivených rodinných vztazích, které byly nějakým způsobem narušeny. Jednou jde o autonehodu, jednou o vztah rozvedených rodičů, jednou o prapodivný vztah matky ke dvěma mužům. Tyto “zásahy vyšší moci” mají mnohokrát nedozírné následky a zbourají doposud vybudované vazby.

“Nějak žijeme. Není to vždycky špatný, ale málokdy je to dobrý.”

Čtenář každý příběh nahlíží nejen očima hlavního hrdiny (kterým je vždy jeden z mladé sourozenecké dvojice), ale také prostřednictvím dalších postav – především rodičů, případně prarodičů. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že rodinné vztahy nejsou zrovna tématem “vysoké” literatury, Soukupová dokazuje, že pokud jsou popsány a rozehrány věrohodně, dají se i z těch nejobyčejnějších situací vykouzlit zajímavé obrazy.

Tomáš Zmeškal (1966-) je český spisovatel, který na sebe v loňském roce upozornil svým debutovým románem Milostný dopis klínovým písmem, za který byl nominován na cenu Magnesia Litera a za nějž získal Cenu Josefa Škvoreckého. Autor v současnosti pracuje jako středoškolský učitel.

Milostný dopis klínovým písmem je román o 22 kapitolách, které dohromady tvoří mozaiku života rodiny Černých na pozadí událostí minulého režimu. Autor velmi umně rozehrává vztahy jednotlivých postav, řekl bych, že jim ve vzájemných dialozích vtiskuje báječnou a hlavně uvěřitelnou každodennost, která ostře kontrastuje s nevšedností osudů celé rodiny.

Celý více než 300 stránek dlouhý příběh začíná u Květy a Josefa, z jejichž manželství se zrodí vypravěčka první kapitoly – dcera Alice. Josef je poněkud sentimentální statik, který prožil desetileté peklo komunistického žaláře, a když se vrátil ke své ženě Květě, byla Alice už “velká holka”. I proto se snaží prožít to, co s Alicí zameškal, s jejím synen Kryštofem.

Když se Josef dozví, co dělala jeho žena během jeho uvěznění, sebere se a beze slova rozloučení či vysvětlení, na které Alice marně čeká, odjede na chatu ve Lhotce, kde zůstane dalších dvacet let. Stává se z něj senilní stařík, který špatně slyší a který je fixován na svého vnuka. Ačkoliv se nutí si Květu zošklivit a zapomenout na ni, stále víc si uvědomuje, jak moc ji miluje. Josefův pokus o smíření, vyjádřený montáží vitríny a napsáním milostného dopisu klínovým písmem, ve kterém se vyzná ze všech citů, které ke Květě i v pokročilém věku chová, už však nestihne napravit a dohnat to, co dvacet let nechali ležet ladem.

Je velmi těžké knize něco vytknout nebo v ní najít jeden ústřední motiv. Je jím láska Josefa a Květy? Nepovedené manželství jejich dcery Alice? Josefovo uvěznění? Na každý pád je kniha sondou do časů minulých, do časů, v nichž stát ovlivňoval dění v ložnicích svých občanů. A to sondou velmi povedenou, propracovanou do těch nejmenších detailů. Snad se však dá říci, že víc než o čemkoliv jiném je Milostný dopis klínovým písmem knihou o odpouštění.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Děj divadelní hry Majitelé klíčů (1962) se odehrává ve Vsetíně v jednom dvoupokojovém bytě během jednoho nedělního rána (8.00-9.00) za druhé světové války. Spolu zde žijí manželé Krůtovi a jejich dcera Alena s manželem Jiřím. Jiří byl dříve členem odboje, teď pracuje jako architekt a mezi Krůtovými si pořád připadá jaksi nepatřičně. Zatímco Jiří je člověk s ideály, který dříve za něco bojoval a nelíbilo se mu stát v řadě a mlčet, bývalý voják Krůta a jeho manželka jsou pravým opakem: průměrní, opatrní lidé, kteří se snaží nijak nevyčnívat ze společnosti.

