Děj románu Mefisto (Mephisto: Roman einer Karriere, 1936) se odehrává v době zanikající výmarské republiky a mapuje sílící vliv nacistů v Německu. Hendrik Höfgen je provinčním hercem v Hamburském uměleckém divadle (HUD). Trochu povýšený, popudlivý, prchlivý, zatvrzelý komunista a tajný otrok černé princezny Tebab, bez níž nemůže žít, která jej učí tanci a ponižuje ho. Spolu s Hendrikem se v HUD setkáváme s celou řadou zvláštních postav nejrůznějších názorů a smýšlení, které dohromady tvoří velmi zvláštní společnost.

Mnozí v Hendrikovi vidí veliký talent a po přímluvě Dory Martinové (reálnou předlohou byla Marlene Dietrich), veliké hvězdy německých divadelních scén, se Hendrik dostane do Berlína, kde si začíná budovat pověst vynikajícího herce. Vývoj jeho osobnosti je poznamenán střety s nacionalisticky smýšlejícími kolegy – sám nepředpokládá, že by se nacisté mohli dostat k moci.

V Berlíně Hendrik slaví úspěch a konečně zapůsobí na svou ženu Barbaru a jejího otce, tajného radu, kteří na něm do té doby nic skvělého neviděli.

Nástup nacionálního socialismu znamená pro Hendrika konec jeho slávy a obliby – vždy byl komunistou a nacismus odsuzoval. Prchá tedy do Paříže, kde jej dostihne dopis jeho přítelkyně, která mu zajistila přízeň milenky ministra letectva (Hermann Göring). Hendrik se znovu vrací do Berlína, aby sehrál svou životní roli Mefista. Ztvárněním této postavy a svou opravdovostí přesvědčí ministra o svém hereckém nadání – Hendrikovi je postupně odpuštěna jeho bolševická kulturní minulost. Obětuje své zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice i osobní život. Stává se hračkou v rukou nacistů a ví, že jej kdykoliv mohou zničit.

Hendrik však stoupá na společenském žebříčku, setká se s říšským kancléřem, je jmenovám intendantem pruských divadel a snaží se pozvednout kulturní úroveň německého národa. Rychle však zjišťuje, jak těžké je vybrat do repertoáru dílo, které by režim neshledal závadným.

“Jsem naprosto nepostradatelný!” křičel intendant do temné zahrady. “Divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo! Žádný režim se beze mne neobejde!”

Jako pravý herec už si neuvědomuje, zda-li se stal k režimu loajální, nebo svou oddanost jen předstírá, důležité však je, že dosáhl všeho, co kdy chtěl – slávy, peněz, obdivu a úcty. Zůstává ale osamělý a zlomený, napůl šílený a zdrcený smrtí přítele.

“Co ode mne lidé chtějí? Proč mě pronásledují? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť jsem přece jen docela obyčejný komediant!”

Německý literární trh byl nedávno obohacen mimořádně úspěšnou a také po literární a myšlenkové stránce velmi podnětnou prací již etablovaného mladého autora Daniela Kehlmanna pod názvem Die Vermessung der Welt, tedy Vyměřování světa. Jde o románovou mozaiku ze života dvou velikánů německé vědy první poloviny 19. století – přírodovědce a světoběžníka *Alexandra Humboldta* a matematika, astronoma a fyzika *Carla Friedricha Gausse*. Román byl v roce 2007 vydán i v českém překladu.

Humboldt od mládí touží poznávat všemi smysly svět a činí tak s nebývalým, často až masochistickým zápalem. Výsledky jeho vášnivého poznávání neznámého jsou ale plodné. Brzy mu Evropa začne být malou, a vydá se proto objevovat Amazonii a Střední Ameriku. Je posedlý cestováním a ani na stará kolena nezůstane připoután v Německu a chce si splnit svůj dlouho odkládaný sen – cestu po Rusku. Vzrušuje ho živá i neživá příroda, do absurdity dohání svou touhu vše změřit, ať už jde o hory nebo počet vší v kšticích domorodců.

Gauss je téměř ve všem Humboldtovým pravým opakem. Cestování je pro něj noční můrou a až na několik málo cest zůstává dobrovolně připoután k svému domovskému Göttingen. Na rozdíl od Humboldta je jeho doménou čistá věda a pouze rozumový výkon, jeho největší životní dílo pojednává o věci zcela abstraktní, totiž o matematice. Teprve zájem o záležitosti „hmatatelnější“, jako jsou např. hvězdy, jej zviditelní širšímu publiku, neboť už tehdy lidé dokázali ocenit pouze věci zjevné, jako je například nová hvězda, zatímco objev zásadního matematického principu vzrušil snad jen svého autora.

Protikladné byly také osobní životy obou velikánů. Zatímco vnějškově živelný Humboldt žil po celý život v dobrovolném celibátu, suchopárnému morousovi Gaussovi nebyly ženy zdaleka cizí, za svou oblíbenou prostitutkou dokonce neváhal cestovat (!) pravidelně do sousedního města. Že pro něj byla ale přece jen podstatnější věda, dosvědčuje komická historka, kdy při svatební noci vstává z novomanželského lože, aby si zapsal nový vzoreček.

Oba géniové jsou si svých mimořádných schopností vědomi. Rozum je pro ně nejvyšší hodnotou. Gauss tedy nelibě nese podle něj nedostatečnou inteligenci svého syna a dost ohavným způsobem jej peskuje a přezírá. Zároveň si uvědomuje dobovou podmíněnost svého génia, protože každý je dítětem svého věku; dnešní geniální mozek by byl včera naprosto nevyužit a zítra bude každodenní běžnou realitou. Sogar der Verstand wie der seine hätte früher nichts zu leisten vermocht, wohingegen jeder Dummkopf in 200 Jahren sich über ihn lustig machen könne. (Dokonce i rozum jako ten jeho by dřív nic nezmohl, zatímco každý hňup si z něho za 200 let může dělat legraci.)

