Dobré čtení

Edward Albee (1928) je americký dramatik narozený ve státě Virginia v USA. Dva týdny po narození ho adoptovala rodina Albee, a malý Edward se přestěhoval do New Yorku. Vystudoval Trinity College a za své dílo získal třikrát Pulitzerovu cenu.

Divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? (Who’s Afraid of Virginia Woolf?, 1961) vypráví ve třech dějstvích o noční návštěvě Nicka a Drahunky v domě Jiřího a Marty. U nás hru poprvé uvedlo Divadlo S. K. Neumanna za účasti Albeeho pod názvem Kdopak by se Kafky bál. Jméno tehdy ne moc známé Woolfové bylo vyměněno za módního Kafku. Myšlenku původního názvu odvozenou od říkanky tří pohádkových prasátek (who’s afraid of big bad wolf – Who’s Afraid of Virginia Woolf) se tak podařilo dobře zachovat (kavka – Kafka).

První dějství začíná návratem Marty a Jiřího z univerzitního večírku domů. Jiří je docentem historie, Marta dcerou rektora. Žijí spolu už víc než dvacet let, Martě je 52 let, má problémy s alkoholem, je prchlivá a impulzivní, Jiří je o 6 let mladší prototyp vzdělance a suchara. V Martiných očích je však Jiří padavka, který nikdy nic nedokázal a který pohřbil všechny své naděje být „nad katedrou historie“.

Není tedy divu, že i jejich pozdní příchod domů je rámován hádkou, během níž Marta Jiřímu oznámí, že ještě tu noc (či spíš časně nad ránem) je čeká návštěva nově přišedšího mladého páru – Nicka a Drahunky. Nick je biolog, ačkoliv je Marta přesvědčena o tom, že přišel na katedru matematiky, blondýn, sportovní typ. Drahunka (v anglickém originále Honey) je jeho trochu prostoduchá ženuška, která často mívá problémy s brandy, ačkoliv působí jako spořádaná žena.

Svého rozhodnutí navštívit Jiřího a Martu litují téměř okamžitě po zaklepání na dveře. Silně podnapilá Marta pokračuje v hádce s manželem. Mladému páru je celá situace velmi nepříjemná, přesto manželé zůstanou na skleničku. Jejich návštěva se značně protáhne a bude ještě nepříjemnější, než si vůbec dokázali představit.

Marta a Jiří se před hosty vůbec nekrotí, ba naopak ženou své slovní a později i fyzické výpady do krajnosti, aby porazili jeden druhého na kolena. Marta vyčítá Jiřímu jeho neschopnost, dává mu najevo, že je naprostá nula. Jiří se zprvu snaží obrátit celou situaci v žert (nebo aspoň působí jako ten umírněnější), Marta se však nenechá odbýt. V kombinaci s množstvím alkoholu to začíná vypadat na velice zajímavou noc.

Narážek a posměšků však nejsou ušetřeni ani Nick s Drahunkou, a to hlavně ze strany Jiřího. Skoro se zdá, jako by chtěl své neúspěchy vyčítat Nickovi. Obzvlášť ostře se do něj pustí, když se Drahunka musí (poprvé) odebrat do koupelny. Od práce se hovor postupně stočí k rodině a dětem. Nick Jiřímu prozradí, proč si Drahunku vzal.

Nick: Prosím. (Když Jiří odnáší skleničku k baru, naprosto nevzrušeným hlasem, ale s nepatrným přídechem ošklivosti.) Vzal jsem si ji, protože byla v jiným stavu.
Jiří (pauza): Aha. (Pauza.) Ale vždyť jste říkal, že nemáte děti?… Když jsem se vás ptal, tak jste řek…
Nick: Ona… defakto nebyla. Byla to jenom hysterie. Nafoukla se a zase splaskla.
Jiří: A jak tak byla nafouklá, tak jste si ji vzal.
Nick: A ona pak zase splaskla. (Oba se zasmějí a trošku je to překvapí.)

Marta během noční seance jen tak mimochodem oznámí Jiřímu, že jejich syn zítra přijede oslavit své narozeniny. Přibližně v tomto místě hry dostává slovní týrání nový, děsivější rozměr. Třetí dějství nezadržitelně spěje ke konci, který se nebude líbit ani jednomu ze čtyř zúčastněných. Je na místě zdůraznit, jak velkou roli hrají děti v celé hře: nejenže Marta uvítá hosty jako “děcka”, ale Drahunka se v opilosti v koupelně schoulí do pozice plodu a cucá si palec. Stejně tak Marta oslovuje Jiřího velmi často “baby” (v anglickém originále), rovněž používá dětského žvatlání, když se na Jiřím domáhá sklenky alkoholu.

Přestože zpočátku se zdá, že oba páry jsou naprosto odlišné, postupem času se začínají podobat a v jistých chvílích dokonce splývají (když se opilá Drahunka začne hádat s Nickem; když se Nick na chvíli ocitne v pozici Martina sluhy). Na první pohled skvělý a dokonalý mladší blonďatý pár ztrácí něco ze svého lesku a začíná být jasné, že ani v jejich případě zdaleka nejde o ideální případ manželského soužití.

