Dobré čtení

Émila Zola (1840–1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Román Zabiják patří do cyklu dvaceti románů Rougon-Macquartové s podtitulem “přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství.” Jak už název díla napovídá, nejedná se zrovna o veselou četbu, s tou se však u Zoly setkat ani nelze.

Hlavní postavou románu je pajdavá Gervaisa, pradlena, která žije v Paříži na hromádce s Lantierem, opilcem a budižkničemu, který z ní neustále tahá pracně vydělané peníze. Když od ní jednoho dne uteče kvůli jiné ženě, vyslyší Gervaisa dlouhotrvající prosby klempíře Coupeaua, spořádaného muže, který ji vroucně miluje, a uzavře s ním sňatek. K synům Lantiera tak brzy přibude ještě dcera Nana, jejíž jméno vám jistě není neznámé.

Rodinná idylka však netrvá dlouho. Coupeauovi jdou ruce od práce, začne se opíjet a Gervaisa, která si mezitím otevřela vlastní podnikání, musí sama živit celou domácnost. Přestože se snaží, seč jí síly stačí, sousedé se od ní postupně odvracejí, na dluh už jí nikdo nic nedá a práce také ubývá.

Zoufalá Gervaisa si velmi cení přátelství kováře Goujeta, který ji tajně miluje a jednoho dne jí navrhne, aby se přestala trápit a utekla s ním někam daleko. Bláhová Gervaisa tehdy odmítne…

“Sakra, co to tady prováděl?” zabručel Lantier, když vešli dovnitř. “To je ale smrad!”

Opravdu, páchlo to tam o sto šest. Gervaisa hledala sirky a šlápla do mokra. Když se jí konečně podařilo rozsvítit svíčku, uviděli pěkné divadlo. Coupeau vyzvrátil všechno, co měl v sobě, a byl toho plný pokoj. Postel byla celá zadělaná, koberec také, a dokonce i na prádelníku byly stříkance. A Coupeau, jak se zřejmě svezl z postele, na kterou ho Poisson hodil, chrápal na zemi uprostřed vlastních výkalů.Válel se v tom jako prase, jednu tvář měl celou zamazanou, vydechoval otevřenými ústy smrdutý dech a prošedivělými vlasy vymetal kaluž, která se mu roztekla pod hlavou.

S domácností to jde od desíti k pěti, Gervaisa se přestává starat o své zákazníky, prádlo vrací pozdě a ještě špinavé a postupně upadá do apatie. Proč by se měla snažit, když Coupeau nehne ani prstem? Hřebíčkem do rakve je návrat Lantiera, který se stane nejlepším Coupeaovým přítelem a doslova projí celý Gervaisin krámek.

Z Gervaisy, která měla v mládí velké sny a plány, se stává lidská troska, která nemá co jíst a pod vlivem manžela podlehne kořalce. Krámek musejí opustit a nastěhovat se do malé špinavé špeluňky. Coupeau skončí v blázinci a Gervaisa nakonec ve výklenku pod schody, kde kdysi spával starý žebrák Bru. Není se co divit, že Nana – už tak dost prohnaná – rodiče opustí a zmizí do pařížských tančíren.

Životní příběh Gervaisy končí (samozřejmě) tragicky. Zlomená, nejchudší z chudých a ovládaná touhou po alkoholu zemře bez zájmu svých někdejších přátel. Těžko říct, jestli její kulhavá chůze je symbolickým znamením slabého člověka, který si jiný život ani nezasloužil, zdá se to však logické. Ačkoliv celý život hledala štěstí, nakonec svou vlastní hloupostí a přičiněním shody nešťastných náhod našla jen bídu s Lantierem a později s Coupeauem. Nutno dodat, že ani sama Gervaisa nebyla žádný svatoušek.

Milan Kundera (1929-?) je nejvýznamnějším spisovatelem českého původu 20. století, který však od roku 1975 žije ve Francii, kde rovněž vydává svá díla. Režim, před kterým do ciziny prchl, tak zplodil významnou postavu světové literatury.

Jeho poslední román Nesnesitelná lehkost bytí (L’Insoutenable Légèreté de l’être, 1984) je trochu jiným příběhem o lásce. Odehrává se na pozadí velmi napjaté atmosféry roku ’68 v Československu obsazeném ruskou okupační armádou. Hlavní hrdinové (dva páry, přičemž Sabina je Tomášovou milenkou) Tomáš a Tereza, Franz a Sabina jsou si přes svou rozdílnost velmi podobní.