Rozum je pro Humboldta také ztělesněním pokroku. Blahosklonně jedná se zaostalými domorodci, protože si je jist civilizační a intelektuální převahou Evropana, což je příznačné pro vrcholnou fázi kolonialismu. Pouze několikrát, zato velmi působivě, vypravěč uvede rozumáře Humboldta do situací za hranicí rozumu, které ale racionalista raději vytěsní, stejně jako potlačuje své „nerozumné“ emocionální a sexuální potřeby. Jeho setkání s levhartem uprostřed amazonského pralesa je vzrušujícím momentem za hranicí racionálního pojetí světa, kterým se ale Humboldt raději nezabývá, aby jeho krásný vysvětlitelný a vyměřitelný svět nedostal trhliny. Jeho víra v pokrok a vítězství rozumu se ve sžíravé ironii projevuje při konfrontaci s neuvěřitelnými krutostmi Aztéků. 20000 Tote an einem Ort und Tag, das sei undenkbar. Die Opfer würden es nicht dulden. Die Zuschauer würden es nicht dulden. Ja mehr noch: Die Ordnung der Welt vertrüge derlei nicht. [...] So viel Zivilisation und so viel Grausamkeit, was für eine Paarung! Gleichsam der Gegensatz zu allem, wofür Deutschland stehe. (20000 mrtvých na jednom místě a v jeden den, to je nemyslitelné. Oběti by to nestrpěly. Diváci by to nestrpěli. Ba co víc: řád světa by něco takového nestrpěl. … Tolik civilizace a tolik krutosti, jaká to dvojice! Učiněný protiklad toho, co symbolizuje Německo.) Tato poslední poznámka zvlášť sarkasticky poukazuje na osudový omyl Evropanů 19. století, že pokrok a kulturní vyspělost je nevyhnutelně povede k blahobytu a štěstí. Pro Humboldta je za hranicí myslitelného myšlenka, že by lidé, a zvláště kulturní a kultivovaný národ německý, byli schopni něčeho takového, jako je holokaust.

Protikladné povahy hrdinů vynikají také v kompozici díla. Román je koncipován jako paralelní střídavé vyprávění obou životních osudů. V expozici se setkávají stárnoucí géniové, kteří o sobě celý život hodně slyšeli, ale nikdy se zatím nesetkali. Jejich setkání se pak rozvádí v poslední části románu, kde ještě vyhroceněji a s větším vtipem vyvstávají rozdíly jejich povah a vnímání světa. Humorná nadsázka je vůbec výraznou vypravěčskou linkou celého díla. Humboldt se například v Rusku brání přísnému doprovodu, který ho omezuje v cestování. Er habe Jahre in der Wildnis ohne Begleitschutz verbracht. – Dies sei nicht die Wildnis, sagte der Kommandant. Dies sei Russland.(Strávil léta v divočině bez doprovodu. – Tohle není divočina, řekl velitel. Tohle je Rusko.) Suchopárný Gauss zase neváhá častovat ostatní intelektuály břitkými poznámkami: Die Sprachwissenschaft …sei etwas für Leute, die die Pedanterie zur Mathematik hätten, nicht jedoch die Intelligenz. (Jazykověda … je něco pro lidi, kteří by měli dostatek pedanterie na matematiku, ale ne inteligenci.)

Z vedlejších postav děje stojí za zmínku přinejmenším Gaussův syn Eugen.

Ten se poté, co je léta utlačován nepřejícím otcem, nejprve nechá zlákat k účasti na rodícím se turnerském hnutí, což mu vynese vyhoštění z Evropy. Zdánlivý trest mu však přinese skutečné osvobození: odjíždí žít svůj nový sen do Ameriky, zbaven otěží stárnoucí a zkostnatělé Evropy. Tím předznamenává v náznaku, komu bude patřit budoucnost. Evropa, namyšlená a sebejistá, zároveň v mnohém zoufale zpátečnická, nebude schopna udržet roli světového hegemona, vyvážejícího pokrok – tak jak ho on vnímá – do celého světa.

Že rozum je nosným tématem knihy, předznamenává už samotný název. Oba hrdinové stejně jako celé generace lidí „vyspělého světa“ se po dlouhou dobu snažili rozumem uchopit svět a dát mu tím řád. Věda, vyměřování světa, se stala na dlouhou dobu modlou, která nahradila náboženskou víru. Není pochyb o velkých úspěších vědy a ohromném rozšíření obzorů lidstva, jenže věda samotná, čistý rozum sám o sobě nemohou zaručit vývoj k „světlým zítřkům“ lidstva, jak krutým příkladem dokazuje dvacáté století. Román by se tedy dal v podtextu také vnímat jako určitá polemika s myšlením a obrazem světa evropské civilizace, založené na kultu rozumu.

Mohlo by se zdát, že román o dvou vědcích stěží může zaujmout širší okruh čtenářstva. Zdařilá kontrastní kompozice, suverénní vyprávěcí styl plný ironického odstupu a decentního humoru však činí z románu Vyměřování světa velký čtenářský zážitek. Zároveň je to čtení vážné a myšlenkově závažné. Podává obraz pomíjející epochy evropského racionalismu, kterou střídá doba tak zdánlivě protichůdných jevů jako romantického nacionalismu a kapitalistického podnikání, ve svém důsledku vedoucích ke katastrofě 20. století.