Albee mistrně rozehrává slovní humor plný skrytých narážek a ironických poznámek [Drahunka (pyšně): Já zvracím odjakživa. // Jiří: Pravidelně. Jako Big Ben.]. Zároveň se mu skvěle daří vystihnout pnutí mezi Martou a Jiřím, které se postupně přenese i na zbývající účastníky tohoto soukromého večírku. Jako by střet obou párů znamenal střet a krutou konfrontaci reality s iluzí a ideálem, po kterém Marta s Jiřím (a nejen oni) touží.

Jack London (1876 – 1916) byl americký spisovatel, vlastním jménem John Griffith Chaney. Byl námořníkem, v době zlaté horečky se vydal na Aljašku. Studium na univerzitě nedokončil. Zemřel na předávkování morfiem.

Martin Eden (1909) je nevzdělaný námořník, který má rád večírky, tancovačky a rvačky a života si užívá, seč mu síly stačí. O vzdělání a literatuře má jen velmi mlhavé povědomí – vždyť ke svému životu je stejně nepotřebuje. (Ne)šťastnou náhodou jednoho dne pomůže ve rvačce muži z vyšší společnosti, a ten jej pozve do domu svých rodičů.

Tady Martin poprvé spatří svou první opravdovou lásku, slečnu Ruth Morseovou, bakalářku umění, která se věnuje studiu literatury. Jeho zvířeckost ji zprvu leká, zároveň ji k němu také přitahuje. Právě ona donutí Martina, aby se více začal zajímat o pro něj do té doby nepotřebné věci: četbu knih, studium jazyka, filozofii. Martin Eden je jako nebroušený diamant, a Ruth si usmyslí, že mu pomůže poznat ten „lepší“, vznešenější svět, kde se mluví spisovně a kde se diskutuje o věcech filozofických, kterým však jen málokdo doopravdy rozumí.

Martin je nadaný žák a láska k Ruth je pro něj dostatečnou motivací ke studiu. Objeví v sobě netušené možnosti, nad nimiž ční jediná touha – psát. Nepřeberné množství zážitků z námořních cest slouží jako výborný základ pro kariéru spisovatele. Netuší však, na jak obtížnou cestu se pouští.

Magazíny ani noviny nechtějí jeho neumělé pokusy otiskovat. Martin je však pln naděje a nepřipouští si možnost neúspěchu. Musí prorazit, jednou se to musí povést. Když nespí nebo není na cestě k zastavárníkovi, píše. Povídky o skutečném životě, na které není širší veřejnost připravena. Své poslední dolary utrácí za poštovní známky a neustále obesílá magazíny, které mu jeho práce neustále vracejí zpět. Ani naléhání Ruth, aby si „našel místo“, ho od psaní neodradí.

Jeho láska konečně najde odezvu, a přes námitky rodičů se s ním Ruth zasnoubí. Nemocný, na pokraji vyčerpání a bez peněz konečně prodá svou první povídku. Malý obnos však sotva stačí na pokrytí dluhů a po dalším naléhání Ruth slíbí, že si najde práci. Psaní už je pro něj ale natolik silnou drogou, že se jej nemůže vzdát.

Martin se při návštěvách v domu Morseových znovu a znovu přesvědčuje o antipatiích, které k němu chovají rodiče Ruth. Ti ji také nakonec přesvědčí o tom, že Martin Eden jí není hoden.

Když Martin konečně prorazí se svou filozofickou esejí Zatmění Slunce, dávno už k vyšší vrstvě, k buržoazii a aristokracii, nevzhlíží jako k nedosažitelnému ideálu, naopak jí pohrdá. Setkání s Brissendenem a jeho učenými přáteli mu otevřelo oči a Martin si konečně uvědomil, jak omezení a nevzdělaní jsou lidé, se kterými se doposud stýkal. Jak se sami bojí života a schovávají se za knihy a poučky v nich psané, aniž by je dovedli pochopit.

Po uveřejnění eseje se na Martina usměje štěstí a jeho dřívější díla jsou najednou přijímána s nadšením, ačkoliv jimi až dosud redaktoři magazínů opovrhovali. Martin přesto cítí křivdu, cítí, že uznání se mu dostalo již za práci dávno vykonanou, jen kvůli jedné povedené eseji, dílem náhody. Lidé, pro které byl jen pomateným pisálkem, jej najednou obletují jako můry světlo žárovky. Stejně tak Ruth se k němu chce znovu vrátit, ale Martin Eden už o společnost lidí nestojí. Zklamal se v nich, zklamal se ve svém ideálu vyšší morální společnosti. Je přece stále Martinem Edenem, celý život stejným, přesto jej najednou lidé přijímají jinak než dříve. Naplno poznává, jakou moc má sláva a peníze. Tisíce dolarů rozdá svým sestrám a jejich manželům, kteří se ho zřekli mezi prvními a teď jej vynášejí do nebes.

Martin Eden je unaven životem a lidmi. Nastoupí na loď a odplouvá do Jižních moří, směrem na Tahiti, kde bude sám pro sebe. Martin Eden už dohrál. A v tom okamžiku, kdy to věděl, přestal vědět.

