Dobré čtení

David Lodge (1935 – ) je britský spisovatel. Stěžejní část jeho díla tvoří romány z univerzitního prostředí. V letech 1960 – 1987 přednášel angličtinu na univerzitě v Birminghamu. Píše jak humorné romány, tak odborné statě (např. Jak se píše román). V roce 1975 získal Hawthorndenovu cenu za román Hostující profesoři (Changing Places).

Hrdinové univerzitního románu Hostující profesoři (Changing Places: A Tale of Two Campuses, 1975), profesor Morris Zapp z univerzity v americké Euphorii a Philip Swallow z univerzity v britském Rummidge, si v roce 1969 díky výměnnému programu vymění svá pracoviště. Zapp odjíždí, protože mu jeho žena zrovna nedává na výběr (buď odjedeš, nebo se rozvedeme a vezmu ti děti). Swallowovi se zprvu moc nechce, ale cítí, že bez titulu PhDr., na kterém už roky “usilovně” pracuje, si moc vybírat nemůže. A jak záhy zjistí, život bez protivně zvídavých dětí mu bude vyhovovat.

Pro Zappa je cesta do Rummidge, ne zrovna populární britské univerzitu, tak trochu za trest, Swallow naopak míří na uznávaný kampus Euphorie. Oba jsou jako den a noc: Zapp je úspěšný, dosáhl snad už všeho, čeho dosáhnout mohl a chtěl, u studentek slaví úspěchy. Zato Swallow si dobře uvědomuje, že jeho pozice na univerzitě není zrovna pevná, přitom s tím nehodlá nic dělat. A výlet do Spojených států je dobrá záminka, jak aspoň na čas změnit prostředí.

Je to k nevíře, ale oba profesoři si na univerzitách prožijí osud hodně podobný: ze Zappa se na Rummidge stane modla, protože dokáže zastavit studentskou stávku, Swallow se (ač nechtě) zasadí o vybudování veřejně přístupného parku v Euphorii. Zapp je na akademické půdě o chlup úspěšnější, univerzitní rada ho dokonce navrhne na nového ředitele oddělení angličtiny. Řekněme, že Swallowovi se zase víc daří u žen: do postele dostane nejen Zappovu dceru z prvního manželství…

Román rozdělený do pěti částí střídá hned několik vypravěčských postupů: od klasického vyprávění dospěje ke kapitole stvořené z novinových výstřižků, potom z dopisů, které si oba muži vyměňují s manželkami, a graduje divadelní hrou v podání ústřední čtveřice postav: Zappa a jeho ženy Désirée a Swallowa s Hillary. V okamžiku, kdy se oba páry setkají, aby konečně probraly události, které se udály během výměny obou profesorů, už však není až tak jasné, kdo s kým opravdu tvoří pár. A vůbec, jestli se ta výměna týkala pouze jejich pracovní pozice.

Lodge opět spouští salvu vtipu, která vás zasáhne přímo do hlavy. Nejde jen o komičnost románu jako takového, ale i o dokonale kousavé a ironické komentáře profesora Zappa, o neuvěřitelnou nemotornost a cynismus Swallowa a také o způsob, jakým vystupují jednotliví členové akademického sboru, byť se knihou mihnou povětšinou jen okrajově.

David Lodge (1935 – ) je britský spisovatel. Stěžejní část jeho díla tvoří romány z univerzitního prostředí. V letech 1960 – 1987 přednášel angličtinu na univerzitě v Birminghamu. Píše jak humorné romány, tak odborné statě (např. Jak se píše román). V roce 1975 získal Hawthorndenovu cenu za román Hostující profesoři (Changing Places).

Vypravěčem v posledním do češtiny přeloženém autorově románu Nejtišší trest (Deaf Sentence, 2008) je Desmond Bates, vysokoškolský profesor lingvistiky, který si už několik let užívá důchodu. A marně bojuje se stále se zhoršující hluchotou. Formou deníkových zápisků, které nepostrádají vtip, zaznamenává události přelomu let 2006/2007.

