Sci-fi román My (Mы, 1920) lze považovat za předlohu mnoha antiutopistických děl anglické a americké literatury: významně ovlivnil George Orwella, Raye Bradburyho či Aldouse Huxleyho. Alegorické zobrazení poměrů v Sovětském svazu se stalo terčem ostré kritiky, která nakonec donutila Zamjatina opustit zemi.

Vypravěč románu, D-503, pracuje jako hlavní konstruktér Integrálu – vesmírné lodi, která se brzy vydá na cestu vesmírem, aby primitivním civilizacím na jiných planetách přinesla poselství o dokonalé společnosti. Právě D-503 sepisuje pamflet o životě v Jednotném státě, pod ochranou Dobroditele, který přivedl lidstvo ke stavu absolutního štěstí.

Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit.

Společnost, ve které D-503 žije, se nedá rozdělit na jednotlivce. Je naopak jediným dokonalým celkem, který funguje jako obrovský celistvý organismus. Všichni lidé ve stejnou dobu vstávají, pracují, jedí, usínají. Všichni žijí v prosklených domech, aby nemohli nic skrýt před zraky Strážců, kteří se starají o spokojenost všech občanů. Společnost už nežije na celé planetě, je uzavřena za neprostupnou Stěnou, za níž se skrývá svět divočiny. A všem to tak vyhovuje. I D-503 je poslušným členem společnosti. Miluje matematiku a přesnost, nenávidí nahodilosti. Své růžové lístky (sex je na příděl a právo na danou osobu se prokazuje pomocí růžového lístku s jejím jménem) využívá výhradně pro O-90, svou kulatou spoluobčanku. V organizované společnosti je velmi spokojený.

A představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné „já“, na druhé „My“, Jednotný stát. Připustit, že „já“ může mít nějaká „práva“ ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od nicoty k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny.

Ne každý chce však žít v Jednotném státě. Jistá skupina občanů, říkají si Mefité, chce zničit Stěnu a poprvé od dvousetleté války se podívat na druhou stranu. Tito lidé v Den jednomyslnosti nezvednou ruce, nechtějí už, aby jim Dobroditel dál vládl. Jednou z těchto lidí je také I-330, do které se D-503 na první pohled zamiluje. Veškeré jeho zásady jsou pryč, ve dnech blouzní, v noci nemůže spát. D-503 onemocněl: získal duši a probudila se v něm fantazie, nemoci, které společnost už dávno vymýtila. Nepovolené slabosti, za které může být vhozen do Stroje a popraven.

Ve starověkém světě to znali křesťané, naši jediní (i když velmi nedokonalí předchůdci: pokora je ctnost, a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

D-503, nemocný a celý poblázněný láskou, se I-330 nechá přemluvit k účasti na nové revoluci, která vyvede čísla z Jednotného státu. Přislíbí pomoc při únosu Integrálu, aniž si je vědom, že smyčka Strážců se kolem něj potichu stahuje. Úřad Strážců nemůže dopustit, aby se čísla vzdala svého štěstí, a připraví Velkou operaci, která všechny zbaví fantazie. A bez fantazie je přece každý šťastný. D-503 také.

Stěna přesto padne, ale není už příliš pozdě? Dokážou se čísla vyrovnat s opravdovým světem, s živým světem na druhé straně? Využila I-330 vypravěče, aby získala kontrolu nad Integrálem, nebo k němu také něco cítí? A dokáže on překonat překážky, které mu brání v projevování citů?

Zamjatinova antiutopická společnost se stala obrazem pozdějších děl s podobným námětem: lidé (nebo spíš čísla) žijí spokojeně a šťastně, nevnímají už podstatu jedinců, důležitý je jen celek. Nikdy nejsou sami, jejich životy mají dokonalý řád. Zatáhnout záclony mohou, jen když mají růžový lístek. Sám D-503 ve svých záznamech píše, že “láska a hlad vládnou světem.” Hlad byl navždy zažehnán zavedením naftové potravy, láska zničena, protože: „Každé číslo má právo na kterékoli jiné číslo jako na sexuální materiál.” Jednotný stát tedy ovládl vládce světa.

Jen díky své nemoci (duše, fantazie) si D-503 uvědomí, že existují dva světy: ten, který zná, organizovaný, nesvobodný, šťastný. A ten druhý, v němž láska bolí a v němž se člověk může obětovat pro druhého člověka. V němž je sice bolest, ale také možnost volby.

Z hlediska stavby románu se My poměrně významně liší od pozdějších antiutopistických děl, a to hlavně obsáhlou nedějovou složkou, ve které se D-503 zabývá filozofickými úvahami i svými niternými pocity, ve které se snaží přesvědčit sám sebe o nezpochybnitelnosti a nutnosti Jednotného státu. Román, který vznikl ve 20. letech minulého století, si svou aktuálnost jistě uchovává i nadále.

Novela Jeden den Ivana Děnisoviče (Один день Ивана Денисовича, 1962) popisuje život v kárném táboře očima I. D. Šuchova. Ten byl ve válce zajat Němci, po úspěšném útěku a návratu k jednotce byl však kvůli podezření ze špionáže odeslán na deset let do pracovního tábora na Sibiř.