Přestože je silně autobiografický román především manifestem nezdolné touhy žít, je jeho hlavní hrdina na konci životem unaven. Těžko to mít Martinu Edenovi za zlé, v životě ho příliš štěstí nepotkalo. Ano, splnil si sen – nakoukl do vyšší společnosti -, ze sna se však rychle stala noční můra. Martin Eden zavrhl svůj starý život pro život nový, „lepší“, který ho nakonec zničil. Soucítit s hlavním hrdinou není lehké: vždyť jednou ho proklínáte, že se pošetile žene za nedosažitelným, podruhé s ním sdílíte radost z úspěchu. Zrazujete ho od slepého naslouchání Ruth, zároveň mu ale přejete Lásku. Nechápete, proč rozdává peníze lidem, kteří se k němu nezachovali dobře, zároveň ale máte pro jeho činy pochopení. Martin Eden vzbuzuje tolik ambivalentních pocitů, že lze jen obtížně zaujmout jednoznačné stanovisko k jeho životu a činům. Jack London psychologii hlavního hrdiny zvládl mistrně. Stejně tak ovšem i profily dalších postav románu: velké teoretičky Ruth, která je naprosto nepřipravena na skutečný život, protože ten se jí z knih vyčíst nepodařilo; jejích rodičů, kteří jsou prototypem prospěchářů a maloměšťáků, jejichž největší starostí je to, co si o nich pomyslí sousedé; Brissendena, se kterým se Martin setká jen krátce, který však sehraje velmi důležitou roli v jeho životě.

Román v  sobě kromě silného lidského příběhu ukrývá také sociální náboj a ve své druhé polovině se často utíká k filozofickým otázkám otrocké morálky, proti níž Martin obhajuje morálku panskou.

Isaac Asimov (1920-1992) se narodil ruském Petroviči do židovské rodiny, která už v roce 1923 zemi opustila a emigrovala do USA. Asimov vystudoval Kolumbijskou univerzitu a během druhé světové války sloužil u námořnictva USA. Trpěl klaustrofilií (miloval malé, uzavřené prostory) a měl strach z létání. Sestrojil tři zákony robotiky, které se objevují v jeho sci-fi povídkách a románech.

V druhém románu robotí série vydaného pod názvem Nahé slunce (The Naked Sun, 1957) se znovu setkáváme s detektivem Eliášem Baleyem. Jeho služby si vyžádají obyvatelé planety Solárie, na které došlo k první vraždě od doby, co byla osídlena. Spolu s Eliášem se na přání nejsilnějšího Vnějšího Světa, Aurory, na Solárii vydá také detektivův starý známý R. Daneel Oliwaw.

Solariáni dovedli svou civilizaci k dokonalosti – na celé planetě jich žije asi dvacet tisíc, každý má své vlastní panství, jehož hranice nemusí nikdy v životě překročit, navštěvovat se mohou prostřednictvím projekcí. Vlastně musí, protože osobní kontakt je jim odporný. O výrobu energie a těžbu surovin se na planetě stará dvě stě milionů pozitronických robotů (na jednoho Solariána tak připadá deset tisíc robotů).

Eliáš Baley opouští ocelové jeskyně rodné Země a přistává na Solárii. Musí se naučit nebát se rozlehlých plání, slunečních paprsků a čerstvého vzduchu. Rozhodně však nebude jediný, kdo si musí zvykat na nové podmínky – Vesmířané si budou muset zvyknout, že je Eliáš bude navštěvovat osobně. Ačkoliv jim to bude velmi nepříjemné, na výběr mít nebudou.

Právě strach z osobních setkání je pro vyřešení vraždy velkou překážkou: kdo mohl  zabít fetologa Rikaina Delmarra, když žádný Vesmířan nesnese setkání s člověkem tváří v tvář. Pokud vrahem nebyl Solarián, musel to být… robot. Ale roboti přece mají své zákony, podle kterých nesmí člověku za žádných okolností ublížit. Co když jsou však zákony nedokonalé a mohou být zneužity

“Co chcete? Přiznání? Delmarrův robot měl oddělitelné končetiny. Ano. Ano. Ano. Zaranžoval jsem Gruerovu otravu. Zaranžoval jsem to s tím šípem a nechal na vás vystřelit. Plánoval jsem dokonce i kosmické lodě, o nichž jste mluvil. Neuspěl jsem, ale plánoval jsem to. Jen ať sem ten člověk nechodí. Nedovolte mu přijít. Zadržte ho!”?

Eliáš Baley i díky R. Daneelovi, který mu svým “robotím” chováním neustále připomíná, že roboti jsou sice logičtí, ne však rozumní, vraha dopadne. Vraha, který využil “hlouposti” robotů a manželky doktora Delmarra Gladii k tomu, aby se ho zbavil.

Eliáš zpět na Zemi přiveze zprávu o Solariánech, a když ji předkládá svému nadřízenému, dobře si uvědomuje, že i Zemi hrozí podobný osud, který postihl Solárii. Je přesvědčen, že budoucnost Pozemšťanů je na dalších, dosud neosídlených planetách. A je na lidech, aby se rozhodli, jak se svým osudem naloží. Neměli by se bát nahého slunce.