Je podruhé spokojeně ženatý, ačkoliv jeho sexuální život už není, co býval – vždyť je mu už přes šedesát. Hluchota Desmonda dostává občas do velmi prekérních situacích, kdy ze sebe nechtě dělá šaška, jindy je za ni vděčný: to když nemusí poslouchat třeba zvuky vlaku na cestě za otcem do Londýna).

Právě jeho neschopnost rozumět druhým ho svede dohromady s doktorandskou studentkou Alex, která píše neobvyklou dizertační práci na téma “Poslední dopisy sebevrahů”. Desmond sice zpočátku odmítá její žádosti o pomoc, protože se mu důchodové lenošení bezesporu líbí, na druhou stranu se v něm zase probouzí vědec, kterým kdysi byl a kterého v sobě postupně uspal.

Alex sehraje v onom krátkém období, které nám Desmond popisuje, velmi významnou roli. Zprvu nadšená americká studentka se promění v prolhanou a trochu úchylnou prospěchářku, která chce Desmonda využít. Ale může se člověk divit, když její otec spáchal sebevraždu a žádný dopis na rozloučenou po sobě nezanechal?

Nejenže Desmonda děsí tajný “poměr” s Alex, také na něj začíná tíživě doléhat zhoršující se zdravotní stav jeho otce, za kterým do Londýna jezdí na jednodenní návštěvy víceméně z povinnosti. Svérázný postoj staříka k životu Desmondovi připomíná, že ani on sám nemládne. Jejich společné obědy, u kterých na sebe pokřikují přes délku stolu, aby se vůbec slyšeli, jsou ostatním akorát k smíchu. Stárnutí Harryho Batese, který žije v ušmudlaném a věčně mastném půldomku na londýnském předměstí, schovává peníze pod prkennou podlahu a zarputile se odmítá odstěhovat do domu pro seniory, zkrátka není to, co by Desmond chtěl zrovna teď řešit. Zrovna teď se ale osud rozhodl trochu jinak.

Kniha, za jejíž překlad je Richard Podaný nominován na cenu Magnesia Litera, by se dala klidně popsat jako deník jednoho nahluchlého profesůrka. Kdyby však nebyla napsána tak dokonale, kdyby vypravěč nebyl postavou tak uvěřitelnou, kdyby vás Lodge nedokázal střídavě rozesmát i rozplakat. Desmondův osud, to jak se vyrovnává s tím, že je téměř permanentně vyloučen ze společnosti ostatních lidí, jak se postupně vrací k věcem, které čtenáři vyrážejí dech (jak ztratil svou první ženu?), Lodge vystihl dokonale. Profesora si zamilujete – je vtipný, někdy (tragi)komický, vzdělaný, pohotový. Přitom se však vnitřně jen obtížně vyrovnává se svým postižením (stojí vůbec takový omezený život za to?).

Po jazykové stránce je kniha rovněž velmi zajímavá (ač bych k bližšímu posouzení potřeboval i anglický originál). Jak Richard Podaný zmiňuje v poznámce k překladu, Lodge dal překladatelům téměř volnou ruku, poněvadž si uvědomuje, jak obtížně lze jeho text prošpikovaný mnoha přeslechnutími a přeřeknutími přeložit. Vždyť už samotný název díla, Deaf Sentence, je překladatelský oříšek. Jak přeložit název okamžitě evokující smrt (“death” – smrt, “dead” – mrtvý, “deaf” – hluchý) tak, aby zůstal zachován smysl a zároveň ona jemná narážka? Sám Podaný přiznává, že se mu to úplně nepovedlo (v češtině totiž podobná dvojice neexistuje), za zbytek knihy si však jistě zaslouží poklonu.

Velmi zajímavé je také Desmondovo střídání ich- a er- formy vyprávění. Zdá se, že v situacích, které ho ztrapňují, v nichž se nezachoval “korektně” či v těch, které mu byly nepříjemné, o sobě mluví jako o “šedovlasém, nahluchlém muži”. Jako by se chtěl odosobnit od svých činů.

Co říci závěrem? Knihu lze jen doporučit, protože si v ní každý najde něco – někdo vztah Desmonda a Fred, jiný jeho profesorskou kariéru, další onen bláznivý námět dizertační práce.

