Stefan Zweig (1881-1942) byl rakouský prozaik a básník, jehož tvorba je z velké části ovlivněna Freudovou psychoanalýzou. Spáchal sebevraždu v Brazílii poté, co se dozvěděl o zvěrstvech páchaných nacisty.

Sbírka Amok (1922) obsahuje ve vydání nakladatelství Levné knihy sedm novel, které také díky brilantnímu překladu Luby a Rudolfa Pellarových a Jaroslavy Vobrubové-Koutecké dokonale potěší i náročného čtenáře. Jazyk díla je vytříbený, košatý, plný nápaditých obratů a i přes svou poněkud knižní podobu dává knize jistou lehkost. Bezchybná koncepce každé ze sedmi novel povyšují dílo na dechberoucí celek, po kterém by měl sáhnout každý milovník psychologické prózy, ale také milovník jazyka.

Novela Amok vypráví příběh lékaře, kterého v Indii požádá o pomoc panovačná a povýšená žena, jež se v manželově nepřítomnosti spustila a otěhotněla s cizím mužem. Právě kvůli jejím záporným vlastnostem ji doktor – zmítán bouří citů – pomoc odmítne, čímž ji (ač nechtě) vrhne do rukou místní “felčarky”, která jí způsobí smrt. Doktor, který se do ženy právě kvůli tomu, jak s ním zacházela, zamiloval, cítí povinnost uchovat její čest a nikdy nevyzradit tajemství, kvůli němuž zemřela. I proto se plaví na lodi s její rakví a dříve, než by mohlo dojít k odhalení pravdy, vrhá se i s rakví do moře.

Novela Amok stejně jako dalších šest povídek sleduje vztahy mezilidské, ale také vnitřní pochody a pocity jednotlivých postav. Autor skvěle popisuje a vystihuje nálady ve vztahu, jeho vývoj a také změny, kterými prochází jeho účastníci. Obzvlášť naléhavě potom působí vylíčení vztahu studenta a homosexuálního učitele v novele Zmatení citů.

Zweigovi tedy nelze upřít výborné zpracování jednotlivých postav. I přes jejich detailní charakteristiku a popis však dílo ani v jedné své části nenudí, naopak stále klade nové otázky a nové pohledy na situaci, které ještě více táhnou čtenáře do děje. Dokonalé skloubení formy a obsahu jistě potěší a okouzlí každého čtenáře, kterému se titul dostane do ruky.

Golem (Der Golem, 1915) je mystickým příběhem muže, který jednoho dne nalezne klobouk se jmenovkou Athanasius Pernath. Tímto okamžikem se román střemhlav vrhá do proudu okultismu a kabaly, které jsou pro pražské židovské ghetto příznačné. Vypravěč znovu prožívá život mistra Pernatha, slovutného rytce gem, který kdysi obýval židovské ghetto.

Potkává všechny postavy z jeho života – krásnou Mirjam, dceru Hellilovu, hraběnku Angelinu, vetešníka Wassertruma, studenta Charouska. Není však vypravěč samotným mistrem Pernathem? V minulosti se mu snad přihodilo něco, co zapříčinilo jakési zatemnění mysli a zapomenutí všech zážitků, které teď ve svém “druhém” životě znovu objevuje a prožívá.

Blouzní, vydává se po stopách mýtického Golema, vstupuje do místnosti bez dveří a hledá sám sebe. Na své cestě se dostává do vězení pro podezření z loupežné vraždy – i zde se mu zjevují nejrůznější obrazy, které mu připomínají události dřívějšího života. Když je z vězení propuštěn, zjišťuje, že Mirjam a její otec Hellil (duchovní vůdce vypravěče) zmizeli neznámo kam. Zoufalý odchází do synagogy, odkud si po modlitbě omylem odnáší klobouk se jmenovkou Athanasius Pernath. Jméno je mu blízké a přece tak vzdálené. Vydává se do Hahnovy ulice a vidí, že židovské město zaniká a mění se, přesto nalezne dům, ve kterém bydlí Athanasius Pernath a Mirjam.

Román je isnpirován Meyrinkovým pobytem v Praze a jeho zájmem o mystiku – daleko více se dotýká niterných pocitů vypravěče než samotného děje. Když na konci knihy autor odhaluje, že celý příběh byl jenom snem, který vypravěč sdílel s Athanasiem Pernathem, uzavírá se kruh životního poznání, ve kterém vypravěč spolu se čtenářem bloudil.