“Je to tak, pane. Jsme Solárie naruby. Oni se ukryli do izolace jeden před druhým. My jsme se ukryli do izolace před Galaxií. Jsou ve slepé uličce svých nedotknutelných panství. My jsme ve slepé uličce podzemních měst. Jsou vůdci bez následovníků, mají jen roboty, kteří jim nemůžou dát odpověď. My jsme následovníci bez vůdců, jsme v bezpečí jen uvnitř měst.” Baley sevřel pěst.

Isaac Asimov (1920-1992) se narodil ruském Petroviči do židovské rodiny, která už v roce 1923 zemi opustila a emigrovala do USA. Asimov vystudoval Kolumbijskou univerzitu a během druhé světové války sloužil u námořnictva USA. Trpěl klaustrofilií (miloval malé, uzavřené prostory) a měl strach z létání. Sestrojil tři zákony robotiky, které se objevují v jeho sci-fi povídkách a románech.

Román Ocelové jeskyně (The Caves of Steel, 1954)  je první ze čtyř románů tzv. “Robot series”. Ačkoliv se jedná o sci-fi dílo, zpracovává v tomto žánru poměrně neobvyklé téma – vyšetřování vraždy. Čím více stránek budete mít za sebou, tím více vám však bude jasné, že detektivní příběh, který Asimov rozehrává, slouží jen jako zástěrka k představení života na Zemi a v Vnějších Světech v daleké budoucnosti.

Proti sobě stojí dva způsoby života, dvě odlišné kultury, které přesto obě pocházejí ze Země – Pozemšťané a Vesmířané. Pozemšťané žijí na přelidněné Zemi, uzavření ve městech jsou dokonale chránění před slunečními paprsky a volným prostorem okolo nich. Roboty většina z nich nenávidí, protože jim berou práci. Stejně tak existují skupiny, které žádají návrat k tradičnímu životu ještě před založením měst.

Nemůžeme sestrojit robota, který by alespoň v jedné důležité stránce byl tak dobrý jako člověk, natož aby byl lepší. Nemůžeme sestrojit robota se smyslem pro krásu nebo se smyslem pro etiku nebo se smyslem pro náboženství. Neexistuje způsob, jak bychom mohli povznést pozitronický mozek alespoň o píď nad úroveň čistého materialismu. Nemůžeme, ksakru, nemůžeme! Do té doby ne, dokud nepoznáme, jak pracuje náš vlastní mozek. Do té doby ne, dokud existují věci, které věda nedokáže změřit. Co je to krása, dobrota, umění, láska nebo bůh? Věčně budeme tápat na hranicích nepoznatelna a snažit se pochopit nepochopitelné. To právě z nás dělá lidi.

Obyvatelé Vnějších Světů intenzivně využívají práci robotů, mají dostatek místa, protože kontrolují porodnost svých populací, ale obávají se styku s Pozemšťany, neboť nemají protilátky na nemoci, které jsou pro Pozemšťany běžné. Bez vědomí Pozemšťanů se je Vesmířané snaží přimět k tomu, aby rovněž začali novou éru své civilizace – aby vytvořili C/Fe společnost, v níž budou všechnu práci konat roboti.

Román začíná vraždou Vesmířana – robotika. K vyšetřování je povolán pozemský detektiv Eliáš “Lije” Baley, ke kterému je přidělen robot R. Daneel Oliwaw – dokonalá napodobenina člověka, kterou ani Baley na první pohled neodhalí. Zprvu robotovu společnost trpí s krutou nevyhnutelností, postupně mu však přestává tolik vadit. Během vyšetřování se dozvídá mnoho nových věcí o životě Vesmířanů, a také něco o jejich záměrech se Zemí.

Vesmířané už dlouho trpí pohledem na přelidněnou Zemi a importem robotů se snaží donutit nezaměstnané, aby se znovu pustili do kolonizace cizích planet, aby opustili Zemi, aby ti, kdo zůstanou, začali kontrolovat porodnost, aby se Země stala Vnějším Světem, aspoň pokud se uspořádání společnosti týká. Stejně tak vyjde najevo, že vražda dr. Sartona, který stvořil R. Daneela, byla pouhý omyl – obětí zločinu se měl stát robot. Bohužel mu jeho stvořitel dal svou vlastní podobu, a tak se vrah spletl. Zničením robota by Země ukázala Vnějším Světům své odhodlání bránit se proti robotům, místo toho došlo k tragické události.

Základní teorie zahrnuje tři zákony robotiky. První zákon: Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo. Druhý zákon, který říká: Robot musí uposlechnout příkazu člověka – kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s Prvním zákonem, a Třetí zákon, který říká: Robot musí chránit sám sebe před zničením – kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s Prvním nebo Druhým zákonem.

Svět, který Asimov čtenáři předkládá, je úchvatný. Má všechny vymoženosti, které si dokážete představit, přesto má i své problémy, které musí být řešeny. I na stylu autora jde vidět, že byl založením vědec – jeho jazyk je stručný, přesný, zkrátka takový, jací jsou i jeho roboti.