První (komický) konflikt nastane, když Jiří musí kvůli telefonátu opustit byt – nechtě s sebou odnese jediné klíče, a Alena tak zamešká svou hodinu baletu. Následuje ostrá hádka Krůty s Jiřím, ve své podstatě však velmi banální. I ta však o povahách postav leccos naznačí: Krůta je člověk malý a s nízkými ideály (klíče jsou jeho jedinou starostí v pohnuté době), kdežto Jiří znovu koketuje s odbojem.

Ten do jeho života znovu naplno vstoupí s příchodem Věry – jeho bývalé milenky, která se potřebuje ukrýt před gestapem.  Jiří neváhá a Věru ukryje. Na scéně se však objeví domovník Sedláček – svědomitý hlídač domu, svou malostí velmi podobný Krůtovi (přichází vyřešit záhadu špinavých schodů). Když se na Věru začne informovat a chce ji odvést, Jiří popadne těžítko a Sedláčka zabije.

Zbytek rodiny je v druhém pokoji a Jiří s Věrou musejí vymyslet co dál. Sedláček se měl účastnit přehlídky SA a hitlerjugend, pokud se neobjeví, bude po něm sháňka a až objeví jeho mrtvolu v pokoji, rodinu zabijí. Když Jiří řekne Krůtovým, co se stalo, zpanikaří a půjdou ho udat, aby se zachránili. Mohl by se zachránit s Věrou, ale nechce nechat Alenu zemřít. Po hádce s Věrou se rozhodnou, že Alenu vylákají ven a potom utečou. Alena však tvrdošíjně odmítá,  a tak Jiří vyběhne z bytu za Věrou sám. Ještě předtím vrátí klíče Krůtovi, který tak dosáhl svého velkého vítězství.

Jiří: Odpusťte
Alena: Ty seš úplnej blázen!
Jiří: Prosím vás všechny, odpusťte mi… /obrací se a odchází ke dveřím/
Krůtová: Tohle se odpustit nedá. To je konec.
Krůta: Počkej!… /Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí/
To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte… O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já tě proto žádám naposledy: Dej mi okamžitě mé klíče!
/Jiří mlčky vytáhne z kapsy klíče a podává je Krůtovi. Pak rychle odejde/
Alena: To je blbá neděle…
Krůta /drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítězstvím/ Viděli jste? Viděli jste to?
Alena: No bóže…
Krůta: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku!

Drama, které je pevně spjato s dobou druhé světové války Milan Kundera nezařadil do kánonu svého díla, proto se dnes už nikde nehraje a nebylo znovu vydáno. Je však nesmírně hodnotné i pro dnešní dobu: jednak svým pohledem na lidi, jednak svou unikátní stavbou – dialogy, které probíhají v různých pokojích, se totiž navzájem prolínají a vytvářejí tak tragikomické vedlejší rozhovory.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Soubor Hovno hoří (1994) obsahuje tři povídky:  Sázka, Bellevue a Voda se šťávou, jejichž průřezem vznikl film Pelíšky. V první povídce autor zpoza hospodského stolu pozoruje dva upovídané staříky, kteří se baví sázením – kolik měří medvěd kodiak, jaktože železné lodě plavou, jak dlouho vydrží pod vodou. I přes opačné názory opouští hospodu jako nejlepší přátelé.

Povídka Bellevue nás seznámí s podivnou rodinkou, v níž matka otročí mužům – manželovi a svým synům. Její dcera uvažuje o změně pohlaví, mladší syn se ve třetí třídě pomočuje, starší řeší první lásky. Společně se snaží vzdorovat socialisticky-výchovným pokusům otce přetvořit je k obrazu svému.