Irvine Welsh (1958-) je skotský spisovatel, který se narodil v Leithu. V roce 1978 opustil Edinburgh a vydal se do Londýna seznámit se s tamější punkovou scénou. Napsal sedm románů a tři sbírky povídek, v současné době žije v irském Dublinu.

Trainspotting (Trainspotting, 1993) je zřejmě nejslavnější autorovou knihou, kultovním dílem, kterého se o tři roky později ujal Danny Boyle a dal vzniknout neméně slavnému filmu. Trainspotting sestává ze sedmi částí, které jsou rozčleněny do krátkých příběhů party skotských kamarádů z Leithu, kteří mají tak trochu rádi drogy, chlast a sex. Většinu příběhů vypráví Mark Renton, hlavní hrdina románu, občas ho zastoupí Šoufek (Simon “Sick Boy” Williamson), Spud (Daniel Murphy) nebo Franco (Frank Begbie). Nejsem si jistý, zda se v jejich případě dá opravdu mluvit o přátelství, protože ve světě heroinu jsou všichni jen obchodní partneři. Každý z nich má svůj vlastní nezaměnitelný styl vyprávění, na který si brzy zvyknete – Markův je kousavý, ironický, Spudův zmatený, roztržitý a naivní, Francovy příběhy poznáte podle nesčetného množství vulgarit a nadávek, Šoufek vypráví s trochou opovržení a rád vede vnitřní dialogy se Seanem Connerym.

Trainspotting: Způsob zábavy nebo zabíjení času, obzvlášť oblíbený a rozšířený ve Velké Británii. Spočívá ve sledování vlaků, porovnávání jejich příjezdů a odjezdů s časovými údaji v jízdním řádu, apod.

Příběhy na sebe navazují jen velmi volně, většinou nejsou řazeny chronologicky. Kromě vyprávění román obsahuje také Feťácká dilemata č. 63-67, sled Markových myšlenek z doby, kdy ho rodiče uvěznili v jeho pokoji, aby ho zbavili závislosti. Právě kvůli stavbě románu je těžké jej nějak shrnout. Zabývá se drogami, sexem, chlastem, snahou žít jinak než společnost, přátelstvím a zároveň kompletním odcizením přátel, hledáním skotské identity. Je plný černého humoru, zároveň však velmi tragický a plný smrti. Každá šleha přinese skvělé zážitky, každý absťák nesnesitelná muka.

Společnost vymejšlí padělanou a překroucenou logiku, aby mohla absorbovat a měnit lidi, jejichž chování je mimo střední proud. Řekněme, že znám všechna pro a proti, vím, že budu mít krátkej život, v hlavě to mám v pořádku atakdále, ale stejně chci smažit v heráku? Nepovolej ti to. Nepovolej ti to, protože by to vypadalo jako znamení jejich vlastní prohry.

Všední problémy se scvrkávají, ustupují do pozadí, zůstává jediný – kde sehnat fet. A za co. Mark zkusí přestat. Dobrovolně i z donucení, nikdy se mu to ale nepovede. Spud je pořád stydlivý kluk, který potřebuje speed, aby mohl mluvit s holkou. Franco se nikdy nezbaví agresivity, kterou v sobě má a Šoufek bude chtít vždycky ošoustat všechno ve svém dosahu. Jakoby se všichni měnili a zároveň zůstávali stejní.

Příznačný je i způsob, jakým je román psán: bez uvozovacích vět, bez přímé řeči, naléhavě, jako by už nebyl čas ztrácet čas. Všichni průvodci dějem ze sebe příběhy doslova chrlí. Tu  a tam se vyprávěním mihne vedlejší postava a zase zmizí. Někdo umře, někdo se narodí, heroin to moc nerozlišuje.

Julie umřela na Vánoce. Na její pohřeb sem se nezvlád dostat. Ležel sem poblitej na matraci ve Spudově pelechu, vodvařenej tak, že sem se nemoh hejbat. To byla škoda, protože sme byli s Julií dobrý kamarádi. Nikdy sme spolu nešoustali nebo něco takovýho. Voba sme se domnívali, že by to věci moc změnilo, jak už to u vztahů mezi mužem a ženou chodí. Sex je v zásadě změní ve vážnou známost, nebo je ukončí. Po prcání můžeš ustupovat nebo postupovat, ale udržet status quo je komplikovaný. Julii to moc slušelo, dyž začala s herákem. Tak je to u věčiny holek. Jako by to z nich vytáhlo to nejlepší. Jako by ti to pokaždý něco dávalo, neš si to začne i s úrokama vybírat zpátky.