William Styron (1925-2006) se narodil ve státě Massachusetts, byl to prozaik významně spjatý s americkým Jihem. Za knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu.

Sophiina volba (Sophie’s Choice, 1979) je nejznámější román Williama Styrona. Jeho rozsah i kompozice kladou velké požadavky na čtenáře, který je však za svou trpělivost a pozornost odměněn skvělým zážitkem. Vypravěčem je mladík Stingo (W. Styron), který pracuje v redakci nakladatelství. Seznamuje nás se stereotypem, který denně prožívá v podobě psaní zamítavých dopisů “nadějným autorům”. Do jeho nudného života však jednoho dne vstoupí milenecký pár: Sophie Zawistowská a Nathan Landau. Pro Stinga tak skončí šedivé dny a začíná velké, tajemné dobrodružství.

Stingo z dlouhých rozhovorů se Sophií odkrývá její minulost, zároveň čím dál víc propadá její kráse. Je tu však Nathan, který je pro něj – přes jejich počáteční neshody – nejlepším přítelem, bratrem. Stingo ale nemůže přehlížet, jak prchlivý a roztěkaný Nathan je, jak ošklivě se k Sophii chová a jak to Sophie trpí, protože ho bezhlavě miluje. Než Stingo vůbec pochopí záhadu jejich vášnivého vztahu, už před ním stojí záhada nová, záhada jménem Sophie.

Stingo zjistí, jaké hrůzy prožila v Osvětimi, jak tragickou volbu musela učinit a jak ji její rozhodnutí neustále pronásleduje, týrá a trápí. Sophie se sice dala dohromady po fyzické stránce, s nacisty zničenou psychikou se jí to ale nepodařilo. V Nathanovi spatřuje svůj ideál, lásku, aniž by tušila, že je Nathan vážně psychicky nemocný. Jeho nálady přičítá užívání drog, nikdy ji však nenapadne, že Nathan celý svůj život žije ve snu. A Stingo, který se to dozví od Nathanova bratra Larryho, nemá to srdce Sophii vzít iluzi.

Nathan totiž není žádný výzkumník biolog. Není bona fide ani žádný vědec a nezískal nikde žádný akademický titul. To všechno jsou obyčejné smyšlenky. Je mi líto, ale bude líp, když se to všechno dovíte.”

Zdá se, že Sophie prožívá jednu velkou volbu celý svůj život, že její rozpolcenost pramení snad z postoje jejího otce, varšavského profesora, který se podílel na chytání a zatýkání Židů. Poprvé musela volit v Osvětimi, svou druhou volbu nalezla v New Yorku v domě Yetty Zimmermannové, kde se potká se Stingem. Přestože vášnivě miluje žárlivého Nathana, neodolá Stingově nevinnosti.

“Ne, miláčku,” přerušil mě náhle, “já nemyslel žádnou jižanskou kundičku! Já myslel polskou! Já měl na mysli tohle: Až se kamarád Nathan sebere a půjde si prohlídnout Bílý dům pana Jeffa Davise anebo ty staré plantáže, kde Scarlet O’Harová mrskala svoje negry bičem, Stingo hezky zůstane v hotelu U Zelené magnólie, a koukejme, co má za lubem! No hádej! Hádej, co ten kamarád Stingo bude dělat se ženou svého nejlepšího přítele? Stingo si s ní vleze do postýlky a hup na ni, ta něžná bytůstka se samozřejmě nebrání, a už si to rozdávají, až jim jde hlava kolem! Haháááá!”

Nathan Sophii několikrát surově zbije a opustí, ona ho však nepřestane milovat. I když se Stingem ze strachu před bláznivým Nathanem prchají na Jih, na farmu Stingova otce, i když jí Stingo nabízí sňatek – Sophie stále miluje Nathana. Po poslední vášnivé noci, kterou se Stingem prožije v zatuchlém pokoji hotelu, se vrátí zpátky do New Yorku, do Růžového paláce Yetty Zimmermannové. A Stingo se s kocovinou vzbudí až příliš pozdě na to, aby mohl změnit chod osudu.

Kdo jednou vezme knihu do ruky, musí si Sophii zamilovat. Její krásu, inteligenci, její roztomile nedokonalou angličtinu, její nadšení pro Nathana, hudbu a koneckonců i pro život, obtížený volbou z minulosti. Zároveň se však čtenář musí od začátku obávat toho, co přijde, protože Sophiina volba v Osvětimi nezůstane jedinou, kterou bude muset Polka nespravedlivě potrestaná náhodou učinit.

Tom Robbins (1936-) se narodil v Severní Karolíně. Na americké literární scéně se objevil na počátku 70. let jako konkurent Johna Irvinga. Sloužil v Koreji, pracoval jako redaktor novin, dodnes je recenzentem a kritikem umění.