Voda se šťávou rozebírá problémy soužití muže a ženy. Nepatrné rozepře, větší hádky, roztomilá nedorozumění a hluboká nepochopení – pořád však s typicky šabachovským humorem.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Putování mořského koně (1998) je deníkovým vyprávěním muže-otce, který se rozhodl zůstat na mateřské se synem Pepínem, aby jeho žena mohla budovat kariéru (stylizuje se tedy do role mořského koníka, který se stará o potomstvo). Během jednoho roku, který tráví stavěním synkovy vysněné garáže z kostek, chozením do parku a podřimováním, se jeho život kompletně změní: začne na sobě pozorovat, jak moc mu chybí kontakt s lidmi, zakouká se do pohledné maminky v parku a přemýšlí o nevěře. Přestává si rozumět se ženou, zjišťuje spoustu věcí o životě (např. že Jsou dni, kdy ti nepomůže, že umíš napsat MYSLIVEC.) a nakonec si najde místo nočního hlídače.

Co neuskuteční tatínek, uskuteční Marie – podvede ho s kolegou z práce a tatínek s celou situací naloží geniálně – dotyčného vyhodí na ulici bez šatů a nechá ho utéct do noci. Za to si na nějaký čas pobude v blázinci, ale obvinění z ublížení na zdraví (do pokoje vtrhl s dřevěným koltem) je u soudu nakonec zamítnuto. Všechno se zase vrací do starých kolejí.

Šabach vypráví krátce, zkratkovitě a vtipně. Forma deníkových zápisků působí občas až s naléhavou aktuálností.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Třetí sešit směšných lásek (1968) je soubor čtyř povídek: Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Symposion, Eduard a Bůh, Doktor Havel po 20 letech. Všechny je spojuje společný motiv tělesné lásky, jejíž velkou překážkou je pokročilý věk hlavních postav. V povídce Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým hlavní hrdina tuto překážku překonává a spolu se svou platonickou láskou z mládí stráví společnou noc – překoná odpor ke stárnoucímu ženskému tělu a ukojí svou zvědavost.

Oproti tomu v povídce Symponion doktor Havel odolá svodům Alžbětky – zkrátka proto, že se mu dává až moc okatě a dobrovolně a on si chce udržet svobodu. Celá situace se později vyvine tragikomicky, když Alžbětka spáchá nespáchá sebevraždu. Nakonec však nalezne lásku (ač trochu směšnou).

Eduard z povídky Eduard a Bůh se dostává do situace nejsvízelnější: seznamuje se s Alicí, silně věřící dívkou, která odmítá předmanželský sex. Aby si ji udržel, předstírá svou víru v Boha, která ho však přivede do problémů v práci – soudruzi jeho pámbíčkaření vidí jen neradi. Nezbývá mu nic jiného, než se vlichotit staré a ošklivé ředitelce školy, aby o místo nepřišel. Když se Alice dozví o tom, jak statečně neodvolal svou víru, poddá se mu. Eduardovi je její přelétavost a nestálost najednou odporná a, tak ji opustí.

I poslední povídka se věnuje stárnutí a sexu – zase se setkáváme s dr. Havlem, který se odjíždí léčit do lázní, kde pociťuje dokonalý nezájem žen o svou osobu. Ovšem jen do chvíle, kdy za ním přijíždí jeho žárlivá žena – slavná herečka. Z doktora se najednou znovu stává švihák lázeňský, za kterým se ženy otáčejí. A on zjišťuje, že to mu ke štěstí vlastně stačí.

Ladislav Fuks (1923-1994) byl český prozaik, který studoval filozofii a dějiny umění. Jako spisovatel debutoval roku 1959 v časopise Květen. Silně ho poznamenal jeho despotický otec – jejich vztah se stal pro Fukse inspirací v románu Příběh kriminálního rady.

Spalovač mrtvol vypráví příběh Karla Kopfrkingla a jeho rodiny – ženy Lakmé, dětí Ziny a Milivoje. Pan Kopfrkingl pracuje v krematoriu a svou práci bere jako poslání – pomáhá bourat zeď, která mrtvé obklopuje a pomáhá tak duši najít nové tělo (je velmi ovlivněn knihou o Tibetu, kterou vlastní). Svým založením je romantik (svou rodinu oslovuje exotickými přívlastky: nebeská, oblačná, čarokrásná), sám se nechá oslovovat Roman a ve smrti vidí jedinou krásnou jistotu našeho života. Miluje smuteční hudbu a je zcela oddán svému poslání – často o smrti mluví takřka fanaticky, snad bláznivě, ale není nebezpečný.