Begbieho epitaf na Julii: Věčná škoda pořádný prciny.

John Webster (1580-1632) byl pozdně renesanční alžbětinský dramatik, současník Williama Shakespeara. O jeho životě je známo velmi málo, přesto je považován za jednoho z nejvýznamnějších anglických dramatiků. Jeho dílo bylo předzvěstí gotického románu, který se objevil v Anglii 18. století. Kromě divadelních her psal také básně a drobné prózy.

Vévodkyně z Amalfi (The Duchess of Malfi, poprvé uvedena 1614) je tragedie o pěti dějstvích. Vévodkyně nedávno ovdověla a v zájmu jejích bratří, vévody Ferdinanda a kardinála, je, aby se už znovu nevdala. Aby měli nejen její milostný život pod dohledem, najmou si bývalého galejníka Daniela Bosolu, který už pro kardinála kdysi vraždil, aby vévodkyni špehoval.Vévodkyně přesto potají pojme za manžela svého majordoma Antonia Bolognu a porodí mu tři děti.

Když se o jejím činu dozvídají oba bratři, dochází mezi nimi k roztržce. Horkokrevný Ferdinand chce nechat sestru zabít, kardinál však krotí jeho rozhořčení.

FERDINAND: Zdá se mi, že se směje. Hej, hyeno! – Něco mi říkej, honem, nebo mě představivost unese a spatřím ji, jak páše hnusný hřích.

KARDINÁL: S kým?

FERDINAND: Možná s převoznickým kolohnátem anebo, vidíš, je to zápasník, co hází kladivem a láme železo, či krasavec, jenž dělá nejsprostější služebné práce v domě.

KARDINÁL: Ztrácíš rozum?

FERDINAND: Tak, dámo, dost! Žár ve mně neuhasí tvé kurví mléko; leda kurví krev.

Ferdinand dává sestře postupně najevo, že o jejím sňatku ví, stejně jako o jejích dětech, během jejich rozhovoru jí dává jí dýku a už ji nikdy nechce vidět. Vévodkyně tuší, co se chystá, proto se naoko pohádá s Antoniem, obviní ho z krádeže a pošle ho do Ancony. O všem se potom radí s Bosolou, aniž by věděla, že slouží jejímu bratrovi. Kardinál však díky svému vlivu dosáhne vyhnání manželů z Ancony. Antonio s nejstarším synem prchne do Milána, vévodkyně skončí v zajetí Bosoly.

VÉVODKYNĚ: Kvůli tomu jsi přišel? Hanobíš, co posvětila církev? Počkej v pekle, tam za to budeš výt.

FERDINAND: Tak měla jsi žít vždy. Užívala jsi, věru, příliš světla světa. Však dosti o tom. Chci uzavřít mír; tady je ruka, (podá jí ruku mrtvého) jíž slíbila jsi lásku; na ní prsten, tvůj dar.

Uvěznění vévodkyně a kruté chování jejího bratra je však jen předzvěstí tragedie, která se chystá.

Příběhu vévodkyně z Amalfi se nevěnoval pouze John Webster, stal se námětem také pro tragedii Lope de Vegy či povídku Stendhala. Z větší části se příběh zakládá na pravdě a dochovaných záznamech o Giovanně d’Aragoně. John Webster se obratností a lehkostí, s jakou používá slov, jistě může rovnat i Shakespearovi, jeho tragedie mi v porovnání s Shakespearovým dílem připadá ponurejší, syrovější. Velmi zajímavou postavou je bezesporu kardinál, který – ač služebník boží – má na svědomí činy, za něž by se ani ďábel nemusel stydět.

Mary Wollstonecraft Shelleyová (1797-1851) byla anglická spisovatelka období romantismu, která proslula především ponurostí svých děl. Byla manželkou Percy Bysshe Shelleyho, znala se rovněž s Georgem Gordonem Byronem.