Parfém bláznivého tance (Jitterbug Dance, 1984) je především příběhem o lidské touze po nesmrtelnosti. Děj sledujeme z perspektivy čtyř hlavních hrdinů: krále Alobara, který se od Bandalúpů naučí, jak se stát nesmrtelným. Předtím však musí opustit svůj domov, ve kterém jej chtěli jeho poddaní zabít, a projde celý svět. Seznámí se s Kudrou a společně “stárnou” v koloběhu dějin. Nemohou se však nikde usadit, neboť jejich sousedé jsou nedůvěřiví k lidem, kteří se během let nemění. Na jejich cestě je doprovází Pan, smradlavý bůh stád, symbol starého myšlení a světa.

V současnosti, tedy 80. letech, sledujeme dále Priscillu, servírku roznášející taco v Seattlu, která se marně pokouší vytvořit dokonalý parfém. V New Orleans žije madame Devallierová, postarší dáma, která se se svou asistentkou V’lu Jacksonovou snaží o totéž, stejně jako Marcel LeFever v Paříži. Jen Priscilla má k dispozici flakón s vyobrazením Pana, který Alobar někdy v 17. století zahodil, když mu Kudra nadobro zmizela.

Příběhy všech čtyř hrdinů (či skupin hrdinů) se postupně splétají, autor odhaluje, k čemu mezi jednotlivými postavami došlo v minulosti. Už od začátku však tři současníky spojuje jedno – někdo jim přede dveřmi pravidelně nechává červenou řepu. Snaží se je tak navést na stopu správného složení parfému K23, které vymysleli už kdysi Alobar s Kudrou, aby skryli Panův strašný zápach. A Alobar, který přežil až do dnešních dnů, recept prozradil Wigssi Dannyboyovi.

Ač je příběh psán velmi volným stylem, s trochou erotiky, trochou sprosťáren a velkým množstvím vtipu, na problém nesmrtelnosti se dívá opravdu podrobně. Skutečně jde o jednu z nejstarších tužeb lidstva, ale proč? A je to tak vůbec dobře? Třeba odpověď najdete u Toma Robbinse.

Ken Kesey (1935-2001) je zástupcem postmoderní americké literatury. Vystudoval divadelní umění a absolvoval kurz tvůrčího psaní. V roce 1962 vydal svůj nejslavnější román.

Hlavním hrdinou románu Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962) je Randle McMurphy – svalnatý, zrzavý irský kriminálník, který přichází do psychiatrické léčebny, kde si má odpykat zbytek svého trestu. Jeho příchod a vůbec všechny události následující sledujeme očima indiánského náčelníka Bromdena – hluchoněmého chronika, který však tak docela hluchoněmý není. Má v sobě jen zakódovanou vzpomínku na dobu, kdy ho nikdo neposlouchal a kdy se naučil s lidmi nemluvit.

McMurphy mezi ostatní “blázny” nezapadá – moc dobře ví, proč odešel z trestanecké farmy do léčebny. Je bystrý, prospěchářský, impulzivní a podnikavý. Rebel, který se snaží nabourat řád Velké sestry – staré armádní zdravotní sestry, která si své komplexy léčí na svých pacientech. Mezi nimi a McMurphym je ještě jeden rozdíl: oni se léčí dobrovolně a mohou kdykoliv odejít, on je tu kvůli soudnímu nařízení a jeho propuštění je v nedohlednu.

Postupně zjišťuje, jak to na oddělení chodí, jak Velká sestra ovládá životy všech pacientů – sleduje je z velké prosklené kukaně, zpomaluje či zrychluje čas, na sezeních jim klade otázky, které je dokážou rozplakat. McMurphy se rozhodně nechce smířit s nadvládou téhle staré panny, která se marně snaží skrývat své vyvinuté poprsí.

“Za ty mluvit nemohu,” povídal Harding. “Ti mají svoje problémy, tak jako my všichni. Jsou to do značné míry nemocní lidé. Ale aspoň tohle je teď jasné: jsou to nemocní lidé. Nejsou to už králíci, Macku. Možná že z nich jednoho dne budou i zdraví lidé. Těžko říci.”
McMurphy o tom chvíli uvažoval a prohlížel si žíly na hřbetech rukou.

A tak mezi nimi začíná boj, který je stejně nelítostný jako zdvořilý – ač jeden druhého z hloubi duše nenávidí, mile se usmívají a Velká sestra své emoce dokáže ukočírovat. Když se McMurphymu podaří dostat na svou stranu většinu pacientů a prosadí sledování basebalového mistrovství v televizi, uštědří sestře Ratchedové první pořádnou ránu. Stává se z něj idol, hrdina, který dokázal něco, čeho se všech čtyřicet pacientů bálo – vzepřel se nadvládě Velké sestry. Zdá se, že se mu přece jen podaří změnit zaběhnutá pravidla a zvyklosti, ovšem jen do doby, než zjistí, že sestra Ratchedová může přímo ovlivnit délku jeho pobytu v léčebně. McMurphy si rychle spočítá, že bude lepší “kušovat” a do ničeho se neplést, jenže nemůže snést, jak se sestra k pacientům chová.

Jak se tak blížil k Velké sestře, začaly jí vystupovat oči z důlků. Nenapadlo ji, že by moh něco udělat. Mělo to být její konečné vítězství, vítězství, které mělo jednou provždy stvrdit její vládu. Ale teď jde k ní, obrovský jak stodola!
Už začala otevírat pusu a shledávat své černé frajery, krve by se v ní nedořezal, ale on se zastavil dřív, než k ní došel. Zůstal stát před jejím oknem a řek svým nejospalejším, nejhlubším hlasem, že ho napadlo, že by si moh vzít škatulku retek, co si ráno koupil, a pak prohnal ruku sklem.