Tomáš pracuje jako chirurg, kterého celý život provází záliba v ženách. Sám jí však nepřikládá žádný význam a sex s jinými chápe jen jako ukojení chtíče, který nemá nic společného s city. Tereza, která Tomáše k smrti miluje, však jeho milostnými avantýrami trpí – pro svou citovost nedokáže pochopit Tomášovu nevěru.

Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.

Vztah Sabiny a Franze je založen na nedorozumění, které pochází z odlišného dětství, prostředí a hodnot. Sabina utíká před světem kýče a láska je cestou k tomuto úniku. Franz, ovlivněn láskou k opuštěné matce, je hnán především soucitem, věrností a úctou ve vztahu k ženě.

Nesnesitelná lehkost bytí je filozofickým románem o lásce, životě a jeho smyslu. O všedních rozhodnutích, která bychom snad v příštím životě neudělali. Krása a zároveň prokletí našeho života však spočívá právě v tom, že na každé rozhodnutí máme jen jeden pokus. Ačkoliv je příběh hrdinů nesouvislý a životy obou dvojic se v něm prolínají velmi překvapivě a nesourodě, stále si zachovává celistvost v kompozici a tématu, kterým se zaobírá.

Možná, že nejsme s to milovat právě proto, že toužíme být milováni, to jest, že chceme něco (lásku) po tom druhém, místo abychom k němu přistupovali bez požadavků a chtěli jen jeho pouhou přítomnost.

Syrovost citů a pocitů, vystižení atmosféry strachu z událostí roku ’68, propracované charaktery postav i Kunderův dar jednoduchého, ale přitom dokonale realistického a mrazivého popisu dělají z románu skvělý zážitek, který – i přes svou snad historickou a filozofickou hodnotu – by měl být nazírán jako obyčejný příběh lásky. Neboť tak si to přeje i sám autor. A pokud čtenář tento fakt přijme, dostane se mu příběhu naplněného láskou a zároveň tak zraňujícího. Příběhu života.

Boris Vian (1920-1959) byl francouzský spisovatel, herec, hudebník, člen kolegia patafyziky, organizátor zábavy a velmi výrazná osobnost pařížské čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Některé ze svých povídek vydával pod pseudonymem Vernon Sullivan. Za knihu Naplivu na vaše hroby byl na 15 dní vsazen do žaláře a zemřel při projekci filmové adaptace této knihy, do jejíhož scénaře nemohl zasahovat.

Povídková sbírka Flanďákova koupel (Le Ratichon baigneur, 1981) je sbírka krátkých, humorných příběhů, které se vyznačují absurdními situacemi a tak trochu zesměšňují celou tehdejší francouzskou společnost. Popisuje ty nejneskutečnější případy, jaké si dovedete představit – filmové natáčení na kameru, ve které není film, účinkování psa v roli papouška, rozvod kvůli nadměrné náruživosti milenky či nezvyklá touha muže stát se impotentem, aby mohl lépe uspokojit ženy.

Jednotlivé povídky nenudí, Vian v nich předvádí své mistrovství v tvorbě komických situací, které korunuje nečekanými, o to vtipnějšími rozuzleními.

Guy de Maupassant (1850–1893) byl francouzský spisovatel, představitel realismu a naturalismu. Narodil se do šlechtické rodiny a po prusko-francouzské válce pracoval na ministerstvu námořnictví v Paříži.

Miláček (Bel-Ami, 1885) vypráví o neuvěřitelném, odporném a zároveň jistým způsobem krásném životě mladého muže jménem Georges Duroy, jehož vášní jsou peníze a ženy. Po návratu z války v Tunisku pracuje na dráze, jeho gáže však zdaleka nestačí jeho potřebám, a tak neváhá a využije nabídky svého přítele Forestiera, který pracuje v bulvárním plátku La Vie Francaise. Georges je však neobratný pisálek, a přestože má z Tuniska spoustu dojmů a zážitků, které by se daly prodat, není schopný popsat jimi papír. Manželka přítele Forestiera mu však pomůže a Georges díky ní vydělá první peníze.

Seznámí se s její přítelkyní paní de Marelle, která se stane jeho dlouholetou milenkou a Georges ji neopustí ani tehdy, když si po smrti Forestiera bere jeho ženu. Díky ní a jejím a kontaktům ve vysoké společnosti a v neposlední řadě jejímu jazykovému nadání může do novin psát spoustu pikantních a zajímavých zpráv, které mu vynesou slávu – stává se šéfredaktorem novin. Přestože je ženatý a má milenku, zalíbí se Miláčkovi, neboť tak mu ve společnosti přezdívají, žena ředitele Waltera – jejich cit je vzájemný. Miláček neváhá využít svých styků a zjistí, že ředitel s ministrem plánují velmi lukrativní nákup pohledávek z Maroka. Sám také investuje, ale nevydělá tolik jako ředitel.