Německý literární trh byl nedávno obohacen mimořádně úspěšnou a také po literární a myšlenkové stránce velmi podnětnou prací již etablovaného mladého autora Daniela Kehlmanna pod názvem Die Vermessung der Welt, tedy Vyměřování světa. Jde o románovou mozaiku ze života dvou velikánů německé vědy první poloviny 19. století – přírodovědce a světoběžníka *Alexandra Humboldta* a matematika, astronoma a fyzika *Carla Friedricha Gausse*. Román byl v roce 2007 vydán i v českém překladu.

Humboldt od mládí touží poznávat všemi smysly svět a činí tak s nebývalým, často až masochistickým zápalem. Výsledky jeho vášnivého poznávání neznámého jsou ale plodné. Brzy mu Evropa začne být malou, a vydá se proto objevovat Amazonii a Střední Ameriku. Je posedlý cestováním a ani na stará kolena nezůstane připoután v Německu a chce si splnit svůj dlouho odkládaný sen – cestu po Rusku. Vzrušuje ho živá i neživá příroda, do absurdity dohání svou touhu vše změřit, ať už jde o hory nebo počet vší v kšticích domorodců.

Gauss je téměř ve všem Humboldtovým pravým opakem. Cestování je pro něj noční můrou a až na několik málo cest zůstává dobrovolně připoután k svému domovskému Göttingen. Na rozdíl od Humboldta je jeho doménou čistá věda a pouze rozumový výkon, jeho největší životní dílo pojednává o věci zcela abstraktní, totiž o matematice. Teprve zájem o záležitosti „hmatatelnější“, jako jsou např. hvězdy, jej zviditelní širšímu publiku, neboť už tehdy lidé dokázali ocenit pouze věci zjevné, jako je například nová hvězda, zatímco objev zásadního matematického principu vzrušil snad jen svého autora.

Protikladné byly také osobní životy obou velikánů. Zatímco vnějškově živelný Humboldt žil po celý život v dobrovolném celibátu, suchopárnému morousovi Gaussovi nebyly ženy zdaleka cizí, za svou oblíbenou prostitutkou dokonce neváhal cestovat (!) pravidelně do sousedního města. Že pro něj byla ale přece jen podstatnější věda, dosvědčuje komická historka, kdy při svatební noci vstává z novomanželského lože, aby si zapsal nový vzoreček.

Oba géniové jsou si svých mimořádných schopností vědomi. Rozum je pro ně nejvyšší hodnotou. Gauss tedy nelibě nese podle něj nedostatečnou inteligenci svého syna a dost ohavným způsobem jej peskuje a přezírá. Zároveň si uvědomuje dobovou podmíněnost svého génia, protože každý je dítětem svého věku; dnešní geniální mozek by byl včera naprosto nevyužit a zítra bude každodenní běžnou realitou. Sogar der Verstand wie der seine hätte früher nichts zu leisten vermocht, wohingegen jeder Dummkopf in 200 Jahren sich über ihn lustig machen könne. (Dokonce i rozum jako ten jeho by dřív nic nezmohl, zatímco každý hňup si z něho za 200 let může dělat legraci.)

Rozum je pro Humboldta také ztělesněním pokroku. Blahosklonně jedná se zaostalými domorodci, protože si je jist civilizační a intelektuální převahou Evropana, což je příznačné pro vrcholnou fázi kolonialismu. Pouze několikrát, zato velmi působivě, vypravěč uvede rozumáře Humboldta do situací za hranicí rozumu, které ale racionalista raději vytěsní, stejně jako potlačuje své „nerozumné“ emocionální a sexuální potřeby. Jeho setkání s levhartem uprostřed amazonského pralesa je vzrušujícím momentem za hranicí racionálního pojetí světa, kterým se ale Humboldt raději nezabývá, aby jeho krásný vysvětlitelný a vyměřitelný svět nedostal trhliny. Jeho víra v pokrok a vítězství rozumu se ve sžíravé ironii projevuje při konfrontaci s neuvěřitelnými krutostmi Aztéků. 20000 Tote an einem Ort und Tag, das sei undenkbar. Die Opfer würden es nicht dulden. Die Zuschauer würden es nicht dulden. Ja mehr noch: Die Ordnung der Welt vertrüge derlei nicht. [...] So viel Zivilisation und so viel Grausamkeit, was für eine Paarung! Gleichsam der Gegensatz zu allem, wofür Deutschland stehe. (20000 mrtvých na jednom místě a v jeden den, to je nemyslitelné. Oběti by to nestrpěly. Diváci by to nestrpěli. Ba co víc: řád světa by něco takového nestrpěl. … Tolik civilizace a tolik krutosti, jaká to dvojice! Učiněný protiklad toho, co symbolizuje Německo.) Tato poslední poznámka zvlášť sarkasticky poukazuje na osudový omyl Evropanů 19. století, že pokrok a kulturní vyspělost je nevyhnutelně povede k blahobytu a štěstí. Pro Humboldta je za hranicí myslitelného myšlenka, že by lidé, a zvláště kulturní a kultivovaný národ německý, byli schopni něčeho takového, jako je holokaust.