To se má však na pozadí historických událostí brzy změnit – děj novely se totiž odehrává ve válečných letech a pan Kopfrkingl v sobě má “kapku” německé krve, zatímco jeho žena Lakmé je poloviční Židovka. Sám o tom nikdy nepřemýšlel, svou ženu až k smrti miluje, ale pod tíhou situace a na naléhání svého přítele Wilhelma Reinkeho si uvědomuje, že na krvi záleží a že v krvi je rozdíl. Člověk, kterého doposud zajímalo jen štěstí jeho rodiny a politice nevěnoval pozornost, se musí rozhodnout, zda se přidat k proněmeckému proudu a zřeknout se své manželky (ač rozvody neuznává), nebo se postavit proti dějinám.

Když se pan Kopfrkingl dozvídá, že s Vůdcem přijde nový řád, ve kterém pro Židy nebude místo, cítí povinnost svou rodinu uchránit utrpení – vždyť smrt je tehdy dobrá, ušetří-li člověka velkého utrpení… A tak svou manželku oběsí v koupelně, syna zabije v krematoriu. Dceru už nezachrání – zblázní se.

Arnošt Lustig (1926-?) je český spisovatel židovského původu, který si prošel nacistickým peklem druhé světové války. Většina jeho knih tak čerpá z jeho zážitků.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je novela podle skutečné události, která vypráví o osudu dvaceti bohatých Židů z USA, kteří jsou zajati nacisty v Římě. Dostávají se do tábora, kde se jich zištně ujímá Bedřich Brenske, velitel oddělení. Jeho jediným cílem je z bohatých podnikatelů vymámit co největší sumu peněz výměnou za záchranu života.

Pan Herman Cohen spočítal, co stála doposud jejich výměna, a dospěl ke konečné sumě. Myslel na ledacos, tedy také na to, že by část nákladů mohl převzít stát, ve stejné míře, v jaké otálel a zdržoval jejich vykoupení. Vracel se v duchu ke všemu, co se dělo od jejich zajetí až do této chvíle, jako by si teprve nyní dokázal uvědomit nejen to, co se stalo, ale i jaké s tím byly spojeny náklady. Zkoumal duševní a tělesný stav všech pánů. Ale opakoval si stále, tváří v tvář svým dvěma němým strážím, že si koupili svůj život, protože měli za co, zatímco miliony jiných neměli ani na svou smrt.

Herman Cohen, jeden z dvaceti zajatců, se slituje nad polskou tanečnicí Kateřinou a za 100 000 franků ji vykoupí. Uklidněni Brenskeho slibem o blízkém vysvobození podepisují šeky a příkazy k platbám ze svých švýcarských kont.

Bedřich Brenske z nich postupně vymámí všechny jejich peníze, dokonce je přiměje napsat o další finanční prostředky příbuzným a přátelům. A zoufalí Židé jeho báchorkám o výměně za německé důstojníky uvěří.

„Buď anebo!” řval. „Ani středověcí loupeživí rytíři to nedělali takhle! Ožebračili jste nás. Co ještě chcete?” „Podezírá nás snad pan Rap­paport-Lieben právě jen z toho?” zeptal se náhle klidně a věcně pan Brenske, jako by mu jeho vlastní slova prve vrátila pocit důstojnosti.

Celá novela končí tam, kde začala – v koncentračním táboře. Všech dvacet mužů i s Kateřinou Horovitzovou je posláno do umývárny, a Kateřina si až příliš pozdě uvědomí, že jdou na smrt.

Karel Čapek (1890-1938) byl český novinář, dramatik, spisovatel a překladatel. Narodil se do rodiny venkovského lékaře v Malých Svatoňovicích. Studoval filozofii, hodně cestoval a byl také blízkým přítelem TGM (Hovory s TGM). Psal pro Lidové noviny a byl jedním ze zakladatelů československé pobočky Penklubu.