Jeho touha po penězích ho donutí ucházet se o nejmladší dceru paní Walterové, aby se dostal ke jmění ředitele. Paní Walterová nic netušíc je Miláčkovi oddána – je už však pouhou překážkou a přítěží, stejně jako jeho žena.

Miláček tedy celou věc narafičí tak, že jeho žena je přistižena in flagranti s jiným mužem, Miláček se s ní rozvede a unese ředitelovu dceru. Tomu nezbývá, než svolit ke sňatku, aby se vyhnul veřejné ostudě. Koná se svatba, na které paní Walterová pláče.

Georges Duroy je typickým představitelem materialistického člověka, který se nazývá “social-climber”. Využívá jiné k postupu na společenském žebříčku a jedinou hnací silou jeho snažení je touha po slávě, penězích a  úspěchu u žen. Je mužským protějškem Madame Bovaryové.

Guy de Maupassant (1850-1893) byl francouzský spisovatel, představitel realismu a naturalismu. Narodil se do šlechtické rodiny a po prusko-francouzské válce pracoval na ministerstvu námořnictví v Paříži.

Sbírka Matka zrůd a jiné povídky obsahuje několik desítek krátkých příběhů, ve kterých se míhají nejrůznější postavy, náměty a bizarní situace, které autora proslavily. Těžko shrnout tak rozsáhlé dílo, jakým tento výbor povídek bezesporu je, přesto jsou si však příběhy v mnohém podobné. Autor se často uchyluje k absurdním koncům, které povídky – pečlivě vystavěné, skvěle napsané a dokonale realistické – proměňují v zarážející a varující příběhy, jejichž cílem není soudit hrdiny, ale dokázat jistou nerozhodnost jejich jednání.

Nebojí se svými povídkami šokovat, zobrazovat věci nepříjemné a své hrdiny stavět do situací, které z nich dělají hlupáky. Tématem většiny povídek je láska, ať už naplněná či pouze platonická – právě ona je hybatelem lidského jednání.

Matka zrůd, povídka, jež dala název celé sbírce, vypráví o ženě, která si v touze po kráse stahovala pas nejrůznějšími korzety, a její děti tak prošly nepřirozeným vývojem. Rodily se deformované a jejich matka na nich vydělávala a prodávala je do cirkusů. Přestože bylo její jednání zavrženíhodné, společnost se na ni chodila dívat jako na pouťovou atrakci.

Émila Zola (1840–1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Člověk bestie (La Bête humaine, 1890) je příběh o lásce, nenávisti, štěstí a zmaru, který Zola s pečlivostí a přesností policejního inspektora pomalu pokládá před čtenáře. Žárlivec Roubaud žije se svou ženu Severínou ve spořádaném svazku, dokud se nedozví strašlivou pravdu o jejím dětství – jako malá byla zneužívána železničním ředitelem Grandmorinem. V záchvatu zuřivosti naplánuje vraždu, která později povede k odcizení manželů.

Severína si najde zalíbení ve strojvůdci Jakubovi, živočišném stvoření, který touží okusit slast vraždy. Roubaud o jejich poměru ví, přesto jej mlčky trpí a rozptýlení hledá v karbanu a pití. Severína je přesvědčena o své lásce k Jakubovi, které stojí v cestě nesnesitelný a protivný Roubaud. Proto se rozhodnou Roubauda zabít, Jakub však neovládne zvíře, které v něm dřímá, a v touze po krvi probodne Severínu nožem. Na místě činu je nalezen Roubaud a brzy je uznán vinným z vraždy.

Jakub, jehož touha po ženské krvi jej pronásleduje po celý život, se vrací k práci na dráze. Vztah se Severínou ho však poznamenal a do té doby milovaná lokomotiva se pro něj stává pouhým strojem, zdrojem jeho obživy. Topič, kterému Jakub svedl milenku, si změny v jeho chování všimne a během cesty na frontu s plným vlakem vojáků, se mezi nimi strhne hádka. Jejich životy skončí pod koly Lisonky (lokomotiva), která dál uhání černočernou tmou.

Zola se nás snaží přimět k soucitu s Jakubem, člověkem bestií, který kvůli své nemoci není schopen milovat, přesto jej nakonec nechává zemřít hrůznou smrtí. Zároveň autor vyslovuje kacířskou myšlenku: “Vražda z logických důvodů zločinem je, zatímco vrah vedený pudem vrahem není.”