Protikladné povahy hrdinů vynikají také v kompozici díla. Román je koncipován jako paralelní střídavé vyprávění obou životních osudů. V expozici se setkávají stárnoucí géniové, kteří o sobě celý život hodně slyšeli, ale nikdy se zatím nesetkali. Jejich setkání se pak rozvádí v poslední části románu, kde ještě vyhroceněji a s větším vtipem vyvstávají rozdíly jejich povah a vnímání světa. Humorná nadsázka je vůbec výraznou vypravěčskou linkou celého díla. Humboldt se například v Rusku brání přísnému doprovodu, který ho omezuje v cestování. Er habe Jahre in der Wildnis ohne Begleitschutz verbracht. – Dies sei nicht die Wildnis, sagte der Kommandant. Dies sei Russland.(Strávil léta v divočině bez doprovodu. – Tohle není divočina, řekl velitel. Tohle je Rusko.) Suchopárný Gauss zase neváhá častovat ostatní intelektuály břitkými poznámkami: Die Sprachwissenschaft …sei etwas für Leute, die die Pedanterie zur Mathematik hätten, nicht jedoch die Intelligenz. (Jazykověda … je něco pro lidi, kteří by měli dostatek pedanterie na matematiku, ale ne inteligenci.)

Z vedlejších postav děje stojí za zmínku přinejmenším Gaussův syn Eugen.

Ten se poté, co je léta utlačován nepřejícím otcem, nejprve nechá zlákat k účasti na rodícím se turnerském hnutí, což mu vynese vyhoštění z Evropy. Zdánlivý trest mu však přinese skutečné osvobození: odjíždí žít svůj nový sen do Ameriky, zbaven otěží stárnoucí a zkostnatělé Evropy. Tím předznamenává v náznaku, komu bude patřit budoucnost. Evropa, namyšlená a sebejistá, zároveň v mnohém zoufale zpátečnická, nebude schopna udržet roli světového hegemona, vyvážejícího pokrok – tak jak ho on vnímá – do celého světa.

Že rozum je nosným tématem knihy, předznamenává už samotný název. Oba hrdinové stejně jako celé generace lidí „vyspělého světa“ se po dlouhou dobu snažili rozumem uchopit svět a dát mu tím řád. Věda, vyměřování světa, se stala na dlouhou dobu modlou, která nahradila náboženskou víru. Není pochyb o velkých úspěších vědy a ohromném rozšíření obzorů lidstva, jenže věda samotná, čistý rozum sám o sobě nemohou zaručit vývoj k „světlým zítřkům“ lidstva, jak krutým příkladem dokazuje dvacáté století. Román by se tedy dal v podtextu také vnímat jako určitá polemika s myšlením a obrazem světa evropské civilizace, založené na kultu rozumu.

Mohlo by se zdát, že román o dvou vědcích stěží může zaujmout širší okruh čtenářstva. Zdařilá kontrastní kompozice, suverénní vyprávěcí styl plný ironického odstupu a decentního humoru však činí z románu Vyměřování světa velký čtenářský zážitek. Zároveň je to čtení vážné a myšlenkově závažné. Podává obraz pomíjející epochy evropského racionalismu, kterou střídá doba tak zdánlivě protichůdných jevů jako romantického nacionalismu a kapitalistického podnikání, ve svém důsledku vedoucích ke katastrofě 20. století.