Frankenstein (Frankenstein; or, The Modern Prometheus, 1818) je nejznámějším autorčiným dílem. Jedná se o gotický román (dalším zástupcem tohoto žánru je například Dracula Brama Stokera), který vypráví příběh Viktora Frankensteina, mladého švýcarského vědce. Ten se odebírá z rodné Ženevy na univerzitu do Ingolstadtu, kde pozná profesora Waldmana a také díky němu se začne věnovat vědeckému bádání.

Od chvíle, kdy jsem zanechal svých dřívějších a v poslední době trýznivých studií, zvítězily v mé duši radost a klid. Bylo to varování, že další studium přírodních věd mi přinese zkázu; jestliže se ho však vzdám, kyne mi štěstí. Tento poslední pokus sil dobra byl neúčinný. Osud byl příliš mocný a jeho nezměnitelné zákony rozhodly o mé naprosté a hrozné zkáze.

Horlivý student díky svým poznatkům zjistí, jak oživit neživou hmotu a z mrtvých těl stvoří netvora s nadlidskou silou a odpudivým zevnějškem. Sám se svého díla zalekne a uprchne s nadějí, že jej už víckrát nespatří.

Jak mám vylíčit své pocity při této úděsné události nebo jak popsat stvůru, ‘kterou jsem s tak nesmírnými strázněmi a obtížemi vytvořil? Údy byly souměrné a rysy v obličeji jsem vybral tak, aby byly krásné. Krásné! Bože můj! Žlutá kůže sotva skryla soustavu svalů a žil, vlasy byly leskle černé, rozevláté, zuby bělostné jako perly, jenže tento lesk tvořil tím strašnější kontrast s vodovýma očima, které měly téměř stejnou barvu jako špinavé oční důlky, v nichž byly zasazeny, jako svraštělá pokožka a úzké zatrpklé rty.

Frankenstein však svému prokletí neunikne. Netvor chce, i přes svůj odporný vzhled, být dobrým a žít v souladu s lidmi, ti se jej však bojí a několikrát ho od sebe ze strachu odeženou. Nestvůra se zatvrdí a všechno dobré, co v ní při stvoření bylo, nahradí nenávist a zášť. Řízením osudu se tak Frankenstein se svým dílem setká znovu…

Shelleyová vypráví příběh Frankensteina prostřednictvím Roberta Waltona, kapitána lodi, která se vydává najít cestu přes Severní ledový oceán a která náhodou poskytne útočiště pološílenému vědci. Velmi důležitou část vyprávění tvoří Frankensteinovo přemítání o správnosti rozhodnutí, která učinil, o zodpovědnosti za svůj “vynález” (toto téma se objevuje také u Karla Čapka).

Velmi zajímavý je také duševní vývoj nestvůry a posun od dobra ke zlu, ke kterému ji donutili sami lidé. Svou zlobu netvor čerpá z osamělosti, které je po celý svůj život vystaven. Ve srovnání se Stokerovým Draculou se román zaměřuje více na charaktery a pohnutky hrdinů příběhu, čímž dochází k jistému otupení děje. Přesto dílo nabízí v mnoha ohledech velmi zajímavé myšlenky.

Aldous Huxley (1894-1963) se narodil v Godalmingu, v hrabství Surrey. Kromě románů psal také cestopisy, divadelní hry a poezii. Byl zastáncem pacifismu a humanity. Většinu svého života prožil v USA.

Konec civilizace (Brave New World, 1931) je autorovým nejslavnějším dílem. Jedná se o sci-fi antiutopický román, který popisuje život absolutně šťastné společnosti, v níž jedinec neznamená nic. Lidé už se nerodí,  jsou pouze dekantováni – odchováváni na pohybujícím se pásu, kde jsou predestinováni ke svému budoucímu povolání. Slova “matka” a “otec” jsou považována za sprostá. Civilizace je rozdělena do pěti kast (alfa, beta, gama, delta, epsilon). Každá z nich má jiný úkol, žádná se však bez zbylých čtyř neobejde. Technicky vyspělá společnost dokázala přizpůsobit požadavky “lidí”, dají-li se tak vůbec ještě nazývat, svým možnostem (a naopak). Neštěstí neexistuje díky zázračnému prášku, somě. Neexistují ani city, neboť každý patří každému a každý musí dostat kohokoliv, po kom zatouží.