Gustave Flaubert (1821-1880) byl představitelem francouzského naturalismu. Poněkud promiskuitní autor odmítal manželství. Otevřenost jeho děl se v tehdejší době neshledala s pochopením čtenářů a Flaubert byl odsouzen za pobuřování veřejné mravnosti.

Madame Bovaryová (Madame Bovary, 1857) vypráví příběh krásné, cílevědomé a ctižádostivé ženy, která však zůstala celý svůj život uvězněna na maloměstě, ačkoliv toužila po Paříži. Manžela Karla, který v městečku pracoval jako doktor, si pro jeho maloměšťáctví přestala vážit a hledala povyražení u jiných. Vydržuje si milence Leona, a aby si alespoň udržela iluzi o krásném životě ve velkoměstě, nakupuje na dluh u lichváře drahé a nepotřebné cetky a šaty, jež jí mají Paříž připomínat.

Když Karel odhalí, co Ema napáchala, je už příliš pozdě – jeho choť se otráví arzenikem, aby nemusela snášet hanbu, která by ji dozajista stihla. Karel prodává veškeré jmění, které mu zbylo, nicméně i on za čas umírá.

Dílo, které popisuje cestu ambiciozní Emy životem a společností, si ve své době našlo mnoho odpůrců. Dnes však patří mezi klasiku světové literatury a čtenáři nabízí skvěle vykreslené charaktery jednotlivých postav.

Émila Zola (1840-1902) byl francouzský romanopisec, dramatik a literární kritik. Ve svých dílech zhmotnil naturalistické učení, které sám zastával. Jeho pokrokové myšlení se projevilo i v proslulé Dreyfusově aféře, když se postavil na stranu židovského důstojníka obžalovaného ze špionáže pro Německo. Poukázal tak na nespravedlnost ve Francii.

Tereza Raquinová (Thérèse Raquin) je syrovým a bezcitným dílem, které vypráví příběh milostného trojúhelníku. Tereza žije s manželem a tchyní nad malým vinařským krámkem. Každý čtvrtek mívají hosty, mezi nimi i Kamilova přítele Laurenta, do kterého se Tereza zamiluje. Laurent její lásku opětuje, v cestě jim však stojí Kamil. V jejich myslích se pomalu rodí plán vraždy, který uskuteční na řece při vyjížďce ve člunu. Vražda je označena jako nehoda.

Laurent, který má s Kamilovou matkou velmi vřelý vztah, se po nějaké době ožení s Terezou a zaujme tak Kamilovo místo. Oba dva jsou však ve snech a vidnách pronásledováni “duchem” zavražděného, který mezi ně zaseje nedůvěru. Nemohou spolu vydržet, zároveň se však navzájem hlídají, aby se neudali policii.

Oba téměř zešílí a neopatrně se podřeknou před bezmocnou matkou, která už ale nikomu nemůže svěřit pravdu. Břímě vraždy, které si s sebou nesli, je nakonec donutí spáchat sebevraždu.

Zola dokonale obhajuje svůj názor na podstatu člověka (jsme dílem dědičnosti a prostředí), syrově líčí počátky mileneckého spiknutí, vraždu i následné období nedůvěry. Vrahů nelituje, naopak je nechává zcela napospas pocitu viny, který je mučí.

Gabriel Chevallier (1895-1969) byl francouzský spisovatel, který se po První světové válce živil jako učitel umění, novinář a obchodní cestující. Psát začal roku 1925 a své poslední dílo, Mimobřehy (Brumerives) vydal rok před svou smrtí.

Zvonokosy (Clochemerle, 1934) roku 1922, ležící v kraji Beaujolais, jsou oázou klidu a dobré nálady. Místní obyvatelé se živí pěstováním výtečného vína a zemědělstvím. Monotónní a nudný život však končí s nápadem starosty Bartoloměje Pěšinky postavit před kostelem obecní záchodek. Městěčko rázem ožívá a občané pozapomínají na dobré mravy – napjatou situaci, na jejíž napjatosti má největší podíl stará panna Eulalie Čubíková, nakonec přijíždí uklidnit armáda, která s sebou přiváží muže v nejlepších letech…

Satirický román zachycuje vývoj městečka a osudy jeho obyvatel během 10 let, které líčí snad nejbouřlivější události v dějinách Zvonokos. Autor se vysmívá maloměšťáctví obyvatel, hned je ale omlouvá tím, že právě na maloměstě je jen málo příležitostí k rozptýlení (a stavba obecního záchodku takovou příležitost rozhodně skýtá).