Krakatit je nejnebezpečnější výbušninou na světě, kterou vynalezl ing. Prokop. Sám je z účinnosti Krakatitu natolik vyveden z míry, že utrpí jeho duševní zdraví a v horečce a halucinacích vyzradí tajemství výroby svému příteli Tomšovi. V blouznění potkává krásnou ženu, kterou se později pokusí najít. Právě kvůli ní zamíří do Baltinu, kde se Tomeš pokouší vyrobit Krakatit.

Prokop se stává vězněm a seznámí se s princeznou, do které se bláznivě zamiluje. Snaží se vzdorovat svým věznitelům, dokonce dostává k dispozici laboratoř, ale proti přesile nemá nejmenší šanci a tajemství Krakatitu nakonec vyzradí, aby tak ulevil sám sobě. Výbušnina, která tak může zničit celý svět se dostává do chtivých rukou lidí.

Na své cestě z Baltinu se Prokop setkává s Bohem a zjišťuje, že vzorec pro výrobu Krakatitu zapomněl. Že už jej netíží obrovská odpovědnost za okolní svět a že snad dostane novou šanci, jak být pro lidi užitečný.

Petr Šabach (1951-?) je český spisovatel, který se narodil v Praze. Známým se stal díky svým humorným povídkám a románům, které sloužily také jako předlohy k filmům Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý).

Ramon (Psáno pro New York Times) je literárním počinem sedmnáctiletého Martina Lutera (rodiče mu tímto jménem dost otrávili život), který žije v podivné vesnici Kozloděje. Martin dospívá a trochu s odstupem se dívá na zvláštní problémy svého puntičkářského otce, svého dvojčete – sestry Pepiny, a velmi zvláštního dědečka. Je obklopen věcmi, které mu nepřijdou tak docela podstatné, ale musí se s nimi nějak vyrovnat. A Indián Ramon přichází jako na zavolanou.

A za co bych jí nejradši na místě zakroutil krkem , je to její: “Helejse, synku, kdo že komu seděl prdelí na ksichtě?!”, protože představa, že sem na svět dorazil až jako vagon číslo dvě a eště k tomu se svým křehce modelovaným římským nosem v jejím umolousaným zadku, je pro mě nepřijatelná. A i když v mý přítomnosti dává s oblibou k dobru fór o tom, co je to relativita, fór, ve kterým se říká, že pan Novák má svůj nos vraženej v zadku pana Novotnýho a že tím pádem maj oba nos v prdeli, ale pan Novotnej že je na tom relativně líp, čímž naráží na to naše proklatý pořadí v děloze, tak já nevím, jak je tomu u Nováka a Novotnýho, ale s mou ségrou si nejsem jistej, jestli tady to relativně platí, protože představa obojího mě děsí stejně.

Ubytují ho ve své chatě, kterou nazývají Jamajka, jako hlídače. Moc toho nenamluví, ale pěstuje marihuanu. Dost záhadný člověk, se kterým se Martin rychle spřátelí. Co na tom, že až z Nizozemí přijedou dva gangsteři, kterým Ramon dluží 10 000 dolarů. Vždyť zase odjedou.

Šabachův román je jakousi syntézou Chevallierových Zvonokosů, tvorby beatniků a Salingerova románu Kdo chytá v žitě. Šabach je kousavý, vtipný, sarkastický, dost roztržitý a především upovídaný vypravěč, který nikam nespěchá. Na pozadí přátelství Ramona s Martinem se věnuje tak banálním problémům, jako je luxování nebo prodej polí paní Hakové.

Není ticho jako ticho. Je ticho normální a ticho velmi podezřelý. Takový to ticho před bouří nebo ticho, co vydávaj lidi, který právě ztichli a ticho vytvořili. Vytvořený ticho zní úplně jinak. Je v něm víc snahy – nebo čeho – o ticho.