Na proces predestinace je zaměřena téměř celá pozornost civilizace. Pomocí hypnopedie (výuky během spánku), alkoholu a různých chemikálií jsou jedinci už během svého “zrání” naprogramováni tak, aby dokonale zapadli do společenského soukolí. Každý má svůj úkol, který musí splnit, a každý je za něj rád. Všichni jsou šťastní.

„Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho, my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech…“

Na světě existuje jen jediná oblast, kde lidé žijí tak jako my. Rezervace v Novém Mexiku. Divoši, kteří věří v mystické síly, boha, posmrtný život a jiné primitivní symboly. Právě do této rezervace se jednou vydají Bernard Marx (alfa-plus) a Lenina Crowneová (beta-plus). Bernard proto, aby unikl z organizované, svým zvláštním způsobem asociální společnosti. Bernard je sice příslušníkem nejvyšší kasty, ale při jeho dekantování nejspíš došlo k úniku alkoholu, a tak se od běžných alf liší. Nesnáší neosobní přístup k jednotlivým členům společnosti. A Lenině jeho zvláštní chování připadá zajímavé.

Jak to, že nemohu, nebo spíše – neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu – jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován.“

V rezervaci potká Bernard ženu, starou a vrásčitou (na takové lidi civilizace není zvyklá), která sem také kdysi přijela s jedním mužem na výlet. Už se však nikdy nevrátila, a co hůř, porodila syna (jaká ostuda!). Bernard se rozhodne, že je oba musí dostat zpět do civilizace (vedou ho k tomu osobní pohnutky).

Jak však může dopadnout příběh muže, Divocha, který je stále schopen cítit lásku, nenávist, prožívat emoce? Který žil celý život v džungli a o moderních vynálezech (např. aerotaxi) nemá ani potuchy.

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Huxley se svým románem, zobrazujícím společnost, která se během svého vývoje dala na cestu nesvobody, řadí k takovým autorům, jako jsou George Orwell či Anthony Burgess. Zaměřuje se na vlastnosti, které jsou pro totalitní společnosti typické: civilizace je plně oddána své modle, Pánu Fordovi, spasiteli, který ji vyvedl z doby zmatků. Lidská jména ztrácejí svůj význam (celá civilizace využívá jen 10 000 příjmení), a tím ztrácí svůj význam i jedinec. Sexuální život je kontrolován vládci civilizace. Jedinci se obětují pro dobro společnosti, stejně tak přizpůsobují své touhy a požadavky tomu, co je dostupné. Jinými slovy, nežádají to, co nemohou dostat.

Anthony Burgess (1917-1993), vlastním jménem John Burgess Wilson, byl britský spisovatel, skladatel a kritik. Napsal několik desítek románů a novel, za zmínku stojí i jeho hudební dílo, včetně první symfonie, kterou sepsal už v 18 letech.

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962) popisuje životní osudy pokorného vypravěče Alexe, který se se svými kumpány (frendíky) vyžívá v supernásilí. Alex žije v antiutopickém světě, v němž násilí přerostlo lidem přes hlavu a kde si každý může dělat, co chce. Ačkoliv mu ještě nebylo 15 let, do školy nechodí a večery tráví s frendíky v barech nebo v temných ulicích města.

„Je to smradlavej svět, protože dovolí, aby si mladí jako vy dovolovali na starý, a není tu už žádnej zákon a žádnej řád!”

Alex násilí miluje (stejně jako Beethovena), jednoho dne však zajde příliš daleko a noční výlet s partou skončí smrtí staré ženy. Za normálních okolností by se jí Alex spolu s frendíky vysmál, jenže ti už mají dost jeho pánovité povahy a věčného rozkazování. A tak “spravedlnosti” pomohou Alexe dostihnout, aniž by sami přišli k nějaké újmě.