A tak vše začíná znovu, McMurphy prosadí výlet na lodi, nakloní na svou stranu i doktora a vypadá to, že definitivně zvítězí. Po roztržce s černými frajery (ošetřovateli) jsou však spolu s Bromdenem odvedeni do oddělení pro narušené a McMurphy poprvé pozná EŠT – elektrošokovou terapii. Velká sestra si uvědomuje, že musí McMurphyho-trosku ukázat pacientům, aby ho dokonale pokořila, on se však znovu vzchopí, tentokrát už naposled. Jeho poslední vzpoura však končí nešťastně, sebevraždou Billyho Bibbita, kterému McMurphy dohodil holku a kterého Velká sestra dokázala zdeptat tak, že se ze strachu z matky podřezal. McMurphy sestru fyzicky napadne a málem ji uškrtí, je to ale poslední prohrané kolo jejich války.

Když jej do denního pokoje dovezou na kolečkovém křesle s cedulí “McMURPHY – RANDLE P. POOPERAČNÍ STAV. LOBOTOMIE.”, je z něj karikatura člověka, troska s propadlými tvářemi, zapadlýma očima, neschopná pohybu. Náčelník pro něj tak může udělat poslední službu a oplatit mu, že z něj McMurphy znovu udělal muže. Potom utíká zpět tam, kam patří – do divočiny.

Keseyho román bývá často vykládán jako symbol vzpoury jednotlivce proti systému, který jej omezuje a svazuje nesmyslnými pravidly. Rovněž je příběhem obrovské duševní síly, která umožnila hlavnímu hrdinovi vzepřít se ztělesnění tyranie a despotismu. Jediný člověk dokázal dát naději desítkám dalších, kteří neměli dost odvahy, aby se byť jen usmáli.

Truman Capote (1924-1984) byl americký spisovatel a novinář. Po rozvodu rodičů vyrůstal v péči příbuzných. Debutoval v roce 1948 románem Jiné hlasy, jiné pokoje. Byl homosexuál.

Hlavní hrdinka novely Snídaně u Tiffanyho (Breakfast at Tiffany’s, 1958), Holly Golighty, je krásná, roztržitá, frivolní, sotva dvacetiletá dívka, která prožívá svůj sen v New Yorku. Vypravěč příběhu se s ní poprvé “setká”, když na něj v časných ranních hodinách zazvoní, protože sama ztratila klíče od domu. Stanou se z nich přátelé a vypravěč (Holly mu říká Fred – jméno jejího bratra) pomalu začíná chápat Holly a celou její osobnost – je to dívka, která touží po pozornosti, která potřebuje někam patřit, ale zároveň chce být volná, která touží nakupovat u Tiffanyho a stát se součástí společnosti.

Holly za peníze navštěvuje pana Tomata ve věznici Sing sing, aniž by tušila, že se jedná o drogového krále. Když se zamiluje do brazilského diplomata Josého a otěhotní s ním, chystá se našeho vypravěče navždy opustit a hledat štěstí v Riu. New York to sice není…

Za styky s mafií a vynášení informací z vězení je však zatčena. Ještě předtím potratí kvůli divoké jízdě na koni, na kterém se snaží zachránit Fredovi život. I v těžkých chvílích zůstává Holly veselá, klidná a jistá, ačkoliv sama cítí, že její sen se nikdy nesplní. A tak se rozhodne uprchnout do Brazílie a jediné, co vypravěči zbude, je ptačí klec, kterou od ní dostal, a fotka její vyřezávané podobizny z africké vesničky.

Holly je jako divoké zvíře – nemůže žít v kleci.

Ernest Hemingway (1899-1961) byl americký spisovatel, čelní představitel ztracené generace. Byl dobrovolníkem v italské armádě a jako novinář prožil i španělskou občanskou válku.

Komu zvoní hrana (For Whom The Bell Tolls, 1940) popisuje poslední tři dny a tři noci amerického partyzána Roberta Jordana, stojícího na straně republiky. Společně se španělskými spolubojovníky má vyhodit most, aby zabránili fašistům dopravit posily na druhý břeh řeky.

Robert se seznámí s Marií, která byla znásilněna fašistickými vojáky, a okamžitě se do ní zamiluje. Vědomi si krátkého času, který mají k dispozici, prožívají svou lásku naplno, ač se na to zprvu ostatní Španělé dívají nedůvěřivě. Robert si je však získá svou rozhodností a odvahou, svou ochotou bojovat s nimi za dobrou věc.

Robert prožívá celý svůj život během těch tří dnů a tří nocí, žije jen přítomností. Ačkoliv Marii líčí i jejich společnou budoucnost v Madridu, dobře si uvědomuje, že jeho život spěje ke konci. Jediným okamžikem jeho života je “teď”. Když se tedy v závěru románu ocitá sám s poraněnou nohou proti nepřátelské kavalerii, je smířen se svým osudem a klidně zamíří samopal na velícího důstojníka.