Všechny dny v táboře jsou stejné – budíček v pět, potom snídaně, celodenní práce, večeře a prověrka, potom spánek ve vymrzlém baráku. Mezi vězni jsou chudí a bohatí – některým jejich rodiny posílají balíčky s jídlem, chudí si je proto předchází a občas za službu dostanou cigaretu nebo cukroví.

Pokud chtějí v táboře přežít, musí kárové myslet jen na sebe, ale přitom si zavázat či naklonit ostatní – parťáky, hlídače baráků, eskortu, kuchaře. Protože všichni chtějí ty nekonečné roky přežít a nebojí se kvůli tomu okrást spoluvězně.

Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc. Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.

Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set padesát.
A že jsou přestupné roky – o tři víc…

Vzkříšení (Voskresenije) je trojdílný román, jehož hlavní postavou je šlechtic Dmitrij Ivanovič Něchljudov. Jako mladý a nezkušený student svede služebnou svých tetiček Kaťušu Maslovovou, která s ním nechtěně otěhotní. Něchljudov neunese tíhu zodpovědnosti, Kaťuše dá sto rublů a odjíždí pryč. Tety těhotnou služebnou nechtějí dále zaměstnávat, a jí nezbývá, než se začít živit nejstarším řemeslem lidstva – stává se z ní prostitutka. Dítě, které Něchljudovovi porodí, umírá po cestě do nalezince, kam jej Kaťuša nechala odvézt.

O několik let později se oba hlavní hrdinové znovu setkávají. Kaťuša je obžalovaná z loupežné vraždy a Něchljudov zasedá v porotě. Okamžitě ji pozná a je přesvědčen o její nevině, zároveň se však bojí, že jej Kaťuša prozradí a veřejně znemožní. Přesto odhodlaně bojuje za její osvobození, justiční omyl ji však odsoudí k nuceným pracím na Sibiři. Něchljudov je rozhodnut jí pomoci a odčinit tak příkoří, kterého se jí kvůli jeho mladické nerozvážnosti dostalo. Slibuje jí, že podnikne vše pro její propuštění a že se s ní ožení. Kaťuša, zprvu chladná a odtažitá, postupem času Něchljudovovi odpouští, odmítá si ho však vzít za manžela. Něchljudov pochybuje o tom, že mu Kaťuša odpustila, ale nakonec zjišťuje, že ho chce pouze ochránit před ní samou – Kaťuša si uvědomuje, co by pro Něchljudova sňatek s ní znamenal, a proto se rozhodne strávit zbytek života s vězněm, se kterým se seznámí během cesty na Sibiř.

Něchljudov se během více jak pětiset stránek románu mění z ruského bezcitného a vznešeného šlechtice v člověka, který si uvědomuje bezmoc a beznaděj obyčejného lidu, chudiny a trestanců. Zjišťuje, že na světě neexistuje spravedlnost, že lidé, kteří trestají zlo, jsou sami zlí a zkorumpovaní:

Ptal se na věc velmi jednoduchou. Ptal se, proč a jakým právem jedni lidé zavřeli, mučí, vypovídají, tlučou a zabíjejí druhé lidi, když sami jsou docela stejní jako ti, koho mučí, tlučou a zabíjejí.

Uvědomuje si, jak špatný byl život, který doposud žil, náprava je pro něj však velmi obtížná. Své pozemky chce rozdat rolníkům, ti však odmítají, podezírajíce jej z nepravosti. Něchljudovova proměna je dokonána, když dobrovolně putuje s Kaťušou a stovkami trestanců na Sibiř.

Čím víc se o těchto lidech dovídá, tím víc je mu jasné, že jsou nevinní, zároveň však bezbranní a ztracení.

Soud má jediný úkol. Zachovat společnost, jaká je, a proto pronásleduje a pranýřuje lidi, kteří převyšují obecnou úroveň a chtěli by ji povznést, což jsou takzvaní političtí zločinci, i ty, kdo jsou pod úrovní, takzvané typy zločinecké.

Najednou jasně chápe, že zločinci nejsou ti, které vedou na Sibiř, nýbrž ti, kdo je vedou – gubernátoři, vězeňští a policejní inspektoři, strážníci.

Nikdo není vinen, avšak lidé byli zabiti, a přece je zabili právě tito lidé, kteří na jejich smrti nenesou vinu.

Trápí ho jeho vlastní neschopnost jakkoliv těmto lidem pomoci, nemůže bojovat proti zkostnatělému soudnímu aparátu. Během svého životního vývoje potkává celou řadu vedlejších postav, ve kterých vidí zlo, aroganci a čirý materialismus, které se mu hnusí. “Špatnou” část svého života se snaží odčinit – snaží se chránit trestance před zlovůlí vojáků, i jeho touha po sňatku s Kaťušou je podněcována výčitkami svědomí, které ho nechávají trpět.

Něchljudov, zdrcen Kaťušiným rozhodnutím vzít si vězně Simonsonova, zároveň však uklidněn vědomím, že bude o Kaťušu postaráno, během čtení evangelií zjišťuje, že kdyby lidé dodržovali boží přikázání, nebylo by třeba soudů ani trestů. Jak skončí nové období v jeho životě, ukáže budoucnost.