Náš pokorný vypravěč se dostává do STANAZu (Státního nápravného zařízení), kde by měl – jako každý kriminálník – nějaký čas splácet svůj dluh společnosti. Alex v touze dostat se co nejrychleji z vězení dá souhlas k tomu, aby se stal pokusným králíkem; experti totiž nedávno vyvinuli velmi účinnou nápravnou metodu.

„Tohodle můžete použít na zkoušku. Je mladý, smělý, zkažený. Brodsky si ho zítra vezme do parády a vy můžete přisednout a dívat se, jak to dělá. Funguje to dobře, o to nemusíte mít strach. Tenhle mrzký mladý ničema bude změněn zcela k nepoznání.” A tyhle tvrdý verdy, bratři, byly jakoby začátkem mojí svobody.”

Alex je nucen nepřetržitě sledovat scény zobrazující násilí. Společně s chemikáliemi, které do něj během sezení dozorci vpravují, má léčba skvělé výsledky. Alex bude vyléčen. Nebo ne?

„Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”

Alex se skutečně vrátí do světa, který kdysi opustil. K rodičům, kteří už na něj zapomněli a do jeho pokoje nastěhovali podnájemníka. Alex dospěje. Zjistí, že svět jeho mládí je pryč. Jakékoliv projevy násilí v něm vyvolávají pocity hnusu a nevolnosti, stejně jako Beethovena hudba (ach ano, bratři moji). Týnská mluva zůstala, jenže Alex už není týnem.

Ale tam, kam teď guljám, volkcuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Zejtřek je plnej sladkejch kytek a patří točící se smelovatý zemi a hvězdám a starý dobrý Luně tam nahoře a vašemu starýmu dobrýmu frendíkovi Alexovi, kterej si úplně odinočky bude hledat takovou jakoby svou životní partnerku. A všechen ten físíz. Je to příšernej gražnej smelovatej svět, fakt, ach, bratři moji. Takže šťastnou cestu od vašeho frendíčka. A všem z tohodle příběhu zahraju pěkně nojzovatě na lipsy: prrrrr. A můžou mi políbit šáry. Ale vy, ach, bratři moji, vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

Anthony Burgess v anglickém originále použil v mluvě týnů rusismy, v českém překladu byly zčásti nahrazeny anglismy a germanismy. Výsledkem je skutečně zvláštní směs slov (jak můžete vidět z ukázek), které rozumí jen týnové. Můžeme člověka změnit? A je dobrem dobro, které je činěno z donucení? A skutečně – je člověk člověkem, když ztratil možnost volby?

Jerome Klapka Jerome (1859-1927) byl anglický humorista, jenž své prostřední jméno přijal jako vzpomínku na maďarského revolucionáře Györgyje Klapku, se kterým se spisovatelova rodina přátelila. Začínal psaním cestopisů, na doporučení redaktora však popisné pasáže zkrátil a věnoval více pozornosti úsměvným zážitkům hlavních protagonistů.

Román Tři muži ve člunu spojuje cestopis a humorný příběh do oddechového a velmi vtipného celku. Už sám autor na první straně knihy upozorňuje čtenáře na to, že se jedná o dílo, jehož kouzlo spočívá v upřímné jednoduchosti, nikoliv v literárních kvalitách nebo obraznosti jazyka. A opravdu – pokud k němu přistupujete jako k oddechové četbě, nelze knize nic vytknout.

Otevřel jsem vak, přibalil boty, a jak jsem ho vázal, přepadlo mě zlé tušení. Dal jsem tam svůj kartáček na zuby? Nevím, čím to je, ale nikdy si nemohu vzpomenout, jestli jsem si zabalil kartáček. Můj kartáček na zuby je věc, která mě na cestách straší a zotročuje. Pocit, že jsem ho zapomněl, mě dokáže probrat i ze spaní, to se vzbudím zpocený, vyskočím z postele a letím pro něj. Ráno ho zase zabalím dřív, než si vyčistím zuby, a pak mi nezbývá než ho zase vybalit a zpravidla ho najdu až na dně zavazadla. Pak skládám věci znovu, kartáček zapomenu a musím zpátky do schodů a na poslední chvíli doběhnu na nádraží s kartáčkem zabaleným v kapesníku.