Anton Myrer (1922-1996) vyrostl v Bostonu, kde také v roce 1940 dostudoval Boston Latin High School. Sloužil tři roky u námořnictva, poté vystudoval Harvard. Zemřel na leukémii.

Poslední kabriolet (The Last Convertible, 1978) je výpovědí o životě ztracené generace druhé světové války. Uvádí nás mezi nerozlučné přátele – “harvardské pistolníky”: George (vypravěč), Russ, Dal, Terry, Jean-Jean, Chris, Liz, Nancy. Skvělá parta, která miluje život, jazz, tanec, vznešenou Císařovnu (kabriolet) a žije bezstarostný život v Bostonu. Válka je přece tak daleko, až v Evropě…

Léta ubíhala závratnou rychlostí a já neměl čas držet s nimi krok. Sledoval jsem, jak mamince ruce hrubnou a vystupují na nich žíly, jak se ty krásné prsteny ztrácejí, mizí jeden za druhým (a já věděl kam), až jí zůstal jen obyčejný široký snubní kroužek. Naučil jsem se využít každou minutu, jak mě k tomu vedl pan Gratiot, ale ve skutečnosti mi šlo o něco jiného. Za vším vězela palčivá a neodbytná potřeba přijít na kloub tomu, jak je možné, že lidi dělají takovéhle divné věci – prostě díval jsem se na svět dětskýma očima.

I mezi přátele se však postupně vetře hrozba a strach z války, a když musí chlapci narukovat do armády, končí šťastné dny ve starém světě. První odchází Jean-Jean (nikdo si nepřipouští, že ho vidí naposled), dobrovolně jde bránit svou milovanou Francii, po něm všichni ostatní. Každý do jiného koutu světa. Jen díky Georgovi si pak můžeme přečíst, jaké hrůzné osudy je potkaly v bojích druhé světové války. Dopisy, které za tu dobu nashromáždil, podávají chladné a zároveň dojemné svěděctví o tom, jak nacházeli nové přátele a záhy je ztráceli, jak byli sami ztraceni.

Šli se mnou ke dveřím. Já jsem opouštěl jediný svět, který jsem měl rád, a šel jsem vstříc bůhví čemu. V tom svém světě jsem směl pobýt tak krátce! V hrdle jsem měl sucho a svaly mi zase tak divně ztuhly. Táhl jsem kufr po schodišti a ještě jednou jsem se ohlédl. Stáli ve dveřích a dívali se za mnou. Dal ji držel kolem pasu. Říkal jí něco, co už jsem nezaslechl, a Chris se na něho podívala – takovým novým pohledem, jakoby plná očekávání. Chtěl jsem ještě něco říct, ale radši jsem zamával a vlekl se dál ze schodů. To, jak tam spolu stáli, upevnilo moje podezření – a sevřelo se mi srdce.

Mnoho se jich nevrátilo, a ti, kteří se vrátili, se vlastně neměli kam vrátit. Zůstali vykořenění a zmatení z nové společnosti, dlouho a velmi obtížně se snažili splynout s poválečným tónem a euforií Spojených států.

Musí to mít nějakej smysl, musí, tahle hrůza přece musí mít nějakej smysl. Z těch trosek, který jsme tam pod sebou nadělali, musí přece vzejít spravedlivější svět, jinak by bylo lepší, docela vážně, radši odtud vypadnout…

Chris, femme fatale celé party, si vzala Dala, ačkoliv nosila Russovo dítě. George se oženil s Nancy, ač miloval Chris. Russ byl okouzlen Kay Maddenovou, úspěšnou herečkou, a Chris opustil, aniž by o dítěti věděl. Osudy všech se pokřivily a natolik byly ovlivněny válkou, až tomu lze těžko uvěřit. Na pozadí událostí, které formovaly Ameriku (Korea, Vietnam, atentát na JFK), se naši hrdinové snaží o renesanci svého romantického mládí plného ideálů – jejich jedinou hmatatelnou a bolestivou vzpomínkou zůstává Císařovna.

O to těžší se pro ně stává konfrontace s další generací, která si prošla Vietnamem a vidí své rodiče stejně, jako oni kdysi vinili svoje předky. Velmi dojemně pak působí závěrečná scéna, kdy George zůstává sám v garáži s Císařovnou, kterou už nikdo nechce (ani Ron, Russův syn vychovaný Dalem). Je načase jít o dům dál, žít budoucností.

Myrerovo dílo přechází z bezstarostných tónů mládí a radosti do podoby trýznivého a dechberoucího románu v dopisech, aby se ve své poslední třetině přehouplo do zmatené snahy o pochopení všeho, co se událo v životě hrdinů. Myrer dokonale vystihl strach a rozčarování z druhé světové války, skvěle popsal poměry na frontě i oddanou důvěru vojáků k jejich kamarádům. Myrer zkrátka shrnul několik desítek ožehavých let v historii Ameriky do románu, který by se dal nazvat kronikou jedné generace. Z literatury po válce a o válce jde bezesporu o jeden z nejlepších kusů.