Román popisuje cestu tří kamarádů (Jerome, George, Harris) a psa Montmorencyho, kteří se plaví po Temži. Během své pouti čelí nástrahám řeky, ale také svých cestovních vaků, počasí, jídla a lodi. Vyrovnávají se s nimi po svém a bezpochyby osobitě. Své osudy přijímají cynicky, bez nejmenšího rozčílení.

V románu se najde každý, který kdy někam cestoval. A právě v tom je (vedle humoru) síla tohoto díla – svou upřímností a jednoduchostí dokáže zaujmot.

Ian McEwan (1948-?) se narodil v anglickém Aldershotu, velkou část života strávil v Německu, severní Africe a na Dálném východě. Vystudoval University of Sussex a University of East Anglia, je držitelem Řádu britského impéria.

Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978) je nejúspěšnějším McEwanovým dílem. Vypráví příběh čtyř sourozenců – Jacka (vypravěč), Julie, Sue a Toma -, kteří se snaží vyrovnat se smrtí rodičů. Despotický a samotářský otec umírá při betonování zahrady, a děti zůstávají s matkou samy. I ta však zanedlouho umírá a celý dům a chod domácnosti má na starosti nejstarší Julie.

Celá rodina žije v izolaci od okolního světa, rodiče nemají žádné přátele, stejně tak jejich děti. Jedinou výjimkou je Juliin přítel Derek, kterého po smrti rodičů Julie pozve na návštěvu. Když byli rodiče naživu, jakékoliv návštěvy nepřipadaly v úvahu.

Nejmladšímu Tomovi je teprve deset let, Sue a Jack jsou v pubertě a společně s Julií si uvědomují, že pokud se svět dozví o úmrtí matky, budou rozděleni a posláni do dětského domova. Nezbývá jim než se postarat o to, aby smrt jejich matky nikdy nevyšla najevo, a sklep se zdá být ideálním místem k zabetonování její mrtvoly.

Můžou ale děti vydržet život bez rodičů? Život se strašným tajemstvím?

Děj románu sleduje jejich život bez autority a bez povinností. Pustnou, stávají se apatickými a postupně zapomínají, kdy byli jejich rodiče naživu (ostatně otec k dětem neměl zrovna vřelý vztah). Čtyři děti ve velkém domě, které zkoumají svou sexualitu a objevují svět dospělých.

William Gerald Golding (1911-1993) byl anglický romanopisec a učitel. Studoval v Oxfordu, v roce 1940 vstoupil do armády. Později vyučoval na Bishop Wordworth’s School a důkladně poznal dětskou psychologii a roli autority.

Pán much (Lord of the Flies, 1954) je dobrodružný román, odehrávající se v budoucnosti během světové války. Letadlo, které má evakuovat anglické civilisty se zřítí na ostrov – havárii přežije pouze skupina hochů ve věku 6-12 let, kteří se musí vyrovnat se samotou, strachem a těžkými podmínkami. Jejich vůdcem se stává Ralph, sportovně založený a chytrý chlapec, jenž ztělesňuje ideu demokracie a rozumného uvažování. Společně s Čuňasem, nejchytřejším členem skupiny, se snaží zorganizovat trosečníky a dát životu na ostrově řád.

Jejich opakem je postava Jacka, který zosobňuje autoritativního a totalitního vládce. Nesmíří se s Ralphovou rolí vůdce a jejich vztah se z tichého přátelství mění v nenávist, která vrcholí smrtí dvou Ralphových přátel – Čuňase a Simona.

Jack trosečníky mění v divoký kmen, toužící po násilí. Pořádá na Ralpha hon po celém ostrově, tomu se však podaří zachránit díky posádce lodi, která u ostrova přistane.

Golding během krátkého vyprávění dokonale postihuje změnu chování uhlazených anglických dětí, které se mění v malé násilníky s jedinou touhou – přežít. Jack se stává symbolem krvelačnosti a fanatismu, když v nesmyslném poblouznění spolu s “hypnotizovanými” členy své tlupy zabíjí Simona. Jakékoliv představy o civilizovanosti anglických obyvatel (a pozemšťanů obecně) padají při pohledu na řádění a nemilosrdnost Jackových “poddaných”.